Putování k Bohu, putování s Bohem…

Stáhnout práci v souboru

Karolína Jeřábková, R6.A

práce získala v roce 2009 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 14, slov: 3995, znaků: 24045


Putování k Bohu, putování s Bohem…

Cesta. Pro každého z nás tenhle pojem může představovat něco jiného. Může znamenat nebezpečí, může se stát klíčem k poznání, být úkolem či trestem. Co ale lze říci s jistotou, cesta člověka někam posouvá. Z pustiny do země blahobytu, ze světa každodenností za dobrodružstvím či z nevědomosti k osvícení.

Už od počátku pro lidstvo představovala cosi magického, bylo jí fascinováno. Jak jinak totiž můžeme vysvětlit velmi častý výskyt tohoto motivu v nejstarších literárních dílech? Sumerský Gilgameš se vydává na výpravu za nalezením nesmrtelnosti, indický princ Ráma putuje do dalekých a nebezpečných krajů vysvobodit svou milovanou princeznu Sítu. Nakonec i Odysseus a jiní antičtí hrdinové velmi často podstupují dlouhé výpravy, které mají rozličné důvody a významy. A nesmíme samozřejmě zapomenout na cesty biblické. Bible, jakožto jeden z nejstarších textů, který lidstvo ovlivnil ve všech aspektech myšlení a jednání, nám poskytuje základní druhy cest a putování. Začněme tedy od počátku.


Pro první část Starého zákona, pět knih Mojžíšových, cesta představuje jeden ze zásadních motivů. První pouti vykonávají již praotci Abraham, Lot a další muži z jejich pokolení. Nejedná se však o putování bez cíle, vše se podřizuje vůli boží. Cit.: „I řekl Hospodin Abramovi: ‚Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.‘ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. “

( Gn 12, 1-5 ) Bůh Abrahamovi přikazuje, aby se vydal na cestu do země, kterou mu sám vybral, a dává mu požehnání. Abraham si tedy může být jistý správností svého putování. Bůh jej totiž nikdy nepovede do záhuby. Již to, že k němu promluvil, mu podává jakýsi důkaz vlastní vyvolenosti. Nemá proto důvod se bát. Musí jen plnit vůli boží.

Vydává se tedy na pouť do Kenaanu, kde se nakonec usadí. Jákobův rod odsud později odchází a od té doby žije izraelský národ v egyptském otroctví až do doby, kdy jej Mojžíš vyvede zpět do země zaslíbené. Tato druhá pouť, popisovaná v Druhé knize Mojžíšově, Exodu, představuje zřejmě nejdůležitější část Starého zákona.

Vyvedení Izraelců z Egypta předchází několik důležitých událostí. Cit.: „Bůh promluvil k Mojžíšovi a ujistil ho: ‚Já jsem Hospodin. Ukázal jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat. Ustavil jsem s nimi také svou smlouvu, že jim dám kenaanskou zemi, zemi jejich putování, kde pobývali jako hosté. Rovněž jsem uslyšel sténání Izraelců. Které si Egypťané podrobili v otroctví, a rozpomenul jsem se na svou smlouvu. Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy…‘ “ ( Ex 6, 2-7 ) Hospodin poukazuje na smlouvu, kterou uzavřel s Abrahamem. Právě díky této smlouvě dojde k vyvedení Izraelců z Egypta a celé pouti do Kenaanu. Dávná dohoda se stává záchranou pro podrobený lid. Dalo by se tedy říci, že první pouť Izraelců do Kenaanu do jisté míry podmínila i pouť druhou. Bůh totiž vyvolil Abrahama, aby putoval do země, již zaslíbil jeho rodu. Tím předurčil Abrahamovo pokolení k životu v této zemi a tedy i budoucí návrat jeho potomků.

Mojžíš dlouho jedná s faraónem o propuštění izraelského lidu. Následují boží rány, seslané na neústupného vládce a jeho zem, a nakonec Mojžíš vyvádí svůj lid pryč z Egypta. Tomu však předchází poslední egyptská rána. Cit.: „ ‚Jděte si vzít kus z bravu podle vašich čeledí a zabijte velikonočního beránka. Potom vezměte svazek yzopu, namočte jej v misce s krví a krví z misky potřete nadpraží a obě veřeje. Ať nikdo z vás až do rána nevychází ze dveří svého domu. Až Hospodin bude procházet zemí, aby udeřil na Egypt, uvidí krev na nadpraží a na obou veřejích. Hospodin ty dveře pomine a nedopustí, aby do vašeho domu vešel zhoubce a udeřil na vás. Dbejte na toto ustanovení. To je provždy platné nařízení pro tebe i pro tvé syny.‘ “ ( Ex 12, 21-25 ) Tímto nařízením Hospodin stvrzuje vyvolenost svého národa. Celá zem podlehne zkáze, jen příbytky Izraelců budou pominuty. Tak jako si Hospodin vyvolil Abrahama a dal mu své požehnání předtím, než ho vyslal na pouť do země zaslíbené, ukazuje nyní svému lidu, že si jej vyvolil a že jej bude chránit.

