U PŘEŽRANÉHO ANDÍLKA

Stáhnout práci v souboru

Ondřej Černý, R6.A

práce získala v roce 2009 1.místo
typ: čeština

Počet normostran: 23, slov: 5707, znaků: 40228




U PŘEŽRANÉHO ANDÍLKA






Vítejte v pravé barokní restauraci, jejíž tradice sahá až do sedmnáctého století a věhlas až do divokých krajin českých! Přidejte se k nesčetným evropským katolíkům i protestantům, již u nás ochutili svůj den. Pojezte s nimi ze stejných talířů, popijte ze stejných pohárů, za poslechu barokních sonát hraných barokním varhaníkem na barokní cembalo v barokním sále s barokními obrazy v barokních rámech se nechte zlákat nabídkou těch nejlahodnějších barokních pokrmů a objednejte si je u číšníka s barokní parukou! Zavítejte všemi smysly do neopakovatelné kulturní epochy!


(V létě otevíráme pro naše hosty též barokní zahradu s barokními fontánkami)


Přejeme Vám nevšední, nejen gastronomický zážitek

a

DOBROU CHUŤ!







Předkrmy - Vorspeisen - Hors d'oeuvre
aneb něco malého (či spíše velkého) pro začátek

Nepodceňte tuto volbu, neboť ona určuje, v jakém duchu či těle se ponese zbytek Vaší konzumace.


Hlad & žízeň …..............................................................................................................................???


Litujeme, že Vám nemůžeme nabídnout hlad ani nasycení, jasné a statické stavy, mezi nimiž se nenachází žádný prostor pro pochybnosti. Uznejte nicméně, že člověku nepřísluší starat se o obyčejné nasycení, nepřísluší mu starat se, aby měl co do pusy. Náš nebeský otec ví, že to všechno potřebujeme. Zároveň nejenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. A těchto slov se nám jistě dostává.

Kdo pak zůstává lačný, lační jistě po penězích, po zlatě, po krvi - a nechtějme vědět, po čem snad ještě!
V nepřítomnosti hladu ztrácí chléb, základní prostředek nasycení, na významu. Obdobně voda, prostředek zažehnání žízně, nehraje v naší kuchyni nikterak důležitou roli. Vždyť coby správní křesťané jsme přeci všichni obdrželi vodu života, totiž svátost křtu. Vodu máme; nemáme tedy důvod zabývat se žízní, jejím nedostatkem. V zahradě naší restaurace se tak kdykoli můžete osvěžit lahodnou vodou z pramene. Jděte a napijte se, pramen je stále k dispozici. Víte, kde jej naleznete. Netřeba hladovět, netřeba žíznit.

(Pojímáte-li přeci jen pocit, že to na vás jde, nezoufejte! Pravděpodobně na sebe masku tělesné potřeby bere to, co lze snadno nazvat chutí. A pokud ne, tvařte se, že ano!)

Chuť ...............................................................................................................................................???

Váš nebeský otec sice ví, že jídlo potřebujete, vy ovšem hleďte, ať se dostanete do království nebeského. Avšak - Ježíš vám jej pouze nabízí, nikoli vnucuje; nezbývá tedy, než po něm prahnout, mít na ně chuť. Mějte tedy chuť na království nebeské!

Nejenom však na ně. Seznáte, že i nad nabídkou našich jídel se Vám začnou sbíhat sliny. Neomezujte se, neboť kde vládne chuť, tam neustává dynamika, pohyb, tam nedochází k naplnění, tam tělo jídlu nebrání!














Chuťovky - Appetizers – Tapas
aneb něco malého (zato však chutného) pro začátek

Chuť……………………………………………………………………………………………….???

S jídlem roste chuť. Roste chuť s jídlem, ale bez chuti? Rozhodně roste s chutí. A s chutí roste chuť s chutí, takže roste s jídlem s chutí s chutí. Roste však také s jídlem bez chuti s chutí? Chuť nutí chuť růst s chutí, takže roste s chutí…

…což nás nutí, abychom vám chuť servírovali opatrněji (stále však s chutí!), neboť jinak bychom Vás, vážení hosté, chutí dost možná znechutili. Chuť v sobě totiž skrývá hned několik významů, jež spolu sice úzce souvisejí, s jejich delikátním rozdílem však musíme pracovat, zamýšlíme-li Vám předložit skutečné delikatesy.

V rámci konzumace rozlišujeme chuť coby sílu, jíž je konzument puzen ke konzumaci, a chuť označující projev konzumovaného prostřednictvím konzumentovy chuti jako smyslu, představujícího tedy třetí význam.


Apetit…….………………………………………………………………………………………..???

Toto pojmenování pomáhá odlišit a zvýraznit chuť – sílu, jež pobízí objekt svého působení (většinou člověka) k jistému úkonu. Pro každý úkon lze nalézt sílu s jedinečnou povahou, apetit proto musíme popsat kvalitativně: „chuť na úkon“ (přičemž úkon se často definuje pouhým objektem úkonu, lze-li podle něj průběh úkonu snadno odvodit). Kvantitativní popis apetitu se vyskytuje velice zřídka, a to ve významu spíše rétorickém – běžně se s konkrétním apetitem pracuje coby s binární veličinou, přičemž oba stavy jsou vyjádřeny vlastnictvím: “mít/nemít chuť na úkon“


Šmak………………………………………………………………………………………………???

Ve druhém významu sice převládá vyjádření prostřednictvím aktivní činnosti konzumovaného -„chutnat (konzumentu)“, běžně se však objevuje i vztah vlastnictví, kde vlastnícím je konzumované – opět tedy „mít chuť“. Nezřídka se tak stane, že chuť má současně konzument i konzumované, přičemž konzument má chuť na konzumované, zatímco konzumované chutná konzumentovi. Tím výčet „chutí“ přítomných v sebeobyčejnější konzumační scéně nekončí: konzument má také chuť-smysl (charakterizovatelnou poměrně úzkým spektrem kvalit) a chutná konzumované – prostřednictvím chuti-smyslu se snaží poznat konzumované z hlediska jeho chuti – ochutnat je.



