Tough Ain´t Enough – ( žabákova dobrodružství ) za různorodost.

Stáhnout práci v souboru

Mikuláš Brázda, R8.A

práce získala v roce 2006 1.místo
typ: čeština

Počet normostran: 34, slov: 9251, znaků: 59687



















Tough Ain´t Enough

– ( žabákova dobrodružství ) za různorodost.










Spiritus ubi vult spirat
et vocem eius audis sed non scis unde veniat.
















Přál bych si, aby můj otec a matka, nebo spíš oba, jakože oba byli stejně zavázáni společnému dílu, měli méně na mysli budoucnost a různé spletité a potenciální možnosti této práce. Nezapomněl jsi na něco? Jsem naprosto přesvědčen, že mé postavení ve světě by správně mělo být jiné, než jaké mi teď asi přisuzuje čtenář.

Tématem je různorodost. Rozrůzněnost je i formálním závazkem, ovšem cílem je sebedestrukce tohoto formálního systému. Namítám – při vědomí cíle, kterým je sebedestrukce, se musí text nutně rozpadnout daleko před koncem, pokud oslabím zacílenost, nikdy ke konci nedojdu. Už několik měsíců před začátkem se tak ukazuje naprostá nemožnost, neskutečnost a neskončitelnost této promluvy. Prosím tě, co že jsem to říkal? Nic, tato až kalvínsky chladná argumentace nicméně opomíjí své slabošství a bídu – zapomíná, že je zde samotný text románu, někdo, kdo jej píše a někdo, komu je určen. Proto jsem si také zvolil řád promluvy – můžete si být jisti svou jedinečností ( vzhledem ke konci ).


Na otevřené encyklopedii ( Work in Progress ), na Calvinově mnohosti mi překáží převaha „socializující“ síly, despotická moc obecného nad dílčím, nemohu nikde najít osobnost. Má řeč bude proto oscilovat mezi dvěma polohami – ta první bude často promlouvat pojmy jako komunitarita a kolektivismus, k různorodosti skončí v tiché meditaci nad církevností…druhá perspektiva by se měla více držet textu, a jako Calvino zastávat jen jednu ze dvou rovných si pozic – což znamená v prvé řadě nalézt jednu i druhou. Má řeč má vyrůst ze sváru mezi těmito dvěma cíly.


Zásadním bodem a neznámou je fakt, že mnohost nelze rozlišit na kvalitu a kvantitu – výčet ( kvantita ) s sebou nutně musí nést kvalitativní rozlišení ( nelze neustále opakovat to samé ). To není tak jisté – je nutné napadnout kvalitativní rozlišení. Co způsobuje, že jedna věc je jiná? Řeknu-li „růže, stůl, kniha“, „Gödel, Escher, Bach“ opravdu jsem pronesl tři různé věci? Nebo jsem je tímto diskursem vlastně zcela znehodnotil, a udělal z nich beztvarou břečku? Zásadním úkolem je tedy objasnit, co je jinakost.


Otevřená encyklopedie předkládá román jako síť. To je despotická moc obecného nad dílčím – ustavičná síť vztahů. Zcela v duchu Joyce tak postmoderna představuje sférický očistec, ze kterého nelze uniknout. To lze jasně vidět na příkladu Borgese. Ten je k zblití – jeho práce je fantastická, nicméně četba jeho příběhů ve mně vyvolává velmi fyzický pocit nevolnosti a úzkosti – je mi strašlivě slabo z jeho nekonečných labyrintů. Dokonale vystihuje postmodernu, že jasným dokladem autorovy síly je jeho trapné slabošství – jak ukazuje Bloom, sám Borges se nechal nachytat silou a ustavičností svých příběhů – a ztratil se v nich. Román jako síť – každá věc odkazuje jinam, to je podmínka jsoucnosti – odkazuji, tedy jsem. Je úkolem této práce rozhodnout, zda román-síť předkládá jen jinou variantu totalizující moci a rozpuštění, nebo zda jde o jednotu jako diferenciaci a drastickou proměnu paradigmatu návratem jezuitského těla.


Síť vztahů je záležitostí prostoru, plyne však z časovosti. Monumentální sítí je Proust, který se snaží zobrazit osobnost v čase zhruba jako Vonnegut zobrazil své mimozemšťany v Jatkách č. 5. Podobnou síť představuje Calvinem uctívaný Ovidius Proměn. Joyce – ve své honbě za absolutním – se musí snažit o to samé, a musí použít to samé – Vicovu filosofii dějin ( není zas tak nutné poznat, že Caesar zosobňuje přiměřenost, zatímco Tiberius rozkoš, nicméně je třeba vidět, proč je přechod od jednoho k druhému naprosto logický a nutný, tj. Brunovu filosofii, že klid je maximální rychlost etc. – Joyce je skutečně hrdinský šílenec ).



Síť vztahů je záležitostí času, plyne však z rozprostraněnosti. Duch může překonat sám sebe, transcendovat ( tedy být v čase ) jedině skrze konflikt a boj. Tento svár je nutně záležitostí vztahu, tedy dvou-jsoucích, prostoru ( to je také základ Hegelovy filosofie dějin, ta je nicméně jen dotekem Hamletovy mysli ).

Síť tedy musí být ustavičná.

Horizontální a vertikální čtení. Zcela horizontální ( pořád bez oddechu vpřed, za dějem ) je nejnižší triviální brak. Zcela vertikální je nejvyšší, nejtajemnější poezie. Oboje se nedá číst. Síť je vysoce vertikální – jeden detail často zapadá do skládanky někde na úplně jiném místě textu. Je velmi horizontální – jednotlivosti leží vedle sebe s jakousi tajupnou logikou; že nezapadají hned na místa kolem nich, probouzí zvědavost a chuť číst.

Nicméně tomu tak není – zcela horizontální je „co vyprávím?“, vertikální je „jak to vyprávím?“ – horizontem je původní mýtus, vertikálou modernismus a poezie.
Triviální literatura – slovy Umberta Eca „nadčlověk pro masy“. To odkazuje k pozoruhodným myšlenkám – měl by si nadčlověk číst jen o masách? Jen chórickou literaturu typu Te Deum? Těžko – myslím si tedy, že člověk je tím větší, čím víc má v sobě potenciálních čtenářů, čím víc má v sobě lidí.

Komiks. Právě síť dělá z komiksu to, co je. Groensteen to označuje jako text v nejsilnějším smyslu slova. Je tedy vertikalita určující? Ano, nežijeme v předmoderní době. Z vertikality také velmi jasně vyplývá eliptično – a tedy, v mé perspektivě, umění. Namítám – nelze takto tupit horizontálu – jen prostřední, kompromisní literatura je úplně tupá.

Komiks je rozhodně nejvyšší poezií, nikoli modernismem, který je rozkladem obsahu a formy. Síť je čistý mýtus – cyklus poukazů, vláda souvislosti. Silou obsahu ( Superman, Hellboy… ) a komplexností formy jsme na nejvyšší míru ponořeni i v odstupu, přitakáváme i popíráme. Právě proto mají komiksové postavy takovou životaschopnost, jsou tak reálné.


Věřím, že dokladem a důkazním materiálem smyslu nějaké myšlenky je životaschopnost, kterou probouzí. Tedy – je nutné přiložit myšlení na skutečnost, teprve pak může mít hodnotu. To se děje skrze člověka – úspěšné přiložení na skutečnost je životaschopnost, vůle k životu, která je v člověku probuzena. Tato myšlenka působí až přehnaně živelně a jásavě ( aby také ne, když si v skrytu za vůlí k životu představuji Falstaffa a ženu z Bath ) – toto uvažování jsem také přejal od Teilharda, a nelze nevidět, že je jen odvozenou součástí základní teze „vesmír je evoluce“ ( pokud tedy budu na nějakém místě této práce uvažovat životaschopnost, buďte opatrní a nezapomeňte, že tajně myslím na evolutivní povahu vesmíru ).


