Údolí včel režiséra Františka Vláčila a spisovatele Vladimíra Körnera – středověký příběh?

Stáhnout práci v souboru

Martin Lulič, 1.A

práce získala v roce 2011 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 10, slov: 2591, znaků: 16397


Údolí včel režiséra Františka Vláčila a spisovatele Vladimíra Körnera – středověký příběh?
Údolí včel od Vladimíra Körnera jsem tak jako každou jinou knihu po přečtení odložil a dál se s ní nijak nezabýval. Až po několika měsících jsem se dozvěděl o její zvláštnosti. Existuje stejnojmenný film od Františka Vláčila, což samo o sobě není nic neobvyklého. Velice jsem se ale podivil, když jsem zjistil, že kniha vznikla podle scénáře filmu. Nejprve byl tedy film, pak až kniha. To je zajímavá a nezvyklá posloupnost, pomyslel jsem si. Alespoň jsem se s takovým případem, kdy byla kniha napsaná podle filmu, ještě nesetkal. Doposud jsem viděl jen zfilmovaná díla. Jaká varianta je přínosnější? Napsat knihu podle filmu nebo zfilmovat knížku? Jde to vůbec, „dát film na papír“? A jak se to autorům - režisérovi a spisovateli povedlo či nepovedlo? Rozhodl jsem se na Vláčilův film podívat a porovnat ho s Körnerovou knížkou. Co ale očekávat od černobílého filmu z roku 1967 od autora, jehož reprezentativní a nejznámější dílo Markéta Lazarová mě, mírně řečeno, vůbec nenadchlo? Nic jsem tedy neočekával, o to větší bylo moje překvapení.

Scénář k Údolí včel napsal režisér František Vláčil společně se spisovatelem Vladimírem Körnerem. Film je natočen z pohledu třetí osoby podobně jako kniha vyprávěná v er-formě. Film i kniha mají naprosto stejný děj, liší se jen v malých detailech. Ondřej je na tvrzi Vlkov svým otcem těžce zraněn, ten svého činu lituje a syna zaslíbí Bohu. Posílá ho na sever k moři, na hrad řádových rytířů Venden, do cizího „světa“, kde poznává úplně jiný život a jinou atmosféru než doma. Po několika letech uprchne, pronásledován jedním z rytířů, „přítelem“ Arminem von der Heide. Ten ho „zachrání“ před uhlíři, kteří ho chtějí zabít, protože ho musí a chce přivést zpátky, Ondřej ale opět před Arminem utíká. Dostane se domů. Jeho otec zemřel a Ondřej se stává pánem celého Vlkova. Má však stále pocit, že ho jeho „přítel“ pronásleduje a že se něco stane. Později se ožení se svou nevlastní matkou, Armin ji ale zabije. Jsou na něho poštváni psi, kteří ho roztrhají.

Jak film, tak próza mají dvě stěžejní části: vlci – šelmy, které nahání strach, stísňující pocit a smrt a včely - hmyz, který zde svým bzukotem navozuje poklidnou atmosféru domova. každodennost, život a bezpečí. Tyto dvě nosné části se v knize dělí na menší kapitoly (řádový slib, Modlitba, Rotgierův útěk, V Čechách atd.). Vlky jsou míněni mniši: „Vlci jsou řádoví bratři…“ (212) V souvislosti s dějem s nimi asociujeme moc, nadvládu, nelidskost, askezi, „chlad“ a krutost. Včely symbolizují rodné bezpečné místo, kam se rádi vracíme a kde se cítíme dobře. „U včel bylo jediné místo, kde byl v bezpečí (Ondřej) … včely by ho ochránily před lidmi lépe než nejhlubší křoviny lesa… (101), … vzduchem bzučely včely. Rodný Vlkov! (163) … Včely jsou jako lidé, - řekl,- také se bojí neštěstí.“ (202) Tak jako nás ve filmu uvedou do děje hned v první scéně, tak i v knize se objevují už v první větě: „Mezi mechem a křovinami probleskoval tichý a přátelský ostrůvek uprostřed lesa: planina se včelami.“ (101)