Chutě (šmaky) …………………………………………………………………………………….???

V případě chuti, již má konzumované, hraje na rozdíl od apetitu důležitou roli kvantita: chutnat málo/docela dost/hodně/moc/…, mít slabou/nevýraznou/silnou/… chuť. Kvalit šmak specifikuje pouze pět: vhodnost, hořkost, sladkost, kyselost a slanost. Každé konzumované vykazuje určitou hodnotu pro každou z kvalit, přičemž vhodnost závisí do velké míry na konzumentovi: právě jí je vyhrazena vazba „chutnat konzumentu“. Hodnoty ostatních kvalit šmaku lze naproti tomu stanovit mnohem přesněji, neboť se vztahují k obsahu určitých látek v konzumovaném. Vyjadřují se proto i pozitivistickou vazbou „být slaný/sladký/hořký/kyselý“, kde se podmětem stává konzumované.


Převalujte tyto chutě na svých ctěných jazycích, milí hosté, a vnímejte ony jemné nuance. Nezapomeňte ovšem, že se všechny (a další, jež se ani nám nepodařilo separovat) skrývají v jediném slově, v jediném soustu!


Dále Vám ovšem nabídneme právě dobroty přehledně slané, sladké, hořké a kyselé, abychom Vaše příliš vzrušené chuťové buňky trochu otupili.


Pelyněk s octem a sladká harmonie ………………………..???

Šmaky hořký a kyselý odkazují společně k trestu či utrpení, naopak šmak sladký asociuje vše příjemné a jemné, přičemž proniká i do ostatních smyslových oblastí: sladká je hudba, sladké jsou vůně; v oblasti hmatových vjemů nese tuto příchuť polibek, zatímco ve vizuálních červeň, barva růží a rtů.


Sladká chuť je dobrá, což potvrzuje sám Ježíš, když v Káni Galilejské proměňuje vodu ve sladké víno. Sladkost připomíná samotný ráj, kde byla jedinou chutí, neboť Adam s Evou se živili pouze ovocem – připomíná neporušenou harmonii, čisté stvoření. Sladce pak chutná vše, co na toto čisté stvoření jako tichá útěcha upomíná: stín vzdorující žáru, západ slunce coby odpočinek vzdorující nepokoji dne.

Nejčistší sladkostí chutná Bůh, spojující v sobě dokonalou harmonii a dokonalou lásku. I láska totiž chutná sladce, spojujíc v sobě vjemy všech smyslů: sladkou vůni, sladkou melodii milovaného hlasu, sladkou příchuť sladkých polibků přitisklých na sladce červené rty.



Slzy, pot a krev…………………………………………………………………………..…...???

Nikoli po bezprostředně po vyhnání z ráje, ale až po Potopě světa dal Hospodin člověku k jídlu maso (Gn 9,3), pokrm esenciálně slaný. Slaně tak chutná teprve smrtelnost a dobývání chleba v tolik slaném potu tváře.

Přesto i slaná chuť je dobrá! Vždyť sám Hospodin si liboval ve vůni masa, které mu Noe obětoval. I člověk je slaný. A má zůstat slaný, absolutně slaný, má být samotnou solí.












Hlavní chody – Hauptgerichte – Main courses
porce pro pořádné jedlíky


Život vcelku po lidsku……………………………………???

V potu své tváře budeš jíst chléb (Gn 3; 19); takový obsah tedy dává Hospodin Adamovu životu. Hledání a získávání potravy tak nepředstavuje obyčejnou podmínku života; stává se jeho klíčovou náplní a zásadním tématem. I pouť, jedna z podob, interpretací či metafor života, obsahuje úzký vztah k jídlu. Aby totiž poutník přežil a mohl putovat dále, potřebuje - jako ostatně každý člověk - jíst. Jelikož ovšem v rámci své pouti postrádá ustálený způsob získávání potravy, nezbývá mu, než aby si způsob obživy znovu hledal v každé situaci.


Chápeme-li tedy jídlo jako jeden z určujících obsahů života, dává právě pouť životu sice nejistou, zato však nanejvýše pestrou chuť. Jídlo znamená zastávku na pouti a současně se této zastávce stává charakteristikou. Na linii pouti tak vznikají pevné body, pevná spojení jídla (a způsobu obživy) s konkrétním místem, jež poutníkovi umožňují průběh pouti zpětně hodnotit a porovnávat jednotlivé úseky z hlediska kvality života – tedy z hlediska kvality jídla. Více jídla a lepší jídlo totiž nese i příchuť lepšího a úspěšnějšího života.

Člověk na světě nežije sám, neměl by proto ani jídat sám. Dobré jídlo má proto trpkou pachuť, nesdílí-li se s bližním. Zakuste proto některé z našich pověstných hostin, vážení hosté, a poznejte netušené aspekty sdíleného pokrmu!




Pro dvě a více osob: Hostiny



Hostina pro davy - klasika biblické kuchyně……………………………………………………???

Nabízíme ve dvou variantách: mana s křepelkami a chléb s rybami. Co mají obě varianty společného? Sestávají se ze dvou složek, jsou koordinovaně konzumovány tisíci lidí a demonstrují Boží pomoc člověku. Liší se v původu obou složek: mana vzniká a křepelky přilétají „z ničeho“, tedy explicitně Boží intervencí, zázrakem, který se později „pouze“ projevuje v již existujících potravinách, v chlebu a rybách. Kdy však k tomuto projevu dochází? Kdy vstupuje do obyčejného chleba, do obyčejné ryby zázrak?

