Literární hrdina - napříč časem a žánry -

Stáhnout práci v souboru

Julie Matějková, R4.A

práce získala v roce 2010 1.místo
typ: palička

Počet normostran: 10, slov: 2833, znaků: 17783


Literární hrdina
- napříč časem a žánry -

V této úvaze bych se chtěla pokusit, jak již napovídá název, charakterizovat několik hlavních hrdinů z různých časových období a rozdílných žánrů. Zamyslím se nad tím, jak hrdinové v literatuře vypadali, proč byli kteří z nich vytvořeni, čím se vyznačovali, k čemu byli určeni, jaké byly jejich motivy a z jakých důvodů nyní (ne)vypadají jinak. Myslím si, že spousta současných literárních děl mívá hlavní postavy mnohem méně vážné a mnohokrát lidštější, než hrdinové bývalí dříve (tj. mají dnes více slabostí, nejsou černobílí a beze zbytku dobří či zlí, dělají chyby, jsou emotivnější atd.). Představím vám tu tedy v chronologickém pořadí několik vybraných postav, z jejichž popisů chci vyvodit, zda je má teze pravdivá, či nikoliv. Je to hrdina antických bájí, pak Woland z románu Mistr a Markétka, Pilát Pontský, jak je popsán v témže díle, a nakonec letec Yossarian z Hlavy 22.

Začněme hrdinou řeckých a římských bájí. Nejmenovala jsem žádného konkrétního, protože valná většina z nich si je velmi podobná. Obvykle to býval syn nějakého mocného božstva a pozemšťanky (výjimku tvoří, pokud vím, snad jen Achilles se smrtelným otcem Péleem a matkou Thetis, mořskou bohyní) nebo se alespoň narodil v královské rodině. Ano, správně, syn. V období antiky se žádná genderová rovnost nevedla – ženy mohly být obdivovány, unášeny, provdány, ty aktivnější mohly například zavraždit své manžely nebo samy sebe, účastnit se vzpoury, případně porodit nějakého toho Hérákla či Persea, ale samy se hrdinkami nikdy stát nemohly. Avšak zpět k tématu – tradiční řecký hrdina tedy míval výborný rodokmen (stejně jako ve starověkém Řecku a Římě neznali pojem hrdinky, nebyli ani hrdinové chudinští, „z řad lidu“) a bylo už od začátku jasné, že je předurčen k velkým činům. Mnoha hrdinů se jejich rodiny, zvlášť otcové, hned po narození zřekli, nejčastěji kvůli věštbě, která předpovídala, že dítě svého otce jednoho dne zabije. Místo aby tedy rodiče svou drahou ratolest hned po narození prokláli mečem, raději nesmírně komplikovaně zařídili, aby měl synek jen nepříliš velkou naději na přežití někde, kde si to nemohou zkontrolovat. Hrdinu-mimino pak samozřejmě kdosi zachrání a věštba se dříve či později stejně naplní.

Hrdina za svůj život vykoná mnoho velkých skutků, nejčastěji zabití nějaké nestvůry nebo splnění zdánlivě nesplnitelných úkolů. Pak už mu zbývá jen oženit se s nadpozemsky krásnou nevěstou a zemřít tragickou smrtí – Théseus, Bellerofontes, Meleagros, ti všichni sešli ze světa bolestnými a krajně nezáviděníhodnými cestami.

Taková však byla hrdinova role v té době – diváci neprahli po překvapeních či originalitě, prahli po příbězích, které znali a ve kterých mohli najít svůj vzor. „Podívej, co všechno dokázal /doplňte jméno oblíbeného hrdiny/, měl bys ho napodobovat a snažit se být také tak statečný, silný, chytrý a úspěšný.“

Zajímavé je, že řecko-římští hrdinové se často chovali impulzivně nebo zbrkle, například Hérákles, který umlátil jednoho ze svých učitelů lyrou, když se ho jednou odvážil mírně pokárat. To většinou vyústí v potrestání dotyčného hrdiny, který pak prostřednictvím zmíněného trestu vykoná mnoho slavných činů a vlastně si díky své chybě vyslouží jen větší proslulost. Další zajímavostí z oboru antických hrdinů je Odysseus – ten byl totiž chápán jako vyloženě kladný hrdina a přitom jeho hlavním atributem byla vychytralost, až lstivost a schopnost vždycky ze všeho vyváznout díky nečisté hře.