Již na tomto místě mohu načrtnout svou představu o pravdě. Ne – o pravdivém zobrazení pravdy. Je třeba spojit nejvyšší vertikálu s dokonalou horizontálou – zákonem analogie. To, co jde ven, odpovídá tomu, co jde dovnitř. Zákon analogie nicméně ovlivňuje celé dějiny – ale jaký zákon? To, co je nahoře, je i dole. Působivé, ovšem zcela špatně – někdo si spletl směr. Jak ukazuje Romano Guardini ( „Póly prostoru bytí“, in: Svět a osoba ), „nahoře a dole“ stačí fyzické rovině bytí ( vzpřímená postava, slunce ), biologicko-psychické ( matka Země, otec Nebe… – „Mezi nimi – vyjádřeno kosmologicky: na rozhraní pozemského tělesa a vzdušného prostoru – leží zóna života zrozeného k individuálnímu bytí, růstu a pohybu.“ ), která nachází svůj výraz v mýtu. „Tento řád nestačí k určení prostoru, v němž se nachází duch a osoba.“ Duchovní usilování totiž směřuje k hodnotě – a zde se zmýlili skutečně mnozí. Zachováme-li póly „nahoře a dole“ – dostaneme ( manichejský ) dualismus ( a to je to nejhorší – napadá mě, zda by póly prostoru myšlení nemohly být zobrazeny jako Augustin a gnóze; není taková myšlenka ovšem sama jistou gnózí? ne, jen hodnotí ). „Obojí je tak kladeno na rovinu s duchem a hmotou; řád je tím zfalšován jako cosi estetického a vše, co znamená rozhodování, je zrušeno. Má-li jít o pravý, duchovně-personální prostor, pak musí být jeho orientační body sice různě utvářenými, ale hodnotově rovnocennými zaměřeními existence. K tomu dochází pouze tehdy, neurčujeme-li je jako nahoře a dole, jako výšku a hloubku, nýbrž jako nahoře a uvnitř, jako výšku a niternost.“ A zpětně to vyhovuje i oblastem bezprostředního života – „Zónou, z níž pochází život, je nejprve lůno, pak biologická niternost; zrození a růst tedy vycházejí z nitra a mytologická hloubka není dole, ale uvnitř.“ Ostatně to platí i pro neživá jsoucna – „Nahoře a dole potřebuje jako vztažnou veličinu rovnou plochu. Gravitace se však vztahuje k zemi jako k tělesu, přesněji k jejímu středu. Z něho vycházejí paprskovitě vztahy směrem nahoru a dolů, takže celkově vzato poukazuje ,dole’ i pro orientaci neživých předmětů přinejmenším k nějakému ,uvnitř’.“

Cítím, že gramatika slov „nahoře a dole“ je úzce spojena s gramatikou slova „je“, jak tato slova Trismegistus používá. Toto pojetí je velmi platónské a dokonale statické.
Ovšem – neřekl jsem „To, co jde dovnitř, jde i nahoru.“ Ŕekl jsem „jde i ven“ – neschází takovému zákonu přesah? Ne – buď spatřujeme „to, co jde ven“ jako přesah, tedy – „poznati Boha skrze tento svět“, nebo vidíme přesah v niternosti, tedy něco jako – „v centru mého ducha je kus, který mi nepatří, cizota, která je Bůh“. Předpokládám, že jde spíš o totožné pozice. Asi nejjasněji lze zákon, který ukazuji, spatřit na revoluci Nového zákona – „Miluj bližního svého jako sebe sama.“


Co jsem udělal? Uviděl jsem skvělost myšlenky ( „To, co je nahoře, je i dole.“ ), spatřil, že tato dokonalost je spíš potenciální ( uvědomil si, že její nádhera spočívá v tvaru ), a – podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – jsem upřesnil větné členy tak, aby se nádhera tvaru zrcadlila v jeho obsahu.

Myslím, že právě popsaný způsob uvažování vede k určité deformaci ducha, která následně vede ke skvělým ( a sobě si podobným – zobecnění dovolujícím ) závěrům:
Kurt Gödel ( „Moderní vývoj základů matematiky ve světle filosofie“, in: Filosofické eseje ) – „Chtěl bych upozornit na to, že toto intuitivní pojímání stále nových a nových axiomů, logicky nezávislých na axiomech dřívějších, které je nutné pro řešitelnost všech problémů i v nějaké velmi omezené oblasti, je v principiální shodě s Kantovým pojetím matematiky. Kantovy výroky na toto téma jsou ovšem doslovně vzaty nesprávné, neboť Kant tvrdí, že k odvozování geometrických vět potřebujeme stále nové geometrické názory a že tedy jejich čistě logické odvození z konečného počtu axiomů není možné. To je prokazatelně nepravda. Jestliže však v tomto výroku nahradíme termín ,geometrické’ termínem ,matematické’, nebo ,množinové’, stane se z něj prokazatelně správný výrok. Jsem přesvědčen, že to je obecná vlastnost mnoha Kantových tvrzení, že totiž doslovně chápana jsou nepravdivá, avšak v obecném smyslu obsahují hluboké pravdy. Zvláště pak celá fenomenologická metoda, kterou jsem načrtl výše, sahá zpět ve své ideji ke Kantovi, a to, co udělal Husserl, bylo jen to, že tuto ideu poprvé přesně formuloval a plně si ji uvědomil a uskutečnil ji pro jednotlivé oblasti. Už z terminologie, kterou Husserl používá, vidíme, jak kladně on sám oceňuje svůj vztah ke Kantovi.“ Úseky, které jsem vyznačil, jsou nedocenitelné. Zvlášť důsažné je, že Gödel nemluví o „tvaru myšlenky“ ( ač má přesně toto na mysli ), ale o jejím obecném smyslu – jakoby záleželo víc na syntaktických vazbách ( gramatikách jednotlivých slov ), než na obsahu větných členů.

Velmi podobně myslí Beckett – zamiloval si citát ze sv. Augustina „nezoufej; jeden z lotrů byl spasen. neraduj se; jeden z lotrů byl zatracen.“ – k tomu poznamenává: „Vezměte si Augustinovu nauku o milosti dané a milosti odepřené: zvážil jste někdy dramatické kvality tohoto teologického problému? Dva zloději jsou ukřižováni spolu s Kristem, jeden je spasen a druhý zatracen. Jak máme takovému rozporu rozumět?“. K samotnému citátu: „Zajímá mě tvar myšlenek, i když v ně nevěřím.Ta věta má nádherný tvar. Ten tvar je tím, na čem záleží.“ A k otázce formy: „Trváte-li na existenci nějaké formy, popíši vám ji: když jsem byl jednou v nemocnici, na jiném oddělení ležel nějaký pacient umírající na rakovinu hrdla. Navzdory tichu jsem slyšel jeho neustálý nářek. A právě to je ten druh formy, jaký mají má díla.“


Douglas Hofstadter ukazuje, že podobně jako Gödel myslí také Escher a Bach. A zde vyrůstá, jak jsem řekl, určitá deformace ducha, která následně vede ke skvělým a sobě si podobným závěrům.

Srovnejme Becketta a Gödela ( bylo by zvláštní, kdyby to ještě nikdo neudělal – největší dramatik a největší logik 20. století… ). Nejsem zrovna dokonale obeznámen s Gödelovou prací, nicméně předpokládám, že nejdůležitějším bodem jeho díla je teorém „O nerozhodnutelných větách“. Stručně – každý formální systém má v sobě alespoň jednu větu, která nemůže být rozhodnuta prostředky daného systému, může být rozhodnuta prostředky vyššího systému, ten má v sobě ovšem zase další alespoň jednu nerozhodnutelnou větu atd. Tak se ukazuje, že výrok o bezespornosti je vždy nedokazatelný v tom systému, jehož bezespornost tvrdí. To znamená konec iluzím o úplné formalizaci vědění – jinými slovy „Svět je jinde.“ ( jsem v této oblasti dokonale slepý a tupý, ale předpokládám, že to, co jsem řekl o tvaru myšlenek, nabízí dost zajímavou paralelu ke způsobu, jakým Gödel dokazuje svou větu – pracuje s pojmy nějakého formálního systému, se kterými je obtížné zacházet; jednoduše si však tyto pojmy očísluje, a pak s nimi jako s čísly zachází zcela snadno… ). Tato sebedestruktivita ( Hofstadter používá pro Gödelův systém termín “Typographical Number Theory“ – tedy TNT, je asi jasně vidět, že tento systém má při manipulaci velikou ochotu vybuchovat do tváře ) je úžasná. Je úzce provázána právě s uvažováním, které Gödel předvádí v citované pasáži s Kantem – s fenomenologií a pespektivismem ( srovnej Wittgensteinovy řečové hry ). Beckett popírá, co může ( viz jeho drtivou askezi, která prochází také dílem Gödela, Wittgensteina, Kafky, Bacha… ) – z grotesky se dá lehce ukázat na nihilismus a sebeironii. Tato drtivá askeze, TNT, sebedestrukce je právě způsob, jak vytvořit skutečnost, nikoli jen její reprezentaci – to se dá potvrdit snadno – dokážeme-li jednotu totální a ustavičné sebedestrukce s vírou, že vesmír je evoluce, že kráčím po schodišti v temnotě a nevím, jestli stupně pokračují, ale stejně zvednu nohu a cele se vrhnu do prázdna.