Úvodní scéna z filmu, kde jsou hlavním „aktérem,“ naprosto koresponduje s první kapitolou z knihy. Seznamujeme se v ní s malým Ondřejem, hlavní postavou, ale jak režisér, tak autor směřují pozornost diváka a čtenáře na včely. Zazní monumentální hudba a záběr na tvrz. Po ruce malého Ondřeje lezou včelky za doprovodu intenzivního spokojeného bzučení. Jeho úsměv prozrazuje, že je mu s nimi dobře, má je rád a ony jeho. Patří k nim. Sedí sám odloučen od právě se konající svatební hostiny a tiše vše pozoruje. Hluk hostiny a svatební veselí kontrastují se uklidňujícím bzučením včel. Náhle na chlapce volá jeho otec: „Ondřeji!“, přeruší tím bzukot včel a s tím spjatý jakýsi poklid. Pobízí ho, aby se také přidal k hostině. Ondřej nesměle přichází a dává své nové matce jako svatební dar v košíku květiny. Najednou z něho vyrazí netopýři. Nevěsta odhodí koš a hosté se zděšeně s křikem rozutečou od stolu. Ondřejův otec malého chlapce uhodí a následně jím mrští o zeď. Celou dobu je slyšet pronikavý pištivý zvuk, stupňující dramatičnost.

Kamera spočine na Ondřejově zohaveném obličeji. Jeho otec lituje svého činu a prosí Boha o záchranu syna. Bojí se, a proto slibuje: „… Dám ti ho! Slibuji, že ti ho zaslíbím, bude sloužit k tvé slávě, jenom mu zachovej život…“ (104) Následuje záběr na temné obrysy hradu řádových rytířů. Vzbuzuje respekt a pocit strachu. Je slyšet Ondřejův hlas, jak skládá slib věrnosti, a vidět celý obřad přijímání chlapce do Řádu. Jeden z bratrů, který celý obřad řídí ve filmu i knize říká: „ Veliká a mocná je síla řádu, … Vítězí nad lidskou pýchou i zlobou svých nepřátel.“ (106) Ondřej se stává jeho členem. Náhle se ozve hlasitý mohutný mužský sbor, který je téměř ihned vystřídán šuměním moře a vlnobitím. Pro Ondřeje je to neopakovatelný zážitek, moře vidí poprvé. „Tady! Chlapec se nadýchl a oněměl nad tím, co spatřil. Daleko z obzoru se odpoutala vlna, zvedla se do výše a letěla k nim na břeh zprvu o překot, napohled tiše … pak šplouchla a ohodila je tříští, a za ní hned druhá, další, nespočet úderů a mocností, které se tak tiše rozplývaly při doteku země. … Žádný hmyz tu neobtěžoval, povětřím nezabzučela jediná moucha, ani včely. Nic. Mrtvo napohled, pevný řád.“ (106/107) Ondřej je konfrontován se zcela jinou krajinou – chladným nehostinným severem a jinou atmosférou – sterilním a neživým prostředím a rostoucí mocí Řádu. Zde neustále zaznívá monumentální dramatická hudba, většinou doprovázená zpěvem mnichů a temnými záběry na krajinu nebo rytířský hrad. Jako by Řád chtěl ukázat svou moc kontrolovat všechno kolem sebe

a přesvědčit o nemožnosti vymanit se z jeho nadvlády. Naproti tomu hned první záběr v Čechách, když se vrací, je na malebnou krajinu a přírodu. „Za mezí se mu zjevil ještě bohulibější pohled. Oloupané ohrady zalité sluncem a ovčinec w osamělými chýšemi. Skromná obydlí jako tábory prvních křesťanů ve Svaté zemi. Oba plůtky vyspravené, dál se bělalo malé hospodářství, slaměná střecha svítila v poledním slunci. Pastýřská prostota, nad vší nádherou a přepychem světa vítězící Betlém … (137) Namísto dramatické hudby zaznívá hra na píšťalku, sbor mnichů je klidnější, hudba je celkově tišší, na mohutnosti a dramatičnosti získává jen tehdy, když se objeví Armin.

