VÁLKA V PRVNÍ OSOBĚ aneb Hrabal, Kertész a exkluzivně Škvorecký

Stáhnout práci v souboru

Lukáš Filippi, 1.A

práce získala v roce 2010 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 13, slov: 3833, znaků: 22928


Válka v první osobě
aneb
Hrabal, Kertész a exkluzivně Škvorecký

Nevzpomínám si, co jsem od těchto knížek očekával, když jsem se pouštěl do jejich čtení. Chce se mi ale napsat, že mě každá z nich překvapila. Nevyprávějí přitom žádná vele-originální témata – válka, koncentrační tábor (není to čtenářská klasika?), ale něco v jejich způsobu vypravování mě nakonec přivedlo na tuto esej. Možná je to jen první osoba, která ve všech třech knihách tak výrazně ovlivnila vypravování, ale když se je pokouším srovnat, právě v použití prvních osob nacházím ten největší rozdíl.


Škvoreckého Zbabělci jsou skrze pohled Dannyho Smiřického čtiví, i kdyby pojednávali o čištění chlíva na vesnici... Hrabalovy Ostře sledované vlaky vyprávějí stejně půvabně o vrkání holubů jako o pomalé smrti hlavního hrdiny a Kertészův Člověk bez osudu je objemná kniha plná apatického vyprávění patnáctiletého chlapce o životě v koncentračním táboře.

Jejich stylizace je tak výrazná, že mě ani ze začátku nenapadlo, že spolu mají něco společného - všechny tři knížky jsou přitom psány v první osobě, v případě Zbabělců jsou to přímo deníkové záznamy, a všechny se věnují dospívajícímu chlapci v průběhu druhé světové války. Pro mě to jsou ale tři úplně odlišné světy, které téma celosvětového konfliktu nijak nevyrušuje z jejich atmosféry.


Ani Člověk bez osudu, knížka, která je celá o zajetí židovského chlapce a jeho pobytu v koncentračním táboře, se mi nespojuje s (pro mě) klasickou válečnou atmosférou. U válečných příběhů bych čekal nějaké strany, stanovisko, pocity... nenávist – emoce, epický příběh. Takovou směs, takové zpracování, abych cítil rozpor, lidskou akci, událost, která nenávratně mění svět. Člověk bez osudu ale působí jako klidně převyprávěný lidský život. Když Kertész píše první osobou, je to jako by vás někdo při čtení píchal špendlíkem. Pořád víte, že je to jen kniha a vy vlastně celou dobu koukáte do papíru. Vypravěč občas zachytí kus dialogu v původním znění a ten tak zůstane v chlapcově vyprávění podivně viset v uvozovkach a vyznívá jako prázdná fráze. Vypravování se nikdy nepoddá ději – ať se odehrává, co se odehrává, Kertész vždy popisuje, jako by si chtěl vzpomenout na co nejvíc detailů. Příběh tak ztrácí napínavost, není jasná motivace - první osoba (autor) prožité události nevztahuje na sebe a není jasné, proč je vlastně vypráví. Místy mi až připomínal výpověď u soudu.


Zbabělci tuto odcizenost zase postrádají úplně. Jakási bombastičnost války, která mi chyběla u Kertésze, je tady zachycena v celých proudech monologů Dannyho Smiřického. Člověk z nich cítí, že hlavní na celých Zbabělcích není děj, nějaké původní znění skutečnosti, ale spíše atmosféra, pocit z konce války. Příběh je napsán tak sebejistě – a ve své jistotě pak působí pravdivě - že se autor nepokouší situaci snaživě popisovat ani se odvolávat na ostatní – tím, že by si třeba ve obyčejném vyprávění pomáhal útržky dialogů – ale naopak ji vynechává, čtenář plandá v závěsu za jeho rychlými sledy pocitů a myšlenek. Neměl jsem pocit, že by se Škvorecký snažil zachytit nějak fakticky správně konec války v malém městě, ta pravda, kterou ze Zbabělců cítím, spíš vychází z mého chápání atmosféry. Neznamená to, že bych vnímání Dannyho Smiřického schvaloval, ale při čtení ten jeho svět vidím.

