DOBROU CHUŤ

Stáhnout práci v souboru

Ondřej Černý, R6.A

práce získala v roce 2009 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 20, slov: 5321, znaků: 34391


DOBROU CHUŤ!


Pondělí 15. prosince, odpoledne

Měl bych napsat esej. Pěkný esej. Moje předchozí eseje se líbily, byly zřejmě docela pěkné. Měl bych teď napsat ještě pěknější, ukázat pokrok, zrání. To se však stává těžším a těžším. Jak stoupám nahoru po pomyslných příčkách, propast pode mnou se prohlubuje. A drobné uklouznutí mě do ní může kdykoli uvrhnout.

Jistě, vím, že prostor pro zlepšení mi nechybí. Ale chybějí síly, docházejí finty a stylistické ozdůbky. Obávám se, že jsem se dostal k hranici svých možností - že pěknější esej už nenapíšu. A když, tak jen o trochu. S vypětím všech sil.

Proto jsem se rozhodl zaměřit se na jinou hodnotu, na hodnotu právě opačnou: napíšu hnusný esej, co nejhnusnější. Naplním jej hnusem, až bude přetékat; čistým, rafinovaným hnusem! A nenajdu-li tak nový směr, novou cestu, po níž bych se ubíral, získám alespoň možnost slavně se vrátit k esejům více či méně pěkným.


„Co děláš, dělej pořádně“. Vytvořit pořádný hnus není jen tak. Jelikož se nepovažuji za znalce v oboru, dal jsem na kvalifikované rady a vypůjčil si několik knih, abych nalezl vysoce kvalitní hnus v nich obsažený a získal jeho principy pro svůj esej:

Básně Gottfrieda Benna, antologii dalších německých expresionistů Držíce v drzých držkách cigarety, Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha, soubor Sartrových povídek Zeď a román Nevolnost (La Nausée, přeloženo i jako „Hnus“ doslova a do písmene).


Úterý 16. prosince, večer

Dnes dopoledne jsem se uvedl do pracovní pohody. Na stolek vedle houpacího křesla jsem usadil kafe s mlíkem. Načal jsem pak zároveň sklenici svých oblíbených utopenců a sbírku Bennových básní.

To jsem neměl dělat.

Muž:
Zde tahle řada samý rozpad klínů
A tahle řada rozpad hrudí, ňader.
Pach. Sestry střídají se po hodině.

Pojď, zvedni tuhle přikrývku.
Hle, tahle hrouda sádla, shnilých šťáv,
To bylo kdysi uctíváno mužem,
Prý: opojení, domov!

Vidíš tu jizvu tady na prsou?
Cítíš ten růženec rozměklých bulek?
Sáhni si. Měkké maso, nebolí.

(cit. Gottfried Benn: Muž a žena procházejí rakovinným barákem)

Benn se málem utopil v utopencích. Hodinu mi trvalo, než jsem to všechno vytřel. Poučení pro příště: hnusem se zabývat nalačno; pro jistotu mít na dosah ruky lavór.
Proč jsem ale reagoval takovým způsobem? Vina musí spočívat na utopencích. Když jsem totiž večer, poučen, četl stejnou báseň v jejich nepřítomnosti, k opakování incidentu nedošlo. Ne že by se mému žaludku pouze nedostávalo obsahu; on zkrátka nechtěl nic vrátit. Neslintal jsem, to opravdu ne, nicméně nechuť touto básní (a dalšími) vyvolaná nesahala ani po kotníky té dopolední, za níž jsem i trochu zastyděl - vida, že to až tak silný kalibr není.

Snad by fungovala i jiná pochutina, jistě však právě utopenci dokázali přemoci mě, pověstného kachním žaludkem a zřejmě prořídlými řadami chuťových pohárků. Velmi dobře si vzpomínám na onen kritický okamžik: buřt mi ležel v puse, zrak na těchto slovech:


Vidíš tu jizvu tady na prsou?
Cítíš ten růženec rozměklých bulek?
Sáhni si. Měkké maso, nebolí.

Měl jsem najednou pocit, že žvýkám to měkké maso. Utopenci nejsou sice výrazně měkcí, avšak dostatečně oslizlí a nádorovití. Umožňovali tedy snadnou záměnu.
Záměna s nehnusným nebo jeho doprovod hrozí dostat hnusné až do úst. Právě to si Benn jistě uvědomuje, když staví všelijaké odpornosti do blízkosti jídla a pití.


Se shnilým masem v noci po zvyklosti
Pekařů mělo svoje trápení
To prase, nežli zlámalo mu kosti.
Tuk zvolna žlukne. Konec páření.

(cit. Gottfried Benn: Nad Hroby)

V přítomnosti hnusu i vše ostatní pozbývá přitažlivosti. Pro jistotu, aby se snížilo riziko záměny.
Právě z nebezpečí a instinktivní snahy nebezpečí se vyhnout vyrůstá odpor k hnusnému jako takový, přinejmenším značná část. Představuje iracionální bezpečnostní mechanismus našeho těla sloužící k jeho zachování. Na rozum se totiž nemůžeme vždy spolehnout, a tím spíše se na něj nemohli spolehnout naši předkové ve větvích stromů. Proto většina jedovatých rostlin nechutná nijak výtečně, proto se nám hnusí zápach shnilého masa (plného bakterií a toxinů), proto si ošklivíme vše nemocné.

