ÚLOHA KULKOVY PRÁCE V BOJI PROTI KÝČI

Stáhnout práci v souboru

Ondřej Černý, R5.A

práce získala v roce 2008 nominaci
typ: HST

Počet normostran: 32, slov: 8215, znaků: 57226


ÚLOHA KULKOVY PRÁCE V BOJI PROTI KÝČI


Jak Kulka zmiňuje na začátku své práce, pojem kýč má jednoznačně negativní konotace. S jinými experty se pak shoduje v tom, že tato negativita nepramení pouze z elitářského odsuzování masové kultury pro její masovost samotnou. Kýč předstírá, že je uměním - nahrazuje skutečné umění, parazituje na něm, čímž jej ohrožuje, přinejmenším pak existenčně omezuje a odsouvá do pozadí; funguje jako nástroj ovládání mas v rukou totalitních režimů, masmédií konzumní společnosti, ale i demokratických politických stran. Kýč jako takový je špatný. Hermann Broch ve svém eseji Několik poznámek k problému kýče dokonce tvrdí, že „kýč představuje zlo v hodnotovém systému umění.“

Odhalení takového charakteru kýče pak přímo vybízí k boji s ním, k aktivnímu odporu vůči jeho rostoucímu vlivu, k ochraně hodnotné kultury. I Kulkova studie a další odborné texty zabývající se kýčem jsou bezpochyby produktem tohoto boje, snažíce se odhalit „nepřítele“, lépe jej poznat a nalézt jeho slabiny.

V rozhovoru pro Labyrint revue 7-8/2000 pak Kulka demonstruje své odhodlání bojovat proti kýči a obhajuje nutnost tohoto boje velice odvážným prohlášením:

„Říká se, že každý liberál by rád něco zakázal. Já bych zakázal NOVU, protože její debilizační účinky na ‚masového diváka‘ se časem projeví nejen v preferencích estetických, ale i politických. Volič odchovaný NOVOU bude snadnou obětí populismu. Populismus totiž není ničím jiným než převedením principů kýče z estetiky do politiky.“


Není toto varování příliš pesimistické? A hrozí-li skutečně takové nebezpečí, zachránilo by společnost Kulkovo radikální řešení, tedy zákaz NOVY?

Růst vlivu kýče

Jakožto pojem i kulturní fenomén se kýč vyskytuje v Evropě již více než století, zažil tedy mnohé demokratické i nedemokratické převraty, války a konflikty. Masivní zaplavení kýčem však Kulka situuje až do nynější doby nebývalé ekonomické prosperity a vysoké úrovně politické stability (v rámci Evropy) i lidských práv. Kýč tedy kvete v demokracii a blahobytném kapitalismu stejně jako v totalitních režimech, které jej plodily rovněž ve značné míře. Podle Kulky je kýč v obou systémech také důležitým nástrojem zabezpečení moci.

Rostoucí vliv kýče pravděpodobně souvisí s globalizací a s rychlým vývojem informační techniky umožňujícími jeho levnou a zároveň rychlou výrobu i distribuci. Nemíníme-li pak apriori odmítat demokracii, kapitalismus a technický pokrok, kde se stala chyba? Co způsobuje onu nemoc společnosti - diktaturu kýče - kromě oněch parametrů našeho státního (resp. civilizačního) zřízení, jež máme sklon považovat za záruky, ne-li za synonyma svobody? I Tomáš Kulka přiznává kýči určitou nevyhnutelnost, přirozenost, a dokonce možnost pozitivního efektu. Není tedy diktatura kýče nevyhnutelným, přirozeným a v jistém důsledku snad i pozitivním vyústěním kulturně-společenského vývoje?


Pozitivní důsledky „kýčokracie“ zatím jednoznačně zaostávají za negativními (z perspektivy zastánců kultury a svobody), její nevyhnutelnost se potvrdí či vyvrátí až s časem. Přirozené tíhnutí člověka ke kýči je pak minimálně sporné. Kýč nekopíruje přírodu, nenalezneme jej na počátcích umění.

Kýč rovněž nemá (požadovaný) efekt na člověka bez určitých specifických prožitků. Jestliže totiž musí být téma kýče okamžitě identifikovatelné, vyžaduje u konzumenta znalost tohoto tématu, jakkoli se tato znalost může zdát banální, i znalost samotného efektu kýče a dojem jeho samozřejmosti (viz Kulkova citace Kunderovy pasáže o dvou slzách). Žádný kýč tedy nemůže být skutečně univerzální, vždy je jeho efekt podmíněn určitou životní zkušeností, z velké části opět zkušeností kýče a pozitivní reakce na něj. Tato zkušenost se hromadí a propůjčuje kýči stále větší sentimentalitu, již může využít.

Čím více tak člověk kýči podléhá, tím je k němu náchylnější. Toto pravidlo lze uplatnit na jedince, funguje nicméně i v měřítku celé společnosti. Čím větší množství kýče se shledává s kladným přijetím, tím úspěšnější bude kýč nadále a, v prostředí kapitalismu a konzumu, tím více kýče bude vyprodukováno. Kýč má tedy teoreticky předpoklad „množit se“ geometrickou řadou.


Neprospěšný zákaz

Je zřejmé, že zvrátit nárůst vlivu kýče, ať už jej způsobuje cokoli, představuje nesmírně obtížný, ne-li nemožný úkol. Rozhodně by však nebylo moudré nechat tento bezprecedentní jev probíhat bez omezení či kontroly.

Představuje Kulkou navržený, jakkoli vážně či nikoli, zákaz TV NOVA vhodný omezující prostředek? NOVA zůstává předním propagátorem kýčovité pseudokultury mezi česky mluvícími médii. Současně (či spíše proto) je ovšem i nejpopulárnější. Kdokoli, kdo by prosazoval její zákaz, by se nutně politicky zdiskreditoval, a ztratil moc. V demokratickém systému prakticky není možné něco natolik oblíbeného zakázat.

Ani obětování demokracie by však nezajistilo úspěch této formy řešení problému. Zatímco se totiž kýč velice dobře hodí totalitním režimům k získávání popularity a kulturnímu (následně i politickému) uspávání lidu, diktát „vysoké“ kultury by znamenal pro každý režim pouze přítěž. Násilná propagace navíc vysoké kultuře není vlastní a dost možná by na ni měla zničující účinky, zbanalizovala ji a degradovala.


Imunita

Pravděpodobně si však chceme demokracii ponechat. Musíme tedy snížit oblibu kýče ve společnosti, zbavit kýč moci; ne se snažit s touto mocí soupeřit pomocí zákazů.
I kdyby se náchylnost ke kýči prokázala jako přirozená lidské mysli, rozhodně není nepřemožitelná. Dokazují to lidé, kteří kýči dlouhodobě odolávají, případně své reakce na něj umějí ovládat; je pro ně tedy neškodný. Jeho obecně rostoucí vliv nutně nemusí být zapříčiněn klesajícími počty odolávajících lidí, daleko spíše souvisí se zvýšením konzumace kýče lidmi, kteří mu podléhali již dříve, s rostoucí poptávkou i nabídkou, s lepším komerčním uplatněním kýče.

Čím se jedinci imunní vůči vlivu kýče odlišují od ostatních? Tato odlišnost může jistě pomoci v hledání „vakcíny“ cíleně vytvářející imunitu.
Jak Kulka poznamenal, kýč slaví úspěch u příslušníků všech sociálních vrstev, ve všech věkových kategorií a u libovolně vzdělaných lidí. Statisticky jsou zde samozřejmě významné rozdíly, nicméně ani z nich nevyplývá jasný určující faktor.