Tento okamžik člověku jistě uniká spolu se zázrakem samým. Přece však lze vytyčit „hraniční události“, mezi nimiž zázrak proběhl, a odhalit tak některé jeho nutné podmínky. Klíčem k těmto podmínkám je lámání: Bible nezmiňuje pouhé rozdělení mezi hodující (tedy sdílení pokrmu); zde i ve scéně poslední večeře zdůrazňuje právě akt rozlamování chlebů, který rozdělení předchází. Neboť Ježíš lámáním rozrušuje strukturu jednotlivých chlebů, jejichž počet zde evangelium přesně sděluje, a tvoří chléb – látku, což v češtině osvědčuje látkové substantivum.

Přestože lámáním stále vznikají určité „kousky“, tyto se na rozdíl od víceméně standardizovaných placek, které Ježíš lámal, svou velikostí natolik různí, že vyjádření celkového množství chleba jejich počtem ztrácí smysl. Až do chvíle, kdy učedníci sesbírají zbytky do košů, pak o množství chleba nic nevíme.

Naši francouzští hosté jistě potvrdí, že si ve svém rodném jazyce nemohou dát chléb, „le pain“. Žádali by tak přibližně všechen (přítomný) chléb. Namísto určitého členu „le“ musejí tedy použít člen dělivý, „du pain“. Člen dělivý vzniká spojením určitého členu „le“ s předložkou „de“, která významově často odpovídá českému genitivu. Dát si čeho - chleba. Tato konstrukce v češtině takřka vymizela (kromě, shodou okolností, právě „chleba“; tento tvar dnes ovšem asociuje spíše obecnou úroveň jazyka), věty jako „nalít si dobrého vína“ nám však stále dokáží připomenout to, na co francouzština nikdy nezapomněla, totiž že látky jako voda, chléb nebo vzduch jsou pro člověka neuchopitelné, a proto nezbývá, než abychom ruku vztáhli ruku po nějakém množství, dali si například „beaucoup de pain“ – hodně chleba, nebo vztah k množství alespoň naznačili samotnou genitivní vazbou.

Evangelium však dále chléb problematizuje opakováním zázraku nasycení pro jiná vstupní čísla: vedle nasycení pěti tisíců vyprávějí Marek i Matouš rovněž o nasycení čtyř tisíců. V druhém případě se spolu s počtem nasycených liší zároveň počet rozdělovaných chlebů a počet košů naplněných zbytky.



1. Nasycení 2. Nasycení

Počet chlebů k dispozici 5 7
Počet košů zbylých chlebů 12 7
Počet nasycených 5 000 4000

V souladu s empirickým poznáním světa předpokládáme, že zde platí přímá úměra mezi počtem lidí a množstvím zkonzumovaných potravin, analogicky pak mezi množstvím látky vstupujícím do procesu (zázraku) a množstvím z něj vystupujícím, tedy mezi chlebem, který má Ježíš k dispozici, a souhrnem chleba snědeného se zbytkovým.

Vidíme však, že ačkoli má Ježíš v druhém případě k dispozici více chlebů pro méně lidí, naplní se zbylým chlebem méně košů. To nevychází. Mezi lámáním a sesbíráním zbytků tedy chléb nelze uchopit, nelze s ním však ani počítat. Zázrak probíhá mimo lidské počty. V zásadě je pak množství chleba nepodstatné, protože substancí – podstatou – je chléb.


A co ryby? Zázrak jako kdyby se jich vůbec netýkal, ze tří evangelistů přebytky ryb zmiňuje pouze Marek, a to jaksi mimochodem. „A ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.“ (Mk 6,43) Zbytkům ryb nebyly vyhrazeny žádné oddělené koše. Znamená to, že v koších se nacházela heterogenní směs, jakási chlebo-rybí hmota?

Zbytky ryb unikají naší představivosti i proto, že rybám Marek věnuje obecně méně prostoru. Chléb Ježíš láme, což poskytuje poměrně jasný a výrazný vizuální vjem. Ryby naopak zůstávají po celou dobu tak trochu v zákulisí.

Problém pochopitelně tkví v nemožnosti ryby lámat, v nemožnosti učinit z nich látku.Ve francouzštině „poisson“ sice může fungovat nepočitatelně stejně jako „pain“(a tudíž vyžadovat použití dělivého členu), v takovém případě však označuje spíše dílčí kvalitu látky než její podstatu - naznačuje se původ v rybě, a to způsobem analogickým k rozlišení druhů masa na hovězí, skopové či kuřecí. Ačkoli tato slova pak v češtině vystupují jako podstatná jména látková, skloňují se podle vzoru adjektiva.

Ve francouzštině rovněž přetrvává možnost označovat větší počet ryb pravidelným plurálem „poissons“, zatímco anglické „fishes“ již označuje pouze a jedině několik druhů ryb (případně rybího masa), a mohlo by se tedy zdát, že se chová naprosto shodně s nepočitatelným substantivem „bread“, jež v pravidelném plurálu označuje různé druhy či typy chleba. Stále však lze říci „three fish“, mluvíme-li o třech rybách, nikoli ovšem„three bread“ v případě tří chlebů (ve smyslu tří bochníků, v češtině zcela běžném). Španělština, například, se pak s rybím problémem vypořádává užíváním substantiva „pez“ pro jednotlivé ryby, zatímco substantivum „pescado“ (pocházející nikoli nepravděpodobně z adjektiva) označuje spíše rybu jako pokrm, druh masa nebo původ.

