ZAHRADA JAKO PRALES ŽIVOTA

Stáhnout práci v souboru

Tereza Peková, R6.A

práce získala v roce 2009 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 11, slov: 2902, znaků: 18982














Zahrada jako prales života
































Tereza Peková R6.A



Hledím na hladinu moře. Tato velká vodní plocha se mi jeví jako zrcadlo roztříštěné na tisíc kousíčků. Můj pohled těká z vlnky na vlnku; nestíhám je sledovat. Párkrát se mi však podaří letmo zachytit třpytící se hřebínek jednoho z mnoha malých sklíček. Nespouštím ho z očí a čekám, až se ke mně přiblíží, abych si mohla zblízka prohlédnout to, co je zdrojem jeho blyštění. Sotva si ho stačím zapamatovat, tak mi mizí ve změti ostatních nebo je pohlcen nějakou silnější vlnou. Hledím do dáli a můj nestálý pohled se náhle zrcadlením hadiny rozostřuje, matní a ty rozházené střepy se mi spojují do jednoho obrazu. Bez jasných kontur se přede mnou objevuje sinavý kotouč. V tu chvíli se ale zvedá vítr. Sice jemný, ale vytrvale všetečný. Cítím, jak mi začínají mezi prsty zurčit potůčky a jak se mi pod nohama pohybuje písek.

Dostávám se do světa pomíjivosti a nechávám se jím příjemně ukolébat. Doufám, že však neprocitnu dříve, než stačím prozkoumat a poznat veškeré hlubiny této říše, a že se mi ještě někdy povede dostat se na hladinu a lapnout po dechu.

Mým průvodcem se tímto stává Bohuslav Reynek se svými sbírkami: Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu a mnoho dalších básníků, jejichž myšlenky a zkušenosti jsou shromážděné do stěžejní a pro mě nepostradatelné sbírky barokní poezie: Kéž hoří popel můj.

Na první pohled to vypadá, že vybraní autoři toho nemají příliš společného, už díky tomu, že tvořili přibližně v třistaletém odstupu. V Reynkově poezii však můžeme najít velké množství barokních motivů nehledě na to, že mízou jeho lyriky je zejména křesťanská tématika. Já se omezím převážně na motivy, které se vztahují k přírodní symbolice a přirozenému životnímu tempu. Ke komparaci moderní české poezie využiji překladů západoevropských barokních autorů.


Tak jako je list, okvětní lístek, peříčko či šupina nebo i velká loď či stín zmítán nekonečným vlněním vodní hladiny, tak i lidský život je předurčen k tomu, aby zápasil se všemožnými živly, touhami a iluzemi. Zřídkakdy člověk proplouvá pouze mezi pěnou na vrcholech vln, občas si smočí nohu a většinou mu voda přetéká přes palubu. A když si myslí, že už bouře ustala, a zdá se mu, že již zahlédl břeh, tak se opět zvedne vítr, objeví se nové překážky a vodu už snad ani nemá smysl vylévat. Jediné, co se nemění náporem vody, je víra v naději, že loď nalezne svůj sever a přistane dříve nebo později na stabilní pevnině. Na zemi, která pro každého trosečníka bude připomínkou lůna, ze kterého vyšel, a hrobem, v němž bude pochován. Při této pouti je stále pod dohledem slunce a měsíce. Ti ho vlivem délky dne a ročního období pozorují a oslovují pokaždé z jiného směru.


Reynek většinu svého života prožil ve venkovském prostředí, a tak byl skrze rytmičnost, kterou vyžaduje správné hospodářství, velice vnímavý k přírodě. Byl s ní doslova sžitý a měl výrazný smysl pro harmonii, která je celkově cítit z jeho veršů. Z tohoto důvodu je pro něj slunce nezbytnou energií a životním metrem. V jednom z případů si ho představuje jako ohnivého ptáka táhnoucího krajinou. Popis slunce francouzského básníka Tristana l´Hermita na mě nepůsobí jako něco vznešeného, úctyhodného, ale spíše ho vnímám jako důvěrného přítele, jehož každodenní přítomnost již omrzuje.