Během cesty z Egypta do Kenaanu Bůh vystavuje svůj lid zkouškám, neustále mu prokazuje své milosrdenství a zázraky se jej snaží utvrdit ve víře. Lid izraelský však projevuje velkou slabost ducha a neustále si zoufá a reptá. Tuto nepevnost ve víře Izraelci prokazují ještě před vyvedením, když jim Mojžíš sděluje boží záměr. Cit.: „Mojžíš to tak Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a otročinu s to Mojžíšovi naslouchat.“ ( Ex 6, 9 ) Během pouti si potom stěžují, kdykoli je postihne strádání a nepohodlí. Cit.: „Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: ‚Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti, Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.‘ “ ( Ex 16, 1-4 ) … „Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: ‚Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?‘ “ ( Ex 17, 3 ) Bůh pokaždé svému lidu vyhoví a splní jeho požadavky. Ten však neustále porušuje pravidla, která mu Hospodin ustanovil. Když později Mojžíš odchází na horu Sínaj, aby mu Bůh sdělil zákon a smlouvu, kterou chce s lidem uzavřít, lid Boha opět zrazuje.

Cit.: „Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: ‚Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.‘ Áron jim řekl: ‚Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!‘ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘ “ ( Ex 32, 1-5 ) Vytvoří si modlu a uctívají ji místo Hospodina. Po návratu Mojžíše a zničení modly činí pokání a smlouva s Bohem je obnovena. Na její důkaz lidé postaví dle Hospodinových pokynů archu úmluvy, která bude povždy připomínat zákon a smlouvu, již Hospodin s lidmi uzavřel.

Všechny tyto události nemají ukazovat pouze jak byl izraelský lid věrolomný a jak nedokázal trpět pro svého Boha. Ukazují totiž také jistý vývoj vztahu mezi Bohem a Izraelci. Bůh mohl svůj lid bezpochyby zachránit mnohem jednodušším a pohodlnějším způsobem. Nechal jej však hladovět a žíznit a podroboval jej nejrůznějším zkouškám trpělivosti. V těchto zkouškách lid ve většině případů neobstál. Ne však zbytečně. Přes jeho neúspěchy totiž mohl Hospodin svému lidu dokázat svou sílu i své milosrdenství. A tím se pomalu utvářel jejich vztah, který byl nakonec stvrzen smlouvou a archou úmluvy.

Cesta do země zaslíbené se tedy stává jakýmsi hledáním Boha. Lidé se učí víře a poslušnosti. Učí se na svých vlastních chybách a i když se nikdy nedokáží úplně poučit a stále opakují svá prohřešení, Bůh má s nimi trpělivost. Později je sice za porušování smlouvy začne trestat, ale to vše opět dělá pro jejich poučení.

Proč však Bůh svůj lid poslušnosti učí zrovna při putování? Protože na pouti nehostinnou krajinou jsou lidé odkázáni jen sami na sebe a na víru ve svého Boha. Jsou vystavování nebezpečí a útrapám a mohou si tak lépe uvědomovat důležitost této víry. Navíc, s hledáním země zaslíbené se tu spojuje i hledání Boha. Než Izraelci dojdou do Kenaanu, musí projít mnoha zkouškami a upevnit svou víru. Jinak nedostojí svému vyvolení a nemůže jim tedy patřit ani země zaslíbená.

Další souvislost bychom mohli hledat i na úplném počátku. Když Adam a Eva poruší pravidla a Hospodin je vyžene z ráje, je jim Eden navždy zapovězen. Nesmí se navrátit do Rajské zahrady a spočinout v ní v klidu a míru. Musí se navždy lopotit a v potu tváře získávat chléb. A cesta do Kenaanu se svými útrapami může symbolizovat také ono věčné lopocení bez možnosti spočinout. Dokud se totiž lidé opět nenavrátí k Bohu, dokud k němu nenajdou cestu, nemohou spočinout v zemi zaslíbené, kterou můžeme vnímat jako jakýsi nedokonalý obraz ráje. Ti, kteří však i po příchodu do Kenaanu budou zatvrzelí, stejně nemohou dosáhnout klidu. Ti, kteří budou kajícní, pro ně bude země zaslíbená oním pomyslným rájem.