Například Clement Greenberg, který mimo jiné dává vznik kýče do souvislosti s vzestupem buržoazie, však v eseji Avantgarda a kýč dochází k odlišnému závěru:

„… vesničan brzy objeví nutnost pracovat celý den, aby se uživil, a zlé, nepříjemné okolnosti jeho života mu neposkytují dostatek volného času, energie a pohodlí k tomu, aby se cvičil ve vychutnávání Picassa. To totiž vyžaduje nemalé ‚podmínky‘. Vysoká kultura je jedním z nejnepřirozenějších lidských výtvorů a vesničan v sobě necítí žádnou ‚přirozenou‘ potřebu, která by ho přese všechny potíže k Picassovi přitahovala. Nakonec se vesničan, pokud se bude chtít dívat na obrázky, vrátí ke kýči, protože se z kýče se může těšit bez námahy.“


Je tomu skutečně tak? Vyžaduje vysoká kultura o tolik více volného času, energie a pohodlí? Vychutnává ji člověk pouze za cenu stálé námahy?
Greenbergovo tvrzení je podivné. V dnešní době mají výrazně více volného času pouze důchodci a děti, tyto dvě demografické skupiny se nicméně nevyznačují nižší spotřebou kýče v porovnání s ostatními (spíše naopak). Greenberg dále předpokládá, že vychutnávání hodnotného umění je všeobecně obtížnější než vychutnávání kýče. Avšak co udělá milovník hodnotného umění, chce-li relaxovat? Uchýlí se ke kýči? Možná vyhledá důvěrně známé, klidné, oku či uchu lahodící dílo, které však stále vnímá jako umění. Možná usedne k méně složité, přesto však umělecké literatuře. Nikoli ovšem ke kýči. Ten člověka vysoké kultury netěší a „neuspokojuje“, naopak jej znechucuje. Vyhledá-li takový člověk kýč, pak obvykle cíleně, a od počátku jej jako kýč vnímá; nenechá se jím dojmout, nýbrž pouze pobavit jeho kýčovitostí. Tím jej zneškodňuje a obrací jeho efekt proti němu samému.

Ve vychutnávání umění je rozhodně dobré se cvičit, v zájmu dosažení silnějšího požitku, případně až pocitu extáze, který umění poskytuje. I toto cvičení je však příjemné a v podstatě nutné – umění vytváří závislost, nutí vyhledávat další umění a nacházet v něm stále silnější požitek. Kýč, případně umění nižších kvalit, se tak časem stává neuspokojivým a paradoxně náročnějším ke konzumaci než složité umění.

Jistěže je možné zakrnět a postupným odvykáním požitku umění snižovat své nároky. Ne však vlivem nedostatku času či energie, nýbrž okolních lidí, a to pouze za předpokladu, že dřívější zkušenost s uměním nebyla dostatečně silná a nestačila vytvořit skutečně pevné individuální kulturní návyky.


Vliv rodiny

Vidíme tedy, že i efekt umění závisí na předchozí zkušenosti. A zde konečně nacházíme vlastní příčinu obliby kýče u jedince, stejně jako příčinu imunity, a opět se vracíme i ke kumulativnosti jeho efektu. Neboť kdo určuje, zda převládající zkušenost v době, kdy ještě nemáme ani možnost volby, ani vytvořené preference, tedy v dětství, bude kýčovitá, nebo umělecká? Rodina.

To, s jakými hračkami si jako malí hrajeme, jaké filmy sledujeme v televizi, jakou hudbu posloucháme a jakým způsobem jsme k těmto činnostem vedeni, nejen ovlivňuje naprosto zásadně náš další přístup ke kultuře, ale i udává směr vývoje tohoto přístupu. Ten je dále samozřejmě upravován školou a lidmi, s nimiž se přátelíme, přesto však návyky dané výchovou nikdy docela nevymizí. Nakonec právě rodiče většinou určují, do jaké školy budeme chodit a do kterých kroužků, s jakými lidmi se budeme stýkat; vybírají nám značnou část našich celoživotních přátel.

Stimulem k vyhledávání hodnotné kultury může být také potřeba společenské prestiže, utvářející se rovněž v rodinném prostředí. Své rodiče, ale v menší míře i prarodiče, starší sourozence a vzdálenější rodinné příslušníky vnímáme jako vzor tím silněji, čím větší úcta je jim prokazována okolím. Ta totiž v raném věku automaticky přechází na nás, avšak později se může vytratit, když si nás okolní lidé začínají vážit primárně kvůli nám samotným, ne kvůli našim příbuzným. Úctu, jíž jsme navykli, ovšem postrádáme, a proto hledáme recept na její



znovuzískání, který logicky nacházíme v napodobování těch, kteří ji mají. A jelikož kultura nepochybně představuje jeden z nejsilnějších činitelů utvářejících a udržujících společenské vztahy, s velkou pravděpodobností přijmeme mnohé kulturní návyky a preference našich rodičů.

Výrazné změny v náchylnosti/imunitě ke kýči jsou spíše ojedinělé. Člověk vychovávaný ke kýči totiž vnímá školní propagaci umění a odsuzování kýče jako nesmyslné, respektive agresivní, neboť odsuzuje jeho rodinu, jeho nejvlastnější původ. Negativní reakce jej pak dále utvrzuje ve správnosti kýče a uzavírá mu svět hodnotného umění předsudky.


Kulturní elita

Kulturní preference se tedy přenášejí především rodově, čímž se do velké míry konzervuje jejich rozložení ve společnosti. Tento jev zajímavým způsobem koresponduje s teorií souvislosti vzniku kýče a vzestupu buržoazie. Na rozdíl od aristokracie, již postupně nahradila, totiž buržoazie nevytváří stabilní, jasně definovanou společenskou elitu. Úspěch buržoazní, sestávající se z pouhého nahromadění majetku, je mnohem prchlivější, nestálejší než úspěch aristokratický. Jakkoli upadaly šlechtické rody v nemilost během válek a náboženských konfliktů či chudly a přicházely o majetek, jejich šlechtictví a dlouhodobý význam jim nikdo neupíral. Naproti tomu zkrachovalý kapitalista není ničím.

Rychlé výměny státních ideologií a s nimi spojené ostré střídání vládnoucích a pronásledovaných skupin (zvláště typické pro Střední Evropu ve 20. století) nadále zpochybnili roli postavení, majetku, ale i vzdělání jako trvalých hodnot a spolehlivých identifikačních znaků společenské elity. Schopnost ocenit hodnotnou kulturu však zůstává dlouhodobou výsadou nemalé, neostře vymezené, v jádru nicméně pevné skupiny lidí.

Tuto „kulturní šlechtu“ (prakticky ztotožnitelnou s „intelektuální vrstvou“) se nepodařilo zničit nacionalismu, nacismu ani komunismu, přestože se o to usilovně snažily. Nyní proti ní brojí konzumní společnost a kýčokracie.


Kýč a jeho milovníci ovšem odjakživa „válčili“ se zastánci kultury, přičemž počty na obou stranách zůstávají řádově stálé. Oba znepřátelené tábory se ve skutečnosti vzájemně potřebují, neboť jeden bez druhého by ztratily možnost vymezit se, identifikovat se. V jejich „mocenském“ soupeření jde víceméně o existenční podmínky a mírné rozšíření řad spíše než o zničení soupeře.





Prostředky boje

Snaha o kontrolu kýče, o boj s ním, nás staví jednoznačně na stranu kulturní šlechty, jsme-li snad z menšiny těch, jejichž původ není v jejím jádru. Ať už vědomí privilegia, kterého se nám dostalo bez vlastního přičinění, nebo naopak hrdost na úspěšné povýšení se z „nižšího stavu“, nás zároveň touto snahou povinuje. Spočívá-li však původ náchylnosti jiných lidí ke kýči v jejich rodině, jaké jsou naše možnosti jejího překonání?


Jak již bylo řečeno, kulturní preference druhotně dotváří užší kolektiv, v němž se pohybujeme, přestože málokdy dokáže tyto preference trvale zásadněji změnit. Funguje zde model podobný napodobování rodičů, kdy se po uvedení do kolektivu snažíme získat respekt nezávislý na člověku, jenž nás do kolektivu uvedl. Opět většinou napodobujeme právě jeho, jenž nám zůstává blízký, jehož úcty jsme v odlesku sami krátce požívali.

(Zde je nutné zdůraznit, že ačkoli pro člověka navyklého kvalitní kultuře bývá kultura nekvalitní náročně stravitelná, neznamená to, že jejím přijetím a vnímáním musí nutně utrpět jeho schopnost „vychutnávat“ hodnotné umění. Rozpětí složitosti a intelektuální úrovně kultury, již jsme schopni přijímat kladně, podléhá rovněž zvyku a tréninku. Snaha o maximalizaci tohoto rozpětí by rozhodně neměla bezmezně ustupovat snaze o navyknutí kultuře co nejvyššího stupně, které může způsobit sociální izolaci a znepříjemnění každodenního života, což smyslem umění rozhodně není.