Dost už ale antiky - udělejme velký časový skok a podívejme se nyní do poloviny dvacátého století na úplně jinou postavu, která se sice dá nazvat literárním hrdinou, ovšem s hrdiny starého Řecka má společného asi tolik, co mlok s velrybou. Dámy a pánové, přivítejme profesora černé magie Wolanda – což není nikdo menší než sám Ďábel.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že půjde o postavu plochou a ryze zápornou, opak je pravdou. Poté, co Woland přicestuje do komunistické Moskvy a vystřelí si z některých jejích občanů (v čemž hraje podstatnou roli také jeho svita služebníků, složená z ne tak docela lidských tvorů), figuruje zde spíš jako jakási mírně znuděná ruka spravedlnosti trestající špatnost (jíž tu páchají ve větší či menší míře téměř všichni) a odměňující těch pár, kteří si to zaslouží. Vlastně by se dalo říci, že je zde jako náhrada křesťanského Boha, který, jak se z knihy Mistr a Markétka zdá, sice kdesi na nebesích je, ale obvykle se do ničeho nezapojuje, takže i kdyby nebyl, jen málokdo si toho všimne. A zde nabízím příklad jednoho z trestů, které v průběhu příběhu Ďábel vykoná:


„Ostatně barone,“ ztlumil Woland hlas do důvěrného šepotu, „proslýchá se, že prý jste neobyčejně zvědavý. Vaše všetečnost spolu se stejně enormní užvaněností začala budit pozornost. Ba co víc, zlé jazyky vám přiřkly nelichotivou přezdívku – donašeč a špicl. Povídá se, že špatně skončíte, a to nejdéle za měsíc. Tak tedy, abychom vás zbavili únavného čekání, rozhodli jsme se vám pomoci a využít k tomu dnešní příležitost. Vetřel jste se mezi mé hosty, abyste špicloval.“

... Pak se stalo něco nepochopitelného. ... V Azazelových rukou se cosi zablesklo, ozvalo se tlesknutí a baron se skácel pomalu na podlahu . Jasně červená krev mu zalila naškrobenou náprsenku i vestu. Korovjev nastavil pohár pod tryskající proud a podal ho plný Wolandovi. ...

„Na vaše zdraví pánové,“ řekl Woland ... a přiložil číši ke rtům.
- Michail Bulgakov: Mistr a Markétka, Praha, Odeon 1980, kapitola 23, strana 238

Ti, kteří se pokoušejí něco provést samotnému Ďáblovi, dopadají nejhůře, ani ostatní však nejsou ušetřeni, mají-li na svědomí něco zlého nebo – což je často skoro horší – vůbec nepoužívají hlavu, nepřemýšlejí. Naopak Mistr (jehož jméno se nikdy nedozvíme) s Markétkou jsou ke konci odměněni tím, že jim Woland umožní být opět spolu a to dokonce navždy.

Woland má také velmi lidský smysl pro humor, velitelskou povahu, zvyky a jasný, inteligentí názor na valnou většinu věcí, tedy vlastnosti, které se do obvyklé představy Ďábla, jehož hlavní funkcí by mělo být svádění duší ke hříchu, nijak zvlášť nezapadají. Už jsme si ale řekli, že Woland se od biblického Lucifera značně liší – mimo jiné zřídka kdy ponouká lidi ke špatnostem, protože v tomhle si bez něj lidstvo poradí až moc dobře samo.


Wolandovi se na rtech objevil úsměšek. „Mluvíš, jako bys neuznával stíny ani zlo. Ale laskavě se nad tímhle problémem zamysli: co by dělalo to tvé dobro, kdyby zlo neexistovalo, a jak by to na zemi vypadalo, kdyby zmizely všechny stíny? Každý člověk i věc má přece svůj stín. ... Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní všecky živé bytosti jen proto, že uznáváš jen světlo beze stínu? Bloude!“

- Mistr a Markétka, kapitola 29, strana 312

I přese všechnu svou ohromnou moc je v Mistrovi a Markétce Ďábel postavou člověku srozumitelnou a blízkou, chápeme většinu jeho pohnutek i nálad a je nám (přinejmenším mně) sympatický.