To, co jde dovnitř, jde i ven ( miluj bližního svého jako sebe sama ), taková analogie skvěle pasuje také ke Kafkovi, neboť pojmově odpovídá motivu centra a periferie ( nezapomeňme, že jsme se k této analogii dobrali přes pojmy horizontu a vertikality – viz třeba perifernost triviální literatury, poezii na okraji zájmu; spojit tyto dvě dvojice do nějak organického celku je možná zásadním úkolem každého textu ). Je jasně vidět, že i Kafka má s vůlí k životu co dělat. Pokud je vnějškovost nadána takovou životaschopností, že proniká dovnitř… Tuto sílu k pronikání ji propůjčuje vědomí v centru ( uznal existenci mužů ve svém bytě ), které ji naopak ztrácí. Postmodernu lze vidět jako opačný pohyb – vědomí v centru si sílu k pronikání bere od obléhajících ( to je dokonale zobrazeno v mocenské pozici periferie – ustavičná recyklace triviálních žánrů, geograficky periferní literatury – v anglosaské literatuře například koloniální – se dostávají do centra zájmu ), teď zas centrum se promění v agresivního požírače a stane se totalizující silou – to znamená dokonalou nadvládu řádu, mýtus ( i v čistém mýtu je samozřejmě jistá periferie, tma, démoni, ale – pokud se vynoří něco neznámého, je nutno okamžitě to pojmenovat, vysvětlit to příběhem, nebo to do něj začlenit – absurdita neexistuje, to je dokonalá nadvláda řádu ). To je síť – cyklus poukazů, vláda souvislosti ( i v mýtu každá jednotlivost neustále odkazuje k celku, z něj čerpá existenci ). Vypadá to skutečně, že žijeme v čase čistého mýtu. Ten očividně k dnešnímu světu naprosto nemůže pasovat – co to znamená? říkám – žiju vlastně ve světě, který naprosto nemůže pasovat ke světu, ve kterém žiju – je to můj strach? Skutečně – budeme si o tom muset ještě hodně pohovořit ( zatím se podívejte, jak jasně a prokazatelně leží postmoderna v jádru modernity – nepřipomíná to až děsivě Vicovu filosofii dějin? )


K čemu jsem dospěl, je dost děsivé – postmoderna, románová síť tak skutečně nabízí jen jinou variaci rozpuštění. A to nejsilnějším možným způsobem – skrze nastolení mýtu.
Zatím jsem však nenastínil, jaká je idealní pozice. Ne? „To, co jde dovnitř, jde i ven.“ To neznamená jen zobrazovací metodu, ta je jen formou, příběhem. Je třeba najít jeho obsah a srdce – symbol.

Berďajev ve své reflexi Huysmanse ( „Rafinovaná thebaida“, in: Filosofie svobody –
původ zla a smysl dějin ) srovnává katolictví a pravoslaví. Huysmans podle něj dospěl na břeh katolické církve neuvěřitelně vyčerpán celoživotním bojem, – a tak byl schopen v katolické víře najít jen úlevu a spočinutí. Nechal se unést nádherou katolického umění a liturgie – jeho pozice byla silně zženštilá. Nespatřil, že ke katolicismu patří stejně tak sv. Terezie jako Řehoř VII. Katolictví popisuje jako víru, která staví Boha do pozice objektu ( „Tento typ mystické zkušenosti je dán již v osobě sv. Augustina, jenž s Bohem rozmlouvá jako vášnivý milenec a pro něhož je božské objekt a nikoliv základ. V katolictví existovala touha po kalichu Sv. Grálu s kapkou Kristovy krve. Bylo to kvůli tomu, že celý katolický svět byl zbaven možnosti přijímat Kristovu krev. Z toho pak následně vzniká romantická touha. Ve východní mystice existuje přesycenost. Na Západě, v katolictví, je zase silnější tvorba a v tom spočívá veliká pravda Západu. Za katolictvím se věčně táhne stín satanismu kvůli tomu, že katolictví nezbožšťuje lidskou přirozenost vnitřním nasycením, ale vášnivým a horoucím směřováním vzhůru. V pravoslaví tento stín satanismu neexistuje. V něm je dáno zbožšťování lidské přirozenosti zevnitř. Ovšem k tomuto zbožšťování dochází jen v životě svatých, ve svatyni církve, u starců a nepřenáší se do historického života, do společnosti, není spojeno s vůlí a mocí.“ ) Pro Východ je určující pojem theosis – tj zbožštění lidské přirozenosti ( Dionýsios Areopagita, Maxim Vyznavač, Řehoř Nysský aj. ) „Na Východě existuje mystická přesycenost, na Západě naopak hlad po mystice. Tento rozdíl vyjadřuje rovněž architektonický styl chrámů. Na gotickém chrámu vidíme vystupování člověka k Božství, zatímco na východním pravoslavném chrámu lidské rozprostírání a sestupování Božství.“ Extrémy obou těchto cest jsou jasné – protestanství a panteismus. Berďajev nastoluje nutnost poučit se z obou věr – „Pro celosvětovou úplnost náboženského života jsou nutné oba tyto typy a jejich cesty. Bez pravoslavné mystické přesycenosti, která zbožšťuje člověka zevnitř, a bez katolického nasměrování vzhůru, jež vytváří náboženskou kulturu, jsou univerzální cíle Církve stejně neuskutečnitelné.“

Tato úplnost jde zobrazit velmi jednoduše – právě skrze centrum a periferii. To, co jde dovnitř, jde i ven – to prostě znamená, že uprostřed města je císařský palác, který je vůči městu stejně nepřátelský, jako obléhající armády. Jdu tak dlouho doprostřed – až jsem venku.

Prosím, nejpečlivěji mě pozorujte ve chvílích, kdy používám slovo „předpokládám“. V takových chvílích narážím na hranice, za které už nejsem schopen myslet, nicméně ze znalosti určitých zákonitostí ( a je třeba vidět, že v jádře tohoto uvažování je předpoklad těchto zákonitostí; ty jsou následně zhodnocením takového „předpokládám“ rozsouzeny ) mohu alespoň hádat ( přesně jako Oidipús ). Takové usuzování je pro mě nedocenitelné, neboť daleko prodlužuje dosah myšlenky ( právě tím, že nachází určité zákonitosti ).

Předpokládal jsem tedy jednotu pozic „poznati Boha skrze tento svět“ a „v centru mého vědomí je kus, který mi nepatří, cizota, která je Bůh“. Vše nasvědčuje tomu, že je to skutečně pravda – například: takovou pozicí centra a periferie lze vysvětlit právě jednotu totální a ustavičné sebedestrukce se skutečností a zřejmě i – s evolucí ( skrze emergenci – tak by touto podivnou smyčkou povstalo z neživé hmoty sebevědomé bytí – bytí v přesahu smrti ); dále – jestliže mytologická hloubka není dole, ale uvnitř, pak chtónická cesta vede skutečně tímto rozestavěním centra a periferie; barokní fascinace nicotou skvěle toto rozestavění ukazuje.

Je asi jasné, že hledaným symbolem je farmakos.

Otevřené encyklopedii a představě románu jako sítě jsem se věnoval zatím velmi obšírně ( přesto mnoho tezí je nastíněno dost matně, a je třeba si o nich ještě hodně pohovořit ), Calvino nicméně uvádí další příklady mnohosti. Román-síť je však, jak jsem snad již dostatečně ukázal, naprosto nejpodstatnější – k různorodosti se ovšem budeme muset ještě trochu porozhlédnout.

Ještě předtím však odcitujme závěrečné Calvinovy teze na obranu románu jako velké sítě – jsou to odpovědi na potenciální otázku „nevzdaluje se otevřená encyklopedie od onoho jedinečného, jímž je autorovo já, jeho vnitřní upřímnost a odhalení jeho vlastní pravdy?“, jak jsem ukázal je slovo „autorovo“ v této otázce navíc – to jistě Calvino nevidí. Jeho odpovědi: „Kdo jsme, co je každý z nás, ne-li kombinace zkušenosti, informací, knih, jež jsme přečetli a představivosti?“ Ale možná, že odpověď, která je jeho srdci bližší je: „Snad je možné dílo, které je mimo já, dílo, které nám dovolí vyjít z omezeného pohledu individuálního já, nejenom abychom vstoupili v jiná, podobná já, ale abychom nechali mluvit to, co nemluví. Ptáčka, který sedí na okapové rouře, strom na jaře a strom na podzim, kámen, cement, umělou hmotu…Nebyl to snad cíl, ke kterému směřoval Ovidius, když psal o kontinuitě tvarů? Cíl, ke kterému chtěl dojít Lucretius, když se ztotožňoval s povahou společnou všem věcem?“ Jistě uznáte, že obě odpovědi jsou trapné a proč tak zoufale hledám osobnost. To předposlední, co bych chtěl, je být jen kombinací prvků ( to lze mimo jiné napadnout tak, že tyto kombinace jsou jistě vyčerpatelné, lidé by se tak po určité době začali opakovat ) – navíc je v této odpovědi jasně obsaženo také individuální já ( které jedinečným způsobem načerpá zkušenost, vstřebá informaci, přečte knihu a má neopakovatelnou představivost ), takže tato věta neříká víc, než – „Kdo jsme, co je každý z nás, než to, co jsme?“ A to poslední, po čem toužím, je nábožně naslouchat umělé hmotě, cementu, stromu na jaře a stromu na podzim… K tomu Holan: „Ale příroda je vždycky znamením, které když není mlčenlivé, popírá samo sebe.“ A Wittgenstein: „Kdyby nějaký lev mohl mluvit, nebyli bychom s to ho chápat.“ Jestli je však postmoderna čistým mýtem, to poslední, po čem toužím, se skutečně odehrává. Toužit po takovém světě není ale důstojné člověka ( „vše, co znamená rozhodování, je zrušeno“ ) – tuto perspektivu jde ale snadno pochopit: kdo by si nechtěl odpočinout od vyhroceného subjektivismu? Calvino zřejmě přehlédl, že cesta k mýtu je útěkem od problému, nikoli alternativou řešení. A ještě střelba do vlastních řad – není to, co jsem vyslovil o tvaru myšlenky, velmi blízko kontinuitě Proměn?

