Kobra-Koráb Ó brak!

Stáhnout práci v souboru

Mikuláš Brázda, R8.A

práce získala v roce 2006 1.místo
typ: čeština

Počet normostran: 16, slov: 4506, znaků: 28177




Kobra-Koráb
Ó brak!














Úvod

Při četbě barokní literatury a literatury, barokem se zabývající, jsem s údivem seznal, že se cítím býti velmi spřízněn s člověkem barokním, s jeho obavou i nadějí. Zdeněk Kalista v doslovu ke své knize „Tvář baroka“ mluví o hluboké spřízněnosti naší doby s onou mnohými poplivanou „dobou temna“. Stačí jen zhruba pochopit barokní maxima, dobře se rozhlédnout v propasti svého srdce, a nelze než dáti mu za pravdu. V naší době je mor dosti nenápadný ( o to však zlověstnější ), a tak bych rád zaměřil kritické oko tohoto eseje i na barokní ozvěny v moderní literatuře, ale téma, které budu zkoumat, se projevuje jako jedinečný fenomén – syntetizující snad všechny podstatné rysy své doby – právě a jen v baroku.


Tanec smrti

V hlubokých tmách, ve kterých se nalézá čas od času každý z nás, se snažíme vždy přichytit toho znejmilejšího, nechceme-li utonout na dně propasti. Jsou dvě věci, kterými jsem si jist za všech okolností, a které budu vždy milovat. Těmito kotvami jsou tanec a Bůh. Právě proto cítím duchovní spřízněnost se zvoleným tématem ( o čemž si – řekněme trochu škodolibě – mohou mnozí pouze nechat zdát ) a pod svýma nohama cítím dobrou startovní pozici. Otázkou však zůstává, jak se svého úkolu zhostím, a zda mi mé sympatie či antipatie nebudou při zkoumání problému spíše překážet, jak se stalo už mnohým.


Prostředky zkoumání a jejich ospravedlnění

Cesta, po které se chci vydat, je místy nemálo intuitivní, a má schopnost kritiky, analýzy a syntézy, velmi slabá a nedostačující, a tak bych rád požádal laskavého čtenáře o trochu shovívavosti, neboť to myslím upřímně. Cesta bude zšeřelá a úzká, neboť se budu často opírat o poetické obrazy a autority, zdánlivě nemající s barokem nic společného, doufám ale, že ospravedlním tato srovnání výsledky, jichž dosáhnu, a že správně rozpoznám kvalitu těchto poetických obrazů. Samozřejmě, že dlouhé a rovné cesty logického racionalismu ( positivismu, pokud bych na konci nabídl čtenáři velkolepou syntezi ) bych se zhostil raději, ale obávám se, že můj mdlý rozum mi dá kráčet pouze po oné pohodlné cestě subjektivních soudů a hlubokých aforismů, cestě pohodlné, neboť skryje mnohou slabost a nedůslednost ducha.



Spojení tance a smrti

Základem jakékoli poezie jsou dvě věci – síla poetického obrazu a dynamika jeho proměny v obraz jiný. Není mnoho ( z hlediska síly poetického výrazu ) lepších spojení, než tance a smrti. Tanec totiž navozuje představy radostné, představy hostiny, dokonalého uvolnění těla i duše, oslavné extáze. Tanec je dokonalou antitezí smrti, daleko lepší než život, neboť s sebou nese silnější asociace. Spojením těchto dvou protikladných sil vzniká ( jak už to při spájení opačného bývá ) nádherné napětí a dynamický kontrast, jenž dává tomuto obrazu poetický výraz par excellence.

Ještě jedna věc však nesmí být zapomenuta. Téměř dokonalou básnickou sílu propůjčuje tancům smrti dynamika obou motivů. O tanci snad ani nemusím promlouvat. Najdete snad lepší, živější, přirozenější ztělesnění pohybu než tanec? A co se týče smrti – řečenou dynamikou se myslí zejména dynamika proměny ( poetického obrazu nebo čehokoli jiného ). Existuje snad lepší ztělesnění přeměny než smrt?