U Mistra a Markétky ještě zůstaneme, ale posuneme se k další z jeho postav – k hlavnímu hrdinovi „jeruzalémské“ dějové linie, odehrávající se za života Ježíše Krista (který je tu nazýván Ješua Ha-Nocri – tedy pravděpodobnou původní podobou svého jména). Blíže si prohlédneme syna krále hvězdopravce, nelítostného pátého prokurátora Judeje a jezdce Zlatého kopí Piláta Pontského.

Kdysi jsem v televizi zahlédla cosi, co se inzerovalo jako zfilmovaná podoba Mistra a Markétky, ale nedokázala jsem se na to dívat déle než dvě minuty, protože přesně po uplynutí téhle doby vstoupila na scénu Pilátova postava. Režisérovi filmu se s až uměleckou bravurností podařilo do této postavy zachytit všechno, co knižní Pilát postrádal – slabost, křehkost, submisivnost. Proto se mi však nyní nesmírně hodí jeho popis, neboť si na něm můžeme ukázat, čím „skutečný“ Pilát nebyl. To, čím naopak byl, pak může z velké části vyplynout.

Filmový Pilát Pontský byl velmi starý, vysušený muž se zbytky vlasového chmýří na hlavě, který působil dojmem, že ho pohromadě drží jen jeho slavnostní brnění. Mluvil tiše a v podstatě se nehýbal, ani hlavu neotáčel, což znovu umocňovalo dojem, že pokud by tak učinil, nějaká část těla by mu upadla. Nebylo v nejmenším jasné, jak si takový člověk proboha dokázal udržet vládu nad územím plným nepokojů.

Knižní judejský prokurátor sice nebyl popisován jako mladík, ale spíš než staře na mě působil jen vyčerpaně. Za to mohla z velké části nemoc zvaná hemikranie, která Pilátovi způsobovala nesnesitelné bolesti hlavy, při kterých někdy pomýšlel na sebevraždu. Přesto byl velmi silnou osobností, protože navenek na sobě obvykle nedával nic znát, pokud to bylo jen trochu možné, a svým vystupováním skutečně naplňoval představu někoho, koho je radno oslovovat „vladaři“.


Vězeň se naklonil dopředu a ujišťoval:
„Věř mi, dobrý člověče...“
Ale prokurátor ho přerušil, aniž sebemíň zvýšil hlas či změnil pózu.
„Ty mě oslovuješ ,dobrý člověčeʽ? Jsi na omylu. Po celém Jeruzalémě si o mně šeptají, že jsem sveřepý netvor a mají pravdu.“ Poté stejně monotónně dodal: „Centuriona Krysobijce ke mně! ... Tenhle zločinec mi říká ,dobrý člověčeʽ. Odveď ho a vysvětli mu, jak se mnou má mluvit. Ale nezmrzač ho.“

- Mistr a Markétka, kapitola 2, strana 16

Vězeň (shodou okolností to byl právě Ješua) nebyl na tu dobu potrestán nijak krutě či necitelně – dostal jedinou ránu důtkami, aby si pamatoval, jak se má chovat před osobou Pilátova postavení. Pilát sice skutečně nepropadá návalům emocí, ani příliš často nevstává ze svého sedadla, ale není to proto, že by byl slabý nebo apatický – jen to částečně nemá zapotřebí, protože si je jistý svou převahou, a částečně se při většině běžných denních úkonů snaží ještě navíc zvládat svou nemoc.

Dalším Pilátovým důležitým rysem je láska k jeho psu, Bangovi. Bango na oplátku se svým pánem věrně sdílí všechna jeho utrpení a snaží se mu od nich ulehčit, jak jen dokáže. Naprosto oddaný je Pilátovi také vůdce jeho palácové gardy Marek Krysobijec, kterému prokurátor kdysi v bitvě s divokými germánskými kmeny zachránil život.

Pilát Pontský se v průběhu knihy pokusí Ješuu zachránit od ukřižování, a když neuspěje, pomstí jeho smrt vraždou Jidáše Iškariotského. Ještě dlouho potom si přesto vyčítá, že byl zbabělý a neudělal dost. Pátého prokurátora Judeje je s plynoucím dějem knihy čím dál snazší si představit, má své myšlenky a postoje – stejně jako Woland působí dojmem plastické, propracované postavy, jakou byste mohli potkat i dnes, přestože je povahou velmi odlišný.