A možná by nebylo od věci doplnit, že román jako velká síť je otevřená encyklopedie ( to je oxymorón – nepatří tedy tato románová struktura k sebedestrukci, TNT a drtivé askezi, které tak obdivuji? ). Její otevřenost je způsobena vztahem ke čtenáři – teprve ve vztahu s ním se stává textem. Tak se do neosobní sítě dostává individuální já – samotné já se stává sítí. Tak se ukazuje trochu jiná variace na rozpuštění – ztráta v sobě, zase je zde solipsismus a vše, co jsem zatím vykřikoval o čistém mýtu, se stává trochu nadbytečnou ukázkou hrůznosti krajního subjektivismu. Nicméně nevěřím, že tomu tak je – odpovědí je nerozhodnutelnost. Nelze říci, zda jde o mezní solipsismus, nebo o mýtus v nejčistější formě ( a to je teprve děs – ta hrůza, ta hrůza! ).


Calvino předkládá následující hypotézy mnohosti:
„Je tu jednak text, který se rozvíjí jako promluva jednoho hlasu, avšak ukazuje se, že je interpretovatelný na různých úrovních.

Pak je tu násobný text, který nahrazuje jednotu myslícího já násobností subjektů, hlasů a pohledů na svět – podle modelu, jejž Michail Bachtin nazýval ,dialogický’ nebo ,polyfonický’ či ,karnevalový’ a jako příklad uváděl autory od Platóna až k Rabelaisovi a Dostojevskému.

Je tu i dílo, kterému se v úsilí, aby obsahovalo vše, co je jen možné, nedaří dosáhnout tvaru a zůstává nedovršeno z vlastní přirozenosti tak, jak lze vidět u Musila a Gaddy.
Je zde dílo, které odpovídá v literatuře tomu, čím je ve filosofii nesystematické myšlení: postupuje pomocí aforismů, skrze bodové a nespojité záblesky.“ V této souvislosti cituje autor prozaické dílo Paula Valéryho a za další hypotézu mnohosti považuje dílo, které dokonale naplňuje Valéryho estetický ideál přesnosti v představivosti a v jazyce –

dílo, odpovídající přísné geometrii krystalu. Text, který obsahuje model univerza nebo jeho atribut – nekonečnost, nespočetnost. Za krystalické naplnění tohoto ideálu je označen Borges.


Je asi vidět, že nemá jít o přísné rozškatulkování – některé čtverce se překrývají, a to je v pořádku. První hypotéza mi ale připadá dost zbytečná, autor přisuzuje prvenství ve vynalézavé pronikavosti v tomto směru Jarryho L´amour absolu, které lze číst jako tři různé příběhy. Myslím však, že tato interpretovatelnost je vůbec podmínkou umění – Joyce se stává nejvyšší parodií tohoto vertikálního čtení a Beckett s Kafkou jej vyhroceně popírají.

Je zvláštní, že do hypotéz mnohosti je zařazeno jak dílo, odpovídající geometrii plamene ( „postupuje pomocí aforismů, skrze bodové a nespojité záblesky“ ), tak odpovídající řádu krystalu. To ukazuje jistou nedůslednost – jak by pak měla vypadat protikladná pozice k mnohosti? Autor nás vlastně nutí říci buď „o jen jedné možné interpretaci“, nebo zopakovat celý výčet hypotéz. Tak se zpronevěřuje svému stanovisku, že bude zastávat vždy jen jednu ( lehkost, rychlost… ) ze dvou rovných pozic, a před námi se objevuje veliký úkol – nalézt dvojici rovnocenných pólů. Taková už tady jednou byla – je to „dovnitř a ven“?


Násobný, dialogický a polyfonický text je velmi nosný – že je nazván také karnevalovým je důležité. Podívejme se tedy na Bachtinovo myšlení ( jak si jej všímá Eagleton ) – „nejčistší tužby bývají obsaženy v těch nejnižších a byly by falešné, kdyby tam nebyly“ K tomu Eagleton – „Nejlepší tragédie toto karnevalové vědomí dvojznačnosti sdílejí, a jsou tak kritikou heroismu, jakož i jeho příkladem.“ Tragický děj uvádí do pohybu provinění, jež je podle Bachtina „nejhlubší zločin ( potenciální kriminalita ) každého individua toužícího po sebeuplatnění“. Bachtin považuje karneval a komedii za hlubší než tragédii – „smích má hlubší význam pro pohled na svět, je to jedna z podstatných forem pravdy o světě a jeho celistvosti, o dějinách a člověku“. Bachtin poukazuje na to, „že zkonkrétnění světa, nepodmíněnost určitého zamýšleného činu, je nutnou podmínkou pro jeho významovou multiplicitu, stejně jako bychom mohli tvrdit, že jistý druh objektivizace je zásadní podmínkou všech vztahů.“ Podle Bachtina je modem naší nesmrtelnosti karnevalové tělo – „bachtinovské tělo je komické a utopické, spíše než známkou zneužívání je principem solidarity, spíše než vytříbeným centrem rozdílnosti je silou tvrdohlavě přetrvávajích kontinuit.“ A konečně – „Podle Nietzscheho, Freuda a Simmela je civilizace životem destruktivně obráceným proti sobě samému, jakkoli tato ironická podvojnost může být nutná. Materiální výroba dává vzniknout kultuře, již podkopává její vlastní filištínství. Jak varují novokantovské formalisty zástanci filosofie života, jsou kulturní formy v samém aktu projevu života nuceny zpronevěřit se jeho rozmanitosti. Michail Bachtin se tedy obrací k románu a jeho smíšeným, otevřeným a nikdy nekončícím formám, což je jedno z možných východisek.“

Nejhlubší zločin každého individua – to je právě cesta k císařskému paláci. Nepodmíněnost určitého zamýšleného činu – například zvedám nohu a cele se vrhám do prázdna, ne však s přesvědčením, že pokud tak učiním, jistě se objeví schod; podobně neumírá Kristus na kříži s tím, že za chvíli vstane, ale se slovy – „Proč jsi mě opustil?“. Bachtin se utíká k slabošství a bídě – k textu románu; – princip postmoderny je vlastně jen převedení formy do obsahu, tím tvarem je románová struktura vůbec, – a román-síť se tak stává druhem meta-románu.

Síla tvrdohlavě přetrvávajících kontinuit – jistě lze na polyfonickou strukturu románu nahlížet jako na provaz. Wittgenstein: „Pevnost provazu nespočívá v tom, že nějaké vlákno probíhá po celé jeho délce, nýbrž v tom, že se mnohá vlákna navzájem překrývají. Kdyby však chtěl někdo říci – ,to znamená disjunkci všech společných rysů?’, tak bych odpověděl: tady si jen hraješ se slovem. Zrovna tak by bylo možno říci: něco probíhá celým provazem – bezmezerovité vzájemné přesahování těchto vláken.“ Takové je tedy bachtinovské tělo; zde se ukazuje jistý druh uvažování – Bachtin se utíká k románové struktuře, stejně jako Calvino k postmoderní síti, oba uctívají cosi na způsob Proměn ( lze-li věřit Eagletonově interpretaci bachtinovského těla ) ( lze ovšem důvodně předpokládat, že ve formě, v samotné literatuře nachází útěchu a smysl také Kafka – a jeho pokyn, aby se po jeho smrti vše spálilo, se tak stává skutečně zoufalým výkřikem – i Beckett nedlouho před smrtí pronese – „psaní je jediná skutečná metafyzická činnost“ ).