Stručně řečeno, ryba dělá potíže, a to větší než velcí savci. Hovězí, vepřovou nebo skopovou svalovinu můžeme totiž (zvláště v tepelně upravené podobě) snadno vnímat jako kus takřka homogenní látky a stejně snadno pak tápat v otázce, z jaké části těla, z jakého konkrétního svalu zvířete pochází právě ten kousek, který nám - dozlatova opečený - leží na talíři.

Ryba se ke konzumentu dostává obvykle celá; své pečení, smažení či grilování pak nastupuje sice vykuchána, z pohledu vnějšího však zdánlivě integrální. I na talíři rozeznáváme hlavičku, skřele, ocásek, ploutvičky prsní, břišní…

Ryba, ale stejně tak křepelka si tedy díky svým malým rozměrům (vzhledem k lidským ústům) uchovává až do konce poměrně jasnou strukturu. Scéna, v níž by Ježíš lámal rybu - tak jako láme chléb - by pak nezůstala prosta jistých nedostatků: jednalo by se spíše o roztrhání ryby, nepředpokládáme-li, že izraelité rybu jedli vysušenou na troud. Zatímco pak lámání chleba nezanechává na rukou téměř žádné stopy, pokrývala by Ježíšovy ruce po tomto roztrhání ryb jistá vrstva mastnoty, drobků a přepálené rybí kůže. Především by však Ježíšovi pod rukama nevznikla hromádka ryby, nýbrž hromádka stále ještě snadno pojmenovatelných částí dvou rybích těl. Zázrak (pokud by vůbec proběhl) by se tak nutně stal mnohem lépe pozorovatelným a popsatelným. Nějaký zvědavec by mohl v davu sledovat obě rybí hlavy. Jakmile by nějaká přibyla, věděl by:

„tak, teď se stal zázrak, tady, mezi těmito dvěma lidmi, kde se najednou objevila třetí rybí hlava“
(případně by mohl vědecky popsat, že zázrak se rybích hlav netýká a rozmnožuje pouze svalovinu).
Jakou roli tedy hrají ryby v nasycení tisíců, respektive křepelky na cestě do Kenaánu? I Exodus křepelky zjevně upozaďuje, když sbírání many podřizuje jasným pravidlům, zatímco lov křepelek nikoli. Pochopitelně, neboť praxe ani jazyk opět neumožňují nasbírat tolik „křepelky“, kolik kdo potřebuje.

Křepelky večer přiletí. „Navečer se najíte masa.“ Dál pak nezáleží na potřebě člověka, na jeho hladu – záleží pouze na jeho apetitu a na jeho schopnostech. Otevírá se tak prostor pro individualitu, a to nejen ve vztahu ke kvantitě, ale i ke kvalitě jídla, k chuti. Struktura křepelky si totiž vynucuje i rozlišení více a méně chutných části. Jeden si pochutná na šťavnatém stehýnku, druhý se bude muset spokojit s kouskem prsních svalů. A na třetího možná nezbude ani zobák.


Nová i Stará smlouva tedy v jídle, které lidem poskytuje Bůh, spatřuje dvě složky: homogenní sytící složku, jíž se každému dostane podle jeho potřeby, a strukturovanou složku ochucující, vydanou na pospas apetitu člověka a jeho snaze o seberealizaci.

Nikoli náhodou pak strukturovanou složku reprezentuje právě maso, které svojí slanou povahou dosvědčuje vazbu na svět materiální a pomíjivý, na svět krve, potu a slz, do něhož byl člověk vyhnán ze sladkého ráje.


Hostina ustanovující………………………………………………………………………………???

Princip dvou složek lze nalézt i ve svědectví o Poslední večeři Páně – chléb a víno; tělo Kristovo a Jeho krev. Zatímco sladká povaha vína ukončuje slané období hříchu a smrti, započaté vyhnáním z ráje, ve dvojici tělo-krev princip chutnající/sytící zaniká, přičemž chuťový charakter obou složek se na první pohled jeví slaně: tělo, maso Kristovo; krev, pot; slzy všech, již pro Ježíše plakali. Poslední večeře však v sobě zároveň nese čistou sladkost odpuštění hříchů i sladkost Boha samotného, který se stává pokrmem. Chutě se prostupují, do slaného světa vstupuje sladká Boží milost. Slaný svět však není popřen: i po svém zmrtvýchvstání Ježíš dává apoštolům k jídlu rybu, jak o tom čteme v jednadvacáté kapitole Janova evangelia.

Poslední večeře Páně nicméně akcentuje především povahu ustanovující hostiny. Pitím vína ze stejného poháru, které Ježíš zdůrazňuje, se apoštolé vzdávají své „bezpečnostní“ intimity a stvrzují důvěru v Krista i jeden v druhého; stvrzují společně přijetí Nové smlouvy.


Model ustanovující hostiny si pochopitelně můžete vychutnat i při všednějších příležitostech, jako je smlouva, svatba nebo křtiny – zůstává zde jednoznačná postava hostitele, který předkládá návrh a zároveň pokrm. Hosté pak účastí na hostině a přijetím pokrmu přijímají zároveň návrh, vyjadřujíce tak svoji důvěru v jedno i druhé: v absenci jedu v pokrmu a zlých úmyslů v návrhu. Pozvání širokého okruhu lidí si klade za cíl také demonstrovat souhlas všech, kteří disponují významnou funkcí či vlivem.

Vyváženější vztah hosta a hostitele se vytváří mezi čtyřma očima. Tehdy i hostitel vyjadřuje svoji důvěru, že host k němu přichází bez zlého úmyslu (a beze zbraně). Nebývá předem stanoven návrh; hostina směřuje ke stvrzení a prohloubení samotného vztahu, nikoli pouze k souhlasu v konkrétní otázce.


Barokní hostina konzumační ……………………………….……………………………………???