Dokonalost tohoto poetického obrazu spojení tance a smrti mi až vhání slzy do očí. Ještě jednu věc však musíme vyzdvihnout na světlo – a to uvěřitelnost tohoto spojení. Stejně jako nám nebude nikdo věřit „ohnivou vodu“ nebo „vodní oheň“ ( nebo bude, ale k slzám ho to nepřinutí, pokud není Indián ), stejně tak neuvěří třeba „živé smrti“. Je třeba říci „ohnivá řeka“ nebo „tekutý oheň“, je třeba říci „tanec smrti“. Jen svár abstraktního a konkrétního dá metafoře onu dynamiku kontrastu, a tedy i právo na život. Zde se vynořuje další věc podstatná pro barok – sjednocení těch nejnižších a nejvyšších věcí ( – člověka a Boha ). Ještě musím podotknout, že pro barokního člověka mohl z těch dvou být tanec tím abstraktnějším pojmem.


Tanec

Prozkoumejme teď blíže pojem tance. Je to snad ta nejstarší činnost, kterou si člověk uchoval. Starší než řeč, starší než zpěv – odvážil bych se tvrdit, že starší je jen fyzická láska, která snad mohla být tanci předobrazem. To ovšem teď není důležité. Víme jen, že se pohybujeme opravdu hluboko v historii lidského rodu, a až půjdeme po stopách toho pohanského v baroku ( čehož se dříve či později odvážíme ), přijdou nám takováto kotevní lana velmi vhod.

V dnešní době ( jako prakticky u všech ostatních artistních činností ) existuje jen jediný druh tance, totiž ten bez praktického účelu. Nemluvím teď o l´art-pour-l´artismu, ale o ztrátě víry v magii. Všechna umění byla původně součástí rituálu, měla svůj magický účel. Jak však člověk poznával více kauzalitu světa, víra v magii rychle odkvetla do zapomnění. Zbyly jen poloprázdné formy, ze kterých se zrodilo umění, tak jak ho známe. Mluvím o těchto věcech, neboť si chci položit otázku, zda ( když jsem v době barokní našel tolik pohanských rysů ) nemůže mít tanec smrti i svůj význam magický? Odpověď však, až hlouběji vyčerpám ono téma barokního pohanství.

Tanec je především nápodoba. Existuje však výjimka, neboť nemáme, co napodobit. Mluvím o tancích, jež jsou součástí pohřebního ritu, nejpodstatnějších nejen pro nás. Neboť u primitivních národů v tomto případě přece nalézáme prakticky totožné nálady, jako u smrtí tance barokního. Stejné pohřební veselí, tanec na hrobech. Příklady tohoto najdeme prakticky úplně všude, ale žádná jiná dějinná údobí nebyla tímto fenoménem tak hluboce prodchnuta, tak přesně vystihnuta. Je to náhoda? Nebo osud? Odpověď se opět pokusím nalézt, až hlouběji vyčerpám téma pohanských rysů baroka. ( Doufejme, že tato lákavě znějící kapitola, do které jsem se zatím pokusil odsunout řešení všech obtížnějších otázek, vůbec někdy přijde.)

Způsobů barokní víry jsme se sice ještě nedotkli, ale pokusme se ještě trochu si zamotat hlavu. Yeats říká, že jsou pouze tři věci od Boha: „For there are only three things given by God – poetry and dancing and principles.“ Sjednotit poezii a tanec nám ( ze svrchu vypsaných důvodů ) rozhodně nebude dělat obtíže. Co kdybychom se pokusili spojit s těmito i ony zásady – morální Credo. Získáme?


Barokní religiozita

Bůh je alfou i omegou barokního člověka, počátkem i koncem. Skrze něj se děje vše a o Něm nikdo nepochybuje. Jak by také mohl? Bez Boha by se stal život totálním marasmem a marností. Bůh dává světu a životu smysl, bez Něj by vše bylo pouhým nepřespaným snem bez konce, šedou noční můrou. Právě ve vztahu člověka a Boha musíme hledat kořen všeho kontrastu. Právě z tohoto nesouměřitelného vztahu povstává ono spájení protikladů, neboť člověk chce dosáhnout Boží blízkosti. Co Bůh? Mnozí pochybují o způsobu jeho jednání ( pozorovatel, loutkoherec… ), ale nikdy nepochybují o jeho existenci. To přichází až s osvícenstvím, kde sice církev stále držela pozice, ale vztah této doby k Bohu dobře ilustruje historka, kdy jakýsi astronom sepsal knihu nebo učebnici o vesmíru, ve které nebylo ani stopy po Bohu. Napoleon shlédnuv tuto knihu, zeptal se, proč Ho zcela ignoruje. Astronom odpověděl: „Sire, této hypotézy jsem neměl zapotřebí.“