Film i kniha staví na protikladech a polaritách, jsou plny kontrastů, nejen co se týká krajiny a prostředí. Proti sobě stojí dvě naprosto rozdílné strany - vlci a včely. Jejich neslučitelnost nás provází již od samého počátku v postavě obou hlavních protagonistů. Včely reprezentují domovinu, prosluněnou krajinu, rozmanitou přírodu, kořeny, rodinu, obyčejný svobodný život, ne vždy jednoduchý, ale přesto spokojený. Naproti tomu vlci reprezentují nehostinnou krajinu, cizinu, pochmurnost, tmu, řád nebo spolek, ze kterého jde respekt a tvrdý život plný pravidel pod kontrolou řádu, naoko bezchybný, avšak nenaplněný. Deformuje člověka a vše přirozené. Jakmile se Ondřej ze svého včelího údolí (domova) dostane k vlkům, nastupují rozepře, problémy, nerozhodnost, nejistota, nechuť, přesvědčování, omezování, příkazy, nátlak. Ondřej reprezentuje včely, Armin zase vlky, kdy Armin ztělesňuje ideál neoblomného vlčího řádu a Ondřej svobodného včelího života. Ondřej je propojen se včelami, dosedají mu na ruku, když je tráví své dětství na Vlkově, celý život s nimi žije v symbióze. Nepíchnou ho, když se vrátí z kraje vlků a vyndává med z úlu. Se způsobem života druhé strany se nemůže ztotožnit, praktiky mnichů se mu příčí, nevidí jiné východisko než útěk, ale léta u nich ho už příliš poznamenala a ani doma nenachází klid. Armin je nesmlouvavý, fanatický, posedlý svým řádem, pro který udělá naprosto vše, nezalekne se ani vraždění. Čiší z něho chlad, neupřímnost, zákeřnost, surovost, deformovanost. Ondřeje se snaží získat na stranu svou a Řádu i tím, že mu nabízí „přátelství“. Za tím vším stojí jeho fanatická oddanost myšlence sloužit. Je trochu zvláštním zjevením a všichni z něho mají divný pocit. „ … jeho tvář zůstávala pořád tak nepřirozeně strnulá, potažena tenkou kůží, z níž vystupovaly vpadlé oči. Ty jediné v té tváři skutečně žily a zářily, i pod kápí. (111) … něco tísnivého dolehlo s postupujícím večerem a cizí rytíř s mečem přes nohy neodvracel obličej od plamenů. … Tím stísňujícím živlem u letního ohně byl křižácký meč i jeho nositel. Jeho mlčení bylo mlčením hrobu.“ (142) Ondřej se Arminovi vzepře a utíká. Nepřesvědčil ho, neuvěřil mu. Touží po rodné tvrzi a přirozeném životě. „Je to sen? … nedokázal uvěřit, že je opravdu doma. (165) … Vonělo to senem, vzduchem poletovaly čerstvě požaté luční květy. Svým křikem však poplašil čeleď. Když se objevil s košilí a s mečem v ruce na dvoře, všechno tak ztichlo, že bylo slyšet, jak šelestí studna. Nechtěl je poděsit. Jediným máchnutím tak zahnat otcův přízrak i svůj vlastní řádový stín. (172) … Byl jejich. Starým rodným Vlkovem zakřapal smích, voda šplíchala a okov řinčel o překot, … Dvůr ožil a nikdo se neohlížel k bráně, kde se objevila Lenora.“ (173) Lenora, Ondřejova nevlastní matka, je ve filmu i knize jakýmsi uklidňujícím elementem. Má radost, že se Ondřej vrátil. Modlí se, aby zůstal na Vlkově klid. Ondřej vyhledává její společnost, do jeho života vnáší pocit harmonie. „Táhne z ní smír. (168) … Její povídání znělo smířlivě, vyrovnaně, jako by měla radost, že je vše, jak je.“ (167) Je bouřka, vzbuzuje pocit zkázy a neštěstí. Matka odvádí Ondřeje do lesa. Přejí si být šťastni. Pán z Vlkova spatří na skále kříž. Zděsí se. Ozývá se tichý sborový zpěv, náhle prudce zesílí – před kamerou stojí promočený Armin, přihlížející milujícímu se páru. Poslední scénou ve filmu a kapitolou v knize je svatba, zpočátku veselice, končící smrtí nevěsty. Armin jí prořízne hrdlo a do poslední chvíle svého života – před tím, než je roztrhán psy – vyzývá Ondřeje, aby odešel na hrad křižáckých rytířů. „Armin dosáhl svého, ale za jak strašlivou cenu! Za cenu zničení toužebného, tolik deptaného, a přece vždy skutečného života.“ (212) Ondřej se na konci filmu objeví na koni před hradem Vendenem. V knize se na tomto místě zmiňuje Řád, který vyzývá k cestě na sever: „Slova křižáckého chorálu volala k návratu … a jakoby nárazem o volnou přírodu síla slov slábla a tupila se. … Údolí s nepatrnou vlkovskou tvrzí se zmenšovalo, utápělo do stále větší tmy.“ (213)