Nebezpečí zakrnění se objevuje až ve chvíli, kdy se začlenění do kolektivu s nižším kulturním standardem stává absolutní prioritou a neexistuje žádný cíl, který by od nás požadoval standard vyšší, nebo alespoň stávající. Tehdy pomalu upadá závislost na uměleckém požitku. )


Způsob boje proti kýči využitím tohoto jevu je jasný – uvedení našich přátel, jimž chceme zlepšit kulturní návyky (lépe je postupovat po malých krůčcích, nesnažit se obrátit zatvrzelého milovníka kýče, ale raději někoho, kdo je „na hraně“), do kolektivu lidí s vyšším kulturním standardem, než mají sami. Nutností je samozřejmě obecný respekt k nám samotným, jednak dávající námi uvedenému člověku využitelný základ úcty daného kolektivu, jednak vzbuzující jeho potřebu s námi daný kolektiv vůbec sdílet.

Zdálo by se dostatečným právě jen zvyšovat vlastní společenskou prestiž a inspirovat tak okolní lidi k našemu napodobování. Přání člověka dosáhnout výjimečnosti je ovšem podstatně slabší než vnější tlak k dosažení standardu.

Na společenské prestiži samozřejmě staví i aktivní propagace umění, jeho vysvětlování a zprostředkovávání alespoň základního uměleckého požitku netrénovaným lidem.

Zbraň jménem kýč

Tím končí výčet „pozitivních“ forem boje. Jejich principy se však opakují i u forem negativních, tedy využívajících a odhalujících podřadnost, jednoduchost a omezené možnosti kýčovité pseudokultury, ale především samotné slovo kýč.


Tento pojem je totiž bezesporu nejmocnější zbraní, kterou má kultura k dispozici, jeho pejorativnost pak jejím dlouhodobě největším válečným úspěchem. Lživým sentimentálním pseudouměním by bylo mnohem náročnější opovrhovat, kdyby jej nebylo možné označit krátkým, úderným, jakoby shovívavě znějícím slovem kýč.

Špatnost kýče lze odůvodnit mnoha různými způsoby, každé takové odůvodnění však nepředstavuje nalezení konečné pravdy, ale spíše připomenutí, zrekapitulování pravdy obecně intuitivně přijímané. Neboť – opět - pojem kýč má od počátku pejorativní konotaci, jak zdůrazňuje i Tomáš Kulka.

Pochybujícímu, nalomenému konzumentu kýče můžeme zasadit poslední ránu právě prohlášením, že to, co považuje za hezké, je kýč. Bez odůvodnění, bez vysvětlení.

Dvojsečnost kýče

Zatímco úkol bojovat dílčí bitvy s kýčem patří de facto jednotlivcům, maximálně jejich skupinám, onu nejmocnější zbraň, pojem kýč, všichni sdílejí. Každé slovo se používáním mění - získává a ztrácí konotace, posouvá se jeho význam. Neuváženým, nesprávným užíváním tak může i pojem kýč ztrácet svoji sílu a využitelnost ve službách kultury. Může být dokonce obrácen proti ní.

Bohužel, přesně to se již zčásti stalo. V rámci komerční a profesní soutěže jej začali umělci a umělečtí teoretici používat proti sobě navzájem, přičemž oprávněnost tohoto použití je obvykle sporná – jedná se o hraniční případy kýče. Zneužívají tak dojem objektivity negativního soudu vyjádřeného kýčem, avšak svá jednoduchá prohlášení neodůvodňují, a kýč tak ohrožují relativismem. Mezi milovníky kultury zasévají spory, jež musí vnějšímu pozorovateli připadat jako pouhé snahy o ponížení druhého, o povýšení vlastního vkusu nad jeho.

Stále častěji je pak i naprosto smysluplné použití slova kýč odmítáno jako elitářské a záměrně ponižující.

Přitom existují tisíce a tisíce případů, kdy se na použití slova kýč shodnou prakticky všichni vyznavači vysoké kultury. Avšak jeho účinek je již citelně poznamenán právě zneužíváním.




Přínos Kulkovy práce

Kýč po delší dobu svého života neměl jasnou definici, nicméně obešel se i bez ní. Nyní, kdy prochází „krizí identity“, zatímco je ho potřeba více než kdy předtím, pro něj může představovat systematická, obhájená a respektovaná definice záchranu; pro kulturu pak pomoc s řešením její vlastní krize existenční.

Definice Tomáše Kulky je rozhodně systematická a velice důkladně obhájená, zároveň však překvapivě nekonfliktní, neboť na rozdíl od jiných nezahrnuje pod pojem kýč takřka žádné dílo uznávané milovníky umění.

S jednou podstatnou výjimkou. V kapitole o hudebním kýči se Kulka zabývá prakticky pouze vážnou hudbou; nakonec poznamená, že v populární hudbě můžeme za kýč považovat prostě vše, co vyšlo z módy. Tímto na první pohled podivným tvrzením, nepodpořeným žádnými argumenty, označuje za kýč v podstatě všechnu populární hudbu. Není totiž jasné, jak Kulka vymezuje módu, nicméně pokud tato móda alespoň částečně odpovídá tomu, co se módou běžně nazývá, pak z ní po určitém čase vyjde vše bez ohledu na svou kvalitu.

Uznáním jednoho Kulkova mnohem smysluplnějšího tvrzení, totiž že kýč nemůže být lepší nebo horší, pak docházíme k závěru, že Kulka považuje například skladby Milese Davise za naprosto stejně (ne)hodnotné jako úvodní píseň k seriálu Pojišťovna štěstí.

Kulka může nemít rád populární hudbu, avšak prohlásit ji za kýč znamená poskvrnit jinak velice slibnou definici kýče primitivním pohrdáním, jež mně osobně brání v jejím kompletním přijetí a respektování.









ÚLOHA KULKOVY PRÁCE V BOJI PROTI KÝČI


Jak Kulka zmiňuje na začátku své práce, pojem kýč má jednoznačně negativní konotace. S jinými experty se pak shoduje v tom, že tato negativita nepramení pouze z elitářského odsuzování masové kultury pro její masovost samotnou. Kýč předstírá, že je uměním - nahrazuje skutečné umění, parazituje na něm, čímž jej ohrožuje, přinejmenším pak existenčně omezuje a odsouvá do pozadí; funguje jako nástroj ovládání mas v rukou totalitních režimů, masmédií konzumní společnosti, ale i demokratických politických stran. Kýč jako takový je špatný. Hermann Broch ve svém eseji Několik poznámek k problému kýče dokonce tvrdí, že „kýč představuje zlo v hodnotovém systému umění.“

Odhalení takového charakteru kýče pak přímo vybízí k boji s ním, k aktivnímu odporu vůči jeho rostoucímu vlivu, k ochraně hodnotné kultury. I Kulkova studie a další odborné texty zabývající se kýčem jsou bezpochyby produktem tohoto boje, snažíce se odhalit „nepřítele“, lépe jej poznat a nalézt jeho slabiny.

V rozhovoru pro Labyrint revue 7-8/2000 pak Kulka demonstruje své odhodlání bojovat proti kýči a obhajuje nutnost tohoto boje velice odvážným prohlášením:

„Říká se, že každý liberál by rád něco zakázal. Já bych zakázal NOVU, protože její debilizační účinky na ‚masového diváka‘ se časem projeví nejen v preferencích estetických, ale i politických. Volič odchovaný NOVOU bude snadnou obětí populismu. Populismus totiž není ničím jiným než převedením principů kýče z estetiky do politiky.“


Není toto varování příliš pesimistické? A hrozí-li skutečně takové nebezpečí, zachránilo by společnost Kulkovo radikální řešení, tedy zákaz NOVY?

Růst vlivu kýče

Jakožto pojem i kulturní fenomén se kýč vyskytuje v Evropě již více než století, zažil tedy mnohé demokratické i nedemokratické převraty, války a konflikty. Masivní zaplavení kýčem však Kulka situuje až do nynější doby nebývalé ekonomické prosperity a vysoké úrovně politické stability (v rámci Evropy) i lidských práv. Kýč tedy kvete v demokracii a blahobytném kapitalismu stejně jako v totalitních režimech, které jej plodily rovněž ve značné míře. Podle Kulky je kýč v obou systémech také důležitým nástrojem zabezpečení moci.