...tak se mi myšlenky motaly v hlavě, až jsem usnul a probudil jsem se a viděl jsem, že už je večer, za oknem byla červená obloha a okna domů svítila proti zapadajícímu slunci, bylo jaro a konec protektorátu.

Do pokoje vešel otec a řekl, že pustí rádio. Ležel jsem rozvalený v posteli a poslouchal jsem hlášení z Prahy, bylo to zajímavé a napínavé a představoval jsem si to všechno a otec řekl, že ve městě je klid, Němci že z toho nočního přepadení nic nedělali a dnes odpoledne že celá posádka odtáhla, zeptal jsem se ho, jestli pustili lidi z pivováru, a otec řekl, že některé ano, ale jinak že tam pořád jsou, zeptal jsem se ho, jestli ví, co je s Přemou, ale to nevěděl. Pak hlásili z rádia, že Hradčany hoří, a otec zatínal pěsti a říkal bestie a vandalové a já jsem si představoval, jak to asi vypadá, když hoří Hradčany, a byl jsem nějak rád, že to všechno hoří a že se budou stavět nové věci a že snad všechno bude nové a třeba lepší, a těšil jsem se, jak zítra vstanu a jak se zas sejdu s Irenou a s klukama a jak zas budem sedět a hrát, a těšil jsem se na saxofon a na všechno a na tu neznámou holku, co ji potkám v Praze. Setmělo se a otec vypnul rádio a odešel. Zůstal jsem v pokoji sám, zhasl jsem světlo a díval jsem se oknem ven, na hvězdičky, které se třepetaly na nebesích, protože dešťové mraky už odtáhly, a myslel jsem na mnoho věcí a pak jsem usnul a potom jsem spal. (1)


Celou knihu je čtenář v osobním kontaktu s vypravěčem. Tady mám u první osoby pocit, že se hodí, že je použita dobře, snad by ani jiná nešla.

U Kertésze jsem celou dobu čekal, že tato přesvědčivost už musí přijít každou chvíli a že teď musí přijít pravé zážitky - až opadnou uměle vykonstruované události a přejde se k živým vzpomínkám na hrůzy, které musel prožít v koncentračním táboře. A tak jsem čekal, dokud neskončila kniha. Žádná změna nepřišla – a to je pro celou knihu charakteristické. Oproti živelným Zbabělcům, kteří se mění spolu s autorovou náladou, Člověk bez osudu i Ostře sledované vlaky zůstavají vypravěčsky klidné a neměnné celou dobu. Jako by už jejich vypravěči byli smířeni s tím, co přijde – jako by už znali svůj osud. V Člověku bez osudu tak zmizelo to, co hrdina v knize později zhodnotil jako nejdůležitější: Čas - díky němu vše přišlo po malých částech a v nevědomosti, co dalšího ho čeká, byl člověk schopen v koncentračním táboře přežít. Nevědomost se ale z Kertészova díla ztratila. Hrdina vypráví a jeho znalost věcí budoucích obírá nás, čtenáře, o jedinou věc, která je plnila v koncentračním táboře nadějí, vírou v lepší osud. V Člověku bez osudu není kladen důraz na nějakou intentzivní přitomnost jako ve Zbabělcích. Nejsou tam žádné pochyby nebo nejasnosti o budoucnosti. Osud, který by je byl v koncentračním táboře zdrtil, kdyby se ho dozvěděli, visí nad námi, čtenáři. I my tak pasivně přijímáme děj, stejně jako Kertész pasivně vypráví, co se odehrálo:


O naší cestě mohu teď říct ještě míň: vše probíhalo jako obvykle. Teď nás ve vagonu nebylo šedesát, nýbrž osmdesát, naproti tomu jsme tentokrát neměli s sebou zavazadla a taky nebylo třeba starat se o ženy. Taky zde byla k dispozici nádoba, taky tady bylo horko a taky jsme měli žízeň, zato nás tady svádělo méně pokušení, tedy pokud šlo o stravu: příděl – kus chleba, věší než obvykle, dvojitou kostku margarínu a ještě kus jakési uzeniny, vzdáleně připomínající domácí kabanos, tedy takzvaný „Wurst“ - nám rozdali už při nástupu do vlaku, a tam jsem to hned taky snědl, zaprvé, protože jsem měl hlad, zadruhé, že ve vlaku jsem to ani neměl kam uložit, no a konečně protože nám nesdělili, že i tahle cesta potrvá tři dny. (2)


Ostře sledované vlaky se pohybují v této odevzdanosti na zvláštním pomezí - první osoba funguje mezi přímým popisem (co se právě děje, co hrdina prožívá) a mezi vyprávěním, co se stalo. Miloš Hrma nám vypráví, co se odehrává, ale je přitom vzdálen, děj neprožívá. Když popisuje svoji smrt, je to nezúčastněně. Hrabal používá jednoduchých vět a navozuje přesné obrazy, které mě svojí výstižností téměř až dráždily. Malebná slovíčka, kterými něžně vykresluje příběh, způsobila, že prakticky není předěl mezi tím, kdy popisuje natírání plotu a kdy je nálet na Drážďany. A jelikož se to celé odehrává v první osobě, vlastně nám Hrabal každým odstavcem pasivně popisuje osobnost hlavního hrdiny. Chybí ale jakákoli gradace děje, nějaké strukturování motivů podle důležitosti – celý příběh působí deformovaně, zploštěně. Nedokážu odhadnout, jestli Hrabal jen na svůj styl psaní nasadil první osobu nebo už s určitým záměrem psal pro svůj charakter Miloše Hrmy, ale kniha opravdu navozuje dojem Miloše – dospělého synka... zvláštního individua, které sleduje svět s nevyzpytatelným výrazem. A když se dozvídáme, že si kvůli problémům s erekcí podřezal žíly, docela to k Miloši Hrmovi a jeho podivnému vnímání světa sedí. Stalo se to stejně přirozeně a lehce, jako všechno ostatní v knize. Jako se háčkuje dečka, tak se také odstřelují vlaky.


A já jsem stál mezi kolejnicemi a cítil jsem, jak se na mne dívá, otočil jsem se a až otevřeným okénkem do sklepa jsem viděl oči paní přednostové, tam ve tmě, jak krmí husáka a dívá se na mne. Já jsem paní přednostovou měl rád, ráda si chodívala navečer sednout do kanceláře, háčkovala velikou dečku na stůl, takové ticho šlo z toho jejího háčkování, pořád se objevovaly pod jejími prsty další květiny a další ptáčci, měla před sebou na telegrafním stole takovou knížku, do které se nakláněla pro další pokyny, jak nabírat ty nitě, jako by hrála na citeru a četla si v notách. Ale každý pátek popravovala králíky, to vzala z králíkárny králíčka, dala si ho mezi nohy a potom mu navlíkala do krku tupý nůž a pižlala to zvířátko, které pištělo, dlouho pískalo, až po chvíli jeho hlásek slábl, ale paní přednostová se dívala zrovna tak, jako by háčkovala velikou dečku. Říkala, že takhle, když králík vykrvácí, jeho maso je mnohem chutnější, křehčí. Už dopředu jsem viděl, jak bude zařezávat tohohle husáka, na kterého si sedne jako na koně, zmáčkne mu oranžový zobák k hrdlu, jako by zavírala kapesní nůž, nejdřív mu pečlivě vyškube peříčko na temeni a potom bude vytékat jeho krev do kastrolku, pták bude slábnout, a zplihne docela, paní přednostová se prolomí, bude sedět jen na svých patách. (3)


Při čtení takhle výstižného popisu, nechaného bez jakékoli odezvy nebo komentáře, to na mě působilo téměř sadisticky. Představil jsem si scénu ve filmu a byl to dlouhý záběr, kdy je přesně vidět, jak z husáka pomalu utíká život a paní přednostová se pozvolna prohýbá, až se prolomí a bude sedět jen na patách – a celou dobu tam jsou Milošovy oči, které vše pozorují. Právě tento přechod mezi popisem vlaků a lidskou smrtí je podivně zmáčknut - pozvolné prolínání háčkování s vraždou drůbeže a poté s celosvětovou válkou, aniž by čtenář cokoliv zaznamenal, dává všemu pokřivený význam. Když o padesát stránek dál čtete o zbídačených vojácích z hořících Drážďan, Hrabal znovu používá tento stručný, syrový popis a souvislost mezi drůbeží a lidstvem už naskakuje sama.


