Hadí píseň

Stáhnout práci v souboru

Karel Černý, R8.A

práce získala v roce 2011 1.místo
typ: maturitní

Počet normostran: 26, slov: 7692, znaků: 46627


Píseň o Hadovi
složená na základě četby Písma svatého, Martina Heideggera a mnoha příběhů.
Doporučuje se číst na noc, se sklenkou něčeho dobrého.

Mladý muž sedí v hostinci poblíž západního pobřeží Irska. Ačkoli je cizincem v zemi a ve vesnici, kde se nachází, začíná si zvykat na dobrou náladu Irům vlastní. Poslouchá hudbu, popíjí a se zálibou sleduje šum, když v tom se k hudcům připojí muž, kterého by odhadoval tak na sto padesát let. Co to zpívá? Jazyk písně je nejen nesrozumitelný, ale zcela neznámý. Když písnička dohraje, nechá si donést další Guinness a ptá se zrzavého pihovatého číšníka, o čem píseň byla. Mladík v jeho věku se na něj usměje a povídá: „Si zvědavej panáčku? Takovejch jako ty už tu bylo. Každejch sto let příde takovej jako ty a ptá se.“ Zrzek se zasměje a když teatrálně, tanečním krokem odchází, poskakuje do rytmu písničky.

Když uplyne dalších pár písní, zrzek se k mladíkovi nakloní, pošeptá mu: „Zkus se zeptat jí“ a ukáže s nezdvořilostí sobě vlastní na copatou holčičku, která sedí na peci, kinklá nožičkama podle písniček a kousky chleba krmí velkého irského chrta. „Podivné,“ řekne si mladík, „jak to, že jsem si jí ještě nevšiml?“ Když holčička zpozoruje cizincův pohled, začervená se a dělá, že ho nevidí.

Při další rundě se návštěvník přísně ptá, co dělá takové malé děvče tak pozdě v hospodě. Jak to vysloví, muzika ztichne a všichni se na něj podívají, jako kdyby mohli slyšet, na co se ptal. Jen holčička se dívá jinam a dál kinklá nožičkama na neslyšitelnou písničku. „Víš ty vůbec, kde seš, mladej?“ zeptá se zlostně tlusťoch s brunátnou tváří. Mladíkovi vyschne v hrdle a pak se začne překotně omlouvat, až ho zase se smíchem uklidní číšník. „Co by tu dělala, hraje si s Cúchulainnem, tím psiskem.“ Všichni se zasmějou a hudba zase začne hrát.

Mladík ještě něco málo vypije, než zjistí, že proslulá irská statečnost hodně souvisí s domácím pitím. Sebere všechnu odvahu a jde se holčičky zeptat na to, co ho zajímá. Když je skoro u ní, cestu mu zastoupí velký pes. V cestovateli by se krve nedořezal, a přesto mu cosi přikáže, aby dal psovi očichat ruku. Ten ji důkladně prozkoumá, usměje se a ustoupí. Pak už může být položena kýžená otázka: „O čem byla ta písnička?“ Dívka obrátí svůj pohled ke zvědavci a praví: „O hadovi, o čem jiném by byla.“

Mladík ještě chvilku zjišťuje, o jakém hadovi a tak dál, ale vždycky se mu dostane stejné odpovědi: „Ta písnička je prostě o hadovi.“




Na počátku Hada byl Člověk

Genesis 3/14 Bible kralická
Tedy řekl Hospodin Bůh hadu: Že jsi to učinil, zlořečený budeš nade všechna hovada a nade všechny živočichy polní; po břiše svém plazit se budeš a prach žráti budeš po všechny dny života svého. Nad to nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím, ono potře tobě hlavu a ty potřeš jemu patu.


Tato část Geneze popisuje následky hadova počínání, které uvrhl Bůh na člověka. Není tedy divu, že většina lidí spojuje křesťanský výklad symbolu hada se zlem, s pokušením, případně s ďáblem. Přísně vzato se tomuto výkladu, pokud ho bereme jako jednu z funkcí hada, nedá nic vytknout. Když se však pozorně začteme do citovaného úryvku, ukáže se, že Hospodin o hadově charakteru ani o jeho vlastnostech vůbec nehovoří. Stvořitelova vůle hada nezasahuje, nezmění ho jako své stvoření potopou, nezničí ho jako Sodomu - jen mu uloží trest a to ještě takový, že jeho hlavní část nepadá na hada, ale na lidský vztah k němu. Jako kdyby Hadovu podstatu změnit nemohl. Lépe řečeno, když si připomeneme jeho všemohoucnost, jako by ji změnit nechtěl. Co se však vůbec nezmění? Co je na hadovi natolik důležitého, že to zůstává nedotčeno i poté, co svedl člověka stvořeného k obrazu Božímu k hříchu? To zůstává čtenáři knihy o stvoření skryto.

A tak se tu otvírá obrovský prostor každému, kdo by chtěl hadovi krom své paty vystavit například zrak či mysl. Pokusme se tedy nejprve vydat před okamžik, kdy je had odkázán na polykání prachu. Tedy na úplný počátek.

V mýtech o stvoření je typické, že bohové, ač stvořitelé, tvoří svět z něčeho na nich nezávislého nebo absolutního. U starých Egypťanů hovoří příběh o pravodstvu, u starých Řeků o chaosu. Pro starozákonního Boha to tak docela neplatí. Hospodin je na světě zcela nezávislý, takže může být, aniž by bylo cokoli dalšího. Z kanonizovaného textu to není na první pohled jasné, ale když si pomůžeme gnózí nebo judaismem, dozvíme se, že Bůh svořil a zničil dokonce několik světů v řadě. Takový Bůh tvoří člověka sobě podobného, nezávislého. To by mohlo vysvětlovat odklon starozákonních náboženství od přírody, ale vraťme se na začátek.

Příběh začíná stvořením nebe a země a pokračuje rozdělením vod. Vodstva se netvoří, podobně jako u Egypťanů, ale nezdůraznění tohoto faktu je stejně důležité, jako by byla v Písmu formulace: „Bůh stvořil vodstva a seznal je dobrými.“ Voda tu nabývá významu nikoli stvořením, ale vztažením k Bohu, Božímu duchu, který se nad ní vznáší. Už to nás uvrhuje v nejistotu, co to stvoření vlastně je.

Z vody pak Hospodin vyzvedne zemi v použitelné podobě – už se nejedná o tmavou propast. Mezi vody umístí oblohu a stvoří z ní ptáky a ryby. Živočichové a zeměplazi povstávají ze země.

V tomto okamžiku je zásadní dělení a vyjímání. Podstata stvoření je člověku v zásadě zcela skryta a Bůh jako by započal všechno v prvním okamžiku a pak zjevoval, pojmenovával nebo jen vybrušoval.

Zase jsme s určitostí nenahlédli do tajemství stvoření a není to ani úkolem této práce. Přesto byl tento pokus nutný, abychom svůj postup zachovali od počátku. Musel jsem zdůraznit, že tajemství podstaty hada nevyplývá jen ze slabin překladu, výkladu nebo výběru textů, ale že je příběhu o stvoření světa zcela vlastní.

