Místo meče taktovka, aneb s harmonikou bojujeme za socialismus

Stáhnout práci v souboru

František Konvalinka, R7.A

práce získala v roce 2009 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 10, slov: 2521, znaků: 17015


František Konvalinka R 7.A
Místo meče taktovka, aneb s harmonikou bojujeme za socialismus

Hudba z Marsu, film z poloviny padesátých let od později slavného režisérského dua Kádár-Klos. Vybral jsem si jej proto, že ho někteří vyzdvihují jako příklad jak v rámci stále ještě tuhé doby vytvořit relativně velmi satirický film, který se dokonce opatrně pouští i do soudobých politických nešvarů a jiní ho naopak okamžitě odsuzují prohlášením, že vznikal v době, kdy se zavírali a popravovali nevinní lidé. Dále také porto, že v něm jednu z hlavních rolí hraje ikona prvorepublikového filmu Oldřich Nový a i na jeho postavu se názory velmi rozcházejí. Budu na tyto a mnohé další otázky hledat odpověď i je problematizovat prostřednictvím analýzy ideologických a mytizačních postupů tohoto díla.

Film začíná jakousi „předscénou“, která nás seznamuje s orchestrem „Hudba z Marsu“, perfektně secvičeným, skvěle hrajícím, složeným z amatérů, kteří se za pouhý rok naučili noty i samotnou hru. Dokazují, že socialistický člověk dokáže svou soustavnou pílí pod správným ideovým vedením dokázat věci, které by byly v dřívějších dobách nemožné, a to jak na poli technologickém a výrobním, tak dokonce i na poli uměleckém. Divák se seznamuje s hlavními postavami, dojde i na (naprosto dějově nesmyslné) rýpnutí do „císaře pána“, které má ovšem jasnou „lustrační“ funkci – každý starší člověk se musí zodpovídat ze své minulosti za jiných režimů – jde o pochybnou transformaci mýtického vyprávění příběhu, jelikož tento příběh-třídní původ determinuje člověka. Jakoby mimochodem se též dozvídáme, že ústřední milostná dvojice uzavřela svazek manželský. Již tento moment ukazuje jev typický pro celý film, klasická a pro podobné veselohry typická milostná zápletka se celou dobu pere se zápletkou budovatelsko-údernickou a svůj boj prohrává. Stejně jako v Odysseovi byla možná smyslem všeho žena, ovšem v samotném příběhu hraje hlavní roli hrdinství, zde v poněkud pokřiveném orchestrálním provedení. Podobně mýticky se jeví samotný fakt, že se na začátku ocitáme na konci, víme jak příběh dopadne – předurčenost v tomto kontextu nabývá podoby, že pokud si správní socialističtí lidé vytknou cíl, byť sebenesplnitelnější, vždy ho dosáhnou. Úvodní scénu lze zároveň chápat i jako obraz onoho cíle v hlavách odpovědných činitelů, v duchu myšlenek socialisticko-realistického umění, které má zobrazovat „realistickou fikci“ v podobě smělých plánů, které se záhy stanou skutečností.

Po úvodních titulcích pochybné úrovně, nesmyslně kombinující dekorativní motivy typické pro sorelu s spíše dětinskými kresbičkami, které patrně nakreslil ve svém volném čase dělník od soustruhu, následuje skutečný začátek – do města přijíždí posel a zástupce z panteonu – vlády – náměstek ministra Nechleba, který se stane iniciátorem příběhu. Jde o polobožskou bytost, jejíž jméno jakoby naznačovalo, že snad ani nemusí jíst, jeho neustálý blažený úsměv se spojuje s naprostým klidem, stavem prozření. Jeho celkový vzhled navíc nápadně připomíná samotného generalisima Stalina. Nechlebu doprovázejí hrdinské postavy předsedy Řeháka a ředitele závodu Kozáka s armádou těch nejlepších úderníků a inovátorů, bojovníků za světlé zítřky a beztřídní ráj - jsou vyvoleni božstvem – výborem či předsednictvem, avšak každý má možnost stát se jedním z nich, povyšovacím rituálem se stává pouhá usilovná budovatelská práce. Nadšený dav tyto hrdiny extaticky zdraví, i malé dítě by nejraději sebralo otci mikrofon, aby mohlo provolat hurá.