Film i kniha nekorespondují jen sledem událostí, ale i námětem, popisem Řádu, Vlkova, hlavními postavami a líčením ostatního, co k příběhu patří. Tato skutečnost tedy vlastně vylučuje samotné srovnání obou uměleckých děl, jelikož se nedá nic porovnávat. Prakticky jedinou odlišnost tvoří způsob zpracování látky - rukou režiséra a perem autora, tedy umělecké prostředky filmu a prózy.

Nejdůležitějším aspektem jak filmu, tak knihy je atmosféra. Divák i čtenář se po celou dobu nemůže zbavit podivného pocitu, že se cosi stane, že „něco visí ve vzduchu“ a „že to všechno špatně skončí“. Padá na něho tíseň, obavy, strach a nejistota. Hlavními prvky filmu, které tuto atmosféru tvoří, jsou námět samotný - jedinec a Řád, práce s „barvami“ - černobílost, hudba, sborový zpěv a kamera - záběry na krajinu či osoby a herecké ztvárnění. V knize nás nutí k zamyšlení strohé neosobní dialogy a nezakončené mnohoznačné věty hlavních postav, věrné popisy krajiny – surového severu, monumentálního hradu, měnícího se moře a vlídného pohodového prostředí v Čechách. Hlavní hrdiny neukazuje autor v akci, ale předkládá čtenáři jejich duševní rozpoložení, úvahy a myšlenky.

Černobílý film byl natočen v době, kdy ještě neexistovali technické možnosti natáčet barevně, nebo chyběly na natáčení finanční prostředky. V tomto případě režisér disponoval obojím. Záměrně se ale rozhodl pro černobílý film. Tím se mu velmi přesvědčivě podařilo dosáhnout výše zmíněné atmosféry. Právě tato na první pohled nudná dvojbarevná střízlivost mě osobně zpočátku odrazovala, než jsem pochopil, že právě ona dodává filmu jeho nezaměnitelnost. Alespoň si při nejlepší vůli nedokážu představit, že by tentýž film v barvě dokázal vyvolat tak sugestivní atmosféru. Celým filmem se táhne podivná pochmurnost a zasmušilost, která působí zvláštním dojmem. Divák ve stálém napětí očekává nějaký výrazný zvrat nebo vyvrcholení. K tomu ale nikdy nedojde. Stane se sice velké neštěstí (Armin podřízne nevěstu), ale přesto i poté panuje úplně stejná atmosféra jako předtím. Čekáte a přestáváte být pouhým divákem, nemáte odstup jako u jiných filmů, stanete se víceméně jeho součástí. Jelikož je děj výrazně potlačen, máte větší prostor soustředit se na postavy a vcítit se do jejich světa a jejich úvah. Postavám věříte. Volba černobílé také výrazně přispěla k věrohodnosti. Film působí velice autenticky, možná i trochu jako dokument ze 13. století, takže máte pocit, že „přesně takhle to vypadalo v krutém středověku“.

