Vina, či nevina

Stáhnout práci v souboru

Karolína Jeřábková, R6.A

práce získala v roce 2009 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 13, slov: 3759, znaků: 23376


Vina či nevina?

Vina. Dokáže člověka trýznit tak, jak to neumí nic a nikdo jiný na světě. Těžko se jí zbavujeme a ještě hůř se nám na ni zapomíná. Neexistuje žádný zaručený recept, jak se od ní oprostit, to závisí na každém z nás. Jinak vinu vnímá antický hrdina, jinak křesťan a jinak člověk bez víry. Pro někoho představuje neodbytného každodenního průvodce. Někdo se s ní za celý život nesetká. Má spousty podob. Mnohdy si ji vytváříme sami. A někdy nám ji přiřkne kdosi, kdo k tomu byl pochybným způsobem povolán. Lidstvo se s ní potýká od té doby, co bylo zrozeno. Vždyť už Adam při vyhnání z Ráje svaloval vinu na Evu, ta pak na zlomyslného hada. Ale to sem nepatří. Nás budou zajímat dva příběhy, které od sebe dělí přes tisíc let, ba možná ještě mnohem, mnohem více.

První z nich se koná v Argu za doby mythické před palácem Agamemnónovým. Na místě, jež strašlivý zločin úkladné vraždy prostupuje skrz na skrz. Možná je takový soud unáhlený a předčasný, avšak zůstaňme zatím v napětí. Alespoň do té doby, než se vyjasní kdo, proč a na kom se vlastně provinil. Druhý příběh nechť nás zavede do dalekého Dánska, kde nezřízené pitky a cizoložství zachmuřují mysl mladého prince Hamleta.


Na počátku stojí zločin. V Oresteie mu byl vymezen prostor celé jedné hry, nazvané Agamemnón. Jen ve zkratce: Hrdinný vládce Agamemnón se po deseti letech strádání před branami města Tróji vrací do své rodné země. Očekává vřelé přivítání a toho se mu také dostane. Jeho žena Klytaiméstra nechá přinést červené koberce, aby uctila svého chotě, a odvede jej ku koupeli. Tam přes něj zrádně přehodí třásnité roucho a dvěma bodnutími jej sprovodí ze světa. Orestés potom ve hře druhé přichází, aby pomstil tuto úkladnou vraždu, jakožto mstitel památky otcovy.

U Hamleta se nestáváme přímo svědky zločinu, avšak dozvídáme se o něm od ducha zemřelého krále Hamleta. Ten přijal smrt z rukou svého proradného bratra Claudia. Když jednoho dne ctěného krále přepadla v zahradě únava, nakapal mu onen zloduch do ucha prudký jed, který způsobil královu okamžitou smrt. Mladý princ Hamlet má nyní potrestat vraha svého otce a udělat přítrž nepořádku, jenž zachvacuje celou zem.

Celkový model se tedy dosti podobá. Syn proradně zavražděného krále v roli mstitele pohany spáchané na jeho vlastním rodu, na krvi, z níž vzešel. Oresteia a Hamlet se však ve skutečnosti liší více, než bychom čekali.

Začněme samotným zločinem. Královna Klytaiméstra zabije svého manžela. Co ji k takovému činu vede? Hned několik skutečností. Když se Agamemnón vydal na cestu k Tróji, bohové mu seslali věštbu, podle níž měl obětovat svou dceru Ifigenii. V případě, že tak neučiní, nedopřejí jeho lodím potřebný vítr a výprava se nezdaří. Agamemnón tedy dceru obětuje a odpluje. Tento čin mu Klytaiméstra nemůže odpustit a touží po pomstě.

Když ji později sbor ctihodných občanů haní za úkladnou vraždu manžela, obhajuje se: cit.: „KLYTAIMÉSTRA: Oh není potupná, není ta smrt, jež tohoto postihla z pravice mé, a bez práva nebyl ten úklad můj; a on, když přivodil na náš dům strast, si nevedl zrádně. Leč drahý můj květ, jím zplozený, v oběť – on otec – dal sklát, mou Ifigeneiu, zdroj přemnohých slz! Jak jednal, tak se mu stalo – toť vše. Nuž nechať se v podsvětí nechlubí nic! Můj smrtící meč jej zahubil: sklidil, co zasel. “ (78-79) Pro svou očistu uvádí Klytaiméstra prostou logiku „co zaseje, to sklidí“. Když Agamemnón obětoval dceru, zasloužil si zemřít. Klytaiméstra proto necítí vinu. Udělala jen to, co si její muž zasluhoval.