Předseda Řehák seznamuje zástupce vlády s rozsáhlými úspěchy družstva (slovní spojení nejzdravější hřbitov mi přišlo poněkud paradoxní), je zdůrazněno „prodiskutovávání“ – rozhodování pomocí kolektivního uvažování, náměstek je seznámen s týdenním programem zaměřeným na zlepšování, který udává základní časový rámec života, vyzdvihuje se plánování, které se stává obdobou předurčenosti – vše je napsáno v plánu. Řehák jak jméno napovídá je příkladným předsedou družstva, který však oplývá až přespřílišnou prudkostí při řešení problémů, znovu se zde objevuje jediná přípustná chyba mýtického hrdiny – občasná neuváženost způsobená nezvladatelným zápalem pro dobrou věc – chuť „bojovat“, brát nesplnitelné úkoly a překonat sám sebe. Naštěstí má Řehák ještě vedoucího závodu Kozáka, jehož jméno značí klidnou houževnatost, a tvoří předsedovu protiváhu.

Moudrý náměstek je oba pozorně vyslechne a vznáší zásadní otázku „Jak se staráte o člověka?“, aby tak nastolil zásadní ideologickou myšlenku filmu – nábytkářské družstvo již dosáhlo dokonalosti na poli výrobním, nyní musí vydobýt stejné pozice i na poli lidském-uměleckém, vybudovat nové socialisticko-realistické lidové umění. Dochází tak k zajímavé situaci, kdy socialisticko-realistický film vysvětluje socialisticko-realistické umění.

Tohoto úkolu se však Řehák nezhostí sám, do hry vstupuje mladý pár z lidu – úderník Toman a zasloužilá kulturní referentka Jelínková, jimž takto „vyšší moc“ zasáhne do života, nejde však přesto o rozhodnutí neuvážené, nýbrž kolektivně schválené a jak je zřejmé již minimálně z úvodní scény, zcela jistě správné. I nejosobnější věci lidí leží v rukou předsednictva družstva, které činí vše pro jejich dobro a proto je mu třeba zcela důvěřovat.

Jan Toman představuje iniciačního hrdinu, splňuje všechny předpoklady, je zasloužilým členem družstva a inovátorem, jeho síla by pohnula skálou, ale přesto není zralý, nedokáže sám požádat svou milou o ruku, musí to za něj udělat ROH, jen dumá a hraje, jeho velká zkouška ho teprve čeká. Bude muset překonat sám sebe i bojovat o svou lásku, teprve poté bude (zásluhou náměstka a předsedy družstva) zcela dokonalým socialistickým člověkem na poli pracovním, citovém i kulturním. Spolu s ním bude bojovat i kulturní referentka, a to především v boji za lepší kulturní úroveň celého družstva a zlepšení všech jeho členů. Konkrétním příkladem tohoto zlepšení se stane závodní hudba, náměstek se rozhodne ztrestat Řehákovu velkohubost, ovšem v konečném důsledku s pozitivním vyzněním, jelikož ví, že dobří socialističtí předsedové se i takového nelehkého úkolu zhostí, a ten pak bude mít blahodárný vliv i na celé družstvo.