Co je však pro nás konkrétně důležité, je rozdíl mezi stvořením člověka a ostatního živočišstva. Mytologický text souhlasí s moderním pojetím vědy, že člověk vzešel ze země oplodněné vodou, a že tudíž jako ostatní živočichové vzešel z přírody. V čem se však zásadně rozchází lidská podstata s podstatou hovad polních je duše člověka. Ptáci, ryby, polní zvěř a hmyz (zeměplazi) mají duši z vody nebo ze země, tedy z toho, z čeho povstali, zatímco lidská duše je od Boha. Člověk má tedy trojí původ - Boží, nebeský (potažmo vodní) a zemský. Zde stvořitelské dílo končí, pokud neoddělujeme svoření Evy od stvoření člověka. Jestliže jsem chtěli dojít k hadovi od Boha stvořitele, fatálně jsem selhal. Došl jsme jen na konec řetězce Božího stvoření.


Proto je lépe vztáhnout Hada k Člověku, jehož podstata se nám přirozeně vnutila před nalezením podstaty hadí. Člověk se nám k tomu hodí díky své tvořivé schopnosti pojmenovávat. Had je právě první pojmenované stvoření, které se v Písmu vyskytuje, a to hned po jménu Adama a Evy a po jménech řek, které se klikatí ze středu ráje od stromu poznání a stromu života. Jako by měl Had demonstrovat lidskou tvořivou sílu. Když ji člověk použije, dá Hadovi jméno, a v tu chvíli svou sílu pozná. A tak nejen nabývá poznání ze stromu ráje, ale poznává i svou sílu. Ponechám na uvážení, jestli se skutečně jedná o jeden nebo o dva úkony, ale pro poznání Hada to není důležité, protože se k němu vztahují oba.

V jedné ze svých esejí jsem srovnával okamžik pozření ovoce poznání s chvílí, kdy Prométheus přinesl člověku oheň v duté holi. Falická symbolika jak hada, tak hole by znovu odkazovala na plodnost, přesněji plodivou sílu. Něco takového v kontextu stvořitelského mýtu musí nutně znamenat jistou bohorovnost, tedy odloučení od Boha - vyhnání z ráje, které je Bohem proklamovanou smrtí. Zásadní změna podstaty mýtického charakteru, která je navíc spojena s osvícením, je často spojována se smrtí a znovuzrozením. Jako příklad zmíním prohlédnutí Parsifala nebo různé rituály zasvěcování šamanů, které nám popisuje Mircea Eliade. Při rozdělení životů dochází symbolicky k rozdělení dvou světů, ať už jde o svět a podsvětí nebo jiný prostor života věčného a smrtelného, mezi nimiž se dá, byť s obtížemi, procházet.

Meč, který brání člověku v návratu do ráje, má tedy dva významy. Svým tvarem a charakterem odkazuje znovu na hada a plodivou sílu, s níž byl člověk vyhnán z ráje. Meč však také stojí na stráži hranice smrti. Podobným strážcem je Kerberos nebo egyptský bůh Anub, který bývá zobrazován, jak drží v ruce Ankh, kříž, který je symbolem života. Plamenný meč je také na hlídce u stromu života a tento úkol dokonce zastává v příběhu důležitější roli než samotný trest vyhnání.

A Had má ještě jednu podobnost s člověkem. Je také výsledkem spojení. Přestože je had stvořen ze země jako člověk, svou duši, čili své jméno, získává až od člověka v příběhu o pádu Adama a Evy. Had by nebyl Hadem bez tohoto vyprávění, a tudíž povstává právě z něj a ne ze stvoření světa. Můžeme ho tedy určit právě přes podobnost a vztah k člověku. Neříká nám to zase nic konkrétního, ale jeden poznatek nás vrací na začátek, kde narazíme na jakousi podivuhodná neochota Biblického Hada dotýkat se čehokoli Božího.

Židovský výklad tohoto příběhu se zásadně vztahuje k počátku lidské odpovědnosti a schopnosti rozhodovat se a rozeznávat dobré a zlé. Co mě na tomto výkladu především zajímá, je jeho vztah k linearitě dějin, která je židovsko-křesťanskému paradigmatu tak vlastní. Význam času zde označuje stav, kdy se člověk pohybuje na hranici. Hadí počínání je spojeno s počátkem historie. Nejedná se o dějiny jako popis událostí, ale o příběh, který rozhoduje o spáse židovského národa, o jeho úsilí vrátit se před Hada. Je to jakýsi paradox, v němž se kombinuje bezčasí s vinoucím se časem. Pokud bych měl tento rozpor nějak znázornit, tak asi není po ruce nic lepšího než řecký Uroboros. Tento symbol zahrnuje cykličnost a zároveň vyjadřuje dualitu vnitřního a vnějšího, která vytváří z domnělého paradoxu zřejmé sdělení. Čas vymezený Hadem je obsahem vnějšího času, nestojí v opozici k němu, ale je něčím vydělený.


A tak jsem nějakou chvíli sledoval, jak se biblickým příběhem vine Had, ale musím přiznat, že jsem na otázku „co nebo kdo je Had“ odpovědět nedokázal. Tato část mé práce slouží především k tomu, abych osvětlil svůj přístup a získal základní směr, kterým se budu ubírat.

Had je tedy spojen s plodností i s hranicí smrtelného a nesmrtelného a na ose mezi božským a lidským se výrazně kloní směrem k člověku. Had má nemálo co dělat s časem a to jak s cyklickým, tak s lineárním. Bude tedy přirozenou součástí příběhů o smrti a znovuzrození.


Mladík se nespokojeně vrátil na své místo, a když se usadil, přišel se zeptat číšník, co si dá dalšího. Jinoch otráveně odpověděl, že nic a že už půjde. Už se chystal k odchodu, když mu bylo doneseno další pivo a whiskey. „To je na starýho Greena,“ zahlaholil čišník a ukázal na brunátného muže, „je to dobrák, ale naštvat bych si ho nechtěl.“ Co naplat, zvědavci nezbylo než pokračovat v pití. Dobrá nálada pokračovala ještě několik hodin, během nichž se našemu hrdinovi střídavě chmuřilo čelo nad záhadnou dívčinou a rozradostňovala mysl z hostinského hodokvasu. Ve chvilce, kdy už si říkal, že by si tu zvykl a zůstal celý život, přišel za ním číšník a řekl mu, že zavírají a že tedy musí jít. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se kdokoli v podniku někam chystal. Návštěvník se tedy nad tou nespravedlností nahlas podivil. Hospoda už po druhé jako mávnutím kouzelného proutku ztichla. Brunátný pán se plácl do čela a zakroutil hlavou, všichni se rozesmáli a pokračovali v zábavě. Poutník neochotně ale přece oblékl kabát a chtěl zaplatit. „To nechte bejt,“ řekl s úsměvem číšník a místo, aby ho zkasíroval, mu pevně stiskl ruku. Návštěvník se už na nic neptal a měl se k odchodu z lokálu. Ve chvíli, kdy vzal za kliku, zatahala ho za rukáv ta malá hočička a dala mu čtyřlístek. Chtěl se na ni usmát a pohladit ji po hlavě, ale když si k ní dřepnul, pohladila ho hočika právě tak, jak se to chystal udělat sám. Pak se už zmohl jenom na zmatené „ahoj „ a celý zkoprnělý vyšel ven. Když se otočil, aby zavřel dveře od hostince V údolí, uviděl jen rozcestí s malou studánkou. Hospoda byla ta tam.