Navíc na tento čin nebyla sama. Spojila se s Aigisthem, který toužil na Agamemnónovi pomstít dávnou pohanu svého otce. Cit.: „AIGISTHOS: V té zemi vládl Atreus, jeho otec. S mým otcem se svým bratrem Thyestem – chci mluvit zřetelně – měl o trůn spor a vyhnal ho jak z domu, tak i z obce. A Thyestés se vrátil, ubohý, jak prosebník zas domů, u krbu pak došel pouze potud ochrany, že nebyl usmrcen a nezbrotil svou krví půdu otců. Bezbožný však Atreus, otec toho muže zde, slavil, jak říkal, hody veselé, a chtěje mého otce pohostit – spíš horlivě než s láskou – předložil mu k snědku – maso z jeho vlastních dětí! “ (81-82) Klytaiméstra tedy konala mimo jiné pod vlivem Aigistha, jenž ji využil k provedení dlouhá léta plánované pomsty.

Jsou však tato odůvodnění dostačující? Vždyť dnešní člověk si nedokáže představit, že by vražda mohla být ospravedlňována vraždou jinou. V antice však tato praxe běžně fungovala. Jakmile kdosi zabil člena vašeho rodu, bylo vaší povinností jeho smrt pomstít. Navíc, u členů Atreova rodu musíme brát v potaz kletbu, již na něj uvalil Thyestes: cit.: „AIGISTHOS: Však potom poznal ohavnou tu věc a zabědovav naznak upadl a dávil při tom maso zabitých, zlý osud svolávaje na náš rod, a bera ve společnou kletbu to, že zvrátil stolek, vzkřikl: ‚Takto ať se skácí všechen rod Pelopův!‘ “(82) Rod Atreův od té doby měla stíhat jedna vražda za druhou. Neustálý koloběh msty v rámci rodiny. Další skutečnost, mluvící ve prospěch Klytaiméstry. Sama je pouze součástí prokletého rodu.

Z toho všeho pro nás vyplývá důležitá informace. Královna není sužována pocitem viny. Své jednání pokládá za naprosto oprávněné a nenapadnutelné. Její manžel si smrt zasloužil, pouze na něm vykonala pomstu. Navíc se tento čin slučuje s osudem jejího rodu. A osud představoval pro antického člověka nezpochybnitelnou skutečnost, jež ve velké míře řídila jeho život.

Nyní zločin Claudia, strýce Hamletova. Tento proradný muž zavraždí svého bratra z pouhé zlomyslnosti. Chce zaujmout jeho místo na dánském trůně, proto zosnuje krutou vraždu a vše nastrojí tak, aby si lidé mysleli, že starého krále uštknul v zahradě had. Kde tady máme alespoň nějakou opravňující skutečnost? O co by se mohl Claudius při své obhajobě opřít? Jeho čin nepředstavoval pomstu. Mezi ním a bratrem totiž neexistovaly žádné dávné křivdy. Nezaštiťuje jej rovněž právo krevní msty. Rod nebyl postižen žádnou kletbou, jejíž součástí by se stal i Claudiův čin. A konečně ani osud tu nehraje příliš důležitou roli. V 16. století na něj sice lidé stále věřili, avšak jednalo se o jakousi náboženskou predestinaci, jež s osudem antickým neměla pranic společného. Naštěstí, po Claudiovi nikdo obhajobu nevyžaduje. Kromě jeho samotného.