,,…Ale neklamej se: není to pták, je to veliký ,,Slunce se vkradlo do pokoje
anděl, a nese žárlivě v náručí nedotčenou vyhánějíc naděje moje
pokladnici odpuštění a milosti zlým i dobrým. oknem, za nímž je jasný den.
Vyjdi a rozepni ruce do vedra a možná, že vytržen Svým paprskem se ke mně sklání
rázem se octneš na letícím a krouživém kříži děsu, a drze zkoumá, zda mi sen
který jest jednou z podob ohnivého vozu Eliášova.“ (1) dá štěstí své i v době ranní
Když zří, jak tápu v polštářích,
upadá v zlomyslný smích“(2)
V Reynkově podání slunce skutečně představuje spásu skrze Eliášovo proroctví. A tak není důvod se před tímto spojencem, základní životní sílou, která řídí pohyb světa a naše duše, skrývat. Důležité je do sebe nasát teplo, nechat se sežehnout jazyky paprsků a připravit své srdce ke vzplanutí. Skrze spalující touhu, která rozzáří naše nitro, je možné se dočkat Boží milosti.

Z druhé ukázky nám slunce vystupuje poněkud škodolibě. Vždy přichází v nepravou chvíli a přetrhává svět líbezného snění a ještě z toho má radost. První chvíle rozhořčení a zklamání z rozplynutého štěstí jsou pak ale vystřídány pocitem vítězství nad královstvím klamu. Po procitnutí nabývá člověk dojmu, že když otevře oči, tak musí vidět strohou pravdu. Zvednutím víček se však ocitá pouze v jiné iluzi, kde svět je navlečen do další masky a on je opět nucen nadzvedávat nohy. Jediným správným vodítkem se pro něj může stát na půl dne přítomné slunce.

V jedné z Reynkových básní v próze vystupuje sluneční kotouč v podobě stočeného hada. To už není symbol milosti, ale pokušení. Jak nám tato věčná nástraha může svítit na cestu do Božího království? Nebýt stezky plné překážek, nepředstavovalo by ani spasení odměnu za to, jak člověk dokázal čelit právě všem pokušením a touhám během svého pozemského života. Vždyť neschopnost rozeznávat mezi dobrem a zlem by oslabilo víru v naději na získání milosti. V každém člověku je trochu jedu, který je nutno potlačovat.

Jediná květina, která je věrná věčné lásce, se nazývá slunečnice. V Rybích šupinách vystupuje jako rostlina, která se snaží zachytit maximální množství slunečních paprsků a stále se za svým vodítkem poslušně obrací. I když do sebe vstřebává takové energie ze světla a tepla, tak ho nemůže, i kdyby chtěla, rozdávat ostatním, prozařovat jejich duše, a tím je zachránit. Na to, aby Reynkovu prosbu vyslyšela a obrátila se do tmy jako planoucí hvězda, je příliš věrná.


Měsíc, jako syn noci nebo odlesk slunce, je spíše vnímán jako něco proměnlivého a klamného. Jean- Francois Sarrasin označuje za lunu svou drahou Sylvii pro její nestálost. Bohuslav Reynek říká, že někdo v něm může vidět objetí milenců nebo opilcovu tvář, on v něm však vidí zrcadlo Očistce. Rozhodně měsíc není symbolem nějaké jistoty a nevzbuzuje důvěru. A přece máme rádi všechno, co se třpytí a leskne. Odlesk slunce nám přijde upřímnější, než tajemné světélkování ve svitu měsíce. V noci se probouzejí skryté city lásky i temná zákoutí neřestí. Ten několikanásobný odraz slunečních paprsků jakoby nám odrážel i to, co je za ním, za tím kotoučem, kterému se nemůžeme podívat do očí. Všechno obskurní láká, nabíjí jinou energií, ale nezahřeje. Slunce vychází každý den, v tom ale na měsíci není spolehnutí.


Tak jako se přes rok mění délka dne a noci, tak se mění stíny během každého dne. Samotná doba od svítání do svítání je jakýmsi zkráceným procesem čtyř ročních období. Někdy dominuje zima v podobě noci, někdy zase třeba jaro v podobě rána a dopoledne.

V jitřních hodinách bývá země převážně vlhká. Krůpěje na trávě odrážejí očištění, kterým prošel svět přes noc. Nebo ty kapičky mohou představovat pot, který byl vyprodukován těžkým soubojem země s měsícem, při kterém byl donucen opět uvolnil místo slunci. Rosa však vypadá jako křišťálové kuličky, které se drží pouze chladem. Kdyby se jednalo o pot, země by ráno asi pěkně žhnula. Sluneční paprsky začínají šimrat poupata, která se rozvíjejí. Přichází léto – poledne.