Nepředkládáte-li žádný návrh a nemáte-li nikoho, s kým byste si rádi ujasnili vzájemný vztah, zbývá hostina konzumačního modelu, zaměřená na samotnou konzumaci a požitky s ní spojené. V ní se objevuje jistá potence – jako hostitel, ale i jako host můžete ukázat své schopnosti, můžete získat společenský kredit, ale také zdiskreditovat jiného. Vše - včetně ostatních hodovníků a vás samotných - je vydáno na pospas spolupráci vašich choutek a schopností. Vidíte kolem sebe objekty a prostředky k dosažení svých skrytých cílů: můžete pít, ale také někoho přepít nebo někoho něčím opít. Můžete někoho něčím zaujmout, někoho něčím překvapit, někoho něčím svést. Můžete soupeřit s někým v něčem o něco (nebo někoho). Konzumační hostina postrádá řád, který by tyto aktivity omezoval - svým chaotickým průběhem je naopak pomáhá skrývat cizím zrakům, poskytuje tudíž ty nejlepší podmínky k Vaší světské seberealizaci…

Nejenom však k té Vaší. Dávejte si proto pozor! I taková obyčejná konzumační hostinka se na Vás může projevit těžkými nežádoucími účinky!

Nežádoucí účinky jídla
o nichž byste měli vědět

Otrava……………………………………………………..............................................................???

Neboť co do úst vstupuje, člověka sice neposkvrňuje, ale i neposkvrněni můžete být otráveni. V takovém případě nezoufejte, zemřít lze jistě i nepříjemněji. Přiznejte ovšem traviči jistou rafinovanost! Pravděpodobně totiž jedem napustil nějakou Vaši oblíbenou pochoutku, do které jste se s chutí zakousli a se stejnou chutí dále přežvykovali - nic netušíce, že naposled. Jedy nutně neodporují chuti, představují tedy další, takřka nezávislý rozměr pokrmu. I jablko Adamovi chutnalo, přesto s ním však spolkl jed nejjedovatější, totiž smrtelnost samotnou.


Přiotrava …………………………………………………….........................................................???

Ne vždy se ovšem jedy před konzumentem skrývají – a ne vždy se jim sám konzument snaží vyhnout. Vezměte si takový ethanol (ale jenom trochu)! Neotrávíte se jím, pouze se přiotrávíte. Několika poháry vína si ale ve skutečnosti můžete ublížit mnohem více než půllitrem cyankáli. Otráveni sice zemřete, nicméně zemřete stále Vy. Neopijete se, v čemž i předpona o- naznačuje všesměrnou interakci (přinejmenším s povrchem), interakci kolem dokola – snad pokrytí, ale možná také omezení. Opilého tedy pokrývá jakási vrstva pití, zakrývající a omezující jeho osobnost, jeho lidství, jeho duši.



Obžerství …………………………………………………….........................................................???

I ob-žerství v sobě nese jisté překrytí, v jeho případě však dominuje omezení postavené na prostém, zato však efektním principu: přemíra jídla v těle zabírá prostor duši a fyzicky ji utlačuje – pozorovatel si nedovede představit, že se do jídlem přecpaného těla nějaká duše vůbec vměstná. Názornost tohoto omezení dále umocňuje (nejen etymologická) souvislost duše s dechem, který se s každým spořádaným chodem stává pro obežraného očividně těžším a těžším.


Evoluční regrese

Mohlo by se tedy zdát, že i tloušťka člověka odduševňuje. Tloušťka coby stav si ovšem nevynucuje proces, jímž byla dosažena - člověk možná ztloustl obžerstvím, možná však také dobrým a pestrým životem; možná onen člověk mnohé poznal - mnohé ochutnal, možná i hodně zakusil. Možná má rád sladké – lásku, harmonii a Boha.

Pouze nabývalo-li od počátku jeho stravování podobu výkrmu, pouze žral-li, místo aby jedl, lze tloušťku hodnotit negativně. V takovém případě onen člověk popírá svoji příslušnost k lidem, vrací se evolučně nazpět a vybírá si úděl hospodářského zvířete, stává se například volem či prasetem. Takové zvíře už se nemusí starat, aby nepotlačilo nebo neomezilo svoji nesmrtelnou duši, protože žádnou nemá. Krmí se, vykrmí se a sní se.



Člověčina
aneb

HOMO NON HVMVS TANTVM SED ETIAM CIBVS EST


Člověk á la prase s pekelnou omáčkou (pozor, extrémně nechutné!) …………………………..???

Anebo se nesní, což pro takové vykrmené hospodářské zvíře jistě představuje existenciální trauma, popření smyslu života (resp. smyslu výkrmu), zkrátka peklo. Přitom právě peklo v sobě akcentuje analogie s přípravou ke konzumaci, především spalující žár a plameny; vyskytuje se ovšem i vaření v kotlích a zkoušení masa obrovskou vidličkou.

Přese všechnu kulinářskou péči si však na zvířeti-hříšníkovi nikdo nepochutná, neboť ten se s každou procedurou stává naopak ještě nechutnějším; pekelná omáčka neochucuje, nýbrž znechucuje. Pocit bezvýchodnosti se tak prohlubuje - neboť být vykrmen, upečen, propíchnut vidličkou a polit omáčkou, ale nesněden, to je tedy peklo.


Nudličky z vlastního jazyka (nutno objednat předem) …………………………………………..???

Nepřihlásil-li se člověk za svého života k řádu sudokopytníků, může se jakožto hříšník okusovat alespoň sám. Přesto Vám tento pokrm důrazně nedoporučujeme. Ve svém počínání zůstává hříšník osamocen - sám sebe přitom nikdy docela sníst nemůže. Jeho pokrm tak nese podobu věčného užírání se.






L‘homme flambé………………………………………………………………………………….???