Claudius neměl takové štěstí jako královna Klytaiméstra, vina se mu nevyhnula. Vypořádal se ní však způsobem, jehož lidé užívají nejčastěji. Pokusil se ji nebrat na vědomí a vytěsnit ze svých myšlenek. V celé divadelní hře se setkáváme s Claudiem klidným, vypočítavým, nikoli vyděšeným a provinilým. Až na jednu scénu. Cit.: „CLAUDIUS: Můj hřích je hnusný, zapáchá až k nebi. Nejstarší kletba na něm ulpívá – bratrovražda. Ne nemohu se modlit ač touhu silnou mám i odhodlání. Má vina však je silnější než přání, a jako ten, kdo dvojí úkol má, bezradně váhám, nevím, s čím dřív začít, a nepodnikám nic… Zločin jsem už spáchal. Však jaká modlitba mi pomůže? ‚Odpusť mi mou vraždu?‘ Ne, to nelze, vždyť pořád mám, co získal jsem tou vraždou – královnu, trůn a všechno, co jsem chtěl. Smím žádat o milost, však těžit z hříchu?…Slova jdou k nebi, myšlenky však ne. Což prázdné slovo k nebi dosáhne?“ (87-89)

V tomto okamžiku na Claudia vina doléhá. Hamlet mu ji totiž připomněl v divadelní hře inscenující jeho mrzký čin. Snaží se tedy nepříjemného pocitu zbavit modlitbou, ale své úsilí nakonec shledává zbytečným. A rozhodne se tedy nadále setrvat ve stavu netečnosti, potlačovat myšlenky na své provinění a doufat, že nakonec jednou zcela zapomene.

U Klytaiméstry můžeme taktéž nalézt záblesk pochybností, avšak poněkud jiného charakteru. Zdá se jí totiž sen, v němž ji zahubí had, kterého sama odkojila. Poleká se a ve strachu z vyplnění vize obětuje Líticím. Pradávnému božstvu, které by v případě její smrti zajistilo další pomstu. Oproti Claudiovi tedy nepocítí vinu, jen strach z vlastní smrti. To se shoduje s naší předchozí teorií, že totiž Klytaiméstra měla spoustu možností, jak svůj čin ospravedlnit, a provinile se tudíž necítila. Claudius svou vinu pouze potlačil, a proto jej může čas od času pronásledovat.

Dost však o samotných pachatelích. Zaměřme se na mstitele, syny, jejichž pocit provinění bude o dost komplikovanější. Orestés se vrací z vyhnanství, protože se doslechl o proradném činu své matky a věštba Apollónova jej pověřila vykonáním pomsty. Cit.: „ORESTÉS: Oh, nezradí mne mocná Foibova ta věštba, jež mi káže provésti ten smělý čin a často hlasitě mě nabádá a hrozí trýzněmi, jež rozbouří mě srdce do varu, nepotrestám-li vrahy otcovy, jak velí, nesplatím-li smrtí smrt!“(107) Prvním z důvodů, proč pomstít otcovu smrt, se tedy stává příkaz věšteckého boha Foiba, který Oresta nabádá ke splnění své povinnosti. Mohli bychom polemizovat o tom, zda tato Apollónova snaha pramení z pouhé sympatie k Agamemnónovi, na jejímž základě chce očistit jeho památku. Nebo zda Foibos dohlíží nad naplňováním Thyestovy kletby, odsuzující Atreův rod k věčnému vraždění. Na samotném konci hry však Foibos mluví pouze o nutnosti pomstít otce, jakožto svého pokrevního zploditele.

Druhá věc, jež Oresta vedla k pomstě, byl zármutek a strádání jeho sestry Élektry a pošpinění památky samotného Agamemnóna. Když zjistil, že se Élektra těší asi takovým právům, jako pouhá otrokyně, a že jeho otec nastoupil posmrtný život zohaven, bez jakýchkoli poct, vznítil se v něm plamenný hněv a odhodlání.

Stále však nejvíce spoléhá na boží přízeň a podporu chystané pomsty. Cit.: „Ach, bože, bože! Podsvětní vy mocnosti, ó vizte, zabitých vy kletby přemocné, ó vizte nás, dva Atreovce poslední: jsme bez domova, jsme bezradní! Ach, kam se máme obrátit, ó Die?“ (112) Prosí velkého boha Dia o pomoc, jakožto jeden z posledních potomků Agamemnóna, který jedině může zachovat prastarý rod.