Pudová reakce se velice často spustí i v případech, kdy objektivně žádné nebezpečí nehrozí – a rozum se tomu diví. Bezpochyby však existuje možnost, alespoň většinou, pudový hnus racionálně kontrolovat. Jestliže jej očekáváme, jasně si uvědomíme absenci rizika a dáme si pozor na směšování, pak oslabíme reakci nejen pro aktuální situaci, ale i pro další situace v budoucnu. Lze si zvyknout na pitvy, lze si zvyknout na Bennovy básně.

Hnusu se stejně tak můžeme naučit. Míra odporu ke špíně, již vykazují někteří obyvatelé bohatého, čistého, sterilizovaného, bezpečného světa, rozhodně nepředstavuje evoluční výhodu (spíše naopak), nýbrž součást „civilizační hnusové konvence“. Roztomile se svíjející, krémově zbarvení mouční červi v hnědé čokoládové polevě jsou koneckonců zdravotně nezávadní, velice výživní a podle několika mých přátel i docela chutní.

Jenomže Evropanům to nedochází.

Středa 17. prosince

Seděl jsem dnes ráno asi dvacet minut na míse; zase zácpa. Abych využil intelektuální potenciál této činnosti, pokračoval jsem ve čtení Benna. Se střevy jako kdyby se mi pak uvolnilo i myšlení, neboť, plesaje nad svým hnědým veledílem, uvědomil jsem si zajímavou skutečnost: skoro nesmrdí. Vyloučím-li možnost, že dokáži produkovat zázračné, nesmrdící fekálie, pak mi nesmrdí jednoduše proto, že jsou moje. Vždyť si tolikrát zacpávám nos, když musím záchod použít po bratrovi! A on dělá totéž, když jde po mně.

Opět to připisuji pudům, tentokrát poměrně sofistikovaným: z vlastního lejna nechytím nemoci, které bych sám nevlastnil. Cizost nicméně dává hnusu další rozměr.
Tento nabývá značných hodnot u sexuálních motivů, kterými se Bennovy básně jen hemží.

Leží teď v téže póze, v které
Počala bez předtuch,
Stehna jí dere
Železný kruh

(cit. Gottfried Benn: Kyretáž)

Jako lékař v nemocnici pro prostitutky měl Benn před očima těla, která často nedobrovolně splývala s jinými a nosila v sobě cizí pozůstatky celé hodiny, někdy měsíce. Těhotným nebo znásilněným pak hrozilo i odcizení těla vlastního; pokud jej ovšem provozování nejstaršího řemesla nevyžaduje samo o sobě.

Hnus samozřejmě neprostupuje každý pohlavní akt, v Bennových básních se dotýká jeho doslova patologických podob. Většinou vnímáme pohlavno naopak pozitivně, s odkazem na rozkoš, lásku, případně vznik nového života. Díky nim si sex i ve značně promiskuitní Evropě (nemluvě tedy o Evropě začátku minulého století, v níž Bennovy básně vznikaly) uchovává stále ještě závažnost, jistou intimitu a potřebu čistoty.

Hnus pak spočívá v jeho „znesvěcení“, znečištění, vulgarizaci (do jisté míry i v prostém odhalení), v redukci sexu na pohyb sem a tam, na aktivitu podobně rutinní jako jídlo nebo vyměšování.



S hlavou v transu, jurodivá,
Jak řvala by:
Dej mi, dej, chci hltat tvůj příval
Až do hloubi.



Trup éteru se dosud brání
Přiráží v závrati:
Potopa po nás, v odevzdání
Jen ty, jen ty…

(cit. Gottfried Benn: Kyretáž)
Právě takový přístup k sexu přitom pokládají někteří lidé za vzrušující. Zda se tak pouze projevuje potřeba zpestřit si pohlavní život netradičními hodnotami (podobně jako já jimi právě zpestřuji svou esejistickou kariéru), netuším.


Jistou speciální potenci hnusu však obsahuje i zdravý, monogamní sex zaměřený na oplození. Předání tělesné tekutiny, lehko zaměnitelné se smrkanci, jogurtem nebo tekutým mýdlem, má totiž za následek člověka. Člověk, jeho duše a osobnost, se rodí z té lepkavé hmoty, tak dokonale nadbytečné, z níž naprostá většina končí v kanalizaci promíchána s výkaly.

Hnus, tentokrát nikoli pudový, nýbrž pociťovaný tázajícím se a pochybujícím rozumem, hnus spojený s uvědomělým strachem z očividného zázraku, ale i z jeho vzácnosti a křehkosti.
Mezi nesporně hnusné výjevy (a literární motivy) patří potrat.


Hroucení stěn. Změť židlí, stolů:
Jsou plné zkrvavených žen,
Jež výškrab zahnal dolů, dolů,
Zániku dávaje je vplen.

(cit. Gottfried Benn: Kyretáž)

Potrat: Zázrak, který se nepovedl a zanechal po sobě chuchvalec čehosi na půli cesty mezi tělesnou tekutinou a člověkem. Zázrak, který jako kdyby nesnesl objasnění, vyvržení z tajemna dělohy do jasného světla. Připomenutí křehkosti každého života a jeho snadného konce, připomenutí té snadné proměny zpět v hromádku čehosi mazlavého a nadbytečného, která nás čeká.