Vytočil jsem si klíč. Němci stáli kolem kamen, pořád jako sochy na morovém sloupu na našem náměstí. Teď se jeden z nich rozplakal, tak divně, skoro vrkal jako ti přednostovi holubi, když je probudil nálet, pak se ten Němec dal do lidského pláče, teprve teď jeho tělo povolilo a ostatní Němci začali posmrkávat a pak se rozplakali všichni, každý jinak, ale vgruntu to byl lidský pláč, brek nad tím, co se stalo. A jednomu Němci, tomu, co si chladil hlavu o stěnu, začala téct z nosu krev a najednou se svezl na zem a po zdi udělal červenou čáru. (4)


Vnímání světa, kde lidské emoce jsou na úrovni holubího třepaní hlavy a kde je stará venkovská panímáma popsána jako chladnokrevný vrah, ve mně vyvolávalo jakési vnitřní znechucení... pozvolně a nenápadně, stejně jako je Hrabal vyprávěl.

Až teď tuto deformaci začínám chápat jako Hrabalův záměr. Můj bezprostřední pocit byl, že na vyprávění „je něco divně“.

Po prvním přečtení jsem měl dojem, že Škvorecký jako jediný zpracoval svoje téma správně. První osoba vyplývá z deníkových zápisů, je jasné, proč je použita. Jako jediný ji používá k otevřenějšímu přístupu k čtenáři. Díky způsobu vyprávění má čtenář pocit, že do hlavní postavy vidí, že by s ní téměř mohl mluvit. Tenhle pocit mám ze všech nejmíň u Kertésze. Ostře sledované vlaky sice postrádají jakkékoli vnitřní hodnocení a myšlenkový pochod postav, ale alespoň jsou zahalené Milošovým snovým viděním světa. On vypráví, co se děje, a vše má „vyprávěcí nádech“ - se zploštěním jednotlivých situací se kniha zároveň slila v jednu příhodu a to už je pro mě stravitelnější. Člověk bez osudu ale zachycuje v podivných fragmentech život, který všichni známe, staví z něj situace, které všichni známe - ale hrdina Kertészova románu jako by z nich neuměl postavit nic přirozeného. Věty bijí do očí, všední situace ze života jsou vnímány úplně zvenčí. Na rozdíl od vyprávěcí „jednolitosti“ Ostře sledovaných vlaků tady se mi zdá, jako by byl důraz kladen na špatné místo, věta je nesmyslně podrobná v nedůležitých částech.


Po chvíli mlčení otec prohlásil: „Tak, tohle máme taky z krku.“ Načež se macecha, dosud poněkud zastřeným hlasem, zeptala, jestli otec přece jen neměl přijmout od pana Sutóa tu stvrzenku. Ale on odvětil, že taková stvrzenka nemá „prakticky žádnou cenu“, nemluvě o tom, že ukrývat ji by bylo ještě riskantnější, než schovávat samotnou krabici. A vysvětlil jí, že „teď musíme vsadit všechno na jedinou kartu“, a to v tom smyslu, že plně důvěřujeme panu Sutóovi, už vzhledem k tomu, že momentálně beztak nemáme žádné jiné řešení. Načež macecha zmlkla, ale pak poznamenala, že otec sice může mít pravdu, ale ona by se přece jen cítila jaksi jistěji „se stvrzenkou v ruce“. Nedokázala však náležitě vysvětlit, proč. Vtom ji otec pobídl, aby se už dali do práce, jelikož, jak pravil, čas kvapí. Chtěl jí totiž předat účetní knihy, aby se v nich vyznala i bez něho a aby se obchod nezastavil jen proto, že on bude v pracovním táboře. Přitom si trochu povídal i se mnou. Chtěl vědet, jestli mě ze školy pustili bez potíží a tak. Potom řekl, abych si sedl a byl zatím potichu, než oni s macechou dodělají tu práci s knihami. Jenomže to trvalo moc dlouho. Nějaký čas jsem trpělivě čekal a snažil se myslet na otce, přesněji na to, že zítra odjede a pravděpodobně ho dlouho neuvidím, ale po nějaké době mě ty myšlenky unavily a pak, jelikož jsem pro tatínka stejně nemohl nic udělat, začal jsem se nudit. (5)