Bůh barokního člověka je vším než hypotézou. Myslím, že nejlépe Jeho vztah ke člověku vyjadřuje obraz manžele, v extrémních případech milence ( bosá mystika - lemrák ). Člověku barokní doby stačil jediný verš: „Not our will but Thine, O Lord!“

Ona podivná slova „o tom pohanském v baroku“ se začínají pomalu vysvětlovat. Barok má totiž výrazně ženské rysy – hloubku ( Bridelova představa Boha jako propasti ), kontrast, tajemství, zázrak ( zrození dítěte ), rozporuplnost, Cesta Hada ( viz dále ), odvahu, dokonalé odevzdání se Boží vůli ( k tomuto Yeats: „Within ourselves Reason and Will, who are the man and woman, hold out towards a hidden altar a laughing or crying child.“ ) Vůle je žena, neboť se nikdy nedá plně ovládnout. Proto je lepší ji cele svěřit Bohu. Skrze tuto ženskost jsem došel k asociaci s pohanskými časy, která sice není úplně pomýlená, ale nejvhodnější také není.

Co tedy onen odvážný pokus spojit v jedno poezii a tanec a Credo? Metaforický tanec tak získá vlastnosti víry, víra tak získá vlastnosti tance a obraznosti. Nespatřujete záblesk podstaty tanců smrti?

Jeden příklad předchozího – stejně jako tanec je i víra především nápodobou. Imitatio dei – nejde o stejný princip homeopatické magie jako u primitivních národů?


Vítr

Vítr jest život člověka, nestálost je jediná stálá věc. Toť základní teze baroka, co se týče pozemského světa. Jestliže poznáváme Boha skrze tento svět, musíme říci, že nestálý je i Bůh. Nemůžeme si být nikdy jisti, jaké jsou Jeho cesty. Víme však, že tam někde je, a to nám dává útěchu a sílu odolávat větru. Cesta, kterou si barokní člověk zvolil skrze Boha a kterou dosti přesně tanec smrti charakterizuje, je prakticky totožná s cestou knihy Kazatel. Nejdůležitější je uvědomit si svou pomíjivost ( k čemuž napomůže i srovnání se s Bohem – viz Bridelův opus optimus ), a pak můžeme jít, jíst svůj chléb s radostí a popíjet své víno s dobrou myslí.

Metafora větru je úžasná, neboť nejenže přesně vystihuje nestálost života, ale skrze ni si můžeme upřesnit vztah baroka k Bohu. Vzduch ( vítr ) je totiž to, co sytí oheň.


Oheň – pramen toho pohanského v baroku

Pro barok nesmírně důležitá metafora ohně je klíčem k odhalení vztahu baroka k Bohu. Tuto metaforu najdeme prakticky všude – extrémně výrazná je v poezii Bridela nebo Michelangela. Nejčastěji je k ohni přirovnáván člověk, neboť se spaluje svými žádostmi. Tohle krásně vyjadřuje Shakespeare, který ve svém prvním sonetu říká: „Feed´st thy light´s flame with self-substantial fuel“. To znamená, že člověk - stejně jako třeba svíce – postupně spaluje sám sebe.

Oheň je také dost často metaforou víry. Tohle krásně vyjadřuje Rynek – „…a moje duše bude tam jediným světlem, a nakonec se natolik rozteskní láskou ze samoty, že vzplane, a od ní se vznítí klenba stromů, a lehkostí plamene vynese zemi jako hrotitou hvězdu před Boží trůn mezi Zvířata a Starce, a bude potom konec bědy lidské.“

Asi tu nejkrásnější metaforu, která dokonale shrnuje vše podstatné pro baroko ( navíc do úžasně působivého obrazu ), nám nabízí Shelley. Říká: „Our minds are but mirrors of the fire for which all thirst.“ Zde jasně vidíme představu Boha jako ohně – místo Boha je lepší říci spolu s Yeatsem „ Last Condition“, což nám ovšem moc nevadí, neboť je zcela jisté, že co člověk, to jiná představa Boha – a tak nám může být jedno, zda říkáme Bůh nebo Last Condition. Spojuje se zde představa člověka – obrazu Božího, ohně – jako toho nejryzejšího projevu dynamické proměny a motivu zrcadla.