Hnus, v jistém smyslu také obraná reakce - před myšlenkami.
Proměnu živého v neživé zobrazují snad všechny Bennovy „patologické“ básně – básně od pitevního stolu. Fakticky se pitva dotýká až výsledku této proměny, již kompletně proběhlé, avšak celistvost ponechává tělu stále ještě vazbu na zemřelého: „To byl on. A možná stále je – víte jistě, že jen nespí?“

Lidé navštěvují hroby, místa odpočinku těl - tam vzpomínají na zemřelé. Snad každá civilizace dodržuje určité rituály pro nakládání s mrtvými těly svých příslušníků. Ty zřejmě nenesou pouze význam hygienický - i sekulární a racionalizovaná Evropa jednotně trestá hanobení lidských ostatků.

Lze však zhanobit ruku? Lze zhanobit ledvinu? Je-li i mrtvé tělo stále ještě více než jen součet svých částí, kolik jich musíme odstranit, aby se jím stalo? Postačí stáhnout kůži? A co když tělo rozřízneme napůl, která polovina si ponechá význam „schránky pro duši“? Lze zhanobit každý ustřižený nehet, protože si s sebou odnáší trochu oné posvátnosti těla? Zbývá pak méně této posvátnosti tělu bez slepého střeva? Nebo ji nemilosrdně rozséváme všude kolem s každým vypadlým vlasem? Narážka na tyto problémy, tentokrát ve spojitosti s láskou k druhému člověku, se objevuje i v Sartrově povídce Intimita:


…Lulu vytáhla palce z trhliny a zatřepala trochu nohama pro radost, že se cítí čilá vedle toho měkkého a apatického těla. Zaslechla zakručení: zlobí mě, když břicho vyluzuje tyhle zvuky, jakživa nevím, jestli je to jeho břicho nebo moje. Zavřela oči: to bublají tekutiny v tom chumáči měkkých trubiček, každý to takové má, i Riretta, i já (nerada na to myslím, zdvihá se mi žaludek). On mě miluje, ale moje vnitřnosti nemiluje, kdyby mu ukázali moje slepé střevo v láhvi, nepoznal by, že je moje, pořád mě chce ohmatávat, ale kdyby mu tu láhev dali do rukou, nepocítil by uvnitř nic, neříkal by si „to je její“, člověk by měl na tom druhém umět milovat všechno, jícen a játra a střeva…

(cit. Intimita, str. 87)

Pitva coby dělení posmrtné se přitom může jevit jako slabý odvar vedle amputace: Kdy přestává useknutá ruka žít, kdy se stává hmotou, odpadem? Když ji oddělíme, nebo když sebou naposledy zacuká? Nebo snad žije tak dlouho, dokud zbývá naděje, že ji lékaři přišijí zpět k tělu, že ji navrátí vládu duše? Podobná nejistota se však nevyhýbá žádnému dělení těla, žádné jeho analýze - ani té nenásilné. Nakolik je mnou ten hnědý útvar, který jsem právě věnoval kanalizaci? Fuj, o něčem takovém se mi hnusí přemýšlet!

Naštěstí.
Čtvrtek 18. prosince, chvíli před půlnocí

Hnusy různých druhů a principů se mohou očividně kombinovat a navzájem posilovat.

Tahleta krvácí jak ze sta těl.
Ne, nikdo nemá tolik krve.

Zde téhle vyřízli
Nejprve dítě z prožraného klína.

(cit. Gottfried Benn: Muž a žena procházejí rakovinným barákem)

Potrat, rakovina v klíně. Ohrožení pohlavních orgánů, onoho svatostánku života, bujícím cizím tělesem. Lahůdka.

Čtvrtek 18. prosince, večer

Dnes se mi vrátila chuť k jídlu. Jak jsem si při čtení Klímy příjemně odpočinul od prožraných klínů a prostřených pitevních stolů! Utrpení knížete Sternenhocha jsem doslova zhltnul. A náramně se pobavil. Právě zábavnost a směšnost jistě smyla hnus ze všech rozplizlých mozků, přestože jimi autor nešetřil. I nad nimi dostávám záchvat smíchu -


…ranami pěstí omráčil oba střežící mne sluhy, jednoho tak radikálně, že se mu lebka rozkřapla jako hliněný hrnec,…
…S takovou prudkostí, že nejbližšímu z nich byla lebka roztříštěna na cimprcampr…
…Nebylo prý ani vidět její zlatý blesk, tak rychle se kmital. Praskaly lebky, mozky stříkaly. Jednomu z policistů bylo tyčí, ač kulatou a tlustou, proseknuto úplně hrdlo až k páteři…

(Cit. Utrpení knížete Sternenhocha, str. 91 - 92)

– a když si představím Sternenhocha, jak mu ty mozky lítají kolem hlavy, nebo jen jak si to zapisuje do deníku!
Ale dost legrace, chci se věnovat nechutnostem. V roztříštěných lebkách jich příliš nenacházím, ovšem vztah Helgy k jejímu manželovi je v podstatě čistý hnus. Nepřekonatelný odpor k jakémukoli kontaktu, natož pak k plnění manželských povinností.

Nikoli však obecný sexuální hnus, jaký jsem nalezl v Sartrově Intimitě.