Důležitý aspekt filmu i knihy tvoří také dialogy - hlavně rozhovory Armina a Ondřeje - spíš úsečné, jednoduché, krátké a výstižné. Ve filmu nezvyšují hlas a neprojevují se příliš emocionálně. Nejdůležitější „dialogy“ a myšlenky jsou ty nevyslovené. Záměrně minimální mimika herců podněcuje diváka, aby si mnohé sám domyslel. Ale díky vynikajícím hereckým výkonům, stačí pouze pohled …

Atmosféru středověku také výrazně napomáhají navodit hudba i záběry na krajinu. Když se děj odehrává v nehostinné krajině severu u řádových rytířů, neustále zaznívá monumentální hudba, většinou doprovázená mnišským zpěvem a temným záběrem na krajinu nebo rytířský hrad. Jakoby hlasitou hudbou a zpěvem chtěl Řád ukázat svou moc a možnost kontrolovat vše okolo sebe. Velice často zaznívá i hučení moře. Zato hned první záběr „v Česku“ je na klidnou louku, stromy a keře. Bzučí včelky. Místo dramatické hudby zaznívá hra na píšťalku. I sbor mnichů zní slaběji. Celkově je pak hudba poklidnější a příjemnější, jen když se objeví řádový rytíř Armin, tak jakoby přinesl kus té monumentálnosti, nehostinnosti, respektu a strachu ze severu, zazní dramatická hudba opět doprovázená sborem. Práce s kamerou má vysokou úroveň. Citlivě si vypichuje určité okamžiky, někdy spočine na objektu déle, jindy se obrazy rychle mění. Při popisných pasážích v knize má čtenář často pocit, jako by na místě autora stál kameraman.

Detailní a citlivá kamera, na míru ušitá hudba a černošedobílá se navzájem mistrně prolínají, dodávají filmu na nezaměnitelnosti a diváka doslova přenesou na Venden a Vlkov 13. století. Mně to vzalo dech až do té míry, že jsem si kladl otázku: jak to Vláčil dokázal? Zapůsobilo to na mě víc než kniha, což je na jednu stranu logické, protože režisér má možnost oslovit více smyslů než spisovatel, na druhé straně to ale u většiny filmových adaptací bývá právě naopak., literární předloze zůstávají hodně dlužny.

Napsat knížku podle filmu se podle mě výborně povedlo! Doposud jsem viděl pouze zfilmované knihy a většinou odcházel zklamán, protože málokdy se jednalo o adekvátní vyvážené zpracování, kdy by film odpovídal kvalitě knihy. Vláčil s Körnerem dokázali, že lze „napsat film“! Výsledek jejich snažení mě více než překvapil - v pozitivním slova smyslu. Film na mě ohromně zapůsobil, kniha nakonec zaujala a dohromady to tvořilo nečekaně dobrý divácký a čtenářský zážitek. Určitě by stálo za to psát více podle filmů. Nesmíme samozřejmě zapomenout, že Vláčilů a Körnerů je poskrovnu. Ale sejít se taková „dvojka“ jako ti dva, dočkali bychom se možná nejednoho překvapení, stejně jako já. Už se asi opakuji, ale ojedinělá a bezkonkurenční atmosféra v obou dílech mi nejde z hlavy - zvláštní a fascinující. Nic převratného se nestane, ale celou dobu na nás padá stísněný pocit, z toho, co bylo, je a bude. I když se děj odehrává ve středověku, nezařadil bych ho k historickým filmům. Vláčilovi se podařilo natočit nadčasový příběh a patrně to bylo i jeho záměrem Zrovna tak by totiž mohly film i kniha odehrávat v novověku… Budiž tomu jakkoliv, věta ze strany 112 může platit včera, dnes i zítra: „ … můžeš umrtvit tělo a zmraziti mysl, o to víc se roztepe krev a zjitří kůže. Bylo to prosté, jak šplouchání moře, dlouhé umrtvení jen podnítí touhu k životu.“






Na začátek

Přečteno 603krát | Přidáno 24.06.2011 09:04 | Naposledy upraveno 03.10.2020 10:20

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url udoli-vcel-rezisera-frantiska-vlacila-a-spisovatele-martin-lulic

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = udoli-vcel-rezisera-frantiska-vlacila-a-spisovatele-martin-lulic
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×