Cesta Starozákonní má tedy především charakter hledání. Jedná se o putování plné zkoušek, v nichž by lidé měli prokázat svoji pevnost, víru a trpělivost. A skrze všechny tyto vlastnosti mohou dojít poznání, v tomto případě poznání Boha.


V evangeliu se s motivem cesty pracuje odlišným způsobem. Setkáváme se tu s několika různými významy poutí. Můžeme se zaměřit na fyzickou podobu Ježíšova putování do Jeruzaléma, či se zabývat abstraktnějším významem této pouti.

Nejprve se podívejme na první případ. Ježíš Kristus během svého života putuje po mnoha místech, kde koná zázraky, uzdravuje nemocné a káže lidu. Postupně se k němu přidávají zástupy, které jej na jeho cestě provázejí. Oproti putování starozákonnímu však tato pouť nemá lid nijak testovat. Ježíš nemá za úkol lid vystavovat zkouškám, ale pomáhat mu. Proto byl seslán na zem. Právo zkoušet má jen Bůh. Ježíš se proto nesnaží zástupy učit na jejich vlastních chybách. Promlouvá k nim a na příkladech podobenství jim vysvětluje, jak by měli žít a pěstovat svou víru v Boha. Pro samotný lid tedy putování má spíše charakter cesty za něčím, čeho se mohou držet. Následují Krista, jakožto svého učitele.

Během tohoto putování dochází k podobným situacím jako při cestě do Kenaanu. Cit.: „Když s ním opět v těch dnech byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: ‚Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.‘ “ ( Mk 8, 1-4 ) Ježíš hladovějící zástupy nasytí, stejně tak, jako Hospodin nasytil svůj lid na cestě z Egypta. Můžeme tu však nalézt jeden velmi důležitý rozdíl. Oproti lidu následujícímu Mojžíše, tento lid nepochybuje a nezoufá si. Sám Ježíš si povšimne jeho hladovění a nasytí jej. Spíše než o čin milosrdenství v tomto případě jde o projev lásky a pomoci. Mimoto, zástupy následující Krista nejsou odkázány pouze na svého učitele. Tito lidé jej následují dobrovolně. Mohou kdykoli odejít. Neputují proto, aby se osvobodili z otroctví a došli do země zaslíbené. Putují proto, že jim tato pouť poskytuje poznání skrze Ježíše Krista. Nemají tedy důvod pochybovat.

Později Ježíš odchází do Jeruzaléma. Bere s sebou svých dvanáct učedníků i zástupy lidí, kteří se k němu přidávají a zase jej opouští. Můžeme zde opět nalézt několik motivů, které se shodují se starozákonní cestou do země zaslíbené.

Vyvolení učedníků by se dalo přirovnat k vyvolení Izraelců. Bůh si tehdy vyvolil svůj národ, který jej bude ctít a poslouchat. Ježíš si zvolí své učedníky, kteří budou naslouchat jeho učení a pomohou mu je šířit. Stejně tak k momentu promlouvání Hospodina k Mojžíšovi na hoře Sínaj by se dalo přirovnat zjevení proroků několika učedníkům na jakési hoře cestou do Jeruzaléma. Cit.: „Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra,Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem. Petr promluvil a řekl Ježíšovi: ‚Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.‘ Nevěděl, co by řekl; tak byli zděšeni. Tu přišel oblak, zastínil je a z oblaku se ozval hlas: ‚ Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.‘ “

( Mk 9, 2-8 ) Tak jako s Mojžíšem hovořil Hospodin na Sínaji, mluví zde i k Ježíšovým učedníkům. Situace se sice poněkud liší, motiv boží promluvy na jakési posvátné hoře však zůstává stejný.

A fyzický cíl cesty? Ježíš Kristus je sice v Jeruzalémě usmrcen na kříži, to však neznamená, že nedojde klidu. Naopak, díky této oběti jej Bůh vezme na nebesa, do království božího, jež představuje věčný ráj. A země zaslíbená, do níž putují Izraelci, má přeci také symbolizovat jakýsi obraz ráje.