,,Zahrada v poledne jest jako veliký ,,Procitly růže z vroucí touhy kvést,
vtělivší se anděl, zahalený v těžký závoj a jen se do stárnutí porozvily:
vedra posetý pivoněmi, které vypocují med jim poupě kolébkou i rakví jest.“ (4)
a klí a omámení a zoufalost země.“ (3)

Reynkovy představy nám vykreslují polední přírodu jako něco nadpozemsky krásného, jemně prosycené vůněmi a výpary, které se uvolňují narůstajícím teplem. Všechno zpité andělským nektarem je tak intenzivní, až to smysly nestíhají pojmout a rozeznat. Již horká a vyprahlá tráva řeže do nohou a trnité keře cuchají vlasy. Je čas zchladit rány.

Sladkostí medu a vůní růží popisuje Johann Scheffler Kristovy rány, ze kterých chce Psýché sát. Nic nechutná lépe než Ježíšovo tělo. V básni Milosrdný Samaritán ze sbírky Had na sněhu na rozpukané tělo usedají jemně motýli a do ran spouštějí sosák. Jinde zase hnijící a rozpadající se tělo zdobí pomněnky. Střídající se expresivitu odráží časté používání zdrobnělin např. ve spojení s hnisajícími ranami, kde se stále mísí utrpení s přehnanou něžností a krásou.

Když v odpoledních hodinách hledá ptáček květ růže, který by ho posilnil, může se o nějaký její trn zranit. Vůní zmámen tiskne se co nejvíce do středu květu. Horlivě pije a jeho krev se mísí s nektarem. Míza do něj prosakuje a začíná mu proudit tělem. Největšího milostného vzplanutí se dosahuje přímým fyzickým splynutím s Kristovými rozpálenými tělními tekutinami, jimiž každý tvor zahoří a shoří. Všichni musí nějakou část své krve ztratit, aby mohli být naplněni tou svatou. Tělo opilé spásnou bolestí pak už jen doufá v to: ,,Kéž hoří popel můj.“

Náplň života a podstatu bolesti pak vystihl italský básník Torquato Tasso:
,,Ty plameni můj sladký, a jestli souzeno je
mé soužení, má strasti; mu zemřít tím, čím žije
muka, jež cítím, stávají se slastí, ne bolest, ale sladkost zahubí je.“ (5)
sladké jsou tvoje blesky stravující,
které se po tisíci
vrývají v srdce moje;

Z předchozí sloky (4) Pedra Calderóna de la Barca je cítit dynamičnost a pomíjivost kvetení a odkvétání. A přece touha ukázat se v plné kráse a oslavit Spasitele mělo význam i na tak krátkou chvíli jako je den. Samo slunce je ráno poupětem a večerní červánky již představují jeho opadané okvětní lístky.


Blíží se pozdní odpoledne, vše živé lapá po dechu, ale vzduch je příliš těžký.
,,I prosil jsem, ať již nocí neb bouří se setmí,
aby pramének chladu do dlaní stek mi;“ (6)
Voda smývá hřích a odlehčuje. Na jednu stranu odnáší staré věci a přináší nové, zbavuje tíživých vzpomínek a vody Léthé nás odnášejí do říše zapomnění. Nakonec i svou intimní přítomností stírá stopy, které bychom rádi zanechali. Člověk pluje od pramene k ústí nebo naopak hledá pramen? Buď míří jako malá rybka k ústí, dává pozor na nástrahy, mělčiny a čeká, až se na konci rozplyne jako kapička v nekonečném oceánu hojnosti. Nebo jedna z mála z toho velkého množství se rozhodne plavat proti proudu, zdolávat nápor až propluje skrze špínu a dostane se do zaslíbených nejčistších vod. A co když je údělem člověka být v roli rybáře? Ten teprve vidí, jak chytit do rukou zlatou rybku je nemožné. Vidí na dně potoka, který se klikatí po louce jako had, velký blyštící se drahý kámen, a když ho vytáhne, zjistí, že všechno to úsilí vložil do malé rybí šupiny.