Rostoucí vliv kýče pravděpodobně souvisí s globalizací a s rychlým vývojem informační techniky umožňujícími jeho levnou a zároveň rychlou výrobu i distribuci. Nemíníme-li pak apriori odmítat demokracii, kapitalismus a technický pokrok, kde se stala chyba? Co způsobuje onu nemoc společnosti - diktaturu kýče - kromě oněch parametrů našeho státního (resp. civilizačního) zřízení, jež máme sklon považovat za záruky, ne-li za synonyma svobody? I Tomáš Kulka přiznává kýči určitou nevyhnutelnost, přirozenost, a dokonce možnost pozitivního efektu. Není tedy diktatura kýče nevyhnutelným, přirozeným a v jistém důsledku snad i pozitivním vyústěním kulturně-společenského vývoje?


Pozitivní důsledky „kýčokracie“ zatím jednoznačně zaostávají za negativními (z perspektivy zastánců kultury a svobody), její nevyhnutelnost se potvrdí či vyvrátí až s časem. Přirozené tíhnutí člověka ke kýči je pak minimálně sporné. Kýč nekopíruje přírodu, nenalezneme jej na počátcích umění.

Kýč rovněž nemá (požadovaný) efekt na člověka bez určitých specifických prožitků. Jestliže totiž musí být téma kýče okamžitě identifikovatelné, vyžaduje u konzumenta znalost tohoto tématu, jakkoli se tato znalost může zdát banální, i znalost samotného efektu kýče a dojem jeho samozřejmosti (viz Kulkova citace Kunderovy pasáže o dvou slzách). Žádný kýč tedy nemůže být skutečně univerzální, vždy je jeho efekt podmíněn určitou životní zkušeností, z velké části opět zkušeností kýče a pozitivní reakce na něj. Tato zkušenost se hromadí a propůjčuje kýči stále větší sentimentalitu, již může využít.

Čím více tak člověk kýči podléhá, tím je k němu náchylnější. Toto pravidlo lze uplatnit na jedince, funguje nicméně i v měřítku celé společnosti. Čím větší množství kýče se shledává s kladným přijetím, tím úspěšnější bude kýč nadále a, v prostředí kapitalismu a konzumu, tím více kýče bude vyprodukováno. Kýč má tedy teoreticky předpoklad „množit se“ geometrickou řadou.


Neprospěšný zákaz

Je zřejmé, že zvrátit nárůst vlivu kýče, ať už jej způsobuje cokoli, představuje nesmírně obtížný, ne-li nemožný úkol. Rozhodně by však nebylo moudré nechat tento bezprecedentní jev probíhat bez omezení či kontroly.

Představuje Kulkou navržený, jakkoli vážně či nikoli, zákaz TV NOVA vhodný omezující prostředek? NOVA zůstává předním propagátorem kýčovité pseudokultury mezi česky mluvícími médii. Současně (či spíše proto) je ovšem i nejpopulárnější. Kdokoli, kdo by prosazoval její zákaz, by se nutně politicky zdiskreditoval, a ztratil moc. V demokratickém systému prakticky není možné něco natolik oblíbeného zakázat.

Ani obětování demokracie by však nezajistilo úspěch této formy řešení problému. Zatímco se totiž kýč velice dobře hodí totalitním režimům k získávání popularity a kulturnímu (následně i politickému) uspávání lidu, diktát „vysoké“ kultury by znamenal pro každý režim pouze přítěž. Násilná propagace navíc vysoké kultuře není vlastní a dost možná by na ni měla zničující účinky, zbanalizovala ji a degradovala.


Imunita

Pravděpodobně si však chceme demokracii ponechat. Musíme tedy snížit oblibu kýče ve společnosti, zbavit kýč moci; ne se snažit s touto mocí soupeřit pomocí zákazů.
I kdyby se náchylnost ke kýči prokázala jako přirozená lidské mysli, rozhodně není nepřemožitelná. Dokazují to lidé, kteří kýči dlouhodobě odolávají, případně své reakce na něj umějí ovládat; je pro ně tedy neškodný. Jeho obecně rostoucí vliv nutně nemusí být zapříčiněn klesajícími počty odolávajících lidí, daleko spíše souvisí se zvýšením konzumace kýče lidmi, kteří mu podléhali již dříve, s rostoucí poptávkou i nabídkou, s lepším komerčním uplatněním kýče.

Čím se jedinci imunní vůči vlivu kýče odlišují od ostatních? Tato odlišnost může jistě pomoci v hledání „vakcíny“ cíleně vytvářející imunitu.
Jak Kulka poznamenal, kýč slaví úspěch u příslušníků všech sociálních vrstev, ve všech věkových kategorií a u libovolně vzdělaných lidí. Statisticky jsou zde samozřejmě významné rozdíly, nicméně ani z nich nevyplývá jasný určující faktor.

Například Clement Greenberg, který mimo jiné dává vznik kýče do souvislosti s vzestupem buržoazie, však v eseji Avantgarda a kýč dochází k odlišnému závěru:

„… vesničan brzy objeví nutnost pracovat celý den, aby se uživil, a zlé, nepříjemné okolnosti jeho života mu neposkytují dostatek volného času, energie a pohodlí k tomu, aby se cvičil ve vychutnávání Picassa. To totiž vyžaduje nemalé ‚podmínky‘. Vysoká kultura je jedním z nejnepřirozenějších lidských výtvorů a vesničan v sobě necítí žádnou ‚přirozenou‘ potřebu, která by ho přese všechny potíže k Picassovi přitahovala. Nakonec se vesničan, pokud se bude chtít dívat na obrázky, vrátí ke kýči, protože se z kýče se může těšit bez námahy.“


Je tomu skutečně tak? Vyžaduje vysoká kultura o tolik více volného času, energie a pohodlí? Vychutnává ji člověk pouze za cenu stálé námahy?
Greenbergovo tvrzení je podivné. V dnešní době mají výrazně více volného času pouze důchodci a děti, tyto dvě demografické skupiny se nicméně nevyznačují nižší spotřebou kýče v porovnání s ostatními (spíše naopak). Greenberg dále předpokládá, že vychutnávání hodnotného umění je všeobecně obtížnější než vychutnávání kýče. Avšak co udělá milovník hodnotného umění, chce-li relaxovat? Uchýlí se ke kýči? Možná vyhledá důvěrně známé, klidné, oku či uchu lahodící dílo, které však stále vnímá jako umění. Možná usedne k méně složité, přesto však umělecké literatuře. Nikoli ovšem ke kýči. Ten člověka vysoké kultury netěší a „neuspokojuje“, naopak jej znechucuje. Vyhledá-li takový člověk kýč, pak obvykle cíleně, a od počátku jej jako kýč vnímá; nenechá se jím dojmout, nýbrž pouze pobavit jeho kýčovitostí. Tím jej zneškodňuje a obrací jeho efekt proti němu samému.

Ve vychutnávání umění je rozhodně dobré se cvičit, v zájmu dosažení silnějšího požitku, případně až pocitu extáze, který umění poskytuje. I toto cvičení je však příjemné a v podstatě nutné – umění vytváří závislost, nutí vyhledávat další umění a nacházet v něm stále silnější požitek. Kýč, případně umění nižších kvalit, se tak časem stává neuspokojivým a paradoxně náročnějším ke konzumaci než složité umění.

Jistěže je možné zakrnět a postupným odvykáním požitku umění snižovat své nároky. Ne však vlivem nedostatku času či energie, nýbrž okolních lidí, a to pouze za předpokladu, že dřívější zkušenost s uměním nebyla dostatečně silná a nestačila vytvořit skutečně pevné individuální kulturní návyky.


Vliv rodiny

Vidíme tedy, že i efekt umění závisí na předchozí zkušenosti. A zde konečně nacházíme vlastní příčinu obliby kýče u jedince, stejně jako příčinu imunity, a opět se vracíme i ke kumulativnosti jeho efektu. Neboť kdo určuje, zda převládající zkušenost v době, kdy ještě nemáme ani možnost volby, ani vytvořené preference, tedy v dětství, bude kýčovitá, nebo umělecká? Rodina.

To, s jakými hračkami si jako malí hrajeme, jaké filmy sledujeme v televizi, jakou hudbu posloucháme a jakým způsobem jsme k těmto činnostem vedeni, nejen ovlivňuje naprosto zásadně náš další přístup ke kultuře, ale i udává směr vývoje tohoto přístupu. Ten je dále samozřejmě upravován školou a lidmi, s nimiž se přátelíme, přesto však návyky dané výchovou nikdy docela nevymizí. Nakonec právě rodiče většinou určují, do jaké školy budeme chodit a do kterých kroužků, s jakými lidmi se budeme stýkat; vybírají nám značnou část našich celoživotních přátel.