Krátce k motivu zrcadla: Tento všudypřítomný motiv souvisí s onou neustále omílanou maximou „poznati Boha skrze tento svět“. Jako se Bůh odráží a je obsažen ve všem, co stvořil ( tedy i v člověku – zde bych viděl slaboučký náznak řešení paradoxu Boží všemohoucnosti a svobodné lidské vůle ), tak se věci odrážejí v zrcadle, nebo také umělec ve svém díle. Složitější otázkou je, proč takto poznávat Boha? Myslím, že řešením je Vykupitel. Neboť v Boha přicházíme skrze našeho pána Ježíše Krista. Obraz Krista ( jako člověka – pro umění baroka velmi důležitý a častý motiv Ecce Homo ) je představa daleko silnější a expresivnější, než nějaké abstraktní konstrukty, které nabízí církevní katechismus ( i když i ten může být půvabný a svůdný – viz Bridelovo Křesťanské učení veršemi vyložené nebo předposlední kapitola Joyceova Odyssea ). Poznávat Boha skrze tento svět je tedy nutno, protože se vše děje skrze Krista, jenž je božím vtělením.

Tak se nám krásně spojují dva zásadní rysy baroka - zrcadlivost a tělesnost – v jediném momentu – v osobě Ježíše Krista ( což také není úplně nejhlubší postřeh, neboť v Kristu se spájí naprosto vše, ale ne vše lze takto pěkně vyložit ).


Zpět k ohni

Touto metaforou se nám tedy dosti projasnil vztah barokního člověka k Bohu. Ovšem, Yeats cituje tento Shelleyho obraz a hned dodá, že se musí zeptat: „What or who has cracked the mirror?“ Otázka logická, neboť kromě Krista není žádný člověk dokonalým zrcadlem. Odpovědí je samozřejmě Had. Yeats nazývá ono Last Condition rovnou Condition of Fire a říká: „Path of Serpent leads to the Condition of Fire.“ Onou Cestou Hada myslí samozřejmě tvůrčí činnost, tvůrčího hada v člověku. Ale nemohli by být tito hadové jen jedním kruhem, požírajíc si navzájem své ocasy? Neboť jen člověk, jenž poznal hřích, může tvořit. Adam a Eva rozhodně začali zpívat a tančit až po Pádu ( v Holbeinově cyklu jim k vyhnání hraje smrtholka na kytaru ). Bylo by to pro barok nádherně příznačné – přiblížit se Bohu skrze ženu, neboť ta nám dala schopnost tvořit.


Barok je plný pohanství, ale toho pohanského v křesťanství. Čím to je, že barok si z křesťanství vybírá ty nejvíce pohanské motivy? Nejvýraznější je asi mariánský kult - zcela průhledné uctívání Matky Země. Na vině budou asi ony ženské rysy baroka. Kde se vzaly ty? To se ovšem ptáme, proč se barokní člověk zcela odevzdává Bohu. Nemyslím, že budu schopen odpovědět.

Abych si uklidil před další prací stůl – otázka po magickém významu tanců smrti je zřejmě hloupost. Pokud zjistím, že není, řeknu vám to.
A aby bylo prozatím vše uzavřeno a všechny počty byly složeny, vraťme se ke vztahu větru a ohně. Vítr sytí oheň. Naši víru sytí náš život – věřit můžeme, jen když si uvědomíme svou pomíjivost.


Smrt

Smrt je tou nejdokonalejší proměnou. Je to mezník, se kterým se musí vyrovnat každý člověk. Její hlavní rysy musely obzvlášť fascinovat barokního člověka. Barok, který se tak rád pohyboval na hraně ( světla a tmy, umění a kýče… ), musel být tímto nejtajemnějším prahem doslova hypnotizován. Také tělesné rysy smrti – představa hnijícího těla prolezlého červy – měla pro barok podstatný význam. Jednak tato představa je opravdu nemálo sugestivní a vzpomeneme-li si na barokní koncentraci na tělesnost, jistě nám nepřijde zatěžko pochopit, proč byl barokní člověk smrtí tak očarován. Pak také tato představa dokonale podtrhuje onu pomíjivost, které si musí být jeden každý vědom, chce-li obhájit svůj život před Nejvyšším Soudcem.