Lulu se kousla do rtu a otřásla se, protože si vzpomněla, že při tom sténala. To není pravda, nesténala jsem, jen jsem silněji vydechla, protože když na mně leží, je tak těžký, že mi vyráží dech. Řekl mi: „Naříkáš, tak máš rozkoš,“ je mi odporné, když se při tom mluví, chtěla bych, aby při tom na sebe člověk zapomněl. Ale on nepřestává říkat nechutnosti. Předně jsem nenaříkala, já vůbec nemůžu cítit rozkoš, to je jednou fakt, doktor to říkal, leda když si to udělám sama. …

… Já jsem nenaříkala! Samozřejmě že mě nakonec vzrušil s tím svým drážděním, on to dovede; mám hrůzu z mužských, co to dovedou, radši bych spala s panicem. Ty ruce, které jdou přesně tam, kam mají, které se zlehka dotýkají, které trochu přitlačí, ne moc. Nenávidím to, když mě vzruší, mám pak vyschlo v krku, mám strach a takovou pachuť v puse a jsem pokořená, protože oni si myslí, že mě ovládají…

…Panebože, když si řeknu, že život je tohle, že pro tohle se člověk upravuje a strojí, pro to chce být hezký, a všechny romány se točí okolo toho a pořád se na to myslí a nakonec je to tohle, jde se do pokoje s chlapem, který vás napůl udusí a pak vám pomokří břicho…

(cit. Intimita, str. 115 – 117)

Lulu se hnusí sperma a sex s mužem jako takový. Nedosahuje při něm rozkoše. Děti mít nemůže. Nechápe tedy význam, který pohlavnímu styku lidé připisují - sama pociťuje pouze odpor k živočišnému, cizímu člověku pohybujícímu se na jejím těle. A tělo se nechává vzrušit proti její vůli, odcizuje se.


Avšak Helga odpor necítí ke všem mužům – se svým milencem se páří velice ochotně. Hnusí se jí Sternenhoch a jemu podobní.
Ačkoli tento hnus s Helgou přímo nesdílím, docela jej chápu. Já bych se Sternenhochem taky nespal. Nejenom kvůli jeho 150 centimetrům vzrůstu a bezzubým čelistem. I vnímáním sebe sama a způsobem myšlení, do nějž jsem prostřednictvím deníku měl to potěšení nahlédnout, se pro mě stal Sternenhoch postavou nanejvýš groteskní. Grotesknost souvisí i s jistou roztomilostí a sympatií, těžko se však snese s pohlavním stykem - v sexuálním kontextu se mění v ubohost.

Sternenhoch – ubohý a zdegenerovaný, stejně jako všichni jeho aristokratičtí kolegové, by se měl účastnit reprodukce? To odporuje zákonům přirozeného výběru, odporuje to přírodě; reprodukujícímu se Sternenhochovi odporuje tak trochu moje vlastní představivost – je to odporné.

Rozhodně neospravedlňuji hnusem Helžino chování; měla jej kontrolovat. Přesto však chápu nechuť k plnění manželských povinností – jako instinktivní odmítání slabého partnera. Hnus Helgy představuje obrannou reakci lidstva před mizerným genetickým materiálem.

Jestliže se tedy Helga zamýšlela stát Bohem, povýšit vlastní vůli na jediný určující princip, zákonitě se musela hnusu zbavit. Neboť ten v sobě obsahoval smysl evoluce, záhadné směřování oživlé hmoty k jistému cíli. A tento cíl, ať už jakýkoli, nestanovila Helga.



Pátek 19. prosince, pozdě večer

Ubohost žebráků, zmrzačených nebo prostitutek v básních německých expresionistů, mimo jiné i Gottfrieda Benna, nedává podnět k hnusu coby snaze o záchranu druhu; i snaha o záchranu vlastního života naráží na omezení – neboť, jak se zdá, už nemáme příliš co zachraňovat. Mrzáci, znetvoření a jiné ubohé existence se zde obvykle nevyskytují jednotlivě, nýbrž v blíže nedefinovaném, avšak jednoznačně vysokém počtu; někdy vyvstává dojem, že všichni lidé se stali ubohými.



A hvězdopravci na střechách jsou s těmi,
kdož dlouhé roury pozvedají k nebi,
a zaklínači rostou z puklin v zemi
a potmě kouzlí, pitvorně se šklebí.

V plachetkách černými branami se plazí
nemoc a její druzi novotvary.
V postelích úpí nebožáci nazí
A kdosi prchá, na zádech má máry.

Zástupy sebevrahů bloudí nocí,
Hledají smysl bytí, slepí, slabí.
Do všech stran, shrbení a nevysocí,
Víří prach prsty jako zuby hrábí.

(Cit. Georg Heym: V ulicích lidé rojí se jak vosy)

Křeče, škleby, osamostatněné tělesné části a tekutiny; smrt se zdůrazněním rozkladu, proměny živého v neživé - prsty měnící se v zuby hrábí. Ale rovněž zaklínači rostoucí z puklin v zemi, oživení neživého – nakonec volné přecházení jednoho v druhé. Demonstrace přírodních sil a jejich moci nad člověkem, nad jeho výtvory. Plíseň, rozklad, úpadek těchto výtvorů. Obrovitost, přemíra – hluku, barev… Člověk ztrácí kontrolu.