Stimulem k vyhledávání hodnotné kultury může být také potřeba společenské prestiže, utvářející se rovněž v rodinném prostředí. Své rodiče, ale v menší míře i prarodiče, starší sourozence a vzdálenější rodinné příslušníky vnímáme jako vzor tím silněji, čím větší úcta je jim prokazována okolím. Ta totiž v raném věku automaticky přechází na nás, avšak později se může vytratit, když si nás okolní lidé začínají vážit primárně kvůli nám samotným, ne kvůli našim příbuzným. Úctu, jíž jsme navykli, ovšem postrádáme, a proto hledáme recept na její



znovuzískání, který logicky nacházíme v napodobování těch, kteří ji mají. A jelikož kultura nepochybně představuje jeden z nejsilnějších činitelů utvářejících a udržujících společenské vztahy, s velkou pravděpodobností přijmeme mnohé kulturní návyky a preference našich rodičů.

Výrazné změny v náchylnosti/imunitě ke kýči jsou spíše ojedinělé. Člověk vychovávaný ke kýči totiž vnímá školní propagaci umění a odsuzování kýče jako nesmyslné, respektive agresivní, neboť odsuzuje jeho rodinu, jeho nejvlastnější původ. Negativní reakce jej pak dále utvrzuje ve správnosti kýče a uzavírá mu svět hodnotného umění předsudky.


Kulturní elita

Kulturní preference se tedy přenášejí především rodově, čímž se do velké míry konzervuje jejich rozložení ve společnosti. Tento jev zajímavým způsobem koresponduje s teorií souvislosti vzniku kýče a vzestupu buržoazie. Na rozdíl od aristokracie, již postupně nahradila, totiž buržoazie nevytváří stabilní, jasně definovanou společenskou elitu. Úspěch buržoazní, sestávající se z pouhého nahromadění majetku, je mnohem prchlivější, nestálejší než úspěch aristokratický. Jakkoli upadaly šlechtické rody v nemilost během válek a náboženských konfliktů či chudly a přicházely o majetek, jejich šlechtictví a dlouhodobý význam jim nikdo neupíral. Naproti tomu zkrachovalý kapitalista není ničím.

Rychlé výměny státních ideologií a s nimi spojené ostré střídání vládnoucích a pronásledovaných skupin (zvláště typické pro Střední Evropu ve 20. století) nadále zpochybnili roli postavení, majetku, ale i vzdělání jako trvalých hodnot a spolehlivých identifikačních znaků společenské elity. Schopnost ocenit hodnotnou kulturu však zůstává dlouhodobou výsadou nemalé, neostře vymezené, v jádru nicméně pevné skupiny lidí.

Tuto „kulturní šlechtu“ (prakticky ztotožnitelnou s „intelektuální vrstvou“) se nepodařilo zničit nacionalismu, nacismu ani komunismu, přestože se o to usilovně snažily. Nyní proti ní brojí konzumní společnost a kýčokracie.


Kýč a jeho milovníci ovšem odjakživa „válčili“ se zastánci kultury, přičemž počty na obou stranách zůstávají řádově stálé. Oba znepřátelené tábory se ve skutečnosti vzájemně potřebují, neboť jeden bez druhého by ztratily možnost vymezit se, identifikovat se. V jejich „mocenském“ soupeření jde víceméně o existenční podmínky a mírné rozšíření řad spíše než o zničení soupeře.





Prostředky boje

Snaha o kontrolu kýče, o boj s ním, nás staví jednoznačně na stranu kulturní šlechty, jsme-li snad z menšiny těch, jejichž původ není v jejím jádru. Ať už vědomí privilegia, kterého se nám dostalo bez vlastního přičinění, nebo naopak hrdost na úspěšné povýšení se z „nižšího stavu“, nás zároveň touto snahou povinuje. Spočívá-li však původ náchylnosti jiných lidí ke kýči v jejich rodině, jaké jsou naše možnosti jejího překonání?


Jak již bylo řečeno, kulturní preference druhotně dotváří užší kolektiv, v němž se pohybujeme, přestože málokdy dokáže tyto preference trvale zásadněji změnit. Funguje zde model podobný napodobování rodičů, kdy se po uvedení do kolektivu snažíme získat respekt nezávislý na člověku, jenž nás do kolektivu uvedl. Opět většinou napodobujeme právě jeho, jenž nám zůstává blízký, jehož úcty jsme v odlesku sami krátce požívali.

(Zde je nutné zdůraznit, že ačkoli pro člověka navyklého kvalitní kultuře bývá kultura nekvalitní náročně stravitelná, neznamená to, že jejím přijetím a vnímáním musí nutně utrpět jeho schopnost „vychutnávat“ hodnotné umění. Rozpětí složitosti a intelektuální úrovně kultury, již jsme schopni přijímat kladně, podléhá rovněž zvyku a tréninku. Snaha o maximalizaci tohoto rozpětí by rozhodně neměla bezmezně ustupovat snaze o navyknutí kultuře co nejvyššího stupně, které může způsobit sociální izolaci a znepříjemnění každodenního života, což smyslem umění rozhodně není.

Nebezpečí zakrnění se objevuje až ve chvíli, kdy se začlenění do kolektivu s nižším kulturním standardem stává absolutní prioritou a neexistuje žádný cíl, který by od nás požadoval standard vyšší, nebo alespoň stávající. Tehdy pomalu upadá závislost na uměleckém požitku. )


Způsob boje proti kýči využitím tohoto jevu je jasný – uvedení našich přátel, jimž chceme zlepšit kulturní návyky (lépe je postupovat po malých krůčcích, nesnažit se obrátit zatvrzelého milovníka kýče, ale raději někoho, kdo je „na hraně“), do kolektivu lidí s vyšším kulturním standardem, než mají sami. Nutností je samozřejmě obecný respekt k nám samotným, jednak dávající námi uvedenému člověku využitelný základ úcty daného kolektivu, jednak vzbuzující jeho potřebu s námi daný kolektiv vůbec sdílet.

Zdálo by se dostatečným právě jen zvyšovat vlastní společenskou prestiž a inspirovat tak okolní lidi k našemu napodobování. Přání člověka dosáhnout výjimečnosti je ovšem podstatně slabší než vnější tlak k dosažení standardu.

Na společenské prestiži samozřejmě staví i aktivní propagace umění, jeho vysvětlování a zprostředkovávání alespoň základního uměleckého požitku netrénovaným lidem.

Zbraň jménem kýč

Tím končí výčet „pozitivních“ forem boje. Jejich principy se však opakují i u forem negativních, tedy využívajících a odhalujících podřadnost, jednoduchost a omezené možnosti kýčovité pseudokultury, ale především samotné slovo kýč.


Tento pojem je totiž bezesporu nejmocnější zbraní, kterou má kultura k dispozici, jeho pejorativnost pak jejím dlouhodobě největším válečným úspěchem. Lživým sentimentálním pseudouměním by bylo mnohem náročnější opovrhovat, kdyby jej nebylo možné označit krátkým, úderným, jakoby shovívavě znějícím slovem kýč.

Špatnost kýče lze odůvodnit mnoha různými způsoby, každé takové odůvodnění však nepředstavuje nalezení konečné pravdy, ale spíše připomenutí, zrekapitulování pravdy obecně intuitivně přijímané. Neboť – opět - pojem kýč má od počátku pejorativní konotaci, jak zdůrazňuje i Tomáš Kulka.

Pochybujícímu, nalomenému konzumentu kýče můžeme zasadit poslední ránu právě prohlášením, že to, co považuje za hezké, je kýč. Bez odůvodnění, bez vysvětlení.

Dvojsečnost kýče

Zatímco úkol bojovat dílčí bitvy s kýčem patří de facto jednotlivcům, maximálně jejich skupinám, onu nejmocnější zbraň, pojem kýč, všichni sdílejí. Každé slovo se používáním mění - získává a ztrácí konotace, posouvá se jeho význam. Neuváženým, nesprávným užíváním tak může i pojem kýč ztrácet svoji sílu a využitelnost ve službách kultury. Může být dokonce obrácen proti ní.