Smrt navozuje představu vyplouvání na širé moře. Bachelard píše, že prvními mořeplavci byli mrtví, kteří se na moře dostali daleko dříve než živí. Baudelairův verš praví: „Ó vzhůru, Smrti, ty starý kapitáne!“ Bridel přirovnává tělo k lodi, což se mu krásně spojuje, když na jiném místě říká: „…moře´s, v němž se nebouří, ty jsi Bůh bez míry velký.“

Smrt tedy navádí člověka do té nekonečné dálky, která je tichá a vlídná, pokud byla jeho víra čistá.
Tanec smrti by mohl být poslední rozloučení se Kolumbovo před vyplutím k Nekonečnu. Rozloučení ovšem veselé, neboť on opravdu chce vskočit v propast Neznáma.


Odpoutejme se nyní trochu a zasmějme se:
Reklama na kávu -
Ó div, samota a káva za soumraku: O lente, lente, currite noctis equi!

Krutý smích

Krutý smích je po tanci a Bohu třetí věcí, kterou miluji a po které toužím, neboť bez ní nemůže být opravdový život. Krutý smích je totiž odpoutáním se od reality, tím že si uvědomíme, jak moc je opravdová. Krutý smích jsou Druhé myšlenky ( když si řeknete, že myslíte chybně, třeba protože při tom k někomu promlouváte ). Je to okamžik, kdy zavřete oči, a pak je zavřete ještě jednou. Je to zenová pozornost. Je to díra ve víčku, takže vidíte, i když zavřete oči. Je to Filosofie básnické skladby. Je to pomíjivost, kterou si uvědomíte skrze knihu Kazatel. Je to Zeamiho rčení: „Oči vpředu, mysl vzadu.“


Právě u Zeamiho bych se rád na chvíli zastavil, neboť skrze něj mohu vyzískat ještě trochu více, a kdo ví, jestli na něj v tomto eseji ještě narazím. Zeami se narodil přesně o dvě stě let dříve než Shakespeare a Marlowe, a to do doby, která je i jeho přičiněním nazývána japonským barokem. Tuto dobu, a především její umění, stejně tak jako evropský barok charakterizuje důraz na antitetičnost a skrze to totální syntéza. Ta se nejvíce promítá na divadle, které zahrnuje prakticky všechny artistní činnosti. Tím nejzásadnějším momentem tohoto divadla je tzv. „ma“ – významuplná prázdnota. V hudbě je to přeryv v rytmu nebo pomlka po konci nějakého tématu, v tušovém malířství je to bílá plocha, v chiaroscuře scura. Na divadle je to póza „mie“, kterou herec provádí po dlouhém, neuvěřitelně efektním a náročném tanci. Herec se zastaví v nějaké pozici, vůbec se nehýbá, ale celou svou myslí se koncentruje na svou pózu ( Breton: „explozivní strnulost“ ). Divákům pak připadne, že herec vyzařuje více dynamiky, než když předtím skákal jedno salto mortale za druhým. Často se doporučuje ještě stočit panenky ke kořeni nosu, což naznačuje pohrouženost do sebe sama.

Tohle tak obšírně vykládám, neboť se mi dosti jasně spojuje v mysli póza mie a barokní sochy, respektive kostely. Ač naprosto nehybné, vyzařují neskutečný dynamický moment, a tak jsou – i skrze dynamiku kontrastu – s „mie“ prakticky totožné.

Pózou mie by mohla být i smrt, pokud bys při jejím provádění myslel na Boha, a předtím pořadně provětral smrtholku ve víru tance. Po „ma“ totiž vždy přijde to podstatné, které by ovšem bez této prázdnoty nemohlo existovat.


Víme tedy, co znamená krutý smích doopravdy. Je to prostředek, sloužící k odpoutání se od reality, jehož vlastnosti jsou pro barok dosti příznačné. Opět je zde kontrast – smích na pohřbu, a také takhle se smát je dosti příjemné, a tím nepohrdne žádná doba, barok obzvlášť. Myslím, že zdraví té které doby dobře vystihuje, zda disponuje nějakým takovým prostředkem a nakolik je rozšířen (srovnej barok a dnešek ).