Člověk bez osudu je takto napsaný celý – jako by zapisoval lidský stroj. Jeho pocity jsou neobratně vyjádřeny větami typu: „To mi bylo nepříjemné, tak jsem byl rád, když přestali.“. Vyprávění a s ním i celé vidění světa je vzdálené a nezúčastněné. Nejzvláštnější na tomto vyprávění je, že tak funguje celou dobu. Chlapec projde koncentračními tábory, setká se s vězni a umírajícími lidmi a poté se vrátí zpátky, vypravěčsky nezměněn a stejně všímavý jako na začátku. Než se člověk naděje, popis večeře doma se změní v poznatek, jak získat kostku špeku navíc v Osvětimi a potom se už zase jede ve vlaku, tentokrát v opravdickém a kluk se vrací domů.

„A co moje nevlastní matka?“, vyptával jsem se dál, a dozvěděl jsem se: „No jo, ta se mezitím už vdala.“ „A za koho?“, zeptal jsem se, a ono se u jména zase zarazili. Jeden řekl: „Za nějakého Kovácse, jestli se nemýlím“, a druhý: „Ne, Kovács se nejmenuje, spíš Futó, nebo tak nějak.“ Řekl jsem: „Sutó“, a oni zase radostně přikyvovali a opakovali“ „Ano, jistě, Sutó!“, stejně jako před chvílí. Vděčí mu prý za mnohé, „vlastně za všechno“, vyprávěli potom: to on „zachránil majetek“, on „jí poskytl skrýš v těch těžkých dobách“, říkali. „Snad si ale trochu pospíšila,“ zamyslel se pan Fleischmann, a s tím souhlasil i starý Steiner. „Ale koneckonců“ - dodal jestě - „je to celkem pochopitelné“, což zase uznal ten druhý.

Potom jsem tam ještě nějaký čas poseděl, protože jsem už dávno takhle neseděl, v měkkém křesle, potaženém vínovým plyšem. (6)
To je vše, co o své maceše zmíní. O smrti otce v pracovním táboře se dozví odstavec nad tím a další věta je, že si ještě nějaký čas posedí v měkkém křesle potaženém vínovým plyšem. Při čtení to ale nepůsobí krutě či bezcitně, spíše odevzdaně, apaticky. Přesně mi sedí tenhle druh vyprávění – vyrovnaný a věcný – k někomu, kdo tím peklem prošel a smířil se s ním. Možná to je vypravěčsky působivější než dramatické popisy a i to pasuje k celému duchu Kertészovy knihy, ale v tom případě by to mělo být s něčím v kontrastu. Takhle mi to připadá umělecky nepravdivé. Je fakt, že příběh není zaznamenáván v průběhu, ale retrospektivně, vzpomínáním někoho, kdo tu dobu prožil jako dítě - v tom případě to ale není vůbec knížkou pro nás, obyčejné lidi, o hrůzách koncentračního tábora, ale spíš je to ukázka, jak moc se dokáže změnit lidské vnímání.