Ani pekelný oheň hříšníka nepozře. Hříšník zůstane celý, jak jej zhltla pekelná tlama. Je totiž odporný i plamenům, které se jej dotýkají jen zvnějšku - takže jej pálí, ale nespalují; tráví, ale nestravují.


Pořádný všivák …………………………………………………………………...………………???

Vedle pekla však existují i tací, již si na člověku rádi pochutnají. Vši si všimli, že se lidská krev po litrech vsakuje do země, zatímco se díky svému složení bohatému na živiny může stát ideální potravou. Ovšem člověk, zvyklý zastávat v potravním řetězci nejvyšší predátorskou funkci, se s touto pozicí potravy těžko vyrovnává. Trauma, jež jakožto hostitel oněch malých, lehko rozmáčknutelných primitivních tvorečků zažívá, ještě umocňuje pocit, že na tuto úroveň (respektive pod ni) degraduje i svého Boha. Člověk svého Boha jí, tento vztah ovšem nelze vytrhnout z kontextu mimořádného postavení člověka v rámci stvoření. Člověk je zvířatům nadřazen, neboť pouze jej Bůh stvořil k obrazu svému. Člověk dostal vládu nad zvířaty, jeho místo se nalézá na samém vrcholu přírody a na samém vrcholu potravní pyramidy. Člověk ze své přirozenosti loví, není však loven.

I jemné narušení tohoto řádu s sebou přináší určitý pocit lidské nedostatečnosti, ztráty lidskosti, ztráty naděje na Království Boží, v každém případě pak obrovskou urážku jednotlivce. Jako lidé nejenom jíme Boha, ale všichni jsme rovněž údy Kristova těla, proudí v nás Kristova krev – a tuto krev má pít nějaký primitivní organismus se šesti nožičkami, který můžeme rozlousknout mezi nehty? A má ji pít právě naším osobním prostřednictvím?



Tatarský hjumtek s červem ……………………………………………...………………………???

Pozor! Obsahuje tepelně neopracované lidské maso; servírujeme pouze na (vaše) vlastní nebezpečí!

Mezi členovce se však řadí i organismus výjimečný a vznešený: ubohý, bídný červíček. Právě on se stává obrazem člověka, jakmile tento zamýšlí vyjádřit svoji ubohost a bídu, svoji maličkost a mrzkost ve srovnání s všehomírem, neřku-li s Bohem. Proč ovšem červík nedegraduje člověka tak jako prase, proč jej neuráží tak jako veš?

Obecný červík totiž odkazuje především na červíka coby saprofága, půdního dekompozitora. V rámci potravního řetězce tak nedochází ke ztrátě lidské pozice, nýbrž k cyklickému zakončení, kde červ rozkládající člověka je současně člověkem a naopak. Připodobnění k červu tedy svým způsobem povyšuje, neboť člověku umožňuje podílet se na svém vlastním sežrání, přinejmenším pak vyjadřuje chuť podílet se. Na rozdíl od pekelného sžírání se tato dualita červ-člověk sežrání nebrání, neboť platí obecně - nikoli individuálně pro konkrétního hříšníka – a nepřináší tak s sebou omezení banálně fyzické.

Červíčka však nelze jen tak „exhumovat“, nelze jej vyjmout z bohatých souvislostí hlíny. Neboť hlína představuje bezpodmínečnou útěchu, matku, která vždy opět otevře náruč svému dítěti, bez ohledu na jeho provinění. Ať Vás totiž pekelný plamen sežehne či nikoli, máte jistotu (nejste-li zrovna Jidáš), že za studena si na Vás pochutná alespoň matka země. Červíček se však coby dítě od své matky nikdy nevzdálil, zůstává s ní v jednotě - neboť žere-li něco on, lze z mírně odlišného úhlu pohledu konstatovat, že to jí ona. Připodobnění člověka k červíčku pak znamená i vděčnost a dík zemi za její bezpodmínečnou lásku, za její bezpodmínečnou chuť vzít si naše tělo; znamená touhu po sjednocení, po tolik smířlivém splacení dluhu přírodě.





HOMO CEREALIS (vhodné i pro vegetariány) .………………………………………..………???

Člověk však není jenom tělo, ale také nesmrtelná duše, k níž se tělo po vzkříšení opět připojí. Matka si jej neponechá věčně - proto nezbývá, než abychom se zavčas poohlédli po perspektivním zájemci nejen o naše tělo, nýbrž o celek, o člověka. Nabízí se jeden jediný, mající ovšem značné nároky – vybírá si pouze ty opravdu chutné, zatímco nechutné odhazuje do pekel.

Dostali jsme od Něj nicméně ujištění, že se v nás skrývá nezbytná potence stát se pokrmem. Mluví-li o člověku, mluví o něm často jako o obilí. Smysl obilí tkví v užitku. Tento pak čekají dva osudy: zasetí, tedy rozmnožení a předání možnosti dávat užitek, a současně upečení chleba - uskutečnění pokrmu. Užitek z obilí musí zabezpečit obojí.

Jak chutná chléb? Chutná, ale nepříliš výrazně. Musí mít samozřejmě určitou chuť, musí mít základní chuť chleba, nesmí zůstat nechutný – nicméně chléb především sytí, v tom spočívá jeho funkce. Chléb tuto funkci plní – splňuje nároky, dostává oné přirozené potřebě. Chléb postačuje.


Vy jste však, vážení hosté, jistě nepřišli do naší proslulé barokní restaurace kvůli obyčejnému chlebu, nepřišli jste kvůli plnému, nicméně obyčejnému nasycení. Přišli jste kvůli tomu, co je nad chléb (nikoli ovšem bez chleba), co je nad pouhé splnění nutného, co si lze vybírat – přišli jste kvůli chuti.