Poslední důležitá věc, jež Oresta pudí k zabití vlastní matky, jest záchrana země. Z mnoha náznaků lze totiž tušit, že lid pod vládou dvou vražedníků strádá a vkládá v Oresta jedinou naději na záchranu. Důkaz můžeme hledat už jen ve skutečnosti, že královnina dcera Élektra žije na okraji společnosti jako otrokyně a Orestés sám byl vyhnán a odklizen z cesty. Nuže vidíme, že měl skutečně mnoho důvodů k pomstění svého otce. Ne pouze povinnost krevní msty a očištění otcovy památky. Avšak i tyto dvě skutečnosti by samy o sobě v antickém Řecku postačili k obhájení Orestova činu.

Hamlet má k pomstě dosti podobné motivy jako Orestés. Dozví se o ukrutné vraždě ústy ducha svého zemřelého otce. Cit.: „DUCH: Pomsti zvrácenou a hnusnou vraždu… Říká se, že ve spánku mě uštknul had. Tak uši celého Dánska byly obelhány odpornou, hnusnou lží. Věz, že ten had, co uštkl tvého otce, dneska má na hlavě jeho korunu.“(34) Duch starého krále tady funguje podobně jako Foibos u Oresta. V obou případech se jedná o jakousi nadpozemskou sílu, nabádající nerozhodné syny k jednání.

Tak, jako Oresta, i Hamleta velice znechutí zneuctěná památka otcova. Tady však se nejedná o nedostatek poct mrtvému, avšak o liknavost matky, jež porušila slib věrnosti a pouhé dva měsíce po smrti manželově, vzala si jeho vraha, ač nevědomky. A nakonec i o stát se Hamlet obává. Jelikož je-li vládce hříšný a nezřízený, i národ se tak začne jevit. A Claudius velmi holduje pitkám a okázalým gestům, s čímž Hamlet nesouhlasí. Ví proto, že nepomstí-li otce, skončí jak jeho rod, tak Dánsko v té podobě, do níž jej zušlechtil nebohý starý král.

Důvody k pomstě se tedy u obou hrdinů dosti podobají. Stejně tak oba dva svou mstu promýšlí do detailů, aby její provedení nemohlo selhat. Dosti zajímavým se potom jeví způsob, jímž chtějí vyzrát na vrahy svých otců. Jak Hamlet, tak Orestés se totiž pokusí své protivníky chytit do stejné pasti, jakou oni sami užili proti svým obětem.

Orestés královnu a jejího milence Aigistha polapí do třásnitého roucha, které se stalo zhoubným jeho otci. Cit.: „ORESTÉS: A vizte dále, svědci těchto hrůz – ten nástroj šalby, kterým lapen byl můj otec nebohý, ta pouta, jež mu ruce a též nohy sevřela.“ (140) Svou matku zabije stejnou zbraní, jakou ona zabila ctného Agamemnóna. Dokonce když Klytaiméstra prosí Oresta o život a odvolává se na osud, jenž ji nutil k vraždě manžela, Orestés jí odvětí: cit.: „Ne já: ty sama sebe zabiješ!“ (137) Zavraždila Agamemnóna, aby pomstila dávné křivdy. Nyní ona sama zemře, aby byl pomstěn i král. Orestés se takto odvolává k bohům, na něž se ve svých činech spoléhá, aby odůvodnil svůj krutý čin.

Stejně tak i Hamlet plánuje svou pomstu dlouho dopředu, avšak s tím rozdílem, že u plánování zůstává. K tomu se však ještě dostaneme. Nyní bych jen chtěla poukázat na podobnost prostředku pomsty. Hamlet totiž Claudia usvědčí pomocí divadelního představení, v němž nechá přehrát Claudiův hrůzný čin. Cit.: „HAMLET: Vraždí Gonzaga jedem na zahradě, aby si přisvojil jeho majetek i moc. Příběh se zachoval ve vybrané italštině. Teď uvidíte, jak si vrah získá lásku Gonzagovy ženy. OFELIE: Král vstává. HAMLET: Co ho tak vyděsilo? Slepá střelba? GERTRUDA: Přerušte hru. CLAUDIUS: Světlo! Dejte mi světlo! Pryč!“ (81) Sice se v tomto případě nejedná o samotný akt pomsty, tak jako u Oresta a Klytaiméstry, avšak přeneseně Hamlet využívá prostředků samotného vraha k jeho zneškodnění.