Všudypřítomnost krutého smíchu v baroku souvisí s oním všepronikajícím větrem – pomíjivostí. Pokud si uvědomíš svou pomíjivost, můžeš se vysmát všemu a smrti obzvlášť.

Tanec smrti v literatuře

Podívejme se nyní, jak je tanec smrti zachycován v literatuře, a to přestože literární tanec smrti tvořil v baroku neoddělitelný celek s jeho výtvarným zachycením. Tento pohled nám poté umožní zahledět se do dálky, kde se již šikuje k tanci.

První věcí, které si hned všimneme je výrazný rytmus. Krátký, strohý, úsečný, stejně jako jednotlivé básně ( pracuji nyní s knihou Tanec smrti s ilustracemi Michaela Jindřicha Rentze ). To celkem samozřejmě souvisí s motivem tance. Proč ovšem krátký a strohý? Protože smrtholka se s vámi také moc dlouho nevybavuje, a navíc rytmus více vynikne pokud je krátký, neboť to mu propůjčuje údernost.

Dosti zajímavá je ale prakticky totožná forma tanců smrti a Bridelovy básně Co Bůh? Člověk? V obou případech se jedná o osmiverší se sdruženým rýmem, který se ovšem u tance smrti neustále proměňuje – jednou se rýmuje vše, jak má, většinou ale najdeme porušení tohoto pravidla. Jediná věc zůstává – vždy se rýmuje konec, což básním dává sevřenost a celistvost.

Tanec smrti zahrnuje padesát těchto básní spojených hierarchicky podle osob nebo témat, kterým se věnují. Bridelova báseň obsahuje sedmdesát těchto osmiverší, které se rýmují zcela pravidelně. Mohlo by nás napadnout, že Bridel schválně využil tradiční německé osmiverší spjaté s tancem smrti. Co by to znamenalo, kdybychom četli tuto báseň jako tanec smrti? Je to možné? Myslím, že zcela jistě ano. Vše je upřeno směrem k Bohu, báseň je těžce expresivní, má výrazný rytmus, který se neustále mění – tu zvolňuje, tu zrychluje, a to i v rovině obsahu. Nechybí hra – se slovy, zvuky… Zrovnoprávňující funkci tanců smrti odpovídá „Co Bůh? Člověk? Kdokolivěk?“. Navíc, je to nemálo extatické.

Základní námitkou by byla ovšem absence toho krutého smíchu, bez kterého si neumíme tanec smrti vůbec představit. I zde je řešení – neboť krutý smích je uvědomění si pomíjivosti a uvědoměním si pomíjivosti přichází pokora. Ta je dalším prostředkem, jak se odpoutat od reality, neboť čerpá svou sílu skrze srovnávání s Bohem.

Bridelova báseň by mohla být záznamem myšlenek těch, kteří v objetí smrtholky naposledy utužují svoji víru – sám Bridel v ní říká, aby si ho Bůh rychle vzal k sobě, že už je připraven.

Ještě lépe – Bridelova báseň je tím fantastickým erbem smrti z poslední, padesáté rytiny Rentzova souboru, totiž zrcadlem, mořem, propastí, jež obepíná Urovoros víry.


Trochu jsem se nechal strhnout, protože Bridelově extázi se těžko odolává, ale myslím, že výše řečené není tak docela bez ceny. Je to „jen“ další příklad totální syntetiky baroka.




Šikuje se k tanci

Báseň Tanec smrti spojuje s barokem mnoho podstatných rysů, například ono důležité uvědomění si pomíjivosti – „nádherná lidská mizérie“. Šiktanc používá tanec smrti zcela úžasně, a to nejen v brilantní formě samotných tanců smrti, které jsou snad ještě působivější než ty původní, ale i celkové myšlence básně. Ze Šiktancovy básně totiž čpí ateismus, a to ne autorův, ale současného světa, respektive jeho obyvatel. Skrze člověka všech stavů a tříd, se kterým postupně obcuje smrtholka, charakterizuje autor samotnou Zemi – Zemi dneška, kterou člověk znásilňuje, nutíc ji své myšlení. K tomu mu pomáhá motiv krajiny, neuvěřitelně důležitý pro barokní literaturu, zvláště pro českou ( rozhodně je snazší opěvovat naši krajinu než německou ), neboť je spojením věcí člověka ( vsi, cesty, kostely ) a věcí Boha ( příroda ) do jediného poetického obrazu. Přes umírající krajinu, které jsme vrahem, se dostává k ateismu Země, jehož důvodem je její umírání, a tedy opět my. Úžasně propracovaný vztah člověka a krajiny je snad zřetelný i z mého kostrbatého podání.