Nevím, co měl v plánu autor. V doslovu překladatelky je napsáno, že ona sama prožila v dětství podobný příběh a v průběhu čtení se v ní opět probudily ony dávné pocity, až ji to rozplakalo. Pro ni to zřejmě funguje jinak - a když je na obálce napsané, že autor doopravdy byl jako dítě v koncentračních táborech a ještě si k tomu přečtete přiložený překladatelčin doslov, působí to, že v té knize je napsaná „pravda o hrůzách koncentračních táborů“. A tak se do toho dívám znovu a pokouším se spatřit za těmi obyčejnými větami nějakou hrůzu, ale ona tam není. Možná to je pro překladatelku jedno z nejautentičtějších děl s tématem holocaustu, ale pro mě to ani nemůže být. Autor sám v knížce píše: ...o některých věcech zřejmě vůbec nemůžeme mluvit s cizími, nevědomými lidmi, v jistém smyslu dětmi, abych tak řekl.

V tom případě ale nemůže mluvit ani s námi, čtenáři, protože za těch sto devadesát stránek jsme vůbec neprošli tím, co on, přestože nám to popsal. Od začátku jsme se dívali na tvář, která to všechno už prožila a je změněna, ale my zůstali venku, jenom se můžeme divit, proč takhle píše. Hodnotu Člověka bez osudu vidím v tom, jak se liší jeho vzpomínky s mými představami. Což se docela těžko přijímá, protože se nabízí věta, že to autor blbě napsal. Chápu tedy důraz na obálce a v doslovu, že Kertész vychází ze svých vlastních zážitků – číst vymyšlené vzpomínky a porovnávat je s našimi představami moc smyslu nedává – ale dojemný doslov překladatelky, který sděluje, že si při čtení textu znovu vzpomněla na atmosféru v koncentračním táboře, navozuje dojem, že i my všichni máme vidět v tomto díle ono „ohromení, bolest a bezmocný hněv nad absurditou toho všeho.“ Tenhle věcný, nezaujatý tón, který tak navozuje zmíněnou absurditu a bezmoc, ale musel Kertész nějak získat, všechny věci, které za smířlivým odstupem stojí, se my nedozvíme – a právě ty rozbrečely překladatelku, když si je po letech vybavila.

Pro nás to jsou (možná) autentické paměti, psychologický dokument, ukázka, založená na tom, že vychází ze zkušenosti, a my se můžeme podivovat nad smířeností, se kterou vzpomíná. Z uměleckého hlediska - pokud má pouze vystihovat vyrovnanost s osudem – mi to ale moc dobré nepřipadá. Nemůžeme pochopit nemožnost začít nový život, protože kromě Kertészovy apatičnosti jsme nic jiného nezažili. Nevím, k čemu by se měl hlavní hrdina románu vracet, žádná změna se neodehrála. Téma odevzdanosti, se kterou se přijímá tak strašný život, jaký musel prožít, a které je celé vyjádřeno oním apatickým jazykem, jejž Kertész používá, je zpracováno zajímavě, ale nepřipadá mi dostačující na celou knihu – ani by ale nemohla být v tomto stylu kratší, protože proměna, která mi v knize chybí, je alespoň částečně nahrazena délkou četby.