Nyní však konečně přikročme k pomstě a vině. Orestés tedy královnu a jejího milence zabije a očistí tak památku svého otce. Všechno jde podle plánu. Orestés plní příkaz Foibův a trestá matčino prohřešení. Cit.: „ORESTÉS: Nuž vězte – nevímť, jak se skončí vše: jako bych letěl s koni z dráhy ven, již pádí závodníci; unáší mě mysl odbojná, já podléhám; děs v srdci mém se chystá píseň pět a srdce tančiti k ní do taktu – Jsa při smyslech však dosud, přátelům zde hlásám: měl jsem právo zavraždit svou matku, bohy nenáviděnou, tu mrzkou vražednici otcovu!“(142) Ví, že měl na svůj čin svaté právo. Že jednal správně. Přesto však jeho mysl uchvacuje jakýsi neklid. A ten se dále stupňuje. Cit.: „ORESTÉS: Jsem bludný psanec, z vlasti vyhnaný, jenž zavraždil svou matku. Pověst tu ať živ, ať mrtev, nechám po sobě.“(142) Občané Arga sice Oresta uklidňují a rozhodně jej nechtějí nijak obviňovat. On se však přece cítí vinen. Jedná se o vinu vnitřní?

V antickém Řecku existovaly již zmíněné Lítice. Prastaré božstvo, které mělo za úkol pronásledovat vrahy zemřelých, dokud je nedohnalo k úplnému šílenství. Cit.: „ORESTÉS: Ha, ha! Jaké to ženy? Jako Gorgony jsou černě oblečeny, zmijemi se hemží jejich vlasy – pryč, ó pryč!“(143) V našem kontextu by se toto božstvo samozřejmě dalo chápat jako jakési symbolické zobrazení černého svědomí a vnitřní viny. Vnímali to však stejně antičtí hrdinové? Troufám si tvrdit, že v Orestově případě Lítice byly skutečné. Že se opravdu jednalo o jakési posmrtné „služebnice“ křivdy Klytaiméstřiny. Proto bych Orestovu vinu nenazvala vnitřní, nepramení totiž z jeho vlastního pohnutí. Je do velmi značné míry zapříčiněna právě oním prastarým božstvem.

Navíc si můžeme pomoci závěrečným soudem. Orestés se totiž nejprve uchýlí do chrámu Apollónova, kde je očištěn od krve své matky. Poté se obrací s žádostí o pomoc do chrámu Pallas Athény a domáhá se spravedlnosti. Ani na chvíli nepopírá, že svou matku zabil, a neprosí Athénu o očištění. Sžírán vinou vzešlou od Lític chce pouze vědět, zda jeho čin byl oprávněný nebo ne.

Rozpoutá se debata mezi stvůrami, Orestem a Apollónem, jež rozebírá prastaré zákony krevní msty. Apollón zastává názor, že Orestés měl právo, dokonce povinnost, Klytaiméstru zabít a pomstít smrt svého otce. Lítice naopak tvrdí, že Klytaiméstra mohla svého muže klidně zabít, jelikož nebyl stejné krve. Ale zavraždit matku, svou ploditelku, je podle nich nevýslovný hřích. Vše nakonec rozsoudí Athéna, která svůj hlasovací kamínek přiřkne Orestovi. Ospravedlní své rozhodnutí na základě práva pomstít otce a také uzná vinu Foibovu, jenž Oresta k tomuto činu navedl.

A co se náhle stane s Orestem? Jaký zvrat! Cit.: „ORESTÉS: Můj dům jsi zachránila, Pallado, v zem otců z které jsem byl vyhnán, zpět mě uvádíš. I řekne leckdo z Řeků: ‚Hle, zas je pánem statků otcovských ten z Argu muž, byv spasen Palladou a Foibem, a též třetím ochráncem všemocným Diem!‘ “(185) Jeho provinění mizí s Athéniným ospravedlňujícím rozsudkem. Skutečně se tedy nejednalo o vinu vnitřní, vždyť tu by rozsudek zvenčí nedokázal jen tak zapudit. Pouze ji na něj v podobě jakéhosi šílenství uvrhly přízraky Lític, před nimiž musel prchat. Zbavením těchto stvůr se Orestés zbavuje i viny.