Mnohem větší důležitost bychom však měli přisuzovat významu, jaký má evangelijní putování ve své abstraktnější formě. Tady se totiž ony dvě pouti začínají odlišovat. Izraelský lid putoval do země zaslíbené. Putoval proto, že byl vyvolen, a na cestě hledal svého Hospodina. Ježíš Kristus již Boha hledat a poznávat nemusí. Svou pouť vykonává proto, aby lidem ukázal správnou cestu a pomohl jim v jejich hledání. Do Jeruzaléma potom putuje proto, aby se obětoval a vykoupil tak hříchy lidstva. Již dopředu ví, co jej na konci cesty čeká. Že bude souzen a nakonec ukřižován. Jeho pouť se tedy stává poutí mučednickou.

Ježíš v jedné promluvě ke svým učedníkům vysvětluje, v čem spočívá následování. Cit.: „Zavolal k sobě zástup s učeníky a řekl jim: ‚Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.‘ “ ( Mk 8, 34-36 ) A také pronáší výrok o dvou cestách – cit.: „ Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ ( Mt 7, 13-15) Z obou těchto citací se dá vyčíst pravý význam pouti, kterou má Ježíš na mysli. Vysvětluje, že pravá cesta životem je plná útrap a nebezpečí. Že na ní člověk musí zapřít sám sebe a obětovat se, aby mohl dojít království nebeského. Což poukazuje i na cestu jeho samotného. Obětuje se pro vykoupení hříchů lidstva, putuje do Jeruzaléma, v němž bude zahuben. Jeho pouť fyzická tedy symbolizuje onu životní cestu každého z nás, onu správnou cestu. Jeho smrt se potom stává symbolem oběti, kterou by každý člověk měl učinit ve jménu Boha. Tak jako Ježíš zemře pro vykoupení hříchů lidstva, měl by i každý člověk obětovat svůj život a zasvětit jej Bohu a šíření víry.

Pokud se podíváme na pozdější cesty apoštolské, můžeme v nich vidět úplně stejnou souvislost. Apoštolové se vydávají na misijní pouti, šíří slovo boží a stávají se za své skutky mučedníky. Skrze Kristovo učení nalezli Boha a svou víru. Nyní se vydávají onou úzkou a nebezpečnou cestou života, která jedině je dovede ke spasení – musí pomoci v hledání Boha a víry ostatním lidem. A za tuto snahu jsou nakonec umučeni. V přeneseném slova smyslu se tedy skutečně obětují - jako se obětoval Ježíš Kristus.

Kromě několika fyzických podobností pouti do Kenaanu a Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, o nichž jsem se již výše zmínila ( vyvolení, zjevení na hoře, nasycení zástupů ), má každá z těchto dvou poutí jiný význam. Dalo by se říci, že na sebe navazují. Nejprve se totiž člověk vydává hledat Boha a víru. A teprve když je nalezne, může se pustit na onu úzkou a složitou cestu šíření víry. A na této cestě by se měl snažit pomáhat ostatním lidem najít to, co on sám již nalezl.


Tyto dvě základní cesty, pouť poznání a pouť obětování, můžeme najít i v pozdější literatuře. Zaměřme se nyní na knihu o více než tisíc let mladší, Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského. Daly by se předchozí úvahy aplikovat i na cestu popisovanou v této knize?

Hrdinu Labyrintu představuje jakýsi poutník, který se vydává do světa hledat takovou činnost či povolání, která by jej mohla naplnit. Spolu se svými průvodci, Všezvědem a Mámením, prochází světem, prohlédá jeho uspořádání a zjišťuje, že vše je plné marnosti. Že jej nic nedokáže uspokojit. Na konci své pouti nachází jediný způsob, jak dosáhnout klidu – nalézt Boha ve svém srdci a oddat se mu.

Hned na počátku si můžeme povšimnout jedné podobnosti s putováním starozákonním. Jedná se o situaci, kdy se hrdina dostává před osud, jenž mu má přidělit povolání pro další život. Cit.: „On odpověděl: ‚Synu, vidíš, že toho jiní nečiní, ale co se jim podá neb naskytne, toho se drží. Však poněvadžs toho tak žádostiv, dobře;‘ a napsav cedulku, ‚Speculare‘ ( to jest Dívej se neb Zpytuj) dal mi a pustil mne.“ ( str. 23 ) Poutníku se dostává jakéhosi privilegia. Osud mu nepřiděluje povolání, nýbrž mu umožňuje procházet světem a poznávat, dívat se. Stává se tedy vyvoleným. Je mu dáno cosi, co ostatní lidé mít nemohou. Stejně jako Izraelcům, jež si Hospodin vyvolil za svůj národ.