Mladý muž si promnul oči, a když se přesvědčil, že hostinec je skutečně pryč, podlomily se mu nohy a padnul na zem na tu část těla, na kterou se v úžasu padá. Už chtěl všechno připsat na vrub silnému moku a jít se někam vyspat, ale zabránily mu v tom čtyři lístečky, které měl v dlani. Vzal rostlinku za stonek a prohlížel si ji proti velkému úplňku, který zářil nad kopcem na západě. Když čtyřlístek pečlivě umístil do kapsy, všiml si, že na kopci, jehož směrem se ještě před chvilkou díval, je malé světlo. Teprve teď si vzpomněl, že měl v plánu v hostinci přenocovat, a tak se rozhodl, že mu nezbývá než se za tím světlem vydat.

Ze začátku šel po cestě a jasná noc mu dodávala sílu, ale jakmile přišel na úpatí kopce, musel odbočit na pěšinku, která po pár desítkách metrů vedla do lesa. Nejednalo se o žádný strašidelný hvozd, les to byl řídký a cesta se vinula příjemě vzhůru, ale co mu znepříjemňovalo chůzi, byl mrak, který z půlky zahalil měsíc, jenž dodával noci tak přívětivé světlo. Asi po čtvrthodince stoupání zhoustly i stromy a stezka se ztratila, ale stále se dalo bezpečně stoupat vzhůru.

Když už začal náš noční pták vyhlížet vrchol kopce, přišel na konec lesa a místo něj před ním stála šedivá skaliska. Byla šedivá jen do chvíle, kdy se měsíc úplně ztratil. Poutník sprostě zaklel a vzápětí se spustil liják. Chvilku uvažoval a pak se zařekl, že zpátky se mu nechce a že klít už nebude. Povzdechl si nad vzpomínkou na vyhřátou hospůdku a pustil se do zdolávání skal.





Abstraktní Had, Had jako cesta

James George Frazer, Zlatá ratolest, Mladá fronta, Praha 1994, kap. 9 str. 102
U starých Germánů byly posvátné háje všeobecně rozšířené a uctívání stromů nezaniklo zcela ani u jejich dnešních potomků. Jak opravdový kult to byl v dřívějších dobách, je vidět z krutého trestu, který starogermánské zákony ukládaly těm, kdo se odvážili sloupnout kůru ze živého stromu. Viníkovi se měl vyříznout pupek a přibít na strom, který sloupl a pak měl být honěn kolem stromu tak dlouho, až se všechna jeho střeva omotala kolem kmene. Záměrem trestu zřejmě bylo nahradit sloupnutou kůru živou náhražkou odňatou viníkovi; byl to život za život, život člověka za život stromu.


V přechozím textu jsem hledal hadí vlastnosti u zcela konkrétní bytosti z konkrétního příběhu. Některé symboly však mají speciální vztah k jiným, které jako by vyjadřovaly jeho abstraktnější formu. Tyto dvojice je možno více či méně zaměnit a navíc sdílejí různě širokou škálu významů. Příkladem takové dvojice je strom a kříž.

Makabrální podívanou, kterou nám poskytuje příklad trestu, který vymysleli staří Germáni, nám může připomínat vyprávění o ukřižování Krista. Domnívám se, že tyto kruté obrazy jsou určeny spíše uším a představivosti, než aby byly obrazem historické skutečnosti. Tuto doměnku dokládá i rozpor mezi historickým popisem popravy na kříži a biblickým vyprávěním. V náboženském textu však tento rozpor není podstatný, dokonce možná svědčí o větší autentičnosti. Pocity nebo jiná vnitřní hnutí, které symbolické obrazy vyvolávají, mohou často zprostředkovat přesnější a věrnější sdělení než domněle objektivní líčení. Popis Kristova mučení není historické svědectví, ale mytologické vyprávění o utrpení.

Kříž a strom kromě toho slouží jako objekt uctívání a nástroj alchymického přenosu životní síly. Oba dva obrazy, ukřižování i nahrazení kůry vlastním tělem, spojuje porušení tabu. Ten, kdo oloupal kůru, si přivlastnil něco posvátného a stejného přečinu se dopustil ten, kdo sám sebe prohlásil za syna Božího a židovského krále. Z obojího cítíme narušení řádu, které nemusí mít nutně negativní význam – mystický úkon může provést jen ten, kdo naruší řád. Dál už můžeme jen spekulovat, jestli je násilí a bolest symbolem porušení řádu nebo jestli tento symbol inspiroval okamžik, kdy na svět přichází nový člověk. Tato chvíle silně zasahuje všechny zúčastněné a je prvním posvátným zážitkem v životě člověka.

Had jako archetyp či symbol má také abstraktní vyjádření. Ve svém tvaru je had totiž cestou. Tuto jednotu významů nevyjadřuje jen jho tvar, ale i způsob, jak si člověk cestu představuje nebo jak ji líčí, když ji zahrnuje do svých představ a příběhů.

Cesta se stejně jako Had vztahuje k člověku. Lidé na své cestě něco rozdělují na poloviny nebo něco vydělují ze světa. Vydělují je v tom smyslu, že cesta proniká světem. Dokonce i cesty Páně, se svou příslovečnou nevyzpytatelností, jsou něčím, co dal Bůh speciálně člověku nezávisle na předpokládaném řádu. Nejvýraznější cestou, s níž se mohu setkat a která zároveň nese symbolický obsah, je cesta křížová.

Cesta na Kalvárii se podobá hadovi nebo s ním souvisí v mnoha aspektech. Po cestě na popraviště vyvstává hranice mezi božským a smrtelným, kde se Kristus obrací ke své lidské podstatě. Násilí a pohana, ponížení, bolest a námaha nápadně připomínají trest, o němž vypráví Genesis. Tyto následky si člověk vysloužil, když v Edenu přijal hadí rady – tehdy to bylo potupné vyhnání z ráje, porodní bolesti a obživující práce v potu tváře. Není náhodou, že během celého příběhu o Kristově putování se lidství nejvíce zdůrazňuje na cestě ke hlavě hada. Přesněji řečeno k hlavě „člověka s hadem”, k Adamově lebce, která je podle tradice pohřbena na Gogoltě.