Hamletův příběh bude poněkud komplikovanější. Mladý princ, přes veškeré své rozhořčení a odhodlání otcovu pohanu pomstít, není schopen tento čin zrealizovat. Usvědčí sice Claudia hrou o králi Gonzagovi, avšak tím jeho viditelná iniciativa končí.

Před svou matkou, strýcem a ostatními lidmi předstírá šílenství, aby tak odvedl pozornost od svých plánů na pomstu. Avšak je toto šílenství pouze předstírané? Nesouvisí se sžíravou vinou, jíž Hamlet pociťuje?

Hamletova vina spočívá v pocitu neschopnosti jednat, očistit otcovu památku. Cit.: „Ale já, líný, otupělý lump, chodím jak ve snách, činu neschopen a ani slovem neumím se vzít za krále, jenž byl podle oloupen o korunu i život. Jsem sketa? Kdo řekne, že jsem lump? Kdo mi dá facku?“ (63) Stydí se za svou zbabělost a tento stud jej uvrhuje do nejrůznějších stavů mysli, v nichž se zaobírá myšlenkami na smrt a na nesmyslnost lidského bytí. Nezáleží mu na vlastním životě. Jako ubohý slaboch, který nedokáže pomstít pohanu vlastního otce, v něm nenalézá žádný smysl. Kromě známého monologu cit.: Být nebo nebýt - to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, nebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát - a je to. Spát - a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla - co si můžem přát víc, po čem toužit? - Zemřít, spát- spát, možná snít -, a právě v tom je zrada…“ (67) často přemýšlí o nesmyslnosti lidského snažení. Mluví kupříkladu o tom, že skrze červa žebrák může pojísti krále a naopak. Nejsou tyto úvahy projevem jistého druhu šílenství?

Nemám tím na mysli ono šílenství, které u Hamleta zpozoruje jeho matka a strýc. Mluvím o vnitřním stavu duše, který se za touto maskou skrývá. Kdyby Hamlet nepociťoval sžíravou vinu nad nepomstěným otcem, tyto zvláštní myšlenky by se nedostavily. Tak jako Oresta postihlo vnější šílenství Lític, Hamleta uchvacuje pomatenost vlastní, skrytá.

Jeho vina je však poněkud složitější než Orestova. Nikdo mu ji nemůže odebrat. Nespáchal vraždu. Nepotřebuje očistit. Pochybil neschopností činu. Kdo ho takové viny může zbavit? Soud rozhodně ne. Zachránit jej může jedině konání.

Vydává se proto za svou matkou a spílá jí do cizoložnic a nevěrnic. Na ní se však pomstít nesmí, neprovinila se totiž ničím jiným než jistou nepevností v lásce ke starému králi. Hamlet v ní svou plamennou promluvou probudí jakési černé svědomí, avšak Gertruda vše přičítá jeho choré mysli. V podstatě nechápe, co se stalo. A tak se Hamletova snaha mine účinkem, i když ne zcela. Viny se však stále zbavit nemůže.

Zbývá jediná možnost. Zabít Claudia. Na konci hry se to Hamletovi skutečně podaří. Avšak poněkud jiným způsobem, než plánoval. Cit.: „LAERTES: Před tebou stojí. Hamlete, jsi zabit. Na světě není lék, co by ti pomoh. Za chvíli život z tebe vyprchá. Vražedný nástroj držíš v ruce sám – ostrý a otrávený. Zákeřná léčka obrátila se proti mně. Už nikdy nevstanu. Tvá matka byla otrávena – už nemůžu – to král – HAMLET: Ostrý a k tomu napouštěný jedem? Ať jed teď ukáže, co umí!“ (146) Probodne krále Claudia při souboji s Laertem a vzápětí sám umírá.

Zbavil se svého provinění? Dokončil plánovanou pomstu? O tom se ve hře nemluví. Troufala bych si však tvrdit, že jeho vina zcela ukojena nebyla. Způsob, jímž pomstu vykonal, totiž nebyl dostatečně důstojný a obřadný, aby jím mohl smýt otcovu pohanu. Neshodoval se s jeho představou o vznešeném aktu msty. Navíc nikdo netuší, že Hamletův čin zastupoval tento akt. Každopádně ji vystřídala vina jiná, podobná té Orestově. Vnější.