Jak získat chuť? Jak se povýšit nad obyčejnost, jak se odlišit a přinést něco navíc? Kupříkladu takový dobře propečený chléb s křupavou kůrkou a jemnou střídkou už má něco navíc – stačí přitom správně zacházet s ohněm. Právě to je však mnohem složitější, než by se mohlo zdát.


Lidské útroby zevnitř spalované…..…..………………………………………………………...???


Dokladem budiž tato poněkud sušší pochoutka, která svou konsistencí může připomínat prach a popel. Podáváme ji s věčným ohněm, stejně jako „flambovaného člověka“, způsob ohřevu se ale zásadně liší, a to nejenom umístěním dovnitř pokrmu, které má za výsledek spíše tiché, nenápadné doutnání než efektní plamennou exhibici. Vnitřní oheň však člověka především opravdu přijme jako chutný a výživný pokrm (což konsistenci objasňuje), avšak ani poté jej stravovat nepřestane, vychutnává si jej ad infinitum – dokonalý protiklad pekelného ohně, který nikdy nestráví; dokonalý protiklad samotného pekla coby absolutní nechuti.

Tento věčný oheň po smrti stravuje, za života naopak živí. Takový oheň nezažehnete sirkami. Snad jej dovede roznítit láska – upřímná láska k Bohu, ale také upřímná láska k bližnímu.



Specialita podniku: člověk s duchovní nádivkou ……..……………………………………….???

Tuto vskutku božskou krmi si zkrátka nesmíte nechat ujít!

Věčný oheň pochází z lásky. Láska pochází od Boha, právě Boží láska je čistá, dokonalá – vždyť On poslal svého jediného Syna, aby pro nás zemřel na kříži. Věčný oheň v našich útrobách tak s sebou nese i letmý dotek Jeho absolutní lásky, dotek samotného Boha - Jeho přítomnost v nás samých.


Člověk se má stát chlebem. Musí proto milovat, musí se vystavit onomu plameni, aby se alespoň trochu opekl a nezůstal syrovým těstem. Musí se také sám sobě stát solí – potem, krví a slzami - musí sám sebe ochutit svým životem, aby nezůstal bez chuti.

Dál se člověku nabízí mnoho možností. Může si koneckonců trochu užívat. Může dát větší užitek. Může i více milovat – nebo alespoň usilovněji. Především však může dát, co dát nemusí, jako nám Otec dal svého Syna; může i ve své ubohosti napodobit Boha, Jeho lásku. Jako nám On dal k jídlu sebe – nade vše sladkého láskou, ale i slaného utrpením - může se nicotný člověk dát celý Bohu: slaný životem, ale i sladký láskou.

Bůh člověka samotného obejme a políbí jej – ochutná jej svými ústy, jako člověk svými ústy ochutnal Boha, a v hlubokém polibku se spojí s jeho duší, vtáhne ji do sebe. Objetím člověk shoří na popel, ve spojení s Bohem však hoří dál. Na věky.


Člověk nemůže dosáhnout většího sebenaplnění. Boží polibek totiž nepřichází plošně ke každému v davu spravedlivých – polibek znamená vztah nanejvýš osobní, jako je osobní a neopakovatelná i chuť políbeného. Člověk si tedy nemůže klást vyšší cíl, než aby se Bohu nabídl co nejlepší, co nejkomplexnější, co možná nejchutnější.


Malá poznámka k užívání našich toalet
(není to tak jednoduché)



Člověk se stává chutnější vším, co zakusil, co zažil (jak nám připomíná slovo zažívání). Snadno se o tom přesvědčíme zjištěním, že pokrm vcházející člověku do úst je podstatně chutnější než to, co pak z člověka přirozenou cestou vychází. Lze tedy konstatovat, že značné množství chuti v člověku zůstává. A hromadí se.

Naopak špína se v člověku nehromadí, neboť to, co přirozenou cestou vychází rozhodně není čistší. Především nás o tom však ujišťuje Ježíš svými slovy: „Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje?“ (Mt 15, 17) Výslovně pak zmiňuje onu nevábnou hmotu, která z našeho těla přijatou špínu odnáší. Tato hmota si onu úctu zaslouží, neboť - sama špinava - nás očišťuje.

Co když se však lineární proces trávení zkomplikuje, co když vstupy a výstupy v lidském těle přestanou obecně platit?
Zvracení, tedy záměnu vstupní funkce úst za výstupní (v kontextu látkové výměny), lze mnohdy chápat rovněž jako přirozený způsob očištění, neboť to, co z úst v takovém případě vystupuje, jistě nepochází ze srdce – tělo se pouze zbavuje přijaté nečistoty, na níž už střeva nestačí. Zvracení pak není zvrácené, na rozdíl od situace, kdy ke zvracení došlo následkem dobrovolně neumírněné konzumace. Tehdy se zvratky stávají dokladem ambicí překračujících lidské možnosti vůbec, hrubé snahy překročit omezení vlastního těla a násilně nashromáždit co nejvíce chuti; snaze, v níž však schází nutná pokora. Nesmyslnost a bohapustost této snahy lze spatřovat v samotných zvratcích, názorně ukazujících neúspěšnou snahu o homogenizaci, jíž se jídlo - tak jako chléb v rukou Kristových – mělo stát nepočitatelným, látkovým, přesahujícím hmotné meze (byť opačným směrem).

Člověk s chutí homogenizuje - kouše a drtí ve svých zubech nesčetné vybrané pochoutky, nesčetné pečeně, sýry i sladké pamlsky, zapíjeje tyto nejvybranějším vínem – to vše ve snaze transcendovat svoji lidskou ubohost nejkoncentrovanější chutí, naplnit se stejnorodou směsí všech pokrmů, čistou látkou, substancí. Jedlík však zůstává pouhým člověkem, nemůže proto zacházet s látkami jako takovými. Vztáhne-li po nich ruku, zůstane mu v ní kousíček – stejně tak zůstanou kousíčky i v umyvadle, do nějž onen člověk nakonec vyprázdní obsah svého zmučeného žaludku.