Místo, kam nás přivádějí Hadí cesty, je také hranicí smrtelného a nesmrtelného, místo pochování prvního smrtelníka a usmrcení prvního člověka, který vstal z mrtvých. S Ježíšem přichází radostná zpráva o odpuštění všech hříchů, to znamená i one uálosti s hadem. Je to okamžik, kdy Panna Marie získává nadvládu nad hříchem plodnosti, když přivede na svět Mesiáše. Tady jen připomenu, že dar plodnosti je spjat s prvotním hříchem.

Ve Zjevení Svatého Jana je Panna Maria vylíčena, jak stojí na hadovi. Většinou se to vykládá jako její vítězství nebo jako náprava ženského aspektu zastoupeného Evou, která jako první okusila jablko poznání. Může to však znamenat i sepětí s hadem. Buďto jako dvojí strana plodnosti nebo jako dvojice protikladů. Had odsouzený k plazení na zemi a Bohorodička vzatá na nebe by ohraničovali postor mezi nebem a zemí, takže by mohli být krajním vymezením lidství.

Další obraz hada, který se vkrádá do příběhu o ukřižovaní, je plaz související přímo s Kristem. Had se navíjí na kříž, jinak řečeno je sám ukřižován , což si vysvětluji jako zásadní podobnost mezi Spasitelem a Hadem. Oba dva trpí za lidské hříchy. Had z Genesis to zažil hned na počátku a také ve velmi syrové podobě, kterou jsem připomenul na počátku své práce. Ježíš trpí na kříži a Bůh Otec trpí, když obětuje jediného syna, kterého sám stvořil na hadí způsob. V té chvíli končí etapa, kdy nad touto silou vládl had nebo pouze had.

Syčivec tedy prostupuje okamžik stvoření člověka, odhalení Mesiáše i konce světa o Posledním soudu. Zméněné odhalení by se mohlo zdát druhým poznáním, jinak řečeno plodem druhého stromu z rajské zahrady, ze stromu života, ze stromu – kříže.

U stromu uprostřed ráje se řeka rozděluje na čtyři toky rozdělující celý svět. I řeka znázorňuje hada a v naší obraznosti snad ještě lépe než cesta. Plynoucí proud vody klikatící se v meandrech připomíná hadí pohyb a vlhkost připomíná hadův slizký povrch, který je produktem lidských představ. Řeka je díky tomu nejzřetenější nápodobou mytického zvířete.

V přírodě i legendách vystupují i vodní hadi. Jako konkrétní příklad Hada-Řeky můžeme připomenout Nil, který bývá spojován s hadem a zároveň dělí svět mezi mrtvé a živé. Je to také střed světa podobně jako u biblických řek. Když jde slunce od východu k západu, vytváří jakýsi tunel, v němž je egyptská říše, kterou protkává. Je to speciální spojení, protože v zemědělské kultuře jsou právě voda a slunce nejdůležitějšími a nejuctívanějšími aspekty přírody. Slunce a Nil jsou zdrojem plodnosti, a to jak plodnosti božské, tak plodnosti pozemské. Je to také jasné vymezení prostoru mezi nebem a zemí. Nil je znázorněn i na nebesích v podobě souhvězdí.

Had tady znovu vystupuje jako krajnost světa a zároveň jako součást jeho řádu, podobně jako u Panny Marie, když na něm stála. Had-Nil podobně jako Had-Styx slouží i jako vchod do podsvětí, který nelze překonat bez pomoci. Řekové se ze svého pobytu na našem světě vykupují prostou mincí, zatímco přebujelá zádušní kultura starého Egypta vyžadovala rady, pokyny, znalosti a amulety. Obdobný příběh známe i z křesťanských zemí, kde některé duše musí strašit, dokud je někdo nevysvobodí. Zdá se, že v mnoha velkých kulturách je život ve světě živých jakousi zátěží, z níž je potřeba se vyplatit. Úsloví „být za vodou“ nabývá v této souvislosti poněkud morbidní konotace, ale dobře vystihuje situaci duší po rozličných posmrtných rituálech. Nedivil bych se, kdyby toto úsloví pocházelo z nějakého podobného příběhu o překračovaní Hada-Řeky.

Když uděláme krok zpátky a vzpomeneme si, že řeky plynou, ocitneme se na mostě, kde si můžeme proud života prohlédnout. Most se vyskytuje v mnoha příbězích jako místo zjevení duchů nebo bytostí ze záhrobí, ale i jako místo, kde člověk stojí mimo čas a prostor. Osa mezi dvěma břehy přivádí člověka nad řeku, nad čas. Vystoupit nad hada, nikoli na něj, nám umožňuje cestu mezi světy, břehy a mimo čas. Na takovém místě se dějí zázraky a jiné kejkle, o čemž svědčí přítomnost různých strážců nejčastěji v podobě soch. Na mostě nad hadem mohou obrazně proběhnout osudová setkání.

Most přes hada je okamžik rozhodnutí. Není to rozhodování jako na křižovatce, ale rozhodnutí, které umožní, že příběh bude pokračovat. Takovým případem je rozhodnutí kousnout do jablka poznání, které neumožňuje jinou variantu příběhu. Pro ilustraci jsem vybral ještě dva příklady z Řecka, které vyprávějí o hadech. První příběh vypráví o hadovi, kterého poslala Héra na Hérakla, jenž byl synem Dia a smrtelnice. Dítě v kolébce hada přemohlo a v tu chvíli se rozhodlo, že se Hérakles stane hrdinou. Jeho příběh končí, když mu jeho žena podá otrávenou kůži, do níž se zahlí. Druhý příběh je o Láokoónovi a jeho synech, které zabijí hadi z moře, protože se snaží varovat Trojany, aby nebořili bránu v hradbách. Varují je, aby nepodlehli pokušení vzít si dar, který mají po ruce. Když neposlechnou, následuje vypálení Troje a dlouhá Odysseova cesta. Tyto příběhy vypovídají o osudovosti hadích zásahů v okamžicích, kdy by bez hada děj nemohl nejen pokročit, ale ani vůbec existovat. Most je alternativou hadího zásahu. Jeho překročení je stejně jako přetnutí hada úkon, který je nutný, aby se příběh rozvíjel dál.


Když mladík zdolal skálu, stanul na malé náhorní plošině. Hleděl na starou zeď kláštera, nad níž se vznášel měsíc. Na zdi byla střecha a právě z této její hranice trčely v pravidelných rozestupech chrliče, z nichž tryskaly mohutné proudy vody. Místo vypadalo opuštěně a mladík si lámal hlavu, odkud vychází to podivné světlo, které ho k němu přivedlo. Chvíli zvažoval, jestli by se přeci jenom nemohl dostat dovnitř. V tom mu však bránily nejen rozezlené výrazy chrličů a proudy studené vody, které ho udržovaly v patřičném odstupu, ale především zdání, že do budovy nevede žádný vchod. Mladík nespokojeně zabrblal a zaklel a v tu chvilku udeřil hrom a vzápětí za ním blesk Když se téměř ve stejném okamžiku zdvojnásobila prudkost deště a zesílený proud z chrličů rozšířil ochrannou hranici, nešťastník se cítil jako malé dítě, které někdo poučuje. Tak tak polkl další kletbu a rozhodl se, že domnělé sídlo mnichů obejde.