Ateismus světa je ozřejměn posledním veršem –
„Tak zem jak v dětství u pravěké skály
tře kámen o kámen…
a větří u psích děr
svých trhlých básníků,
jak přežíti


svou smrt.“

Neboť jen ten, kdo nevěří v Boha, chce přežít svou smrt. Představa onoho dokonalého Nic ( „…,neboť není díla, ani myšlenky, ani poznání, ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“ – Kazatel 9 ) je totiž prakticky totožná s Nekonečnem ( Malevič: „Zná-li někdo absolutno, poznal nulu.“ ).

Chybí jakékoli hodnocení tohoto postoje, což je zvláštní a velmi půvabné, neboť ze všeho nejtěžší je být zticha. Šiktanc je stejné zrcadlo jako Bridel, který ovšem nedokáže udržet svou extázi na uzdě. Šik tance obepíná Urovoros víry v poezii.


Smrtí tanec ve výtvarném umění

Výtvarné umění je snad tím nejlepším prostředkem ( myslím, že divadlo jako totální synkreze skýtá možná ještě více možností ) pro zachycení tance smrti, a v baroku také hojně využívaným. Nabízí prostor pro rozbujení fantazie ( jasně patrné z fantastických výjevů Rentzových ilustrací ), pro obyčejného člověka je daleko více působivé než literatura a umožňuje lépe uchopit podstatu tanců smrti. Totiž jen tím odpoutáním se od světa se dokážeme opravdu přimknout ke skutečnosti ( opět srovnej Kazatel 9 ), která se tak stane daleko prokreslenější a působivější. To dokáže jen výtvarné umění. Oproti veršům nabízejí obrazy větší dynamický moment, neboť umožňují daleko lépe zobrazit kontrast – viz všudypřítomnost šerosvitu.

Rentzovy rytiny dobře vystihují podstatu tance smrti. Obličeje lidí, jejichž víra je čistá ( což jsou většinou lidé ze spodní vrstvy společnosti, neboť ti většinou na světě nelpí – lpění je neumět se odpoutat ) dýchají pokorou, a to že svírají v objetí smrtholku, jim nijak nepřekáží, spíše naopak, působí dokonale harmonicky ( dítě v Holbeinově i Rentzově cyklu spíše dává sbohem své rodině a samo se vydává na dalekou cestu, než že by toužilo zůstat ). Dalším momentem je mnohdy jistá skrytost kostlivé smrti na jednotlivých obrazech. Většinou je třeba se nějakou ( i když velmi malou ) chvíli rozhlížet, než ji objevíme, protože působí zcela organicky s obsahem obrazu. Na erbu smrti u Holbeina třímá smrtholka v ruce kámen, chystajíc se rozmlátit přesýpací hodiny, což ( stejně jako u Rentze zrcadlo a Urovoros ) symbolizuje Věčnost a totální převahu. V dálce se rýsují hory s vrcholky zahalenými mraky a erb smrti působí jako jejich antiteze – trojúhelník postavený na špičce ( dokonalý symbol vratké rovnováhy ), žena. Obrátíme-li obraz, můžeme prodloužit erb smrti až do hlav obou lidí a získat tak ironický obraz šťastné rodinky ( „a nit trojitá se teprv nepřetrhne“ – Kazatel ). Obrátíme-li jej ještě jednou, spatříme třetí trojúhelník, jenž je rytmizován horami v pozadí, jeho dva vrcholy základny leží v srdcích muže a ženy a v jeho špičce se z mraků formuje bílá holubice, Duch Svatý.