Nicméně jsme ideu karnevalu velmi postrádali – karnevalové vědomí dvojznačnosti je totiž příběhem farmaka ( viz, jakým způsobem leží karneval v jádru všedního řádu ).

K fragmentárnosti nejprve postřeh Franca Morettiho: „Benjamin a Adorno spojovali ,fragmentární’ texty s melancholií, bolestí, bezbranností, ztrátou naděje; dnes by vedly k daleko optimističtějším koncepcím sémantické svobody, detotalizace a produktivní heterogenity.“ Nejenže tento postřeh dobře vystihuje různé podstaty fragmentu a různorodosti, upomíná také na Wittgensteinovy řečové hry ( a upozorňuje, že i perspektivismus je jen jednou z možných perspektiv ). Je možné, že tyto různé perspektivy povzbuzuje fakt, že ačkoli je podstata fragmentu horizontální ( jen fragment může spojit precizní a poetické – zároveň zjevovat i zamlčovat – stejně jako horizont ), podněcuje vertikální čtení ( síťovost celku ) – fragment se tak ukazuje jako vrchol celistvosti.

Geometrie plamene je především řádem představivosti ( jak ukazuje Bachelard ) – to je dobře vidět třeba na světelné atmosféře Macbetha ( jehož ústřední silou je představivost ), která je cele prodchnuta právě oslňujícími, nespojitými záblesky v naprosté tmě. Sebedestrukce, TNT a drtivá askeze ( jak ukazuje Berďajev na příkladu pouštních otců, tato askeze je nutná k celostnému prolomení řádu – poustevnická askeze je ve velikém protikladu ke křesťanské víře, byla ale životně nutná jako doklad, že zákony přírody nejsou nutností ) se v průběhu mé práce ukazují jako stále víc a víc životaschopné: pokud takovému ( sebedestrukčnímu ) uvažování podstoupíme představivost – zahalí nás temná noc sv. Jana od Kříže.


Calvino cituje následující Valéryho cíle: „Filozofie musí být přenosná.“ a „Hledal jsem, hledám a budu hledat to, co nazývám Úplným Jevem /le Phénomène Total/, tedy všechny znalosti, vztahy, podmínky, možnosti, nemožnosti…“ Nemůže existovat jiné a lepší naplnění Valéryho ideálů než Borges? Poslouchejme ještě chvíli Valéryho ( in: Literatura ) –

„Nahé myšlenky i nahé vzněty jsou stejně bezmocné jako nazí lidé. Musíme je obléci.“ –
Začalo myšlení o tvaru myšlenky až po Pádu? – „ ,A tak dále’ – Mallarmé nemiloval tohoto rčení – tohoto gesta, jež vylučuje neužitečné nekonečno. Nikdy ho neužíval. Já, jenž je vychutnal, se tomu divím. Duch nemá obsažnější odpovědi. Sám toto rčení zprostředkuje. V přírodě, jež je úplným, až nemilosrdným vyjmenováním, není tohoto ,atd.’ Úplné vyjmenování. – V přírodě není částí za celky. – Duch nesnáší opakování. Zdá se, že je stvořen pro jediněčnost. Jednou pro všecky. Neboť nás opouští, jakmile zpozoruje zákonitost, jednotvárnost, návraty.“ Zázračné je neopakovatelné ( jestliže má historie svůj konec ) – viz neustálou postmoderní recyklaci, také motiv opakování v Beckettově díle. „Velmi často se stává, že si lidé mezi sebou rozumějí mnohem lépe než každý sobě zvlášť. Tatáž slova, nejasná jednotlivci, jenž se ztrácí v jejich smyslu, jsou jasná kolektivu.“ To ukazuje na nutnost perspektivismu – a jistým způsobem také na převahu syntaktických vazeb nad obsahem větných členů. „Prostřední věci se velmi líbí statickým povahám.“ – Jen kompromisní literatura je úplně tupá ( je třeba spojit vertikálu s horizontem ). „Dílo je vytvořeno násobením duchů a událostí ( předků, stavů, vnějších náhod atd. ) za vedení autorova. A ten tedy musí býti velkým politikem schopným uvésti v soulad tyto larvy i intelektuální činy vzájemně si konkurující. Musí umět zde obelstíti, tam zpozditi, odvésti, zaujmouti dílem…Přímá vůle není k ničemu; nemá vliv na náhody tohoto pořádku, kterým by dovedla odolati jen nějaká moc stejně nepředvídaná, stejně živá a stejně proměnlivá jako ony.“ Politika! „Může se zajímat o literaturu člověk hluboké a nemilosrdné inteligence? Proč? Kde by ji umístil ve své duši?“ – Tak se ukazuje slabost a bída literatury ( její smíšené, otevřené a nikdy nekončící formy ).


Hugo de St. Victoire ( komentář k aeropagitské Nebeské hierarchii ) – „Toto zmnožení a tato různost všeho je krása. Kdyby totiž jedna každá věc neměla svou rozdílnou krásu, nemohly by být všechny dohromady svrchovaně krásné. Žádná z rozmanitých věcí nemůže postihnout celek krásy; proto je svrchovaná krása jednotlivým věcem rozdělena v různých způsobech účasti, aby ve všech dohromady mohla být dokonalá.“


Druhý zákon kybernetiky – „Chceme-li pomocí řízení odstranit neurčitost, pak množství neurčitosti odstraněné za jednotku času nemůže být větší, než je kapacita řídícího systému jako komunikačního kanálu.“ Z tohoto zákona ( mimo jiné ) vyplývá ( nechal jsem se poučit ), že různorodost nějakého systému pozitivně ovlivňuje jeho stabilitu ( množství neurčitosti ). Čím diverzifikovanější je ekosystém, čím širší a různorodější je politický systém, tím jsou také stabilnější ( prostě – tyran musí skončit ). Z toho lze usuzovat, že různorodost posiluje kapacitu řídícího systému jako komunikačního kanálu, a právě komunikací je odstraňována neurčitost ( kterou lze tedy označit jako nedorozumění ).


Přestože „otevřená“ popírá „encyklopedii“, nelze tento oxymorón postavit jako příbuzný k askezi a TNT. Encyklopedie je dokonale mrtvý a tupý pojem, pokud je však otevřená, získává neuvěřitelnou sílu a životaschopnast. Je to tedy veliký protiklad k askezi pouštních otců ( k prolomení starého řádu ). A musím vysvětlovat, proč předpokládám stejnost nejstaršího mýtu a krajní subjektivity?


K různorodosti nesmíme opomenout otázku části a celku. V různorodosti je jasně obsažena jedinečnost. Proto je nutno nahlížet na jednotu jako na diferenciaci částí, nikoli jako na jejich rozpuštění v celku. Tedy pokud se dvě jsoucna vzájemným způsobem spojí, nestane se z nich beztvará břečka ( která povede někam k panteismu a převtělování ), ale obě se jedinečným způsobem zkonkrétní. Pokud se cizost uvnitř ustálí a stane se dokonalým středem, dokonalým se tak stane i kolísající kruh kolem něj – skrze dokonalý tvar kruhu však dokonalost získá i to, co jej obklopuje – pokud se zdokonalí to, co kruh obklopuje – zdokonaluje se kruh – i jeho střed.



Zásadním bodem, který leží v jádru různorodosti, je teodicea ( v jádru teodiceji zase leží otázka po pléromizaci ) – otázka ospravedlnění Boha vzhledem ke zlu ( nebo spíš – „lze říci, že Bůh není ospravedlňován v teodiceji, ale že svět je obhajován Bohem, protože se světem se smiřuje naše vědomí“ ). Právě zlo umožňuje různorodost ( srovnej svět před Pádem a po něm; jedinečnost skrze smrt ), skrze Pád také k různorodosti přistupuje otázka pohlaví. Zatím ukažme na chybu, kterou vytrvale hlásá tragická teorie – snaží se udělat z tragédie světskou teodiceju, ale způsobem, kterému se nelze nesmát. Snaží se totiž ospravedlnit utrpení, nikoli zlo. Utrpení ale stojí mimo dobro a zlo, je jen výsledkem zla. Tak je nutno odstranit zlo, nikoli utrpení, které je jen dokladem, že ve světě byl spáchán strašný zločin.