Bohužel, přesně to se již zčásti stalo. V rámci komerční a profesní soutěže jej začali umělci a umělečtí teoretici používat proti sobě navzájem, přičemž oprávněnost tohoto použití je obvykle sporná – jedná se o hraniční případy kýče. Zneužívají tak dojem objektivity negativního soudu vyjádřeného kýčem, avšak svá jednoduchá prohlášení neodůvodňují, a kýč tak ohrožují relativismem. Mezi milovníky kultury zasévají spory, jež musí vnějšímu pozorovateli připadat jako pouhé snahy o ponížení druhého, o povýšení vlastního vkusu nad jeho.

Stále častěji je pak i naprosto smysluplné použití slova kýč odmítáno jako elitářské a záměrně ponižující.

Přitom existují tisíce a tisíce případů, kdy se na použití slova kýč shodnou prakticky všichni vyznavači vysoké kultury. Avšak jeho účinek je již citelně poznamenán právě zneužíváním.




Přínos Kulkovy práce

Kýč po delší dobu svého života neměl jasnou definici, nicméně obešel se i bez ní. Nyní, kdy prochází „krizí identity“, zatímco je ho potřeba více než kdy předtím, pro něj může představovat systematická, obhájená a respektovaná definice záchranu; pro kulturu pak pomoc s řešením její vlastní krize existenční.

Definice Tomáše Kulky je rozhodně systematická a velice důkladně obhájená, zároveň však překvapivě nekonfliktní, neboť na rozdíl od jiných nezahrnuje pod pojem kýč takřka žádné dílo uznávané milovníky umění.

S jednou podstatnou výjimkou. V kapitole o hudebním kýči se Kulka zabývá prakticky pouze vážnou hudbou; nakonec poznamená, že v populární hudbě můžeme za kýč považovat prostě vše, co vyšlo z módy. Tímto na první pohled podivným tvrzením, nepodpořeným žádnými argumenty, označuje za kýč v podstatě všechnu populární hudbu. Není totiž jasné, jak Kulka vymezuje módu, nicméně pokud tato móda alespoň částečně odpovídá tomu, co se módou běžně nazývá, pak z ní po určitém čase vyjde vše bez ohledu na svou kvalitu.

Uznáním jednoho Kulkova mnohem smysluplnějšího tvrzení, totiž že kýč nemůže být lepší nebo horší, pak docházíme k závěru, že Kulka považuje například skladby Milese Davise za naprosto stejně (ne)hodnotné jako úvodní píseň k seriálu Pojišťovna štěstí.

Kulka může nemít rád populární hudbu, avšak prohlásit ji za kýč znamená poskvrnit jinak velice slibnou definici kýče primitivním pohrdáním, jež mně osobně brání v jejím kompletním přijetí a respektování.







ÚLOHA KULKOVY PRÁCE V BOJI PROTI KÝČI


Jak Kulka zmiňuje na začátku své práce, pojem kýč má jednoznačně negativní konotace. S jinými experty se pak shoduje v tom, že tato negativita nepramení pouze z elitářského odsuzování masové kultury pro její masovost samotnou. Kýč předstírá, že je uměním - nahrazuje skutečné umění, parazituje na něm, čímž jej ohrožuje, přinejmenším pak existenčně omezuje a odsouvá do pozadí; funguje jako nástroj ovládání mas v rukou totalitních režimů, masmédií konzumní společnosti, ale i demokratických politických stran. Kýč jako takový je špatný. Hermann Broch ve svém eseji Několik poznámek k problému kýče dokonce tvrdí, že „kýč představuje zlo v hodnotovém systému umění.“

Odhalení takového charakteru kýče pak přímo vybízí k boji s ním, k aktivnímu odporu vůči jeho rostoucímu vlivu, k ochraně hodnotné kultury. I Kulkova studie a další odborné texty zabývající se kýčem jsou bezpochyby produktem tohoto boje, snažíce se odhalit „nepřítele“, lépe jej poznat a nalézt jeho slabiny.

V rozhovoru pro Labyrint revue 7-8/2000 pak Kulka demonstruje své odhodlání bojovat proti kýči a obhajuje nutnost tohoto boje velice odvážným prohlášením:

„Říká se, že každý liberál by rád něco zakázal. Já bych zakázal NOVU, protože její debilizační účinky na ‚masového diváka‘ se časem projeví nejen v preferencích estetických, ale i politických. Volič odchovaný NOVOU bude snadnou obětí populismu. Populismus totiž není ničím jiným než převedením principů kýče z estetiky do politiky.“


Není toto varování příliš pesimistické? A hrozí-li skutečně takové nebezpečí, zachránilo by společnost Kulkovo radikální řešení, tedy zákaz NOVY?

Růst vlivu kýče

Jakožto pojem i kulturní fenomén se kýč vyskytuje v Evropě již více než století, zažil tedy mnohé demokratické i nedemokratické převraty, války a konflikty. Masivní zaplavení kýčem však Kulka situuje až do nynější doby nebývalé ekonomické prosperity a vysoké úrovně politické stability (v rámci Evropy) i lidských práv. Kýč tedy kvete v demokracii a blahobytném kapitalismu stejně jako v totalitních režimech, které jej plodily rovněž ve značné míře. Podle Kulky je kýč v obou systémech také důležitým nástrojem zabezpečení moci.

Rostoucí vliv kýče pravděpodobně souvisí s globalizací a s rychlým vývojem informační techniky umožňujícími jeho levnou a zároveň rychlou výrobu i distribuci. Nemíníme-li pak apriori odmítat demokracii, kapitalismus a technický pokrok, kde se stala chyba? Co způsobuje onu nemoc společnosti - diktaturu kýče - kromě oněch parametrů našeho státního (resp. civilizačního) zřízení, jež máme sklon považovat za záruky, ne-li za synonyma svobody? I Tomáš Kulka přiznává kýči určitou nevyhnutelnost, přirozenost, a dokonce možnost pozitivního efektu. Není tedy diktatura kýče nevyhnutelným, přirozeným a v jistém důsledku snad i pozitivním vyústěním kulturně-společenského vývoje?


Pozitivní důsledky „kýčokracie“ zatím jednoznačně zaostávají za negativními (z perspektivy zastánců kultury a svobody), její nevyhnutelnost se potvrdí či vyvrátí až s časem. Přirozené tíhnutí člověka ke kýči je pak minimálně sporné. Kýč nekopíruje přírodu, nenalezneme jej na počátcích umění.

Kýč rovněž nemá (požadovaný) efekt na člověka bez určitých specifických prožitků. Jestliže totiž musí být téma kýče okamžitě identifikovatelné, vyžaduje u konzumenta znalost tohoto tématu, jakkoli se tato znalost může zdát banální, i znalost samotného efektu kýče a dojem jeho samozřejmosti (viz Kulkova citace Kunderovy pasáže o dvou slzách). Žádný kýč tedy nemůže být skutečně univerzální, vždy je jeho efekt podmíněn určitou životní zkušeností, z velké části opět zkušeností kýče a pozitivní reakce na něj. Tato zkušenost se hromadí a propůjčuje kýči stále větší sentimentalitu, již může využít.

Čím více tak člověk kýči podléhá, tím je k němu náchylnější. Toto pravidlo lze uplatnit na jedince, funguje nicméně i v měřítku celé společnosti. Čím větší množství kýče se shledává s kladným přijetím, tím úspěšnější bude kýč nadále a, v prostředí kapitalismu a konzumu, tím více kýče bude vyprodukováno. Kýč má tedy teoreticky předpoklad „množit se“ geometrickou řadou.


Neprospěšný zákaz

Je zřejmé, že zvrátit nárůst vlivu kýče, ať už jej způsobuje cokoli, představuje nesmírně obtížný, ne-li nemožný úkol. Rozhodně by však nebylo moudré nechat tento bezprecedentní jev probíhat bez omezení či kontroly.

Představuje Kulkou navržený, jakkoli vážně či nikoli, zákaz TV NOVA vhodný omezující prostředek? NOVA zůstává předním propagátorem kýčovité pseudokultury mezi česky mluvícími médii. Současně (či spíše proto) je ovšem i nejpopulárnější. Kdokoli, kdo by prosazoval její zákaz, by se nutně politicky zdiskreditoval, a ztratil moc. V demokratickém systému prakticky není možné něco natolik oblíbeného zakázat.