Rentzův erb smrti zase dokonale vystihuje barok, neboť je to fantastická kamenná stavba, kterou podpírají dvě ženy a kterou prorůstají organické motivy. Tato stavba přechází směrem ven ve volnou přírodu, kterou prochvívá vítr a směrem dovnitř v tu nejhlubší propast – zrcadlo. To je obemknuto kruhem Hada – Cestou, která vede tam, kde začala. Z této Cesty vyrůstá totiž kříž, na kterém je připevněna kostra Spasitele od srdce vzhůru. Cocteau řekl, že pokud si nasadíte masku, ruce se stanou vaší tváří. Vykupitelově kostře chybí ruce od loktů, neboť ty ponechal tomuto světu, abychom mu mohli stále hledět do tváře a do očí, planoucích za maskou člověka. Yeats: „And certainly it is always to the Condition of Fire…where the mask plucked from the oak tree is but my imagination of rhytmic body.“ Rytmické tělo, Tělo rytmu je vskutku tím posledním symbolem, konečnou metaforou, cílem tance jako obrazné cesty k Bohu. S podstatou opravdového umění ( o které tady vlastně celou tu dobu mluvíme ) toto snadno spojíme skrze metaforu tvůrčího hada Herberta Jheringa: „A ještě jsou umělci, kteří mají svobodu, neboť v sobě nosí zákon rytmu jako vykoupení duše.“ Rytmus v našem případě udávají Holbeinovy bubny, jež jsou dechem kostí.


Tanec smrti

Tanec ve spojení se smrtí symbolizuje ono odpoutání se – cestu pokory, kterou se cele odevzdáme Bohu. Vskočit tak v Boha, ah ó Baletizol! Neboť když se naučíte alespoň trochu tančit ( teď samozřejmě nemluvím o společenském tanci, ale o tanci moderním, který do sebe skrze Martu Graham přejal rysy východních umění ), zjistíte ( a to mi musíte věřit ), že to naprosto ale vůbec neumíte, že snad není vůbec žádná naděje, že byste to kdy mohli umět, ale v té samé chvíli po tom začnete toužit jako po té nejzásadnější věci vašeho života. Baletizol tak poskytuje nesrovnatelně více pokory než kostel a tanec tak dokonale vyjadřuje cestu k Bohu.

Tanec smrti symbolizuje dokonalé odevzdání se světu, kde lozí těla Boha, a cestu pokory, která vede k Ničemu, jež je Bohem. Zároveň se v něm spojují všechny důležité rysy baroka, což jsem snad společně se způsobem tohoto spájení dostatečně ukázal tímto esejem.



Celkem veselé podání totální synteze

Ušli jsme dlouhou a strastiplnou cestu, která byla místy prosluněná, místy černá jako peklo. Ještě jednou prosím laskavého čtenáře o shovívavost a pochopení pro ubohého pisálka s roztřeseným rukopisem, neboť díky mému slabému duchu jistě jsi potřeboval nemálo snahy pro uchopení všech těch kostrbatých myšlenek. Snad mi odpustíš ještě jeden hloupý vtip a pak již můžeš klidně vybuchnout v nespoutaný smích krutosti krvavě červeného pera:


Nejlepším příkladem totální syntetiky baroka je tento esej. Neboť jeho neuvěřitelná zmatenost a absence jakékoli koncentrace plyne z mého neustálého obluzení aluzemi, které přicházely právě díky této syntetice. V baroku je totiž propojeno všechno se vším ( navíc jsem zkoumal téma ze všech nesyntetizovanějších synestezí nesyntetičtější ), a tak vždy když mě napadla nějaká myšlenka, prakticky okamžitě mě to přivedlo k dvěma dalším, a budoucí čtenář měl před sebou stále trnitější cestu. Nejlepším příkladem tohoto je ono na tomto eseji těžce parazitující zájmeno „ono“, neboť jsem byl neustále nucen k něčemu odkazovat, a tak jsem se oněch osudných odkazovacích zájmen nebyl schopen vyhnout. Jedinou útěchou mi může být, že jsem skrze toto mohl nabídnout opravdu veselý závěr, i když v tomto případě se směje spíše čtenář než autor. Nic jiného si ovšem nezasloužím.


Na začátek

Přečteno 680krát | Přidáno 08.03.2011 11:11 | Naposledy upraveno 25.09.2020 10:39

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url kobra-korab-o-brak-mikulas-brazda

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = kobra-korab-o-brak-mikulas-brazda
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×