Ve scéně přivážení hudebních nástrojů se poprvé objeví postava „předsedy SPKPL“, veskrze negativního funkcionáře, který se vyskytuje jen tam, kde se něco slaví a na závěr málem zhatí vystoupení hudby z Marsu. Tento moment je některými interpretován jako odvážná satira, ovšem já se přikláním k názoru, že jde naopak o komediálně zabalený obraz „vnitrostranického“ nepřítele, související s procesy vedenými v padesátých letech s vysokými funkcionáři strany. Dále se zde objevuje motiv televizního přenosu, kdy film plynule přechází do zpravodajského filmového týdenníku (že by se inspirovali tvůrci Forresta Gumpa?) a spolu s prohlášením „jen přirozeně“ rozehrává podivnou hru mnohavrstevnaté „realističnosti“ celého filmu, který se i díky předúvodní scéně jakoby stále snaží, vzdor evidentním groteskním, komickým a muzikálovým prvkům, vytvořit dojem skutečnosti minimálně ve smyslu, že vše, co se ve filmu děje je realitou, doplněnou o tyto prvky pouze pro větší zábavnost. Narážíme tak na posun mýtické „absolutní a zjevené pravdy“, která se ještě více projevuje v nekomediálních filmech padesátých let, přičemž zde tvoří podivný hybrid s prostředky typickými naopak pro západní a prvorepublikový kontext. Socialismus tak již zde ukazuje, že se nebojí vykrádat kapitalistickou kulturu, aby ji pak hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech použil ke svým účelům.

Řehák po obdržení nástrojů před celým družstvem přizná svou chybu (ano, i socialistický člověk může v době poodhalování Stalinova kultu chybovat), ale přednese s nápisem „Ve všem první“ za zády plamenný projev (slovo soudruzi v něm padne snad stokrát) a rozhodne se chybu napravit a mladý Toman se ujímá vedení orchestru a spojí s ním i osobní závazek (neožení se dřív než orchestr zahraje svatební pochod). Ale jeho sebedůvěra je až příliš vysoká, nemá zkušenosti a v hudbě se nevyzná, orchestr se mu začíná rozpadat pod rukama, což je ovšem v duch socialistické morálky zmírněno prohlášením činelisty, že „hraje s chutí, rád a dobrovolně“, přesto je situace vypjatá, proto musí přijít snad nejzajímavější postava celého filmu, skladatel Karas – Oldřich Nový. Jde o postavu chaosu, staré špatné doby, „rozemletý jako zrnko kávy“. „Harry“ Karas, hrající „sám sebe“, fiktivní i skutečná ikona doby minulé, která je znázorněna temným obalem desky a jménem písně „Proč myslet na zítřek“, jako doba temna a nevědomosti, bez cíle a bez budoucnosti, bez víry ve svítání, pomíjivé a zapomenuté slávy podléhající „žádosti“ po módních „šlágrech“, které záleží jen na koutcích k milování. Neuchopitelné a nepojmenovatelné, zahalené šedým dýmem a Karas jí podlehl, stal se její obětí, je si vědom vlastní neschopnosti, existenci ve lži pod nepravým jménem. Umí, jenže nechce, jeho mysl je zatemněná, ale socialismus mu ukazuje cestu, dává mu plné hrsti „chtění“ a nadšení pro práci, které dřívější doba neznala. Jeho sebelítost a individualita tvoří protiklad radostné kolektivní doby. Jeho dřívější role svůdníků jsou zesměšňovány jako projev slabošství, když podléhá plačící ženě, sama Jelínková dokáže užít své ženské zbraně k jeho získání, ve skutečnosti však nikdy nepodlehne. Karas v počátku ztělesňuje skepsi, nevěří, že by se orchestr dokázal za tak krátkou dobu naučit věci, které dříve trvaly léta, oblečen v „luxusním“ županu propadá malomyslnosti, ale Toman ho svým nasazením nakonec strhne do usilovné práce („to jsou galeje“). Karas si znovu zoufá, že měli poslat nějakého „dnešního“ skladatele, avšak Toman ho přesvědčuje, že i tak to jde. Socialistická hudba totiž nestojí ani tak na vůdčí postavě, ale spíše usilovné práci celého kolektivu. Zakládá se na „normohodinách“ s tvrdými cíli a kdo je nesplní, skončí na černé tabuli.