A nakonec tu máme posledního z našich hrdinů, kterým je John Yossarian, hrdinný to letec americké armády, který by byl ochoten kdykoliv položit život za svou vlast, přesvědčení a za jablečný koláč své mámy... vlastně ne, promiňte, špatná kniha. Kdyby se Yossarian vyskytoval v jiném literárním díle, je celkem slušná pravděpodobnost, že by ho něco takového potkalo, ne tak ve slavném válečném románu Hlava 22. Yossarian je totiž srab, srab na druhou, všech srabů král a jediného člověka, kterého kdy potkal a který byl doopravdy ochoten zemřít za své názory a libovolnou pochutinu připravenou jeho matkou, Yossarian pomluvil jako komunistu a rasistu, aby ho vykopli z vojenské nemocnice, protože sdílet s ním jeden nemocniční pokoj bylo naprosto nesnesitelné. Ach ano, nemocnice – Yossarian v nemocnici předstírá neschopnost bojovat, protože nechce ve válce zemřít. Trpí – jak se mu všichni snaží dokázat – utkvělou představou, že se ho někdo snaží zabít. Že se ho snaží zabít úplně všichni kolem něj, protože ho z nějakého nepochopitelného důvodu šíleně nenávidí. Útočí na něj, když letí letadlem, útočí na něj, když je v táboře, útočí na něj, když je vzhůru i když jde spát. To, že někdo přitom útočí i na všechny ostatní, a že bomby shazované nepřáteli nemají vůbec za cíl zabít jeho konkrétně, moc dobře ví, ale jak sám říká: „Jenže co je mi to platný?“

Yossarian se také snaží přesvědčit lidi okolo, že je blázen, aby byl propuštěn z armády, ovšem tady už přichází na řadu to, po čem je kniha pojmenována – Hlava 22. Podivný, pokroucený, sebevysvětlující zákon, který nelze obejít. Nejlépe ho asi vysvětluje tento trochu delší úryvek:


„Cožpak vy nemůžete člověku, který se zbláznil, zakázat lítat?“ otázal se Yossarian.
„Samozřejmě, že můžu,“ sdělil mu doktor Daneeka. „Je to dokonce moje povinnost. Podle předpisu jsem nucen každého, kdo je stižen duševní chorobou, vyřadit z letové služby.“
„Tak proč z ní nevyřadíte mě? Já jsem blázen. ... Všichni vám potvrdí, že jsem nesporně šílenec.“
„Jsou to cvoci.“
„Tak proč je nevyřadíte z letové služby?“ ...
„Protože jsou to blázni. ... Vždyť jsem vám před chvilkou říkal, že jsou to cvoci. Ale může člověk připustit, aby blázni rozhodovali o tom, jestli jsou blázni, nebo ne?“ ...
„Je Orr blázen?“
„Jistě.“ ...
„A můžete ho vyřadit z letové služby?“
„To můžu, samozřejmě. Ale musel by mě o to nejdřív požádat. To je součást předpisů.“
„A proč vás o to tedy nepožádá?“
„Protože je blázen. ... Musí to být cvok, když pořád někde lítá ... ačkoliv už tolikrát přežil jenom zázrakem. Jistěže ho můžu vyřadit z letové služby. Ale musí mě o to požádat.“ ...

„A vy ho pak můžete vyřadit z letového nasazení?“ ...
„Nikoliv. Já ho pak nemůžu vyřadit z letového nasazení.“
„Chcete říct, že je v tom nějaký háček? Začíná mě z vás bolet hlava.“
„Hlava vás bolí z Hlavy XXII, ne ze mě. ... Podle Hlavy XXII totiž člověk, který žádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen.“
- Joseph Heller: Hlava XXII, Praha, Naše vojsko 1985, kapitola 5, strana 48

Člověka z téhle krystalické preciznosti skutečně málem začne bolet hlava, vraťme se ale k Yossarianovi. Ten si myslí, že je jediným příčetným v táboře plném bláznů. Je dost možné, že má pravdu. Každého okolo něj válka nějakým způsobem zdeformovala, pokřivila mu vnímání a nechala vystoupit na povrch ty nejabsurdnější rysy, ovšem Yossarian není výjimkou. Navenek jediné, o co mu jde, je co nejdéle přežít a na té (snad) dlouhé cestě životem osahat tolik ženských, kolik se mu jenom podaří. Protože mu ale jako čtenáři vidíme do hlavy, víme, že jenom přejal tu podivnou logiku a pravidla, která se v armádě uplatňují, čas od času je překrucuje k obrazu svému, nicméně si stále uvědomuje jejich nesmyslnost. Kdykoliv se na ni však snaží poukázat, je klasifikován jako šílenec. Tak se jako blázen začne chovat spolu s ostatními, nebo spíš na truc ostatním.