Ochladilo se a začal foukat vítr. Stačí, aby slabě a vytrvale vál a lístek stejně upadne. Můžeš se neustále snažit zachytit svůj věrný obraz na hladině tůně, ale v tu chvíli, když už máš pocit, že jsi prozřel, tak se přižene tato neviditelná síla a zmaří všechny tvé pokusy. Nevíme, kde se bere nebo schovává a ani si nevšimneme, že v dálce přichází. Cítíme až dotek jejích šumících jazyků. Vítr boří, bere a hraje si – sám i s námi. Jediní tvorové, kteří si s ním dokážou poradit, jsou ptáci. Ryby, které vyskočily vysoko nad vodu a místo ve vlnách, pohupují se ve větrných proudech. Nejenže ovládají sféru, která byla lidem dlouho nedostupná, ale dokáží se vznášet na vodní hadině, aniž by se namočili a přeci umí chodit po souši. Proč zrovna ptáci jsou tak všestranní tvorové? Odpradávna byli vnímáni jako poslové; dobrých zpráv, což představuje např. biblický příběh o Potopě světa, kde bílá holubice se zelenou ratolestí je znamením konce, i špatných poselství, která jsou obvykle přisuzována krkavcovitým ptákům a supům, protože předznamenávají smrt. Podle jejich letu můžeme vytušit, jaké bude počasí nebo jestli se něco blíží, co způsobuje napětí ve vzduchu. Člověk by těmto tvorům mohl závidět hned několik schopností: létání, vynikající zrak, ale také třeba zpěv, kterému se ten lidský stěží vyrovná.

Myslím, že Reynka okouzlovali a připisoval jim vysoké hodnoty a důležité poslání. Je také zřejmé, že létáním ptáků bylo fascinováno více umělců, kteří v něm hledali jakýsi posvátný jazyk, jehož symboly by propojovali zemskou sféru s nebeskou.

,,…vznášejí se mi nad hlavou jako živoucí ,,Ach, synové! Hle pták
kříže z perel, jako vlny achátové, plují mi diktuje moudrost, třeba marně, světu
nad hlavou jako démantové ryby očí mléčných slepých, co neví, jak
a rubínových. A já záhy též jsem unášen luštit ty znaky, které v bdělém letu,
proudem a vznáším se pod nimi a nevím, nanejvýš vědom sebe,
kam plyneme.“ (7) vpisuje pery do papíru nebe.“ (8)
Reynek vnímá ptáky jako okřídlené ryby. Ty se pod vodou lesknou, jejich šupiny se zrcadlí a nazíráme-li na vodní říši ze země skrze skelnou třpytící se hladinu, tak si o tomto vodním království získáváme klamné představy. Pokud se ze země díváme vysoko k oblakům, kde krouží osamělý dravec nebo kde přelétá hejno špačků, tak se nám ptáci podle úhlu osvětlení mění buď v tmavé tečky, čárky, křížky nebo ve světélkující hvězdičky. Opět, když se díváme proti světlu a zakrýváme si oči rukou na čele, ztrácíme pojem o vzdušném prostoru. Naopak, jak musíme vypadat my, když se tak malýma očima, ve kterých se odrážejí stále paprsky slunce, snažíme pojmout nekonečnou oblohu? Myslím, že tato lehká a jemná stvoření jsou spolehlivými převozníky do říše snů. Co nás může lépe ukolébat, než pohled na jejich houpavý let. Akorát my, když sníme, tak si stále neseme pozemská břemena, a tím se od země jen tak neodlepíme.

Pedro Calderón de la Barca vidí v ptačím letu něco více než jen pouhou hru. Pozemský svět přirovnává k pódiu, na kterém se pohybují slepé loutky, které ani netuší, co se jim sděluje na nebeské oponě.

Ptáci jako kříže se mi jeví jako duše, které odcházejí na onen svět a právě ptáci v tomto přechodu hrají roli převozníků. Jelikož mají bezprostřední kontakt s královstvím nebeským, tak jazyk jejich letu o této říši, pro nás zatím neznámé, možná něco vypovídá. Oni přece jako jediní mají nadhled a smějí létat výše, než kam se dokáže vznést lidská mysl.