Zlo je nebytí, nedisponuje žádným vlastním bytím, jeho sférou je lež a klam. Je to stav, který ontologicky nemá být, ne-smysl ( ze stejného důvodu jsem ostatně změnil „nahoře a dole“ na „nahoře a uvnitř“ ). Berďajev – „Zlo je absolutně alogické. Proto je přímým opakem Logu. Je nepoznatelné, bezedné a nesmyslné. Gnostická apologie zla je ideologií pasivních a iluzím podléhajích slabochů. Osobnost se totiž formuje právě na základě odpírání zlu.“ Zlo v Absolutnu nemá žádné místo – „Zlo je relativní a ve své relativitě nemůže být s Absolutnem korelativní. V opačném případě by se z Absolutna stalo relativno. Jedno relativno předpokládá další relativno, to je reálná korelace. Logická i gramatická protikladnost mezi absolutnem a relativnem v sobě však žádnou reálnou korelaci neskrývá.“

V různorodosti se skrývá jedinečnost – a tedy zákon identity. K vymezení identity ovšem nestačí dva různé prvky: Je A a ne-A. Chce-li se A nějak vymezit, musí vůči ne-A. Vymezuje se jako odlišné od ne-A, tedy jako ne-ne-A. To ovšem neznamená jen A, ale také – kromě ne-A – vše ostatní. Wittgenstein: „Vypadá to zdánlivě, jako kdyby vyplývalo z povahy negace, že dvojitá negace dává kladné tvrzení. ( A něco správného na tom je. Co? S obojím souvisí naše povaha. )“ – touto povahou je sklon přisuzovat druhotným, odvozeným jsoucnům ( pojmům) prvotní, reálné bytí. Pavel Florenskij ( in: Sloup a opora pravdy ) ukazuje, že k potřebnému vymezení jsou potřeba právě tři prvky ( přesnou cestu bohužel nemám k dispozici ). Na počátku je tedy trojice, která zároveň musí být jednotou. Logos a Boží Syn je idea stvoření, jeho smysl – „V mystické dialektice absolutního bytí je tak zakódována nutnost stvoření jako záležitost božské lásky mezi Otcem a Synem.“

Otázka po zlu je otázkou po smyslu dějin ( proto jsem tak často kroužil kolem filosofie dějin ) – otázkou po pléromizaci ( proto je za mými slovy ztajen takový strach před návratem nejstaršího mýtu ). V čem je jiná dokonalost Boha bez stvoření a dokonalost Boha poté, co stvoření splnilo svůj smysl? Jedinou odpovědí, kterou jsem schopen nabídnout, je svoboda a láska.


Otázka po různorodosti má být tedy zodpovězena – „svoboda a láska“? Není to natolik hluboké, žes nás toho měl raději ušetřit?
Protože odpovědí je svoboda – protože různorodost plyne z teodiceje a dobro je to, co má být – neexistuje žádný hodnotově rovnocenný protipól různorodosti ( alespoň jsem se dobral ke konci, i když neúspěšnému ). To do značné míry popírá a zohavuje literární cíle mé práce? Ano i ne ( mnohost je tedy v Calvinově přednáškách zařazena nesprávně, jen ke svedení naivních krasoduchů – lze ovšem zřetelně vidět, že k různorodosti významně přistupuje také lehkost, rychlost, přesnost i zřetelnost, snaha obhajovat jen jednu ze dvou rovnocenných pozic je tedy alibismem a prázdnou frází ).


Nabídl jsem také možnost literárních kategorií „dovnitř a ven“. Takové rozlišení platí, je rovnocenné i nosné – literatura, vržená do nitra a vržená do světa. Psychologizující a socializující, vertikální a horizontální, lyrika a epika, první a třetí osoba… Máme-li však v rukou symbol farmaka ( a je snad potřeba vidět, že i v mém rozestavění centra a periferie jsou tři oblasti, které jsou jednotou ), máme také telos literatury.


Zatím si však poslechněme apologii Joyce ( i románové sítě ) – Beckett: „V jakém smyslu je tedy dílo pana Joyce očistné? Absolutní absencí Absolutna. (…) Na této zemi, která je Očistcem, Neřest a Ctnost – jež vám mohou představovat libovolný pár velikých protikladů lidského konání – musí být očištěny až na sám duch nepoddajnosti. Teprve pak se utvoří dominantní krusta Neřesti a Ctnosti, odpor je zabezpečen, exploze se náležitě ozývají a stroj jede dál. A nic víc než to; ani odměna, ani trest, ale prostě jen posloupnost podnětů, které dovolují kotěti chytat se za ocas. A kdo je ten, který částečně očišťuje? Ten, kdo je částečně očištěn.“


Nelze než obdivovat způsob, jakým mlčím o Shakespearovi – vše dosud řečené je rozborem jeho díla ( jedné repliky? ). Shakespeare je tvarem věty „miluj bližního svého jako sebe sama“. To, co jde dovnitř, jde i ven – jak věřím, to je Shakespearova zobrazovací metoda; takové je i zrcadlo – pohlížím sám v sebe, ale tento pohled je zobrazen i navenek. To, že jsou tato zrcadla pokřivená, způsobuje míjení ( zpětných paprsků ) a nedorozumění ( zároveň však možnost setkání a porozumění ). Pokřivenost zrcadel je Shakespearovou drtivou askezí ( tak prolamuje řád ). Neustále zrcadlí nitro vnějším světem a vnější svět vnitřním – paradoxní situace „trpí nespavostí, protože uvěřil čarodějnicím“ je zobrazena jako nesmírně unikavý vztah mezi Macbethem a jeho lady, Hamletova subjektivita jako zrcadlení zrcadlení všude kolem něj… Je-li Shakespearovo pravdivé zobrazení pravdy ( skutečné zobrazení skutečnosti – není snad samo skutečností? ) tvarem symbolu farmakos, ve středu jeho díla bude nutně samotný symbol. Shakespeare je kánonem západní civilizace, ve středu jeho kánonu je Král Lear ( a pohleďte – může být sebedestrukce a drtivá askeze zobrazena lépe? ), ve středu této hry je Lear s mrtvou Kordelií v náruči a replika “Never, never, never, never, never! – Pray you, undo this button: thank you, sir. – Do you see this? Look on her! look! her lips! Look there, look there! – [ Dies ]“ V samotném jádru našeho myšlení je tak kosmologická nicota – mlčení, nehybné rty mrtvé Kordelie ( to mimo jiné ospravedlňuje Brookův pohled na herectví ). Zůstává však zachována karnevalová dvojznačnost – nelze říci, zda Lear umírá radostí ( a celé jeho nekonečné utrpení je vykoupeno ), nebo v naprostém pekle šílenství a žalu; Lear se tak stává dokonalým zpřítomněním farmaka ( a nejlepší metaforou vědomí ).

Různorodost ukazuje Shakespeare také mnohostí perspektiv ( a perspektiva není než architektonickým zobrazením ironie; v Chaucerovi se skrývá „Boží hojnost“ a pohleď na jeho vypjatou ironii; nejlepším ztělesněním rozmanitosti, neustáleho pohybu a změny, mnohostí perspektiv a vypjaté ironie je také Mozart ) a obecnou vlastností jeho tragických postav, kterou je monomanie – ustavičná tendence ztotožňovat celé bytí jen s jedním jeho aspektem. ( ostatně předpokládám a věřím, že otázku, kterou vznášejí jeho tragédie, lze zodpovědět dalším dílem – historiemi, pohádkami a komediemi, jako kdyby tragédie ležely ve věčnosti, zatímco ostatní dílo v čase ).


Hledal jsem především osobnost. Eagleton – „Obětní beránek, sám němý a ze společnosti vyloučený, tak svým bytím vyjadřuje rozsudek nad řádem, zosobňuje, co řád vylučuje, je znamením lidství, jež řád vyhání, jako by to byl jed. Právě v tomto smyslu nese jeho naprostá pasivita zárodky revolučního činu. Co je aktivní, angažované, třeba i v záporném, disidentském smyslu, zůstává ve spojení s polis, hovoří jejím jazykem a je neschopno ji jako celek zpochybnit. Zpochybnit dokáže jedině mlčení obětního beránka.“

Zárodky revolučního činu – najednou mám dojem, že ve skutečnosti je každý okamžik revolucí, že sám čas je jednou ustavičnou revolucí, která občas prochází vzácnými a revolučními okamžiky upevnění řádu. Naprosto pasivita – poddajná zralost Shakespearova. ( hledal jsem osobnost – proto jsem se tolik opíral o Berďajeva, který je v tomto smyslu jedinečný. v tomto uvažování je ukryt předpoklad, že ruská idea je pro budoucnost zásadní. )



Nelze než obdivovat Tvůj způsob, jakým se pohybuješ vpřed. To zmatené kroužení kolem smyslu, který je zcela zřetelný ( nebudu se namáhat a ukazovat mnohost formálních i výrokových nedůsledností, která je vlastně tvarem Tvé samolibé řeči – skutečně veliký politik schopný uvésti v soulad tyto larvy i intelektuální činy! ). Ze všeho nejvíc mi Tvá logika upomíná nesmyslné přískoky a poskakování nějakého pomateného tvora, proto jsem také neváhal a označil Tvou cestu za žabákova dobrodružství. Ještě pronikavější je obraz Tvých slov jako vyděšeného kuňkání; žabák, který sedí na prameni – a umírá žízní!