Když to udělal, zjistil, že celá stavba má čtvercový půdorys a vchod tvoří masivní dubové dveře s klepadlem, které se nacházely, jak jinak, na straně, k níž dorazil až na konec. Přímo nade dveřmi byl chrlič, který z nepochopilných důvodů cákal vodu přímo před vchod. Mladík vstoupil do proudu vody a zatlačil na silná dubová prkna. Mohl se rovnou ponořit do sudu s vodou. Dveře byly pevně zavřené a těch pár chvil, které musel strávit pod mokrým proudem, ho úplně promáčely. Uskočil a otřepal se jako pes a v tom si uvědomil, že není jediný, kdo se tu podobá psu. Chrlič, který ho zmáčel, vypadal přesně jako Cúchulainn, pes té malé dívenky. Mladík natáhl do produ vody ruku, jako by ji chtěl dát chrliči očuchat. V tom se kamený pes usmál, zastavil vodu a s vrznutím otevřel dveře. Maldý muž vstoupil a rozhlédl se. Střed kláštera byl zarostlý a zanedbaný a kolem dokola ho obklopovalo podloubí s kamennými sloupy. Byl to vskutku podivný klášter, protože neměl, jak si mladík uvědomil, žádné cely. Přímo na zdi, kterou prošel, byly v podloubí vyvedeny nástěnné malby, ale jinak tu nebylo nic. Zdálo se nesrozumitelné, proč člověk vybudoval takové místo. Návštěvník se cítil poněkud zklamán, ale říkal si, že si alespoň pod střechou prohlédne ty obrazy. Šel krokem a byl rád, že je v suchu, o to spíš, že k němu doléhalo tlumenné rachocení vody z chrličů.

Všude, kde by člověk snad čekal dveře, stál barevně vyvedený muž s výhružně vážným výrazem ve tváři. Byli to všechno prostě oblečení stařešinové s plnovousy a někteří z nich měli hole. Nad hlavou každého z nich byl nápis v nesrozumitelném jazyce, ale z učitelských gest bylo zřejmé, že jsou to poučky. Když došel k poslednímu, šestnáctému, muži s úžasem v něm poznal starého brunátného Greena. Pozorně si prohlédl nápis nad jeho hlavou a nebylo pochyb. I když písmo neuměl číst, stálo tam: „Nikdy neklaď hloupé otázky!“ Začal obraz bedlivě zkoumat. Muž držel v jedné ruce sukovitou hůl a druhou rukou ukazoval těsně nad zvědavcovu hlavu. Mladík se otočil a uviděl, že ukazuje na zlomený strom uprostřed zchátralého sadu. Než se v duchu zeptal: „Ukazuješ na ten strom?” už ho nohy samy vedly po třech schodech do zanedbané zahrady uprostřed věkovitých starců.


Součtveří (Hada)ggera

Martin Heidegger, Básnicky bydlí člověk, OIKOYMENH, Praha 2006 str. 35
Poddajný, ohebný, do kroužku svinutý, kujný, vláčný, drobný, lehký – to vyjadřuje stará němčina slovy „ring” a „gering”. Zrcadlová hra světujícího světa umožňuje jako poddajné víření oněm čtyřem, aby se vykroutili do svého vlastního ohebného, do kroužku svinutého bytostného jádra. Ze zrcadlové hry tohoto drobného svitku uvlastňuje se věcnění věci.

Věc dává prodlévat součtveří. Věc není svět. Každá věc dává prodlévat součtveří v tom, co z jednoduché semknutosti světa v tu kterou chvíli prodlévá.
Když necháváme věc bytovat v jejím věcnění ze světování světa, pak myslíme na věc jakožto věc.
V takovém upamatování necháváme se oslovit světujícím bytováním věci. Když takto myslíme, jsme věcí jako věcí voláni. Jsme – v silném slova smyslu – věcí podmíněni. Všechny nároky na nepodmíněnost jsme nechali za sebou.


Pokud máme poslechnout Martina Heideggera a nechat svou mysl volně a přesto důsledně přijímat existenci věci, měl by nás upoutat právě had. Pokud zcela volně přijmu, že věc se vine, vykrucuje se nepoddajně a svobodně, aby se stočila do kruhu součtveří, pak mě napadá právě tato bytost. Pokud se máme zprostit našich nároků na věc, nic nám nebrání nechat se oslovit hadem v jeho magické podobě. Takovou magickou podobou hada by mohl být uzel a nikoli prsten, jak jej líčí James Frazer ve své Zlaté ratolesti, z níž jsem už jednou citoval. Popisuje tam uzel a prsten jako něco zadržujícího, co může znamenat buď kletbu nebo ochranu. Všechny přéklady, které uvádí, se vážou k lidskému tělu nebo k jeho hranicím. Had v magické podobě, který v mé práci až dosud střežil hranice celého kosmu, se přesouvá na hranice kosmu malého.

Uzel v antropologově knize vládne buď zadržující mocí při porodu a podobně, ale stejný význam nese i v příběhu o Gordickém uzlu, což odpovídá vyprávění o přetětí či zásahu hada v zásadním okamžiku příběhu. Uzel také podle knihy nesl léčivou moc. Uzel se svazoval, rozvazoval, zahazoval a foukalo se na něj. Takové operování s hadem není příliš časté, ale právě had se stal nejrozšířenějším symbolem pro magickou léčbu v západní společnosti, když se omotal kolem hole. Dalo by se namítnout, že častějším symbolem je kříž, ale ten je spojen spíše s péčí nebo se zázraky. Poslední rozvinuté téma v úryvku pojednává o ochranné síle prstenu. Nemůžeme mu však přiřknout pouze kladné síly, protože jak se ukazuje z příkladů uvedených ve Zlaté ratolesti, prsten má přesněji uzavírající funkci. Stočený had, který vyděluje určitý čas, vyděluje i člověka z vlivu kosmických sil podobně jako prsten, který vyděluje pár lidí z jejich původních rodin a z davu ostatních členů společnosti.

Abych zapudil pocit, že hadem by mohl být jakýkoli kruhový předmět, uvedu na tomto místě příklad koruny. I ona má sice kruhový tvar, ale zdůrazňuje vertikální osu, a stahuje všechny vlivy na panovníkovu hlavě v jediném boje agonického souboje. Pomázání vládce ho vlastěn chrání. Takový zápas neodpovídá hadovi, protože ten se vždy drží v polaritě. Střetnutí s hadem je téměř vždycky přímé, nikým nezastoupené. V případě hadích sil, jak jsem je popisoval, se s nimi člověk buď vůbec nestřetne nebo podlehne.