I jazyk v mnoha básních, patrně například u Augusta Stramma, podléhá rozkladu, ztrácí strukturu a pravidla, mísí se do něj hovorové výrazy.

Ze všech koutů ječí strachy chtění
Křič
Bič
Šlehá
Život
Před
Sebou
Sem
Supící smrt
Nebe rve se v cár
Slepě divě řezničí zděšení zmar
(Cit. August Stramm: Zteč)

Dynamika: slovesa pohybu – rvaní, šlehání, růst. Něco se děje, něco velkého; s celým světem. Ovšem jasně si uvědomujeme, že se to děje pouze v očích básníka, který vidí a nám v básni předkládá svoji subjektivní vizi. Tak trochu jako prorok, když předpovídá konec světa.

Německý expresionismus si bral přímo apokalypsu za námět velice často. I frekventovaný výskyt nebeských bytostí pak nabízí paralelu s Janovým zjevením, jež samo působí velice expresivně.


2První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem.
3Druhý vylil svou nádobu na moře: a změnilo se v krev jako krev zabitého a všechno živé v moři zahynulo.
4Třetí vylil svou nádobu na řeky a prameny vod: a změnily se v krev.
(Cit. Jan 16 : 2-4, ČEP)

Součástí Božího hněvu se stane i zničení pyšného města hříchu, Babylonu. Právě motiv a téma města rovněž patří v expresionismu mezi nejhojnější – uváděny do souvislosti s rozkladem, úpadkem, špínou, prostřednictvím prostitutek i s hříchem.


Nasáklé dehtem, sudy svalily se
Z ponurých sýpek na vysoké čluny.
Remorkér zabral. Olejnaté vlny
Přikryl kouř, zůstal nad hladinou viset.

Z parníků zněla muzika. Pak zfleku
První most pyšné komíny jim srazil.
Smrad koželužen, čerň čmoudu a sazí
Ulehly ztěžka na špinavou řeku.
(Cit. Georg Heym: Berlín II)

Hnus a odpor se stávají prostředky jazyka básníků – šílenců. Nebo také proroků. Avšak právě proroctví, včetně apokalyptických, nenesou výzvu k rezignaci ani beznaději. I ti proroci, kteří například vyzývají k masový sebevraždám, si své následovníky získávají naopak příslibem lepšího života po smrti, vzbuzují toužebné očekávání sebevraždy a radost z jeho přípravy – nabízejí smysluplnost.

Každé proroctví v sobě musí nést smysl, úmysl, záměr proroka, nejlépe i záměr původce zjevení. A každé proroctví obsahuje v jisté rovině výzvu, usiluje o změnu. Podmiňuje jej tedy zájem na této změně. Janovi jistě záleží na lidech a na jejich pokání; zároveň věří, že se může zasloužit o jejich spásu, o jejich věčný život, když slibuje království nebeské spravedlivým a v podstatě vyzývá: „Buďte spravedliví! Jinak vás stihne hněv boží, docela nehezký, jak vám jej teď snad dost jasně popisuji!“

Podobně expresionističtí básníci jako kdyby nám ukazovali své obrazy se slovy:
„To jsem viděl. Hnusné, co? Není to realita, ale výsledek její proměny, která by se mohla udát; která už možná probíhá. Což si, jak doufám, nepřeješ. A doufám, že se před tím budeš mít na pozoru, že to nedopustíš. Doufám, že jsem na tebe zakřičel dost nahlas, abych probudil tvoje svědomí spolu s tvojí mdlou sensitivitou. Doufám, protože mi na tobě záleží, člověče!“


Sobota 20. prosince

Antoinovi na člověku nezáleží. Jestliže se Helga zbavuje všeho omezujícího a přebytečného, aby dospěla k všeobecné lásce jako k nejčistšímu a nejpravdivějšímu, hrdina Sartrova hnusu se ubírá obdobnou cestou za přesně opačným cílem. Zavrhuje postupně humanismus, společnost s její hierarchií a hodnotami, svoji práci, lásku,… - zavrhuje vše, jež může věnovat životu smysl, zavrhuje to vše jako lež, jíž se člověk snaží ospravedlnit svoji existenci. Tuto existenci pak nachází v její holé podobě, jako dokonale absurdní. A nejen existenci člověka, nýbrž existenci všech věcí, naprosto zglajchšaltovanou. Nachází ji a nahlíží v čím dál těžších záchvatech, jež nazývá Nevolností, neboť tato všudypřítomná absurdní a nadbytečná existence se mu hnusí.