Zdroje: Víte, kolik svazků jsem musel vstřebat kvůli těm dvěma chlapíkům? Více než 1500! Nebo jen citované verše?


















Tough Ain´t Enough

– ( žabákova dobrodružství ) za různorodost.










Spiritus ubi vult spirat
et vocem eius audis sed non scis unde veniat.
















Přál bych si, aby můj otec a matka, nebo spíš oba, jakože oba byli stejně zavázáni společnému dílu, měli méně na mysli budoucnost a různé spletité a potenciální možnosti této práce. Nezapomněl jsi na něco? Jsem naprosto přesvědčen, že mé postavení ve světě by správně mělo být jiné, než jaké mi teď asi přisuzuje čtenář.

Tématem je různorodost. Rozrůzněnost je i formálním závazkem, ovšem cílem je sebedestrukce tohoto formálního systému. Namítám – při vědomí cíle, kterým je sebedestrukce, se musí text nutně rozpadnout daleko před koncem, pokud oslabím zacílenost, nikdy ke konci nedojdu. Už několik měsíců před začátkem se tak ukazuje naprostá nemožnost, neskutečnost a neskončitelnost této promluvy. Prosím tě, co že jsem to říkal? Nic, tato až kalvínsky chladná argumentace nicméně opomíjí své slabošství a bídu – zapomíná, že je zde samotný text románu, někdo, kdo jej píše a někdo, komu je určen. Proto jsem si také zvolil řád promluvy – můžete si být jisti svou jedinečností ( vzhledem ke konci ).


Na otevřené encyklopedii ( Work in Progress ), na Calvinově mnohosti mi překáží převaha „socializující“ síly, despotická moc obecného nad dílčím, nemohu nikde najít osobnost. Má řeč bude proto oscilovat mezi dvěma polohami – ta první bude často promlouvat pojmy jako komunitarita a kolektivismus, k různorodosti skončí v tiché meditaci nad církevností…druhá perspektiva by se měla více držet textu, a jako Calvino zastávat jen jednu ze dvou rovných si pozic – což znamená v prvé řadě nalézt jednu i druhou. Má řeč má vyrůst ze sváru mezi těmito dvěma cíly.


Zásadním bodem a neznámou je fakt, že mnohost nelze rozlišit na kvalitu a kvantitu – výčet ( kvantita ) s sebou nutně musí nést kvalitativní rozlišení ( nelze neustále opakovat to samé ). To není tak jisté – je nutné napadnout kvalitativní rozlišení. Co způsobuje, že jedna věc je jiná? Řeknu-li „růže, stůl, kniha“, „Gödel, Escher, Bach“ opravdu jsem pronesl tři různé věci? Nebo jsem je tímto diskursem vlastně zcela znehodnotil, a udělal z nich beztvarou břečku? Zásadním úkolem je tedy objasnit, co je jinakost.


Otevřená encyklopedie předkládá román jako síť. To je despotická moc obecného nad dílčím – ustavičná síť vztahů. Zcela v duchu Joyce tak postmoderna představuje sférický očistec, ze kterého nelze uniknout. To lze jasně vidět na příkladu Borgese. Ten je k zblití – jeho práce je fantastická, nicméně četba jeho příběhů ve mně vyvolává velmi fyzický pocit nevolnosti a úzkosti – je mi strašlivě slabo z jeho nekonečných labyrintů. Dokonale vystihuje postmodernu, že jasným dokladem autorovy síly je jeho trapné slabošství – jak ukazuje Bloom, sám Borges se nechal nachytat silou a ustavičností svých příběhů – a ztratil se v nich. Román jako síť – každá věc odkazuje jinam, to je podmínka jsoucnosti – odkazuji, tedy jsem. Je úkolem této práce rozhodnout, zda román-síť předkládá jen jinou variantu totalizující moci a rozpuštění, nebo zda jde o jednotu jako diferenciaci a drastickou proměnu paradigmatu návratem jezuitského těla.


Síť vztahů je záležitostí prostoru, plyne však z časovosti. Monumentální sítí je Proust, který se snaží zobrazit osobnost v čase zhruba jako Vonnegut zobrazil své mimozemšťany v Jatkách č. 5. Podobnou síť představuje Calvinem uctívaný Ovidius Proměn. Joyce – ve své honbě za absolutním – se musí snažit o to samé, a musí použít to samé – Vicovu filosofii dějin ( není zas tak nutné poznat, že Caesar zosobňuje přiměřenost, zatímco Tiberius rozkoš, nicméně je třeba vidět, proč je přechod od jednoho k druhému naprosto logický a nutný, tj. Brunovu filosofii, že klid je maximální rychlost etc. – Joyce je skutečně hrdinský šílenec ).



Síť vztahů je záležitostí času, plyne však z rozprostraněnosti. Duch může překonat sám sebe, transcendovat ( tedy být v čase ) jedině skrze konflikt a boj. Tento svár je nutně záležitostí vztahu, tedy dvou-jsoucích, prostoru ( to je také základ Hegelovy filosofie dějin, ta je nicméně jen dotekem Hamletovy mysli ).

Síť tedy musí být ustavičná.

Horizontální a vertikální čtení. Zcela horizontální ( pořád bez oddechu vpřed, za dějem ) je nejnižší triviální brak. Zcela vertikální je nejvyšší, nejtajemnější poezie. Oboje se nedá číst. Síť je vysoce vertikální – jeden detail často zapadá do skládanky někde na úplně jiném místě textu. Je velmi horizontální – jednotlivosti leží vedle sebe s jakousi tajupnou logikou; že nezapadají hned na místa kolem nich, probouzí zvědavost a chuť číst.

Nicméně tomu tak není – zcela horizontální je „co vyprávím?“, vertikální je „jak to vyprávím?“ – horizontem je původní mýtus, vertikálou modernismus a poezie.
Triviální literatura – slovy Umberta Eca „nadčlověk pro masy“. To odkazuje k pozoruhodným myšlenkám – měl by si nadčlověk číst jen o masách? Jen chórickou literaturu typu Te Deum? Těžko – myslím si tedy, že člověk je tím větší, čím víc má v sobě potenciálních čtenářů, čím víc má v sobě lidí.

Komiks. Právě síť dělá z komiksu to, co je. Groensteen to označuje jako text v nejsilnějším smyslu slova. Je tedy vertikalita určující? Ano, nežijeme v předmoderní době. Z vertikality také velmi jasně vyplývá eliptično – a tedy, v mé perspektivě, umění. Namítám – nelze takto tupit horizontálu – jen prostřední, kompromisní literatura je úplně tupá.

Komiks je rozhodně nejvyšší poezií, nikoli modernismem, který je rozkladem obsahu a formy. Síť je čistý mýtus – cyklus poukazů, vláda souvislosti. Silou obsahu ( Superman, Hellboy… ) a komplexností formy jsme na nejvyšší míru ponořeni i v odstupu, přitakáváme i popíráme. Právě proto mají komiksové postavy takovou životaschopnost, jsou tak reálné.


Věřím, že dokladem a důkazním materiálem smyslu nějaké myšlenky je životaschopnost, kterou probouzí. Tedy – je nutné přiložit myšlení na skutečnost, teprve pak může mít hodnotu. To se děje skrze člověka – úspěšné přiložení na skutečnost je životaschopnost, vůle k životu, která je v člověku probuzena. Tato myšlenka působí až přehnaně živelně a jásavě ( aby také ne, když si v skrytu za vůlí k životu představuji Falstaffa a ženu z Bath ) – toto uvažování jsem také přejal od Teilharda, a nelze nevidět, že je jen odvozenou součástí základní teze „vesmír je evoluce“ ( pokud tedy budu na nějakém místě této práce uvažovat životaschopnost, buďte opatrní a nezapomeňte, že tajně myslím na evolutivní povahu vesmíru ).