Po tomto vyvolení se poutník seznamuje s řádem světa a nahlíží do všech jeho zákonitostí. Dochází tu světského poznání. Krom toho musí projít mnoha zkouškami. Po celou dobu jej totiž ovlivňují jeho dva průvodci, Mámení, které mu nasadilo brýle a ukazuje mu věci v nepravém světle, a Všezvěd, který symbolizuje jakousi zvědavost, jež svou uzdou kočíruje poutníkovo směřování. Ten má za úkol nepodlehnout řečem svých dvou průvodců a prohlédnout pravou podstatu věcí. Nesmí se nechat zlákat některými, zdánlivě příjemnými, činnostmi a povoláními, s nimiž se setkává, ačkoli jich není mnoho. Musí putovat dál a prohlédnout jejich faleš. A pokud těmito zkouškami projde, může dojít konečného poznání. Stejně jako izraelský lid, jenž musí projít všemi božími zkouškami, aby nalezl Hospodina.

Ačkoli má Poutník oproti Izraelcům výhodu role pozorovatele a neprožívá tedy jejich strasti a utrpení, úkoly mají stejný charakter. V obou případech totiž jde o správné rozhodování. Nepodlehnout vlastním potřebám a vytrvat ve víře či se nenechat ovlivnit falešnými řečmi.

Na konci své cesty se poutník „vrací domů“, do svého srdce. Cit.: „Vtom, aj, znovu hlas zavzní: ‚Navrať se.‘ Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas potřetí volá: ‚Navrať se, odkuds vyšel, do domu svého, a zavři po sobě dvéře.‘ Kteréž rady já, jak jsem rozuměl, tak jsem poslechl, a že jsem Boha radícího poslechl, přešťastně jsem učinil…“ ( str. 135 - 136 ) V tomto úryvku bychom mohli najít další podobnost s vyvedením vyvoleného lidu z otroctví. Poutník je totiž také do jisté míry otrokem. Bloudí po světě, v němž nenachází klidu. Musí sloužit své Zvědavosti a Mámení. A Bůh mu na konci toho všeho ukazuje cestu pryč. Radí mu, aby se navrátil zpět, tak jako vedl svůj izraelský lid zpět do země zaslíbené jeho praotcům.

Na konci první poloviny knihy poutník své srdce popisuje jako pokojík. Cit.: „Nebo se mi to, čehož jsem tu začátek viděl, líbiti začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž jsem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že jsem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí ( čehož ve světě všudy plno ) nespatřil, ale vše ticho.“ ( str. 136 ) Nedalo by se toto spočinutí v klidu vlastního srdce přirovnat ke spočinutí v zemi zaslíbené, po dlouhé době strádání, spojené s putováním? Vždyť poutník tento „pokojík“ popisuje jako místo příjemné a krásné, kde nenajdeme nástrahy a špinavost okolního světa. Kde je klid a mír. Stejně jako v zemi kenaanské.

Proto bych se nebála cestu, již Komenský ve svém Labyrintu popisuje, přirovnat k cestě starozákonní. Jedná se totiž o cestu poznání a hledání Boha, na jejímž konci čeká jakási odměna v podobě spočinutí v „zemi“ zaslíbené.

Ve chvíli, kdy se poutník navrací k Bohu, však příběh nekončí. V následujících kapitolách popisuje pravé křesťany, kteří nalezli Boha a následují jej. Hovoří tu o radostech i o strastech, které je pronásledují, když žijí ve jménu božím. Cit.: „Jakož jsem viděl a poznal, že nad člověka Bohu oddaného nic v světě služebnějšího, a nech třeba dím, otročtějšího není: kterýž i v nejmenší služby, za něž by se světem opojený styděl, rád s ochotností se vydává. Když jen, že co bližnímu prospěti můž, vidí, nic se nerozpakuje, nic neodkládá, nic sebe nelituje, nic konané své služby nezveličuje, neodtrhá, nepřestává: buď že vděčnost neb nevděčnost vidí, předce slouží pokojně vesele.“ (str.152) Pravý křesťan se tedy snaží všemožně pomáhat svým bližním a neočekává přitom žádný vděk ani odměnu. Koná tak z oddanosti Bohu a dokáže se vyrovnat i s nevděčností a posměchem.