I přesto ve mně doutná pocit, že bych uvítal tenhle zdrženlivý pohled, kdybych přečetl více válečných knížek a byl tak přesycen patetickými popisy. Možná, že kdyby knížek napsaných jako Zbabělci bylo víc, nebo kdybych jich znal víc, tak bych rád četl něco podobně mírného. Neutrální půda, která jen popisuje, co se děje, možná nakonec vyvolá více dojmů než vulgárně, prvoplánově napsané scény. Jakmile je člověk začne přebírat, musí se ptát sama sebe, jak je vnímá, vedou tak často dál, než kdyby byly napsány emotivním, otevřeným způsobem, jaký používá Škvorecký. Nevím ale, jestli tohle vlastní dovytváření příběhu chci. Především čtu, a když čtu Zbabělce, připadá mi to jako pravý život. A ať už je to tím, že jsem válku nezažil, nebo tím, že ještě rád čtu tyto pohádkové příběhy, kdy hrdina bojuje se vším ostatním - v jeho větách cítím smutek války, lidskou pýchu a nezvratnost osudu, i přes to, že jsou napsány tak, že se místy sám vypravěč musí umírňovat a ptát se, nad čím se teď zas cítí tak zoufale smutný. Tuto velkolepou cestu lidstva ( a co jiného jsou války, než její nejvíc vyhrocené a napínavé momenty?) v strohém popisu Kertésze necítím. V Hrabalově díle to vše možná je, schováno v mlze Miloše Hrmy, ale nevidím tam. Nechci jejich díla soudit, protože znám omezenost formy Zbabělců - ale mám na ně příjemné vzpomínky. Jako by se těšili ze života, který se tak horlivě snaží popsat. Cítím v jejich větách jen reptání a kecy, ale zároveň se mi líbí. Čiší z nich lehkost a příjemný pocit společenství. Vidím efektivnost a obratnost, s jakou jsou pohledy vypravěčů u Hrabala a Kertésze zkresleny, ale nějak nejsem schopen se s nimi smířit. Znervózňuje mě nejistota, která se mě zmocňuje při každé stránce...kdy nevím, jestli chápu celé vyprávění správně, a kdy vlastně ani nevím, jestli se mi líbí. Mluví ke mně člověk - v první osobě a dostává se tak velmi blízko – ale nevidím mu do tváře.

Ve své nejistotě tak nacházím sebedůvěru u Zbabělců...

Ale ne. Nic tu nezačínalo. Pro mě asi nic. Tohle všechno se hnalo mimo mě a já byl pro to ztracen. Věděl jsem, že je budou vítat a řečnit a že budou lidé nadšení do komunismu a já že budu loajální. Neměl jsem nic proti komunismu. Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem moh hrát v jazzu na saxofon a dívat se na holky. Věděl jsem, že v těchhle lidech, co sedí na bryčkách, a v těch, co teď začnou zakládat stranu a studovat Marxe a Engelse a Lenina a to všechno, je hlad. Prahli po vědění. Znal jsem je už z továrny, z debat na záchodě, napínaly je moje kecy o sluneční soustavě a o galaxiích a o Apollinairovi a amerických dějinách. Byl v nich hlad po věcech, kterými já byl přejedený. Ve mně bylo něco jiného. Minulost a předkové a samozřejmá gramotnost už po mnoho generací a celkem pohodlí a luxus. Bylo to zajímavé, číst o nich. O černoších v Americe a o mužicích v Rusku a o střílení do dělníku a tak. O hladu po vzdělání a o boji za lepší život. Nakonec to bylo jen zajímavé a bylo to mimo. Já měl vzdělání a všichni je tu měli, a pohodlí a civilizaci. Koneckonců vzdělání bylo jen nedůležitá samozřejmost jako třeba železnice a aspirin. A důležité byly holky a muzika. A myšlení na ně. A docela nakonec, koneckonců, nebylo důležité nic. Všechno bylo nic a na nic a k ničemu. Jenom animální strach ze smrti, protože to byla jediná věc, o které se nic nevědělo, držel člověka v tom ničem. Byl jsem zvědav, jestli i tenhle strach pozbyde jednou u mě důležitosti. Bryčky hrčely pořád a pořád, a mně bylo najednou těžko a smutně. (7)



Citace:
1.Josef Škvorecký: Zbabělci (str. 219-220)
2.Imre Kertész: Člověk bez osudu (str. 92)
3.Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky (str. 19-20)
4.Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky(str. 66)
5.Imre Kertész: Člověk bez osudu (str. 8-9)
6.Imre Kertész: Člověk bez osudu (str. 196-197)
7.Josef Škvorecký: Zbabělci (str. 426-427)

Na začátek

Přečteno 577krát | Přidáno 22.06.2011 20:59 | Naposledy upraveno 18.10.2020 01:46

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url valka-v-prvni-osobe-aneb-hrabal-kertesz-a-exkluzivne-lukas-filippi

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = valka-v-prvni-osobe-aneb-hrabal-kertesz-a-exkluzivne-lukas-filippi
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×