I zvracení, přestože mění povahu úst na výstupní otvor, respektuje přirozenou jednoznačnost aktuálního směru trávení, tedy jednoznačnost směřování hmoty v trávicím ústrojí lidského těla. Synchronní zvracení a defekování však tuto jednoznačnost rozbíjí, neboť hmota vychází oběma konci zároveň. Tento paradoxní děj, jakkoli odpudivý, nicméně připomíná, že v člověku se nenachází pouhý prostor pro nashromáždění hmoty, ale i něco víc – snad duše, která se konečně vzepře útlaku a utlačující materii demonstrativně vyžene pryč všemi cestami, jež má k dispozici. Obzvláště v kontextu bezduchého přecpávání útrob se pak takový úkaz jeví coby nejvznešenější očista.



Jak ovšem vnímat situaci, kdy se otvor přirozeně výstupní stává vstupním? Může se něco takového vůbec přihodit? Inspirace se neskrývá daleko, alespoň v případě ženy – neboť jistě to, co vchází do otvoru pohlavního, může při jisté snaze vcházet i do recta. Zatímco však vzdálenost otvorů představuje několik málo centimetrů, rozdíl ve výsledku je zcela zásadní. Obezřetnost se proto vyplatí.

To, co vchází do pohlavního otvoru ženy, ji znečišťuje, jak naznačují všudypřítomné asociace panenství a čistoty (doslova neposkvrněnosti). Jedná se nicméně o zcela přirozený jev – nakonec i ono znečišťující vychází čas od času ven, byť s devítiměsíčním zpožděním. Sodomie však znamená vždy a jedině hřích.

Ústní otvor totiž v sobě od začátku snoubí funkci vstupní i výstupní – byť každá obvykle pracuje s jinou látkou. Vstupní využití konečníku je naproti tomu bytostně nepřirozené, dokonale zvrácené. Jestliže přežíraní mění člověka na hospodářské zvíře, tato rektální zvrácenost jej pak snižuje až na úroveň nadkmene protostomia - prvoústých, tedy živočichů, jejichž ústa vznikají během embryogeneze ze stejného útvaru, který u nás druhoústých završuje svůj vývoj právě coby konečník.

(V rámci prvoústých však neopomeňme exkluzivní postavení mrzkého červíčka.)

Vážení hosté! Jasně vidíte, že nebezpečí nás obklopují ze všech stran. Chceme-li pak jako lidé co nejvíce zachutnat Bohu, chceme-li se mu nabídnout plni chuti, již jsme za život nashromáždili, zdá se, že nám nezbývá než kráčet na pomezí obžerství, ztráty duše a věčného zatracení.


Nebo snad existuje možnost, jak své vlastní choutky a chutě držet na uzdě, jak omezit jejich neúměrnou aktivitu, jak jim zabránit ve zvířeckých úletech?

Můžeme je zkrotit, lépe řečeno zkroutit - učinit je barokními. Slovo barokní ve svém původním významu odkazuje právě na cosi zkrouceného – a zkroucení lze interpretovat jako výsledek snahy o vměstnání velkého, složitého objektu do malého, omezeného prostoru.

Naše lidská existence je malá a omezená, zatímco my bychom chtěli růst všemi směry. Hrozí proto, že tvrdě narazíme. Zkroucení nás tohoto nebezpečí nezbaví, může nám jej však neustále připomínat.

Pro dosažení zkroucenosti můžeme vybírat z nespočtu možností – každé sklonění hlavy před velikostí Boží nás zkroutí, každé zastavení ve zběsilém honu za velikostí a slávou. Zkroutí nás uvědomění vlastních pochybení a ubohosti. Pokora nás zkroutí. Nemusíme se proto nutně stávat poustevníky a askety, kteří se rozhodli skončit s akumulací dalších chutí a nadále o svém životě jen rozjímat – vyčistit, rafinovat vše zažité, aby je Bohu nabídli bez pachutí a příměsí.


Vážení hosté, pojedli jste v naší barokní restauraci ty nejlahodnější barokní pokrmy. Okuste tedy i zkroucení. Dopřejte pokrmům, aby barokními zůstali! Zkruťte to, co z vás vychází! Naše kuchyně Vám zaručuje tu správnou konsistenci, aby se Vaše dílo mohlo honosit barokními křivkami a

cibulovitými věžičkami.






Když nic jiného, mějte pak alespoň na paměti, že ať přijdeme k našemu Pánu s jakoukoli chutí, to On každému z nás vystaví účet. Neboť On, Hospodin, nás všechny hostí.

































Service is not included.

Původní barokní recepty nastudoval, pokrmy připravil a za jejich kvalitu zodpovídá


Ondřej Černý




Chuť k jídlu podporujícími ilustracemi opatřil



Martin Bouma





Pokrmy pro Vás připravujeme pouze z nejkvalitnějších surovin:

Bible, Český ekumenický překlad

H. J. Ch. v. Grimmelshausen: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, Vyšehrad, 1999

Kéž hoří popel můj – z poezie evropského baroka, Mladá fronta 1967

Bridel, Bedřich: Co Bůh? Člověk?

Výběr z výběrů barokních textů sestavený paní profesorkou Blankou Činátlovou




Na začátek

Přečteno 568krát | Přidáno 30.05.2011 14:19 | Naposledy upraveno 08.01.2021 01:36

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url u-prezraneho-andilka-ondrej-cerny

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = u-prezraneho-andilka-ondrej-cerny
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×