Jako protiklad Jelínkové vystupuje dav žen, poznamenaný starou dobou a chaosem, postrádají jasnou organizovanost (tak typickou pro všechno ostatní spojené s družstvem) a upřednostňují osobní zájmy před kolektivními. Chtějí svoje muže doma a pro sebe, místo toho aby pochopily, že pravou rodinou je družstvo a socialistický stát. Zároveň jsou zde opět vyzdvihováni členové družstva, kteří v rámci neustálého sebezlepšování překračují výrobní normy a ještě navíc se učí na hudební nástroje. Ukazují cestu k budoucnosti, kdy socialistický člověk nebude věnovat žádný čas svému soukromí, snad ani nebude spát, jen kolektivně pracovat na poli pracovním i kulturním. Ženy se však později pod vedením Jelínkové také zapojí do orchestrálního úsilí, neboť i ony pochopí tento blahodárný smysl.

Hudba z Marsu se vydá na zájezd, čeká ji první boj na hudebním poli, který zastihne naše hrdiny-hudebníky ne zcela připravené, avšak jejich nečekané herní a improvizační schopnosti a trocha štěstí je zachrání a rozšíří jejich slávu. Celá scéna se záměnou orchestrů odráží hlavně klasické komediálně-estrádní prvky, k dosti zoufalé roli Jana Wericha se raději nebudu vyjadřovat. Zároveň můžeme vidět zobrazení socialisticko-realistického umění v jeho lidovosti a jednoduchosti, která je ceněna daleko více než „elitní“ umělecké hodnoty. Umělec má být pracujícím dělníkem z lidu, který tvoří umění přístupné všem, umění oslavující světlé zítřky nebo komediálně-pozitivní, pro zlepšení již tak skvělé nálady pracujících i továrnách či na rekreaci.

Hrdinové však náhle zmizí, snaží se skrýt svou nepřipravenost, Jelínková si vezme na starost znovunalezení orchestru a vydává se na mýtickou cestu, správný směr pozná podle melodie, která zde má podobnou funkci jako jméno (což je obvyklé i dnes např. v reklamách). Dostane se až do samotného ráje, kde orchestr nalezl prozatímní útočiště. Jak tedy vypadá socialistický ráj? Možná bychom čekali město a továrnu, ale v případě tohoto filmu přejímá vizuální charakteristiky „tradičního“ ráje – máme zde zahradu, vinice, stromy oplývající plody, slunce a písně - hotový ráj na zemi, ovšem s jednou zásadní odlišností, v socialistickém ráji se pracuje! Blaženost povstává skrz řízení traktoru, sbírání plodů do košů, podle jejichž počtu soudím, že jistě překračují plán. Socialistickým mužům a ženám činí práce nevýslovné potěšení, že je až nutí zpívat, a takovou blaženost najdeme na každém správném pracovišti a každý předseda družstva (v tomto případě opět v „křesťansko-tradičním“ vizuálním provedení) je více než pán Bůh - moudrý a rozvážný, který nabídne hudbě z Marsu útočiště a ochranu před novinami a rozhlasem. Zde částečně prosvítá negativní postoj ke sdělovacím prostředkům, které se (minimálně v dobách dřívějších) zaměřovaly na poukazování věcí negativních, na hledání chyb a nedokonalostí. Ovšem správné socialistické zprávy se týkají jen úspěchů a oslav blažené reality.

Orchestru se poprvé podaří zahrát skutečnou skladbu skoro bez přípravy a naprosto skvěle, sledujeme proměnu Karase, který zahodil luxusní župan a oblékl košili a kraťasy (vidět takto Oldřicha Nového je skoro až k pláči). Hlavní hrdiny však čeká další zkouška, ještě stále se nedokázali zbavit žárlivé lásky, pro kterou není v socialismu místo – správný socialistický člověk je vždy věrný (i když hlavně straně a práci). Toman začíná podléhat chaosu – lásce a vínu a Karas se okamžitě rád přidá, Jelínková nezvládne situaci a způsobí tak chybu, která málem zničí celou kapelu. Pravda (jinak by to v socialismu ani nemohlo být) vychází najevo, avšak kapela místo toho, aby se jí postavila čelem, zbaběle z boje utíká. Zůstává jen Toman, který se opět setkává s bohem-náměstkem, aby se dozvěděl, že to všechno byl jeho plán-osud s cílem zlepšit kulturu v družstvu. Kapela mezi tím ovšem zcela propadne chaosu a pesimismu. Polepšený Karas však právě v tento okamžik konečně pochopí, že již není idolem ženských srdcí, snaží zachránit situaci, ale předseda zavrhne hudbu a volí návrat k práci a nazve ho „lstivým intelektuálem“. Toman však pozná, že Jelínková líbala Karase pouze ve jménu lepší závodní kultury a Karas spolu s pracující lidem, který vezme situaci spontánně do svých rukou, zahrají svatební pochod a umožní tak ústřednímu páru usmíření a cestu k oltáři (i svatba a problémy dvou lidí jsou řešeny navýsost kolektivně).