Jako konkrétní příklad zřejmého hadího prstenu mohl by nám posloužit ten, který nosí lidé podle legendy o Prometheovi na památku kusu skály na jeho okovech. Byla to pouta, která mu zůstala na rukou, když ho Héraklés, syn boha a člověka, vysvobodil. Prométheus byl připoután na skálu kvúli ohni v duté holi, kterou ukradl. Játra, jež pak bolestivě plodil pro ptáka, který je protikladem plaza, by se dala přirovnat k porodním bolestem, které uvrhl Hospodin na Evu za to, že si uzmula plodnost na něm nezávislou. Tento prsten je hadím aspektem v příběhu, který známe z jiného bájesloví, kde je had hybatelem děje.

Součtveří, které má filozof na mysli, však sestává z mnohem širších a kosmičtějších pojetí hada nebeského, zemského, božského a smrtelného. Na hranici smrtelného a nesmrtelného, jinak řečeno božského a lidského, jsme hada přistihli již několikrát. Tyto dva prvky tu však nejsou obsaženy v obvyklé protikladnosti archetypu, ale i v jejich samostatných významech.


Smrtelnému člověku stačí uchopit hada jako živočicha. Uchopit jak obrazně, tak skutečně, protože had je smrtící tvor. Nejedná se o šelmu, která by člověka usmrtila z hladu nebo na lovu, ale o tvora, který při setkání s člověkem užije jedu, když na něj z osudových důvodu někde šlapne. Protiklad božského a smrtelného můžeme v hadovi vidět i v nebeských soubojích. Had je nezřídka nepřítel Boha. Vynikajícím příkladem každodenní souboj egyptského Rea s podsvětním hadem nebo germánského Thora s hadem během Ragnaroku. Had a smrtelnost se setkávají i v příběhu starého zákona. Had zastupuje smertelnost přinejmenším tak, že na ni upamatovává. Had nese silný význam i jako mrtvý. Obrazy přeťatého hada byli častým motivem v různých mystériich a mrtvý had se vyskytuje i v příbězích o kouzelné moci hadího masa.

Nesmrtelný božský had je Uroboros, vládce času. Nesmrtelnost hada byla často odvozována z jeho zvyku měnit kůži meboli znovu se zrodit se. Hadí jakožto boží nesmrtelnost nacházíme i v abstraktní podobě, která se může vázat cesty a řeky, o nichž jsem už psal, kdy může vystupovat jako patron nebo duch. Had získává nemrtelnost dokonce i v nejstarším eposu, když sežere Gilgamešovu květinu. Známe také hadí bohyně z Kréty nebo jiné mýtické ženy spojené s hady, které jsou velmi často spojeny s kultem plodnosti. Setkáváme se však i s mužskými hadímy božstvy, jako je egyptský Set nebo aztécký ptákohadí bůh Quetzalcoatl.

A právě při propojení ptačí a hadí podstaty se v hadovi projevuje nebeské a zemské. Na prvním místě určitě zemské, protože had je tvor vstupující do podzemí. Sestupuje pod zem a je spojen s plodivou silou země a vody. Had jako již zmíněná řeka. Zemský had je ten, kdo vyvolává zemětřesení. Lidová slovesnost zná i zemního hada, který je spojen s ročním cyklem, a proto „na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“. Had je síla skrytá pod povrchem i v nejnižších patrech existence jako tantrický had Kundaliny. Had sestupuje pod zem a zároveň je chladný jako zem.

Nebeský had se naproti tomu nejčastěji spojuje s ptákem. Ať už se jedná o šupinaté ptáky nebo opeřené hady, vždycky nějakým způsobem představují moc, která je připisována nedosažitelným nebesům a počasí. Nebeský had také obepíná zemi a v severské mytologii ji drží pohromadě. Nebeští hadi-draci také typicky zastupují zásadní lidské úkoly jako zachování království a získání lásky či moudrosti. Příběh o zabití nebeského hada je jedním z nejčastějších iniciačních vyprávění.


A toto všechno v sobě vzájemně bytuje a komunikuje. Had je tedy věc, která bez pochyby věcní ve světě. Další aspekt, ve kterém se nám může odhalit ryzost heideggerovské věci, je její volání.

Co a jak na nás had volá, je zcela zřejmé. Není snad tvorů, kromě pavouků, kteří by v člověku vyvolávali takový strach jako hadi. Obavy, znechucení nebo úcta a fascinace jsou ve své rozporuplnosti hadovi vlastní víc než jakémukoli jinému tvoru. Had je věc, která není nikomu lhostejná, každý, kdo je s ní konfrontován, sebou trhne. Vychýlíme se z řádu, dostaneme se mimo sebe, a tak se oprostíme od svých nároků a přiblížíme se k nezávislé podstatě toho, co námi trhlo. Snad v každém mytologickém konceptu se objevuje had, protože tento tvor nám umožňuje, abychom opustili sami sebe a přiblížili se k pravému světu.

Had na nás také volá svým vzezřením. Jak v přírodě, tak ve výtvarném umění hadi velmi často vládnou pestrými vzory, nejčastěji klikatou čarou, jakýmsi hadem na hadovi. A právě proto, že se k nám plaz vztahuje z pozemské přírody, nebeské mytologie, z našich obav ze smrti a z rituálu regenerace, do níž se promítá božství jako božské, na nás to všechno úpěnlivě volá.

Had je totiž heideggerovskou věcí ve svém smyslu zřejmou, silnou a jako takovou právě tajemnou, protože od ní nedokážeme odpoutat svou osobu ani pohled, náš pohled, a tak ji musíme popsat v její podstatě nezávisle. Nezbývá tedy nic jiného než seznat hada věcí evidentně úplnou a člověku neobyčejně blízkou s člověkem svázanou a to do té míry, že jsme v pokušení hada identifikovat jako lidskou část nebo člověka za hada zaměnit. Máme-li se však alespoň trochu držet filosofova náhledu na věc, musíme hada před tímto konstatováním něčím poměřit.


Vystoupal krátké schůdky a prodral sevysokou travou a keřemi na dva kroky od stromu. Byl to zřejmě kdysi dobře šlechtěný a tvarovaný strom. Dnes byl ale zhruba ve výšce lidského pasu zlomený a vykotlaný. Muž přistoupil k dutině a nahlédl do jejího vnitřku. Úplně dole, asi na délku lidské paže cosi zářilo. Bylo to přesně to světlo, které ho sem přivedlo. „Jak je to možné?” zeptal se nahlas. V tu chvilku přestalo pršet a noc utichla podobně jako v hostinci při jeho otázkách utichla zábava. Tentokrát mu to však nebylo nepříjemné. Natáhl ruku do kmene a pokoušel se vyndat zářící předmět. Bylo to jakýsi malý disk, který jen o kousek uchopil mezi konečky prstů. Když ho trochu zvedl, kovový mokrý předmět se mu vysmekl a spadl zpět na dno kmene. Od chmatáka zazněla sprostá kletba a v tu chvilku se jako na zavolání opět spustil déšť. Mladý muž se rozhlédl kolem a všiml si, že staří pánové teď mají jiný výraz. Už ne přísný, ale zklamaný a blahosklonný, takový, který je většinou věnován pitomcům.