...Na váhavých větvích, jež kolem sebe poslepu šmátraly, se mi nepodařilo zachytit „přechod“ k existenci, Ta představa přechodu je další výmysl lidí. Příliš jasná představa, Všechny ty drobné záchvěvy se izolovaly a zůstávaly samy pro sebe. Na všech stranách přesahovaly větve a haluze, Vířily kolem těch suchách rukou a oplétaly je drobnými cyklony. Pohyb je samozřejmě něco jiného než strom. Ale přesto je to absolutno. Věc. Mé oči však vždycky narážely jen na plnost. Na konci větví to vřelo existencemi, existencemi, které se bez ustání obnovovaly a nikdy se nerodily. Existující vítr se snesl na strom jako veliká moucha; a strom se chvěl. Ale chvění nebylo rodící se vlastností, přechodem od možnosti k činu; byla to věc; věc-chvění proudila do stromu, zmocňovala se ho, otřásala jím a náhle ho opouštěla, šla dál, aby se obrátila sama do sebe. Vše bylo plné, vše v činu, žádná oslabená doba, vše, i ten nejnepostřehnutelnější záchvěv, bylo uzavřeno existencí. A všichni ti existující, kteří se hemžili kolem stromu, odnikud nepřicházeli a nikam nešli. Náhle existovali a pak náhle už neexistovali: existence nemá paměť, ze zmizelých si nezachovává nic – ani vzpomínku. Všude samá existence, do nekonečna, vždycky všude, přespočetná; existence – jež je na věky vymezena pouze existencí. Spustil jsem se na lavičku, omámený, omráčený onou přemírou bytí bez původu: všude samé pučení, mohutnění, v uších mi hučelo existencemi, i mé tělo se ohmatávalo a pootevíralo se, oddávalo se všeobecnému rašení, bylo to odporné. „Ale nač,“ napadlo mě, „nač tolik existencí, když si všechny jsou podobné?“

(cit. Nevolnost, str. 400)

Popis záchvatu však spočívá především v přiblížení myšlenkových procesů a jejich výsledků, z nichž se Nevolnost rodí. Antoine Roquentin pak zmiňuje i své pocity a reakce na ně, líčí prostředí a situace, v nichž k záchvatům došlo, charakterizuje jejich podivné vnímání (především zaměřením na detail). Kde se ovšem skrývá samotný hnus? Pouze v konstatování: „bylo to odporné“.

Pučení, rašení, ohmatávání a pootevírání bezpochyby patří mezi odporné motivy; v jistých souvislostech. Ovšem právě tyto souvislosti nelze použít, máme-li na paměti, že Anotinovi se hnusí existence – nikoli obraz jeho vlastního těla pootevřeného jako právě kuchaný kapr. Jeho tělo se naopak stává stejně absurdním, stejně přebytečným jako vše ostatní.


…Mám nasládlé sliny, tělo vlahé; cítím, že jsem bez chuti. Můj kapesní nůž leží na stole. Otevírám ho. Proč ne? Rozhodně to bude malá změna. Pokládám levou ruku na zápisník a vrážím si nůž pořádně do dlaně. Pohyb byl příliš nervózní; čepel sklouzla, zranění je povrchní. Krvácí to. A co má být? Co se změnilo? Přesto se dívám s uspokojením na bílý papír, kde maličká kaluž krve na řádcích, které jsem před chvílí napsal, konečně přestala být mnou…

(Cit. Nevolnost, str. 355)

Antoine neváhá poškodit, a to dostatečně hnusně, vlastní tělo. Odcizuje se mu, on sám přinejmenším touží po jeho odcizení. Podobně se tělo odcizuje i Pablovi v povídce Zeď. Děje se tak v důsledku absurdity, již Pablo pociťuje ve všech možnostech, které mu před popravou zbývají, ale i ve svém minulém jednání. Všechen smysl, který do něj vkládal, se totiž vytratil spolu s budoucností, končící pro Pabla za několik hodin popravou.


…Ale byl to strašný klid – protože tu bylo mé tělo: mé tělo, viděl jsem jeho očima, slyšel jeho ušima, ale nebyl jsem to už já; potilo se a třáslo úplně samo, a já je už nepoznával. Musel jsem se ho dotýkat a dívat se na ně, abych věděl, co se s ním děje, jako by to bylo tělo někoho jiného. Chvílemi jsem je ještě cítil, cítil jsem klouzání, jakési skluzy, jako když se s námi prudce snáší letadlo, nebo jsem slyšel, jak mi bije srdce. Ale to mě neuklidňovalo: vše, co přicházelo z mého těla, bylo hnusné a podezřelé…

(Cit. Zeď, str. 25)

Pablo odmítá napsat dopis své milence, odmítá vykonat jakýkoli poslední čin. Přeje si pouze jediné – zemřít čistě. Nahlédl skrze absurditu i nadbytečnost veškeré existence, tak jako Antoine? Uvědomuje si snad Pablo zoufalou nadbytečnost čehokoli, co by před smrtí mohl vytvořit, znamená pro něj čistota vytvoření co možná nejmenšího počtu nadbytečných, absurdních, hnusných existencí?

Pravděpodobně. Tato uvědomělost však rozhodně chybí Paulu Hilbertovi, „Hérostratovi“. Zastavil se ani ne v polovině cesty za nahlédnutím existence – zavrhl sice humanismus, pak ovšem začal člověka nenávidět. Nenávidí člověka, neboť se mu hnusí jeho tělesnost. A přeje si tuto tělesnost zničit. Ve zničení hnusného totiž vidí krásu, kochá se představami prostřílených útrob a zmrzačených těl.


…To jsem byl hloupý, řekl jsem si. A ucítil jsem hořkou výčitku: když už jsem v tom byl, měl jsem vystřelit, měl jsem to břicho provrtat jako cedník, Tu noc a tři další se mi zdálo o šesti malých červených dírkách rozložených do kolečka kolem pupíku…

(Cit. Hérostratos, str. 71)

Nejenom tato deviace však odlišuje Paula Hilberta od Antoina a Pabla. Paul plánuje velký zločin – zabití několika lidí. On plánuje. Vše si pečlivě připravuje, rozmýšlí. A rozesílá dopisy, aby si snad někdo nemyslel, že se pouze zbláznil.