Jaký je to posun od postav antiky, kde si pod slovem „hrdina“ představili mocného Hérákla, chytrého Odyssea, odvážného Persea, zosobnění síly a důvtipu. Nyní čítáme o hrdinech, kteří nejsou takřka nic než jediný uzlíček slabostí a obav. Jsou nám ale sympatičtější oni, nebo se více zhlížíme v téměř bezchybných postavách starověku, které jsou rovny bohům?


Představili jsme si tu čtveřici různorodých hrdinů, z nichž každý má jiné motivy, vlastnosti, způsob myšlení. Řečtí hrdinové vznikali jako vzor pro prosté obyvatele, často i tím, že vypravěči vychvalovali a vychvalovali některého krále nebo vládce, až ten se povznesl do nadpřirozené roviny. Měli ztělesňovat úspěch, byli schematičtí, neměli žádnou povahu, která by stála za zmínku, jejich charakter se odvozoval výhradně podle jejich schopností. Naproti tomu Woland a Pilát jsou osoby sice mocné, ale komplikované, propracované, mají své klady i chyby, zvyky a přání, která hrají v příběhu důležitou roli. Proměna hrdiny z bájného siláka na něco úplně jiného byla pak dovršena v podobě Yossariana, který je znakem veškeré absurdnosti války a vznikl, aby tuto myšlenku zprostředkoval i ostatním. Příhody, které se mu stávají, bývají tak šílené, až se člověk obává, že by to mohla být pravda.

Můžeme však říct, že každý z nich by byl příznačný pro svou dobu? Pro řecko-římské hrdiny jistě, ti tehdy bývali jedním ze základních pilířů literatury. Co se týče Yossariana, o tom by se také dalo říci, že je typický pro období po druhé světové válce, kdy byly z pochopitelných důvodů skutečné žně válečných románů a jejich hrdinové často nijak hrdinští nebývali. Ale je snad Ďábel obvyklou postavou v románech z komunistické Moskvy? A co teprve Pilát Pontský? A jak vůbec vypadá „průměrný“ hrdina naší doby?

Poslední dobou je sice velmi populární fantasy, takzvané „pohádky pro dospělé“ (i když často to jsou spíš pohádky pro děti, které jednoduše už nudí Červená karkulka). Ale nedá se říci, že by v knihkupectvích beze zbytku dominoval tento žánr. Jak se zvedá počet obyvatel Země a je čím dál snazší dostat cokoliv z jednoho jejího konce na druhý, je také pořád více spisovatelů, kteří svá díla mohou publikovat prakticky na libovolně velkém území. To dříve nebylo možné. Je tedy pravdou, že kdysi byli hrdinové v konrétním období jedné kultury takoví či makoví, ale dnes už to neplatí. Můžete si stejně snadno přečíst knihu o dokonalém, bezchybném hrdinovi, který xxx krát zachrání svět, stejně jako můžete jít a koupit si příběhy ze života drogově závislých.

Myslím si tedy, že dnešní hrdinové nemusejí být zdaleka tak „placatí“ a bezchybně dobří nebo zlí, jako bývali dříve, ale velmi snadno také mohou, protože dnes už je výběr hrdinů nesrovnatelně větší. To sice znamená, že na nás za nějakých těch tisíc let svět nejspíš nebude vzpomínat kvůli našim knižním hrdinům, ale zase si každý může číst přesně o těch, které má sám v oblibě a kteří jsou mu sympatičtí, a nemusí se při tom zdaleka omezovat na nějaký konkrétní druh chápání hrdiny. Bohužel někdy je těžké se v té ohromné záplavě děl a postav vůbec vyznat. I přesto to ale podle mě je dostatečně výhodný obchod, protože sama si už život bez knih nedokážu vůbec představit.


KONEC

Na začátek

Přečteno 978krát | Přidáno 21.06.2011 19:43 | Naposledy upraveno 25.09.2020 10:39

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url literarni-hrdina-napric-casem-a-zanry-julie-matejkova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = literarni-hrdina-napric-casem-a-zanry-julie-matejkova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×