Někdy se nám může zdát, že strom zpívá, protože nevidíme toho malého nenápadného ptáčka, který, ač malý, má velice pronikavý hlas. Ale ne vždy se nám to musí zdát. Když se vítr opře do korun stromů, tak sbor listí začne pět. Jaká hudba je hezčí? Kdo lépe zpívá a kdo lépe hraje? Je to člověk s nástrojem nebo sama příroda? Krajina pod prsty a údery větru vytváří melodii díky své přirozené harmonii a ptáci mají dar zpěvu už odnepaměti. Lidský tvor však může být políbený múzou a lépe než ostatní hru a zpěv ovládat, ale vždy musí mít nějakou snahu a píli. Hudební nástroje jsou často v poezii spojované s ženským tělem. A tak i příroda je k těmto ladný křivkám přirovnávaná. Opět jenom vítr má tu schopnost brnkat na její struny a foukat do jejích vlasů a vytvářet tím souhru pohybů a zvuku. Není však člověku pak bližší hudební nástroj v podobě ženy? Kdo zná lépe její citlivé tóny a dokáže nejen na ní hrát, ale i se s ní dobře sladit? Tón vydaný z hrdla ptáka zazní, rozechvěje pavučiny, ale po tom, co se rozletí do krajiny, tak najednou zmizí a vyprchá. Nezůstane po něm žádná stopa, rozevřené hrdlo splaskne. Po vyloudění vlnivého tónu z loutny zůstane pouze otisk zpocených prstů hráče na jejích strunách. Hra i zpěv skýtá sice pomíjivé, ale zato hluboké zážitky, které se vrývají do paměti. Stejně jako správný souzvuk veršů. Hudba osvěžuje jako nehynoucí pramen, jehož proud nelze uchopit, a přesto, jako neviditelný vítr poznamenává krajinu. Odraz zvuku pak umocňuje tón a prodlužuje ho do nekonečna. Jakého úsilí je však zapotřebí vyvinout, aby nevyschl pramen a nepřetrhla se nit. Příliš mnoho síly na tak prchavý okamžik.


Slunce již odvrací svou tvář chřadnoucí růže a kulisy života se pomalu prodlužují a čím dál, tím více se nás dotýkají. Listy nacházejí svůj hrob na vychládající zemi a nahé stromy ze začínají chvět v chladném větru. Pomalu se vše chýlí k vytouženému spánku.

Co vlastně přináší? Osvěžení, zapomnění, klid nebo nejistotu? Všechno uléhá pod pokrývku sněhu, pod zem a čeká, až přijde čas vzkříšení. Toužíme po tom, aby nám oči zalila voda Léthé, ale jakým neklidem jsme zachváceni, když si první vločky dávají načas. Jedině smrt přinese spánek tíživému bdění a umožní prozření závoje věčného pozemského snu. Pak se život nestává pouze nesmyslným, bezútěšným bojem, ale zápasem v přetahování lana, kde Boží láska dává sílu a naději ve vítězný pád.


,,Odpusť! Jsem, lásko, tvůj, ať život jsi či smrt!
Vždyť s tebou, lásko, smrt je nad životy život
a život bez tebe ta nejkrutější smrt.“ (9)

V podání většiny západoevropských představitelů baroka je smrt vzývána poněkud teatrálně. Autoři ji přivolávají, domáhají se jí nebo prostřednictvím noci s ní vedou horlivý dialog. Podobný ráz cítím také z ukázky od Georga Rudolfa Weckherlina. Ve venkovském prostředí Reynka je smrt všudypřítomná a přirozenější. On sám ji vnímá jako svoji sestru a je s ní v dobrém smířen. Celkově je pro něj příroda posvátná. Prochází alejemi jako pod klenbou chrámů a liturgickým jazykem, kterému vnímavě naslouchá, se stává nepostihnutelný_vítr.

Mě už vítr rozkolébal natolik, až mě dočista probudil. Moji průvodci mě opouštějí a poslední pramínky vody mi protékají skrz prsty. V ruce mi zůstává ležet pouze třpytící se rybí šupina.






● Kéž hoří popel můj: Mladá fronta nakladatelství ČSM, Praha 1967
2) str.102, 4) str.52, 5) str.81, 8) str.47, 9) str.159
● Bohuslav Reynek: Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu, nakla. Vyšehrad, Praha 1990
1) str.51, 3) str.40, 7) str.41
● Bohuslav Reynek: Svěcení, nakladatelství Odeon, Praha 2001
6) str.70

Na začátek

Přečteno 494krát | Přidáno 30.05.2011 14:30 | Naposledy upraveno 13.01.2021 02:39

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url zahrada-jako-prales-zivota-tereza-pekova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = zahrada-jako-prales-zivota-tereza-pekova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×