Mnozí by mohli čekat, že právě zde bude film končit, ale není tomu tak, příběh o lásce se možná celou dobu tvářil, že hraje hlavní úlohu, ovšem tento moment více než jakýkoli předchozí dokazuje, že jde především o oslavu socialistické kultury. Boj ještě neskončil, láska v něm byla pouhou epizodou a záminkou (což také vysvětluje, proč šlo o lásku již předem hotovou a jasnou a proč na mnoha místech filmu milostný příběh přinejmenším skřípal a působil dost podivně), nyní je třeba vyhrát, ukázat celé republice, že v Marsu zvítězili nejen u strojů v továrně, ale i s nástroji v ruce na prknech jeviště, že se „starají o člověka“ (i když celá tato mašinérie člověka, minimálně ve smyslu individuality, spíše usilovně popírá).

Kapela je již skvěle připravena, avšak opět narazí na „vnitřního nepřítele“ předsedu SPKPL, který je odmítá pustit dovnitř, ale v zápětí když zjistí svou chybu, neváhá ji přehodit na podřízeného. Hudebníci chtějí vyrazit dveře, avšak zabrání jim v tom příslušník Bezpečnosti, před kterým mají bezmezný respekt – v socialistickém státě jsou represivní složky státní moci vytrvale adorovány – projeví se jako rozumný člověk, který když uslyší kapelu hrát, je sám schopen učinit správné rozhodnutí i vzdor příkazům shora.

Scéna s dítětem a hraním ukolébavky, která umožní cestu na přehlídku je snad již pouhou přehlídkou socialistického kýče, opět paradoxně doplněného o hlas Oldřicha Nového. Hudba z Marsu se ztratí, projde podsvětím – pražskou kanalizací, aby v se poslední chvíli zjevila jako zázrakem přímo na pódiu strhávajíc z pozice pracujícího lidu ikonu špatného vedení státní kultury. V závěrečné písní vrcholí oslava nové socialisticko-realistické kultury, doplňující a rozradostňující práci, stmelující a sehrávající milióny lidí pod moudrým vedením strany, společného a spontánního úsilí pracujícího lidu, odsouzení planých projevů a tvorbu „umění pro umění“ avšak pouze s vyšším cílem – společné směřování k lepším zítřkům pod taktovkou socialistických ideálů, překonání sebe sama. Kapitalismus skončil, toto je totiž mnohem víc, než kdyby každý měl milión.

Tohle všechno je navíc poněkud paradoxně spojeno s postavou Oldřich Nového a hudbou vzdáleně připomínající jazz, socialistická ideologie v tomto filmu mistrně pohlcuje i ikony svobodného světa, nikomu to může připadat polehčující, dle mého názoru je to ale spíš ještě tím horší. Ano, tak zní odpověď na otázku z úvodu, rozhodně nejde o žádné tání ledu, naopak, jde o posun od někdy až z dnešního pohledu úsměvně primitivní mytizační propagandy začátku padesátých let k propagandě skrytější, sebepopírající a tím nebezpečnější.

Na začátek

Přečteno 465krát | Přidáno 30.05.2011 14:35 | Naposledy upraveno 19.09.2020 07:13

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url misto-mece-taktovka-aneb-s-harmonikou-bojujeme-frantisek-konvalinka

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = misto-mece-taktovka-aneb-s-harmonikou-bojujeme-frantisek-konvalinka
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×