Těsně před smrtí totiž Hamlet říká: cit.: „HAMLET: Odcházím, Horacio, ty však žij – všem, kdo ji neznají, mluv pravdu o mně a mojí věci……Máš-li mě příteli jen trochu rád, na chvíli odlož svoje věčné štěstí, s bolestí dýchej v tomhle sprostém světě a vypověz můj příběh……Králem však, věštím, bude Fortinbras – já dávám mu svůj skomíravý hlas. Vyřiď mu to a sděl mu okolnosti, které mě k tomu – zbývá už jen ticho.“ (147) Po této větě umírá. Vychází vstříc své smrti očištěn a smířen sám se sebou? Těžko se to dozvíme. Můžeme se jen dohadovat. Poslední slova však působí jako jistá prosba o očištění jeho památky. Vkládá své poslední naděje v Horacia, který jediný může světu vysvětlit, že Hamlet nebyl vrahem. Že pouze pomstil svého otce. A tak jeho ducha očistit od viny.

Jsme téměř u konce. Pomsta vykonána. Vina objasněna, alespoň do jisté míry. Nastává čas vyvodit závěry.
Orestův příběh budiž nám příkladem pojetí viny jako čehosi vnějšího. Již na počátku se královna Klytaiméstra svého provinění zbavuje jednoduchou argumentací, jíž ospravedlní svůj hrůzný čin. Po jakémsi černém svědomí nebo vnitřní vině tu nenajdeme ani stopy. Stačí své jednání opodstatnit logickými důvody a jakýkoli sebemenší náznak viny okamžitě zmizí. Stejně tak Orestés své provinění ztrácí společně s odchodem Lític. Jakmile stvůrám, jež na Agamemnónova syna uvrhly šílenství a tíživý pocit viny, Athéna poručí, aby odešly, nepříjemný stav je ten tam. Nutno však podotknout, že Athéna také nejprve musela použít rozumných vysvětlení, jimiž usvědčila Lítice z nespravedlivého jednání.

Do tohoto konceptu by potom zapadala i značná závislost viny na osudu. V antickém Řecku ji totiž lze dědit z pokolení na pokolení. Orestés je přeci kvůli Thyestově kletbě nucen pokračovat v koloběhu vražd a to s sebou nutně přináší i jakousi vinu. Ale může se osudu bránit? To nedokáže nikdo. Proč potom vinu zapříčiněnou osudem vnímat vnitřně, jako osobní problém, který nevyřeší vnější rozsudek? K tomu není sebemenší důvod. Právě proto Orestovi stačí k očištění ortel vyřčený Pallas Athénou jakožto objektivním soudcem.

Oproti tomu Hamletův problém spočívá ve vině vnitřní. Jedná se o stav duše, jenž nemá žádné objektivně vysvětlitelné opodstatnění. Hamlet se cítí vinen svou neschopností jednat. Kdybychom ho za tento čin chtěli veřejně odsoudit, kde bychom hledali důkazy? Žádné neexistují. Jeho vina spočívá pouze v jakémsi osobním pocitu, jehož se může zbavit jedině sám v sobě. Buď vyřeší jeho příčinu, nebo si ji sám pro sebe ospravedlní. Nejedná se však o obhajobu objektivní, jaká by platila všeobecně. Vnitřní vinu si totiž můžeme obhájit naprosto čímkoli. Jde hlavně o onen osobní pocit.


Máme tedy dva typy viny – vnitřní a vnější. Která z nich představuje větší trýzeň? Se kterou se setkáváme častěji? Mohou se prolínat? V reálném životě si těžko najdeme čas k podobnému rozboru všech podrobností. A mnohdy bychom ani žádného kloudného vysvětlení nedošli. Musíme se smířit s tím, že vina existuje už od Adama, zkrátka odjakživa. A jedná se o věc natolik problematickou, že by na její osvětlení nestačilo ani tisíc takovýchhle esejí.


















( Aischylos: Oresteia, Antické tragédie, Odeon, Praha 1970 )
(Shakespeare, William: Hamlet, Academia 2009)


Karolina Jeřábková R7.A

Na začátek

Přečteno 772krát | Přidáno 30.05.2011 15:00 | Naposledy upraveno 10.01.2021 16:59

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url vina-ci-nevina-karolina-jerabkova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = vina-ci-nevina-karolina-jerabkova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×