Poutník se už začínal nenávidět za svou neopatrnost, když si všiml, že kmen se plní vodou. Chvilku tam bezradně stál, když mu něco s prásknutím udeřilo do holení kostí a srazilo ho na kolena a do hlubokého předklonu. Ztrouchnivělý kmen se totiž pod tlakem vody rozskočil a skácel. Muž dolezl po čtyřech k místu, kde byl strom, a nalezl tam zdroj záře. Byla to velká zlatá mince asi o velikosti pivního podtácku, jaký dostal dole v hostinci. Zlatá zářivá mince měla povrch z obou stran pokrytý dvěma hady a každý z nich měl hlavu na jedné straně. Uprostřed mince vytvářel obrazec dojem otvoru, kterým hadi pronikali na rub či líc, podle toho jak si to člověk určil. Když trochu polevilo jeho nadšení nad tímto pozoruhodným předmětem, zvedl hlavu s tázavým pohledem ke starcům. Všichni měli zdviženou pravici a zdravili ho, jako by se loučili.

V ten okamžik se všechny kamenné části kláštera proměnily ve vodu a za stálého deště stekly z kopce. Zůstal tam klečet se zářivým medailonem v ruce a otevřenou pusou. Lapal po dechu a nechápavě se rozhlížel. Klečel tam ještě asi deset minut, než se pomalu vzpamatoval. Déšť postupně ustal a rozjasnilo se. Až teď si uvědomil, jak je hrozně zkřehlý, a že musí někde přenocovat. Rozevřel dlaně a do už tak jasné noci zazářil onen kouzelný předmět. Chvilku ho prohlížel a pak ho upoutal pohled do údolí pod ním. Dole na cestě v dálce rozpoznal na křižovatce malou postavu. Ulevilo se mu - řekl si, že by to mohl být někdo místní, kdo by mohl vědět, kam se uložit na noc. Minci však zamazal blátem ze země, aby nezářila, a strčil si ji do kaspsy u kalhot. Už chtěl být z tohodle prokl... strašidelného místa pryč. Začal obezřetně sestupovat z mokrých skalisek, jak mu jen únava, kterou teď rázem pociťoval, dovolila. Těšil se, že ten chodec, bude vědět, kam složit hlavu.


Básnicky bydlí had

Martin Heidegger, Básnicky bydlí člověk, OIKOYMENH, Praha 2006 str.99
... „Toť člověka měrou.“ Co je měrou pro lidské měření? Bůh? Ne! Nebesa? Ne! Zřejmost nebes? Ne! Tato míra záleží ve způsobu, jakým bůh, jenž zůstává neznámý, je jako takový zřejmý prostřednictvím nebes. Zjevování boha záleží v odhalování, které dává vidět to, co se skrývá, ale nikoli tak, že by se pokoušelo vytrhovat skryté z jeho skrytosti, nýbrž výhradně tak, že skryté v jeho sebeskrývání uchovává. Tak se neznámý bůh zjevuje jako Neznámý skrze zřejmost nebes. Toto zjevování je míra, kterou se člověk měří.


Pokud se had podílí na lidské podstatě, muselo by se dát popsat to, co v člověku had není. Kdy člověk hada opouští, abychom mohli najít předpokládaný lidský zbytek? Pokud bychom přijali jednoduchou variantu křesťanské interpretace hada, která staví rovnítko mezi ním a hříchem, mohl by být teoreticky člověkem bez hada již mnohokrát zmiňovaný Kristus. Kristus jako člověk bez hada, který na sebe bere hada.

Jenže jak uchopit Krista bez hada, bez hříchu? Kristus bez hada je Bůh a ten oplývá skrytostí a neuchopitelností a v případě uchopení je sypký jako písek, protože strácí svou skrytost, která se od něho nedá oddělit.

Ještě snad by mohl být Ježíš bez hada „syn člověka”. Tedy Ježíš ne-spasitel, což je samo o sobě absurdní, protože pak by byl falešným prorokem a navíc by se jeho podstata omezovala právě na hadí dar daný člověku, tedy na plodnost.

Za předpokladu, že by se nám přece jen podařilo Ježíše nebo člověka oprostit od hada, dostihla by nás skutečnost, na kterou jsme už jednou narazili. Ježíš z Nazaretu a Had z rajské zahrady jsou jediní tvorové, kteří nesou zodpovědnost, vinu a trest za lidský hřích. A had bez tohoto vztahu k hříchu není hadem, jak ho stvořil Bůh a člověk. Takový tvor by tudíž ve světě vůbec nebytoval. Had tedy není to, co dělá člověka, had člověka netvoří jako jeho součást.

Když se had nezdá být součástí člověka, kdy není had člověkem? Nejsou totožní? Snadno bychom se tak vypořádali s blízkostí hada, která se nám tak slizce a nepříjemně vtírá pod kůži. Aby však had obýval s člověkem jeden význam, musel by být přirozeně měřitelný stejnou měrou. Čím tedy měříme hada?

Bůh? Vskutku, protože právě Bůh zdůrazňuje, jak se od něj had odchýlil a jak had stojí mimo jeho slovo, tvořivé slovo, a jak vyhřívá svou existenci ve slovu lidském.
Nebesa? Kolikrát se člověk setká s hadem, když na něj doléhají mocnosti nebes. Neměřit hada nebesy je jako tvrdit, že nebesa nikdy neměřili ptáci, a přitom Řekové měřili budoucnost z letu ptáků na nebesích. Navíc mezi souhvězdími najdeme právě tolik cest, řek, řad a hadů jako jiných souhvězdí. Nebeský had je propojen s časem, jehož plynutí zobrazují nebesa tak patrně.

Vymyká se had tedy míře zřejmosti nebes? Ne! Co jiného než zřejmost nás přivedlo na tuto marnou představu, že had je člověk. Zřejmost nebes a zřejmost hada se v porovnatelné míře vyskytuje v příbězích i v úzkostech, které v lidech vzbuzují. Můžeme tedy hada poznat prostřednictvím nějakého vztahu? A můžeme vůbec hada vztáhnout k něčemu jinému než k člověku? Nabízí se nám dvě nelidské bytosti, kdy jedna je samý had a druhá úplně bez hada. Mám na mysli Medúzu a Golema.


Medúza byla potrestaná žena, která porušila tabu a nechala se svést Poseidónem v Athénině chrámu. Odolat svodům boha moří a zemětřesení bylo patrně pro smrtelnici nemožné, ale to nezabránilo Aténě, aby ji neproměnila v obludu s hady místo vlasů. Navíc ji vyhnala do strašlivé samoty, protože každý, kdo na ni pohlédl, zkameněl. Pokud budeme předpokládat, že zkamenění měla na svědomí hrůza z pohledu na tuto zrůdu, můžeme dokonce rozeznat fascinaci, s níž jsme se setkali u nebeských a zemských hadů. Podobnou schopnost jako medúza má i další hadovitý tvor – bazilišek. Bázeň, kterou vzbuzuje medúza, však podle mě nepatří hadům, ale božímu trestu. Znesvěcení chrámu nebo neúcta k bohyni, které se dopustila žena, a následující trest je motiv, který se v řeckém bájesloví stále opakuje. Arachné se holedbá nedostižnoou šikovností ve tkaní a je proměněna v pavouka, Niobé se chlubí, jak jsou její děti skvělé, a je o ně připravena, a Medúza obcuje na Aténině půdě a je za to zbavena krásy a odsouzena k osamocení. Medúza tedy není nelidská bytost, ale právě naopak vypráví o lidském počínání a varuje člověka.