Ani obětování demokracie by však nezajistilo úspěch této formy řešení problému. Zatímco se totiž kýč velice dobře hodí totalitním režimům k získávání popularity a kulturnímu (následně i politickému) uspávání lidu, diktát „vysoké“ kultury by znamenal pro každý režim pouze přítěž. Násilná propagace navíc vysoké kultuře není vlastní a dost možná by na ni měla zničující účinky, zbanalizovala ji a degradovala.


Imunita

Pravděpodobně si však chceme demokracii ponechat. Musíme tedy snížit oblibu kýče ve společnosti, zbavit kýč moci; ne se snažit s touto mocí soupeřit pomocí zákazů.
I kdyby se náchylnost ke kýči prokázala jako přirozená lidské mysli, rozhodně není nepřemožitelná. Dokazují to lidé, kteří kýči dlouhodobě odolávají, případně své reakce na něj umějí ovládat; je pro ně tedy neškodný. Jeho obecně rostoucí vliv nutně nemusí být zapříčiněn klesajícími počty odolávajících lidí, daleko spíše souvisí se zvýšením konzumace kýče lidmi, kteří mu podléhali již dříve, s rostoucí poptávkou i nabídkou, s lepším komerčním uplatněním kýče.

Čím se jedinci imunní vůči vlivu kýče odlišují od ostatních? Tato odlišnost může jistě pomoci v hledání „vakcíny“ cíleně vytvářející imunitu.
Jak Kulka poznamenal, kýč slaví úspěch u příslušníků všech sociálních vrstev, ve všech věkových kategorií a u libovolně vzdělaných lidí. Statisticky jsou zde samozřejmě významné rozdíly, nicméně ani z nich nevyplývá jasný určující faktor.

Například Clement Greenberg, který mimo jiné dává vznik kýče do souvislosti s vzestupem buržoazie, však v eseji Avantgarda a kýč dochází k odlišnému závěru:

„… vesničan brzy objeví nutnost pracovat celý den, aby se uživil, a zlé, nepříjemné okolnosti jeho života mu neposkytují dostatek volného času, energie a pohodlí k tomu, aby se cvičil ve vychutnávání Picassa. To totiž vyžaduje nemalé ‚podmínky‘. Vysoká kultura je jedním z nejnepřirozenějších lidských výtvorů a vesničan v sobě necítí žádnou ‚přirozenou‘ potřebu, která by ho přese všechny potíže k Picassovi přitahovala. Nakonec se vesničan, pokud se bude chtít dívat na obrázky, vrátí ke kýči, protože se z kýče se může těšit bez námahy.“


Je tomu skutečně tak? Vyžaduje vysoká kultura o tolik více volného času, energie a pohodlí? Vychutnává ji člověk pouze za cenu stálé námahy?
Greenbergovo tvrzení je podivné. V dnešní době mají výrazně více volného času pouze důchodci a děti, tyto dvě demografické skupiny se nicméně nevyznačují nižší spotřebou kýče v porovnání s ostatními (spíše naopak). Greenberg dále předpokládá, že vychutnávání hodnotného umění je všeobecně obtížnější než vychutnávání kýče. Avšak co udělá milovník hodnotného umění, chce-li relaxovat? Uchýlí se ke kýči? Možná vyhledá důvěrně známé, klidné, oku či uchu lahodící dílo, které však stále vnímá jako umění. Možná usedne k méně složité, přesto však umělecké literatuře. Nikoli ovšem ke kýči. Ten člověka vysoké kultury netěší a „neuspokojuje“, naopak jej znechucuje. Vyhledá-li takový člověk kýč, pak obvykle cíleně, a od počátku jej jako kýč vnímá; nenechá se jím dojmout, nýbrž pouze pobavit jeho kýčovitostí. Tím jej zneškodňuje a obrací jeho efekt proti němu samému.

Ve vychutnávání umění je rozhodně dobré se cvičit, v zájmu dosažení silnějšího požitku, případně až pocitu extáze, který umění poskytuje. I toto cvičení je však příjemné a v podstatě nutné – umění vytváří závislost, nutí vyhledávat další umění a nacházet v něm stále silnější požitek. Kýč, případně umění nižších kvalit, se tak časem stává neuspokojivým a paradoxně náročnějším ke konzumaci než složité umění.

Jistěže je možné zakrnět a postupným odvykáním požitku umění snižovat své nároky. Ne však vlivem nedostatku času či energie, nýbrž okolních lidí, a to pouze za předpokladu, že dřívější zkušenost s uměním nebyla dostatečně silná a nestačila vytvořit skutečně pevné individuální kulturní návyky.


Vliv rodiny

Vidíme tedy, že i efekt umění závisí na předchozí zkušenosti. A zde konečně nacházíme vlastní příčinu obliby kýče u jedince, stejně jako příčinu imunity, a opět se vracíme i ke kumulativnosti jeho efektu. Neboť kdo určuje, zda převládající zkušenost v době, kdy ještě nemáme ani možnost volby, ani vytvořené preference, tedy v dětství, bude kýčovitá, nebo umělecká? Rodina.

To, s jakými hračkami si jako malí hrajeme, jaké filmy sledujeme v televizi, jakou hudbu posloucháme a jakým způsobem jsme k těmto činnostem vedeni, nejen ovlivňuje naprosto zásadně náš další přístup ke kultuře, ale i udává směr vývoje tohoto přístupu. Ten je dále samozřejmě upravován školou a lidmi, s nimiž se přátelíme, přesto však návyky dané výchovou nikdy docela nevymizí. Nakonec právě rodiče většinou určují, do jaké školy budeme chodit a do kterých kroužků, s jakými lidmi se budeme stýkat; vybírají nám značnou část našich celoživotních přátel.

Stimulem k vyhledávání hodnotné kultury může být také potřeba společenské prestiže, utvářející se rovněž v rodinném prostředí. Své rodiče, ale v menší míře i prarodiče, starší sourozence a vzdálenější rodinné příslušníky vnímáme jako vzor tím silněji, čím větší úcta je jim prokazována okolím. Ta totiž v raném věku automaticky přechází na nás, avšak později se může vytratit, když si nás okolní lidé začínají vážit primárně kvůli nám samotným, ne kvůli našim příbuzným. Úctu, jíž jsme navykli, ovšem postrádáme, a proto hledáme recept na její



znovuzískání, který logicky nacházíme v napodobování těch, kteří ji mají. A jelikož kultura nepochybně představuje jeden z nejsilnějších činitelů utvářejících a udržujících společenské vztahy, s velkou pravděpodobností přijmeme mnohé kulturní návyky a preference našich rodičů.

Výrazné změny v náchylnosti/imunitě ke kýči jsou spíše ojedinělé. Člověk vychovávaný ke kýči totiž vnímá školní propagaci umění a odsuzování kýče jako nesmyslné, respektive agresivní, neboť odsuzuje jeho rodinu, jeho nejvlastnější původ. Negativní reakce jej pak dále utvrzuje ve správnosti kýče a uzavírá mu svět hodnotného umění předsudky.


Kulturní elita

Kulturní preference se tedy přenášejí především rodově, čímž se do velké míry konzervuje jejich rozložení ve společnosti. Tento jev zajímavým způsobem koresponduje s teorií souvislosti vzniku kýče a vzestupu buržoazie. Na rozdíl od aristokracie, již postupně nahradila, totiž buržoazie nevytváří stabilní, jasně definovanou společenskou elitu. Úspěch buržoazní, sestávající se z pouhého nahromadění majetku, je mnohem prchlivější, nestálejší než úspěch aristokratický. Jakkoli upadaly šlechtické rody v nemilost během válek a náboženských konfliktů či chudly a přicházely o majetek, jejich šlechtictví a dlouhodobý význam jim nikdo neupíral. Naproti tomu zkrachovalý kapitalista není ničím.

Rychlé výměny státních ideologií a s nimi spojené ostré střídání vládnoucích a pronásledovaných skupin (zvláště typické pro Střední Evropu ve 20. století) nadále zpochybnili roli postavení, majetku, ale i vzdělání jako trvalých hodnot a spolehlivých identifikačních znaků společenské elity. Schopnost ocenit hodnotnou kulturu však zůstává dlouhodobou výsadou nemalé, neostře vymezené, v jádru nicméně pevné skupiny lidí.

Tuto „kulturní šlechtu“ (prakticky ztotožnitelnou s „intelektuální vrstvou“) se nepodařilo zničit nacionalismu, nacismu ani komunismu, přestože se o to usilovně snažily. Nyní proti ní brojí konzumní společnost a kýčokracie.