Nelze se pak divit konečnému selhání Hilbertových plánů. Netížil jej sice humanismus, tělo se mu hnusilo; avšak nepochopil existenci. Patrně spoléhal na absurditu, věřil, že mu její pocit umožní vykonat vraždu, a dokonce sebevraždu. Věřil, že ji pociťuje – ale nepociťoval. Kdyby totiž nahlédl celou absurditu existence a její nadbytečnost, kdyby pocítil Nevolnost, nerozlišoval by co do odpornosti mezi těly neprostřelenými a prostřelenými. Pouze střelba by mu připadla nadbytečná, hnusná, absurdní, stejně jako jakékoli plány.


Nemám možnost nahlédnout existenciální hnus přímo. Antoine Roquentin mi ve svém deníku neposkytuje žádný obraz hnusné, nadbytečné, absurdní existence, na nějž bych ukázal se slovy: „To je ona. Fuj.“ Pokud mám však vybrat něco opravdu hnusného, neváhám:


…Může k tomu dojít kdykoli, možná že hned, předzvěsti tu jsou. Tak například otec rodiny na procházce uvidí, jak se k němu přes ulici blíží červený hadr. Jakoby hnaný větrem. Až bude ten hadr docela blízko, uvědomí si, že je to čtvrtka shnilého masa pošpiněná prachem, jež se vleče po břiše, poskakuje, kus zmučeného masa, jež se válí ve stokách a v křečích vystřikuje proudy krve. Nebo se nějaká matka zadívá na tvář svého dítěte a zeptá se: „Copak to máš, pupínek?“ a pak uvidí, jak se maso trošku vyduje, pukne, rozevře se a na dně pukliny se objeví třetí oko, smějící se oko. …

…A někdo jiný zjistí, že ho něco škrábe v ústech. Přistoupí k zrcadlu a otevře ústa: a z jazyka bude mít velice mrštnou stonožku, jež plete nožkami a škrábe ho do patra…
… A ptáci budou poletovat kolem těch metel a budou do nich klovat zobáky, až z nich poteče krev. Z těch ran poteče pomalu, zvolna sperma, sperma smíšené s krví, skelné a vlahé, s malými bublinkami…

(cit. Nevolnost, str. 436)

Zvedá se mi žaludek. Že by Nevolnost? Nikoli, pouze ta s malým „n“. Žaludek se mi totiž nezvedl nad absurdní existencí, ale nad ukázkovým apokalyptickým výjevem, velice expresivním, působivým a hnusným. Hodí se k němu označení „populární Nevolnost“, případně „Nevolnost pro každého.“ Naprosto jasně vyvstává prorocký aspekt této nádherné scény, potvrzený jejím rámcem: „Může k tomu dojít kdykoli, možná že hned, předzvěsti tu jsou…“

Ovšem proroctví předpokládá zájem, ne-li vysloveně humanismus. A s jejich přítomností mizí absurdita, mizí absurdní existence, jež tento výjev stále ještě oficiálně zaštiťuje - jsouc pokaždé stejná, bez závislosti na povrchu.


Ne, Antoine mi nedává žádnou možnost hnusit si čistou existenci spolu s ním. Dává mi však k dispozici myšlenkové postupy, jimiž se zbavil všeho, co mu bránilo ji vidět. Mám pocit, že jsem je pochopil správně. A s Antoinovými závěry souhlasím; proč ne. Stojí ještě něco mezi mnou a všeobecným hnusem z existence, tak skvělým potenciálním úlovkem mého eseje? Pravděpodobně neuškodí všechno si projít a zavrhnout ještě jednou, důkladně:

Humanismus, Bůh, společnost, láska, práce, minulost, …

Dívám se kolem. Vidím své prsty ťukající do klávesnice. Obrazovku. Sedím v mírně nepohodlné poloze ve svém křesle. Doma. Čekám na Nevolnost:
Beru do ruky zavírací nůž, otevírám jej; krásná čepel se leskne. Teď bych ji měl s klidem zarazit do své dlaně… Raději do levé, protože si pravděpodobně poškodím šlachy… Ale levou mačkám akordy na hmatníku!… Takže pravou... Hmmm… Ano, pravou… Napřáhnout se, pak nechat ostří dopadnout a zarýt se do masa … Vytryskne krev, nateče do klávesnice; ta asi zkratuje…

Ježkovy voči, co blbnu? To není Nevolnost, to je Kravina. Antoine, promiň, lítáš si v tom sám.

Nevolnost nepramení jen z rozumu a rozumového přijetí určitých závěrů. Jistě ji umocňuje jejich pocítění a odevzdání se jim, nikoli nepodobné víře; avšak i sám Antoine nejprve začal trpět záchvaty Nevolnosti, až později si je zdůvodňoval.

Já v sobě pravděpodobně nosím trochu humanismu a lásky někde hluboko, kam rozum nedosáhne. A i kdyby dosáhl, netroufám si zvažovat, zda bych pak dokázal vidět a hnusit si onu absurdní a nadbytečnou existenci. Snad to Antoinovi dovolovalo i něco nereprodukovatelného, snad jedinečná souhra událostí v jeho životě.

Ale, upřímně řečeno, je o co stát?