Může se však setkat i s horšími příkořími. Cit.: „Nejen pak činiti, co Bůh chce, ale i trpěti, co Bůh vzkládá, viděl jsem, že snadné jest. Nebo tu nejedni poličkování, plvání, bití od světa snášejíce, radostí plakali a ruce k nebi zpínajíce Boha chválili, že je hodné učinil nětco také pro své jméno trpěti: aby nejen v Ukřižovaného věřili, ale také jemu ku poctivosti sami křižováni byli.“ (str. 158) Kromě pomoci svým bližním by tedy křesťané měli sloužit i Bohu a Ježíši Kristu. Tato služba přináší strasti a utrpení. A utrpení pro Boha a Ježíše Krista souvisí s onou úzkou a trnitou cestou, kterou by se podle evangelia měl každý vydat. Apoštolové za svou činnost sklízeli jen posměch a utrpení. Stejně tak pravé křesťany na jejich cestě čeká jen pohana a bití. A stejně jako apoštolové od svých bližních za pomoc sklidí jen nevděk. Na počátku úryvku však poutník říká, že sloužit Bohu je pro pravé křesťany vlastně snadné. Jak si tento rozpor vysvětlit?

Praví křesťané totiž mají v Bohu oporu. Krom toho se pro jeho následování rozhodli sami, dobrovolně. Možnost sloužit Božím záměrům je pro ně poctou a posláním, které se snaží naplnit. Nemají se tedy čeho bát a proč se trápit. Bůh je “za odměnu“ před vším ochrání.

Velkou důležitost má také sdělení, že by lidé měli věřit v Ježíše Krista a také jemu ku poctivosti sami křižováni být. Odhaluje nám totiž podobnost s cestou sebeobětování, o níž jsem již výše mluvila. Potvrzuje souvislost mezi poutí Ježíše Krista, na jejímž konci se obětoval za spásu lidstva, a cestou každého z nás. Tak jako Ježíš Kristus položí svůj život za vykoupení lidských hříchů, měli bychom i my obětovat svoje zájmy a zasvětit život službě Bohu. I přes veškerou nepřízeň a nepochopení ze strany ostatních lidí. A přesně tuto pouť má na mysli i poutník, když mluví o onom křižování.

Na úplném konci se poutník dokonce na cestu sám vydává. Cit.: „Duše i tělo mé pléše k tobě, Bohu živému: ach, skoro-liž pak půjdu, abych se ukázal pře oblíčejem tvým? Kdy chceš, Pane Bože můj, vezmi mne, teď jsem, hotově stojím: zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch tvůj dobrý spravůj mne jen a veď mezi osídli světa jako po rovné zemi, a milosrdenství tvé sprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach, tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen i amen.“ (str. 176). Tady můžeme vidět i jakousi podobnost se samotným Kristem. Ježíš Kristus se totiž před svou smrtí odevzdává do rukou svého Otce. Poutník se také svěřuje do boží moci. Cele se Bohu oddává. A tady opět narážíme na souvislost Kristovy cesty s životní poutí každého člověka. Stejně jako Kristus by se totiž každý měl plně oddat do rukou božích. Proto tak činí i poutník.

Jak celou věc shrnout? V první polovině cesty poutník hledá poznání, jímž se stává nalezení Boha ve svém srdci. V druhé polovině popisuje pouť sebeobětování ve jménu Boha a víry, na níž se nakonec sám vydává. Labyrint světa a ráj srdce tedy potvrzuje předchozí úvahu u návaznosti těchto dvou cest, starozákonní a evangelijní.


Ačkoli se tedy s motivem cesty setkáváme v literatuře různých dob i národů poměrně často, nemusí jít o pouti odlišné. Je docela dobře možné, že se jedná o nejrůznější variace na cesty biblické. Tato možnost se dokonce stává dosti pravděpodobnou, uvědomíme-li si, jak moc důležitá Bible pro lidstvo vždy byla a nadále i bude. Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského je toho zářným důkazem.

















( Bible )
( Jan Amos Komenský: Labyrint Světa a ráj srdce, Odeon, Praha 1984 )
Karolina Jeřábková, R6.A

Na začátek

Přečteno 703krát | Přidáno 30.05.2011 14:54 | Naposledy upraveno 19.09.2020 07:16

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url putovani-k-bohu-putovani-s-bohem-karolina-jerabkova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = putovani-k-bohu-putovani-s-bohem-karolina-jerabkova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×