Kýč a jeho milovníci ovšem odjakživa „válčili“ se zastánci kultury, přičemž počty na obou stranách zůstávají řádově stálé. Oba znepřátelené tábory se ve skutečnosti vzájemně potřebují, neboť jeden bez druhého by ztratily možnost vymezit se, identifikovat se. V jejich „mocenském“ soupeření jde víceméně o existenční podmínky a mírné rozšíření řad spíše než o zničení soupeře.





Prostředky boje

Snaha o kontrolu kýče, o boj s ním, nás staví jednoznačně na stranu kulturní šlechty, jsme-li snad z menšiny těch, jejichž původ není v jejím jádru. Ať už vědomí privilegia, kterého se nám dostalo bez vlastního přičinění, nebo naopak hrdost na úspěšné povýšení se z „nižšího stavu“, nás zároveň touto snahou povinuje. Spočívá-li však původ náchylnosti jiných lidí ke kýči v jejich rodině, jaké jsou naše možnosti jejího překonání?


Jak již bylo řečeno, kulturní preference druhotně dotváří užší kolektiv, v němž se pohybujeme, přestože málokdy dokáže tyto preference trvale zásadněji změnit. Funguje zde model podobný napodobování rodičů, kdy se po uvedení do kolektivu snažíme získat respekt nezávislý na člověku, jenž nás do kolektivu uvedl. Opět většinou napodobujeme právě jeho, jenž nám zůstává blízký, jehož úcty jsme v odlesku sami krátce požívali.

(Zde je nutné zdůraznit, že ačkoli pro člověka navyklého kvalitní kultuře bývá kultura nekvalitní náročně stravitelná, neznamená to, že jejím přijetím a vnímáním musí nutně utrpět jeho schopnost „vychutnávat“ hodnotné umění. Rozpětí složitosti a intelektuální úrovně kultury, již jsme schopni přijímat kladně, podléhá rovněž zvyku a tréninku. Snaha o maximalizaci tohoto rozpětí by rozhodně neměla bezmezně ustupovat snaze o navyknutí kultuře co nejvyššího stupně, které může způsobit sociální izolaci a znepříjemnění každodenního života, což smyslem umění rozhodně není.

Nebezpečí zakrnění se objevuje až ve chvíli, kdy se začlenění do kolektivu s nižším kulturním standardem stává absolutní prioritou a neexistuje žádný cíl, který by od nás požadoval standard vyšší, nebo alespoň stávající. Tehdy pomalu upadá závislost na uměleckém požitku. )


Způsob boje proti kýči využitím tohoto jevu je jasný – uvedení našich přátel, jimž chceme zlepšit kulturní návyky (lépe je postupovat po malých krůčcích, nesnažit se obrátit zatvrzelého milovníka kýče, ale raději někoho, kdo je „na hraně“), do kolektivu lidí s vyšším kulturním standardem, než mají sami. Nutností je samozřejmě obecný respekt k nám samotným, jednak dávající námi uvedenému člověku využitelný základ úcty daného kolektivu, jednak vzbuzující jeho potřebu s námi daný kolektiv vůbec sdílet.

Zdálo by se dostatečným právě jen zvyšovat vlastní společenskou prestiž a inspirovat tak okolní lidi k našemu napodobování. Přání člověka dosáhnout výjimečnosti je ovšem podstatně slabší než vnější tlak k dosažení standardu.

Na společenské prestiži samozřejmě staví i aktivní propagace umění, jeho vysvětlování a zprostředkovávání alespoň základního uměleckého požitku netrénovaným lidem.

Zbraň jménem kýč

Tím končí výčet „pozitivních“ forem boje. Jejich principy se však opakují i u forem negativních, tedy využívajících a odhalujících podřadnost, jednoduchost a omezené možnosti kýčovité pseudokultury, ale především samotné slovo kýč.


Tento pojem je totiž bezesporu nejmocnější zbraní, kterou má kultura k dispozici, jeho pejorativnost pak jejím dlouhodobě největším válečným úspěchem. Lživým sentimentálním pseudouměním by bylo mnohem náročnější opovrhovat, kdyby jej nebylo možné označit krátkým, úderným, jakoby shovívavě znějícím slovem kýč.

Špatnost kýče lze odůvodnit mnoha různými způsoby, každé takové odůvodnění však nepředstavuje nalezení konečné pravdy, ale spíše připomenutí, zrekapitulování pravdy obecně intuitivně přijímané. Neboť – opět - pojem kýč má od počátku pejorativní konotaci, jak zdůrazňuje i Tomáš Kulka.

Pochybujícímu, nalomenému konzumentu kýče můžeme zasadit poslední ránu právě prohlášením, že to, co považuje za hezké, je kýč. Bez odůvodnění, bez vysvětlení.

Dvojsečnost kýče

Zatímco úkol bojovat dílčí bitvy s kýčem patří de facto jednotlivcům, maximálně jejich skupinám, onu nejmocnější zbraň, pojem kýč, všichni sdílejí. Každé slovo se používáním mění - získává a ztrácí konotace, posouvá se jeho význam. Neuváženým, nesprávným užíváním tak může i pojem kýč ztrácet svoji sílu a využitelnost ve službách kultury. Může být dokonce obrácen proti ní.

Bohužel, přesně to se již zčásti stalo. V rámci komerční a profesní soutěže jej začali umělci a umělečtí teoretici používat proti sobě navzájem, přičemž oprávněnost tohoto použití je obvykle sporná – jedná se o hraniční případy kýče. Zneužívají tak dojem objektivity negativního soudu vyjádřeného kýčem, avšak svá jednoduchá prohlášení neodůvodňují, a kýč tak ohrožují relativismem. Mezi milovníky kultury zasévají spory, jež musí vnějšímu pozorovateli připadat jako pouhé snahy o ponížení druhého, o povýšení vlastního vkusu nad jeho.

Stále častěji je pak i naprosto smysluplné použití slova kýč odmítáno jako elitářské a záměrně ponižující.

Přitom existují tisíce a tisíce případů, kdy se na použití slova kýč shodnou prakticky všichni vyznavači vysoké kultury. Avšak jeho účinek je již citelně poznamenán právě zneužíváním.




Přínos Kulkovy práce

Kýč po delší dobu svého života neměl jasnou definici, nicméně obešel se i bez ní. Nyní, kdy prochází „krizí identity“, zatímco je ho potřeba více než kdy předtím, pro něj může představovat systematická, obhájená a respektovaná definice záchranu; pro kulturu pak pomoc s řešením její vlastní krize existenční.

Definice Tomáše Kulky je rozhodně systematická a velice důkladně obhájená, zároveň však překvapivě nekonfliktní, neboť na rozdíl od jiných nezahrnuje pod pojem kýč takřka žádné dílo uznávané milovníky umění.

S jednou podstatnou výjimkou. V kapitole o hudebním kýči se Kulka zabývá prakticky pouze vážnou hudbou; nakonec poznamená, že v populární hudbě můžeme za kýč považovat prostě vše, co vyšlo z módy. Tímto na první pohled podivným tvrzením, nepodpořeným žádnými argumenty, označuje za kýč v podstatě všechnu populární hudbu. Není totiž jasné, jak Kulka vymezuje módu, nicméně pokud tato móda alespoň částečně odpovídá tomu, co se módou běžně nazývá, pak z ní po určitém čase vyjde vše bez ohledu na svou kvalitu.

Uznáním jednoho Kulkova mnohem smysluplnějšího tvrzení, totiž že kýč nemůže být lepší nebo horší, pak docházíme k závěru, že Kulka považuje například skladby Milese Davise za naprosto stejně (ne)hodnotné jako úvodní píseň k seriálu Pojišťovna štěstí.

Kulka může nemít rád populární hudbu, avšak prohlásit ji za kýč znamená poskvrnit jinak velice slibnou definici kýče primitivním pohrdáním, jež mně osobně brání v jejím kompletním přijetí a respektování.

























Na začátek

Přečteno 1708krát | Přidáno 30.05.2011 14:12 | Naposledy upraveno 24.09.2020 05:06

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url uloha-kulkovy-prace-v-boji-proti-kyci-ondrej-cerny

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = uloha-kulkovy-prace-v-boji-proti-kyci-ondrej-cerny
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×