Oživíme-li Golema, získáme neúplného člověka. Nabízí se, že by právě Golem mohl být to, co z člověka zbude bez hada. V hebrejštině dokonce Golem znamená „neúplnost“ a je stvořen podle tradice božím slovem a podobně jako Adam z hlíny. Golem bez člověka se dokonce neumí rozhodovat mezi dobrým a špatným a nezná čas. Je to tvor, jehož příběh končí neodvratnou tragédii nebo chaosem. Golem existuje vždyky jen na chvilku, zatímco všechno spojené s hadem bývá zásadní nebo trvalé. Golem není stvořen k podobě svého stvořitele a chybí mu nezávislost, o níž jsem psal na samém počátku této práce. Golem slouží jako nástroj člověka nebo příběhu pro poučení a vždycky slouží a podřizuje se člověku. Když toto podřízení zanikne, je to Golemův konec.

Had je člověku tak blízký, že ať ho vztáhneme k čemukoli, vrací se nám naše lidské představy tak urputně, že zapomeneme, na co jsme hada naroubovali, a ve středu dění nám zůstane samolibý člověk s nic neříkající, ale zatvrzelou snahou poznat hada.

A tak had opět unikl – je to skoro až k vzteku, že hada nelze poznat. A přitom to není skrytost boha, s kterou se člověk vyrovná, ale zlomyslná kluzkost, která člověku zabrání v radostném uspokojení, že hada dostihl. Zbývá jediná možnost – shromáždit všechno, o co jsem zakopl, když jsem hada hledal, a k tomu všemu přidat nepolapitelnost.


Ryzí řeč o hadu

Bohuslav Reynek, Vyšehrad Praha 1990, Had na sněhu
Ráj je zachmuřen a zachumelen, Eva prchá mezi
křovinami; klikatá pěšinka jejích stop je stále
rostoucím hadem na sněhu, který se jí zahryzuje
do milostných pat, jež krvácejí…
Had na sněhu je bez moci a bez pomoci.
Had na sněhu je chiméra.
Had na sněhu je Stín.
Eva jest.

Když filosof Heidegger hledal pravou řeč, řeč, která mluví o věcech v jejich pravém smyslu, užil k tomu ryzí báseň. Tvrdil, že poesie ve své podobě může skýtat nezkreslenou podobu řeči tak, jak mluví. Takovou ryzí básní o hadovi, jak se zdá, jsou právě verše, které napsal Bohuslav Reynek.

Všemožně jsem se za pomoci svých znalostí, rozumu a troufnu si říci, že i citu, pokoušel uchopit hada. Čím více jsem však pátral, tím obecnější a zlomyslnější závěry jsem dostával. Jako výchozí bod mi posloužil Starý a Nový zákon, s jejichž pomocí jsem vztáhl hada k bohu a nalezl ho u člověka. Pomocí neobyčejné, ale nikoli svévolné svobody, kterou mi poskytl způsob myšlení a úvah Martina Heideggera, jsem seznal, že had je důležitý a úplný ve světě. Velkým množstvím příkladů z celého světa, které mi poskytla kulturní antropologie i prosté záznamy mýtu, jsem získal celou řadu dojmů a závěrů. Tím nejdůležitějším bylo spojení hada s plodností a s hranicemi všech možných světů. Nakonec mě však dostihlo lidství, od kterého jsem se odrážel na začátku. Mé vysvětlení tohoto problému je prosté a může se zdát vyhýbavé, ale je úplné. Celou dobu jsem totiž zkoumal pouze vlastního hada, který mi nedovolil dojít k žádnému definitivnímu pozitivnímu závěru, za kterým bych si mohl stát. Otázkou tedy zůstává, proč by měla být pro někoho má práce přínosem nebo proč by ji měl někdo vůbec číst? Odpověď se skrývá v názvu. Jedná se o píseň, která by měla přimět čtenářova hada, aby vylezl z košíku a tančil stejně jako před mýma užaslýma očima. Když jsem se začal hady zabývat, začalo se mi o nich zdát a začal jsem na ně narážet téměř ve všech textech, a dokonce i na ulici. Má práce by měla napodobovat tantrické cviky, které budí hada kundalíni a ženou ho do vyšších čaker, aby vyprovokovat jejich činnost. Nevím, do jaké míry se mi to podařilo, ale v nejhorším by má práce mohla být alespoň inspirací či nápovědou, kudy na hada. Nakonec jen dodám, že se nejedná o podnik úplně bez nebezpečí a tak přikládám obrázek rdesna –hadího kořene, který by měl před hady chránit svou medvědí tlapou. Dobrou noc a sladké sny, autor.


Když mladík došel dolů ke křežovatce, chodec už byl samozřejmě pryč. Když už ho začala zachvacovat beznaděj, všiml si malého přístřešku kousek od místa, kde stál. Bylo to sice jen pár velkých balvanů a na nich spousta jehličnatých větví, ale v tuto chvíli by mládenec vzal za vděk i krátkou postelí. Opatrně se přiblížil a prohlížel si svou budoucí noclehárnu. Sáhl na chvojí na dně úkrytu a musel spokojeně seznat, že je po celonočním dešti suché. Schoulil se jako zvíře zády ke světu a zachumlal se do těžkého kabátu, který namoklý smrděl stejně, jak se choulil. Ještě před usnutím vyndal z kapsy zlatý předmět a prohlédl si ho. Pohladil zlaté hady a zjistil, že nejen září, ale i hřejou. Spokojeně je zastrčil do kabátu a nedbaje začátku nového dne usnul.

Když bylo asi poledne slunečného dne, když se spáč převalil na druhý bok. V jeho hluboké kapse se medailon dotkl čtyřlístku od dívenky z hostince. Hadi ožili a získali jeho zelenou barvu, kterou narušoval jen zlatý vzor, zatímco čtyřlístek z kapsy zmizel, jako by se vpil do hadů. Ti z kapsy s nepatrným syčením unikli a vlezli spícímu hrdinovi do úst. Když zmizel poslední koneček hada, probudil se. Nešel nic kontrolovat, věděl, že rostlinka i šperk jsou ty tam. Neudivilo ho ani, že nevidí rozcestí, ale místo něj Atlantický oceán. Jen mu bylo trochu líto, že mu nezůstala žádná památka na jeho dobrodružství a že o něm může jen vyprávět. Má totiž hady pod kůží.

Na začátek

Přečteno 1278krát | Přidáno 17.06.2011 23:14 | Naposledy upraveno 19.09.2020 07:07

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url hadi-pisen-karel-cerny

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = hadi-pisen-karel-cerny
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×