Již na tomto místě mohu načrtnout svou představu o pravdě. Ne – o pravdivém zobrazení pravdy. Je třeba spojit nejvyšší vertikálu s dokonalou horizontálou – zákonem analogie. To, co jde ven, odpovídá tomu, co jde dovnitř. Zákon analogie nicméně ovlivňuje celé dějiny – ale jaký zákon? To, co je nahoře, je i dole. Působivé, ovšem zcela špatně – někdo si spletl směr. Jak ukazuje Romano Guardini ( „Póly prostoru bytí“, in: Svět a osoba ), „nahoře a dole“ stačí fyzické rovině bytí ( vzpřímená postava, slunce ), biologicko-psychické ( matka Země, otec Nebe… – „Mezi nimi – vyjádřeno kosmologicky: na rozhraní pozemského tělesa a vzdušného prostoru – leží zóna života zrozeného k individuálnímu bytí, růstu a pohybu.“ ), která nachází svůj výraz v mýtu. „Tento řád nestačí k určení prostoru, v němž se nachází duch a osoba.“ Duchovní usilování totiž směřuje k hodnotě – a zde se zmýlili skutečně mnozí. Zachováme-li póly „nahoře a dole“ – dostaneme ( manichejský ) dualismus ( a to je to nejhorší – napadá mě, zda by póly prostoru myšlení nemohly být zobrazeny jako Augustin a gnóze; není taková myšlenka ovšem sama jistou gnózí? ne, jen hodnotí ). „Obojí je tak kladeno na rovinu s duchem a hmotou; řád je tím zfalšován jako cosi estetického a vše, co znamená rozhodování, je zrušeno. Má-li jít o pravý, duchovně-personální prostor, pak musí být jeho orientační body sice různě utvářenými, ale hodnotově rovnocennými zaměřeními existence. K tomu dochází pouze tehdy, neurčujeme-li je jako nahoře a dole, jako výšku a hloubku, nýbrž jako nahoře a uvnitř, jako výšku a niternost.“ A zpětně to vyhovuje i oblastem bezprostředního života – „Zónou, z níž pochází život, je nejprve lůno, pak biologická niternost; zrození a růst tedy vycházejí z nitra a mytologická hloubka není dole, ale uvnitř.“ Ostatně to platí i pro neživá jsoucna – „Nahoře a dole potřebuje jako vztažnou veličinu rovnou plochu. Gravitace se však vztahuje k zemi jako k tělesu, přesněji k jejímu středu. Z něho vycházejí paprskovitě vztahy směrem nahoru a dolů, takže celkově vzato poukazuje ,dole’ i pro orientaci neživých předmětů přinejmenším k nějakému ,uvnitř’.“

Cítím, že gramatika slov „nahoře a dole“ je úzce spojena s gramatikou slova „je“, jak tato slova Trismegistus používá. Toto pojetí je velmi platónské a dokonale statické.
Ovšem – neřekl jsem „To, co jde dovnitř, jde i nahoru.“ Ŕekl jsem „jde i ven“ – neschází takovému zákonu přesah? Ne – buď spatřujeme „to, co jde ven“ jako přesah, tedy – „poznati Boha skrze tento svět“, nebo vidíme přesah v niternosti, tedy něco jako – „v centru mého ducha je kus, který mi nepatří, cizota, která je Bůh“. Předpokládám, že jde spíš o totožné pozice. Asi nejjasněji lze zákon, který ukazuji, spatřit na revoluci Nového zákona – „Miluj bližního svého jako sebe sama.“


Co jsem udělal? Uviděl jsem skvělost myšlenky ( „To, co je nahoře, je i dole.“ ), spatřil, že tato dokonalost je spíš potenciální ( uvědomil si, že její nádhera spočívá v tvaru ), a – podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – jsem upřesnil větné členy tak, aby se nádhera tvaru zrcadlila v jeho obsahu.

Myslím, že právě popsaný způsob uvažování vede k určité deformaci ducha, která následně vede ke skvělým ( a sobě si podobným – zobecnění dovolujícím ) závěrům:
Kurt Gödel ( „Moderní vývoj základů matematiky ve světle filosofie“, in: Filosofické eseje ) – „Chtěl bych upozornit na to, že toto intuitivní pojímání stále nových a nových axiomů, logicky nezávislých na axiomech dřívějších, které je nutné pro řešitelnost všech problémů i v nějaké velmi omezené oblasti, je v principiální shodě s Kantovým pojetím matematiky. Kantovy výroky na toto téma jsou ovšem doslovně vzaty nesprávné, neboť Kant tvrdí, že k odvozování geometrických vět potřebujeme stále nové geometrické názory a že tedy jejich čistě logické odvození z konečného počtu axiomů není možné. To je prokazatelně nepravda. Jestliže však v tomto výroku nahradíme termín ,geometrické’ termínem ,matematické’, nebo ,množinové’, stane se z něj prokazatelně správný výrok. Jsem přesvědčen, že to je obecná vlastnost mnoha Kantových tvrzení, že totiž doslovně chápana jsou nepravdivá, avšak v obecném smyslu obsahují hluboké pravdy. Zvláště pak celá fenomenologická metoda, kterou jsem načrtl výše, sahá zpět ve své ideji ke Kantovi, a to, co udělal Husserl, bylo jen to, že tuto ideu poprvé přesně formuloval a plně si ji uvědomil a uskutečnil ji pro jednotlivé oblasti. Už z terminologie, kterou Husserl používá, vidíme, jak kladně on sám oceňuje svůj vztah ke Kantovi.“ Úseky, které jsem vyznačil, jsou nedocenitelné. Zvlášť důsažné je, že Gödel nemluví o „tvaru myšlenky“ ( ač má přesně toto na mysli ), ale o jejím obecném smyslu – jakoby záleželo víc na syntaktických vazbách ( gramatikách jednotlivých slov ), než na obsahu větných členů.

Velmi podobně myslí Beckett – zamiloval si citát ze sv. Augustina „nezoufej; jeden z lotrů byl spasen. neraduj se; jeden z lotrů byl zatracen.“ – k tomu poznamenává: „Vezměte si Augustinovu nauku o milosti dané a milosti odepřené: zvážil jste někdy dramatické kvality tohoto teologického problému? Dva zloději jsou ukřižováni spolu s Kristem, jeden je spasen a druhý zatracen. Jak máme takovému rozporu rozumět?“. K samotnému citátu: „Zajímá mě tvar myšlenek, i když v ně nevěřím.Ta věta má nádherný tvar. Ten tvar je tím, na čem záleží.“ A k otázce formy: „Trváte-li na existenci nějaké formy, popíši vám ji: když jsem byl jednou v nemocnici, na jiném oddělení ležel nějaký pacient umírající na rakovinu hrdla. Navzdory tichu jsem slyšel jeho neustálý nářek. A právě to je ten druh formy, jaký mají má díla.“


Douglas Hofstadter ukazuje, že podobně jako Gödel myslí také Escher a Bach. A zde vyrůstá, jak jsem řekl, určitá deformace ducha, která následně vede ke skvělým a sobě si podobným závěrům.

Srovnejme Becketta a Gödela ( bylo by zvláštní, kdyby to ještě nikdo neudělal – největší dramatik a největší logik 20. století… ). Nejsem zrovna dokonale obeznámen s Gödelovou prací, nicméně předpokládám, že nejdůležitějším bodem jeho díla je teorém „O nerozhodnutelných větách“. Stručně – každý formální systém má v sobě alespoň jednu větu, která nemůže být rozhodnuta prostředky daného systému, může být rozhodnuta prostředky vyššího systému, ten má v sobě ovšem zase další alespoň jednu nerozhodnutelnou větu atd. Tak se ukazuje, že výrok o bezespornosti je vždy nedokazatelný v tom systému, jehož bezespornost tvrdí. To znamená konec iluzím o úplné formalizaci vědění – jinými slovy „Svět je jinde.“ ( jsem v této oblasti dokonale slepý a tupý, ale předpokládám, že to, co jsem řekl o tvaru myšlenek, nabízí dost zajímavou paralelu ke způsobu, jakým Gödel dokazuje svou větu – pracuje s pojmy nějakého formálního systému, se kterými je obtížné zacházet; jednoduše si však tyto pojmy očísluje, a pak s nimi jako s čísly zachází zcela snadno… ). Tato sebedestruktivita ( Hofstadter používá pro Gödelův systém termín “Typographical Number Theory“ – tedy TNT, je asi jasně vidět, že tento systém má při manipulaci velikou ochotu vybuchovat do tváře ) je úžasná. Je úzce provázána právě s uvažováním, které Gödel předvádí v citované pasáži s Kantem – s fenomenologií a pespektivismem ( srovnej Wittgensteinovy řečové hry ). Beckett popírá, co může ( viz jeho drtivou askezi, která prochází také dílem Gödela, Wittgensteina, Kafky, Bacha… ) – z grotesky se dá lehce ukázat na nihilismus a sebeironii. Tato drtivá askeze, TNT, sebedestrukce je právě způsob, jak vytvořit skutečnost, nikoli jen její reprezentaci – to se dá potvrdit snadno – dokážeme-li jednotu totální a ustavičné sebedestrukce s vírou

Na začátek

Přečteno 584krát | Přidáno 08.03.2011 11:13 | Naposledy upraveno 25.09.2020 10:43

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url tough-ain-t-enough-zabakova-dobrodruzstvi-za-ruznorodost-mikulas-brazda

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = tough-ain-t-enough-zabakova-dobrodruzstvi-za-ruznorodost-mikulas-brazda
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×