Neděle 21. prosince, chvíli před půlnocí

Strávil jsem týden v hnusu; dle mého mínění ve velice kvalitním hnusu. Rochnil jsem se v něm, užíval jsem si hlubinné ponory do hnusu, hnusové koupele, hnusové masáže, živil jsem se hnusem různých příchutí, upraveným na všechny možné způsoby.

A musím se přiznat, že mě to velice bavilo. Předně jsem měl tu čest pracovat s překrásnou literaturou –
- Překrásnou? Dohnaly mě k šílenství ty knihy přetékající hnusem, jež jsem právě označil za překrásné? Ale zřejmě opravdu nelžu, když tvrdím: „Líbily se mi.“ A s čistými úmysly je komukoli doporučím, s chutí si je jednoho dne přečtu znovu.

Snažil jsem se objevit kořeny hnusu, jeho možné principy, jeho nejčistší podstatu. A zatím se mi pod povrchem vždy ukázal jeho smysl – vnější smysl, jemuž hnus slouží; něco, co je nehnusné a hnusu nadřazené.

Ochrana života, ochrana zdravého rozumu před zničujícími pochybnostmi, evoluce, varování a spása lidstva – každý z těchto takřka jednoznačně pozitivních záměrů dokáže ospravedlnit hnus. A nejenom jej ospravedlnit. Každý z nich usměrňuje obrovskou energii odporu, která v hnusu skrývá – a využívá hnus coby prostředek pozitivního účelu.

Gottfried Benn ani ostatní expresionisté svými básněmi nezamýšleli odpudit – bezpochyby si přáli, aby si je lidé oblíbili. Což se jim vyplnilo. Avšak jistě poněkud riskovali, když se snažil zapůsobit hnusem, dopřát jeho prostřednictvím čtenářům nevšední a silný estetický zážitek. Riskovali, že zůstanou i se svými básněmi nepochopeni, že lidé nenaleznou pod očividným hnusem již ne tak očividné estetické (případně prorocké) kvality.

Nalezli-li je ovšem, nepřestali pociťovat hnus. Pouze si jej uvědomili, uvědomili si jeho smysl a tento podrželi svým rozumem, zatímco si nechali stimulovat představivost a oprašovat nepoužívané synapse.


Exkrement, do nějž šlápneme na chodníku, proto zbavíme nechutnosti ještě obtížněji než jej svoji podrážku – jakkoli si budeme zdůvodňovat náš odpor instinkty a obsahem bakterií ve fekáliích, nikdy zkrátka nepochopíme, proč musel onen neznámý pes vykonat svou velkou potřebu právě tam, kde my jsme se později museli opřít o zem svojí levou nohou.

Hnus zůstává odporný pouze tak dlouho, dokud zůstává neospravedlněný, nesmyslný, absurdní. Hnus, jejž pociťuje Antoine Roquentin jako Nevolnost, přímo pramení z všeobecné, věčné absurdity veškeré existence; tedy i z absurdity sebe samého. Tudíž opravdu přesahuje jakýkoli jiný hnus, vždy alespoň částečně smysluplný. Sartre nám opravdu předkládá hnus nejčistší, dokonalý.

Přesně řečeno: nepředkládá nám přímo jej, nýbrž jen jeho popis, jeho efekty, jeho původ. Podobně jako teoretický fyzik, který předpovídá částici i s jejími vlastnostmi - maje vše podloženo přesnými výpočty a úsudky - avšak samotnou částici ukázat nedovede. Ne nutně kvůli své neschopnosti; možná zkrátka kvůli povaze částice.

Existenciální hnus pravděpodobně nikdy nepoznáme. Antoine jej poznal. My jej můžeme pozorovat jen jeho prostřednictvím. Ale skrývá se mnohem dál, než si možná myslíme. Vždyť jakmile se tento hnus stal součástí Roquentinových deníků, stal se součástí příběhu – který, jak tvrdí sám Antoine Roquentin (resp. Jean Paul-Sartre) neexistuje; který je na rozdíl od veškerých slov a pojmů skutečně abstraktní, který boří absurditu, neboť má své vyznění. Toto vyznění dává smysl příběhu a všem jeho částem, toto vyznění čeká s hrdostí na konec, na smrt příběhu.

Antoine nakonec i díky Nevolnosti našel nový smysl. Antoine Roquentin dávno není absurdní; avšak absurdní už není ani Nevolnost. Hnus, opravdový existenciální hnus, ten se skrývá až daleko za ní. Příliš daleko. Kde snad i setrvá, neboť člověk se mnohdy těžko srovnává už s obyčejným, omezeným, smysluplným hnusem.



Čím více se mi podařilo odhalit kořeny hnusu, tím méně čtenářů by mělo po přečtení mého eseje zvracet nad Sartrem, nad Klímou, nad expresionisty, ale snad i nad přejetou kočkou.
Vykonal jsem tedy pravý opak toho, co jsem si předsevzal:
Nenaplnil jsem svůj esej hnusem, naplnil jsem jej antihnusem.

Měl jsem se na to celé vysrat.




Na začátek

Přečteno 1028krát | Přidáno 30.05.2011 14:14 | Naposledy upraveno 19.09.2020 07:06

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url dobrou-chut-ondrej-cerny

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = dobrou-chut-ondrej-cerny
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×