Česká frazeologie v náruči dějin

Stáhnout práci v souboru

Veronika Böhmová, 4.C

práce získala v roce 2010 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 10, slov: 2642, znaků: 17437


Gymnázium Jana Keplera









Česká frazeologie v náruči dějin









Jméno: Veronika Böhmová
Třída: 4. C
Datum: duben 2010
Předmět: Jazykový seminář
Obsah


Stroj času 3
Velká Morava a Přemyslovci ...............................................................................4
Lucemburkové a husité 5
Vláda Jagellonců a Habsburků ..... 7
Národní obrození a počátek 20. století 9
Návrat 11

Literatura 13

Stroj času

Některé české historické události podnítily lidskou fantazii k vytvoření frazémů, které na tyto události reagují. Časem se mnohé z nich přestaly užívat. Avšak některé zůstaly v paměti českého národa dodnes a právě těm se v textu věnuji. Řadím je chronologicky podle století, ve kterých se historické události odehrály. Neznamená to však, že byl frazeologismus znám hned po určité události, mohl vzniknout až o několik století později. Takovým případem je například frazém „dostat houby s otcem“. Týká se ukřižování, při kterém Ježíš trpěl žízní, ale místo vody dostal houbu namočenou v octě. Stalo se to údajně roku 33, ale frazeologismus k této příhodě byl zaznamenán a mezi lidmi rozšířen až v 19. století.

Za frazém neboli frazeologismus považuji ustálené spojení složené ze slov s vlastním významem, které tímto sjednocením docílí sémantického čili významového posunu. Pod takováto ustálená spojení patří například sousloví, která nesou vždy význam jediného slova. Řadí se sem také rčení, která vyjadřují určitou životní zkušenost a často slouží k pobavení, dále také specifické druhy rčení, mezi které patří přirovnání a pranostiky. Přirovnání jsou pojmenování na základě srovnání či podobnosti dvou subjektů. Pranostiky se v této práci nevyskytují, protože se neváží k historickým událostem, ale k počasí. Nejsou tu ani přísloví. Ta se od ostatních frazémů liší tím, že morálně poučují, vyjadřují životní moudrost. Nebyly vytvořeny spontánní reakcí na nějaké dění, ale lidovou filozofií.

Rozhodně neplatí, že by starší frazémy byly méně známé a užívané než novější. Některé zakotvily mezi lidmi pevněji než leckteré novodobější. Díky této skutečnosti nejsem nucena se omezit pouze na 20. a 19. století, nýbrž mohu začít „svou“ pouť po frazeologismech již ve století devátém. Nasedám tedy do pomyslného stroje času a letím na první zastávku mé výpravy, do doby Velkomoravské říše.


Velká Morava a Přemyslovci

Ocitla jsem se v době značně čistšího vzduchu a menší intenzity UV záření. Zaujala mě žena, která místo sledování televize tkala nějakou textilii. Pomocí dlouhého hřebenu nazývaného „brdo“ zvedala a spouštěla řadu nití na tkalcovském stavu a vytvářela tak stále stejný vzorek tkaniny. Přišla k ní další žena a oznámila, že si jde vyzvednout tu látku utkanou „na jedno brdo“. Načež jí byla podána látka se stejným vzorem, která byla tkána stále stejným způsobem, pouze jedním brdem. Pomyslela jsem si, že díky této historické výpravě strojem času mi život stále stejně neplyne čili není „na jedno brdo“, je naopak pestrý. A tak jsem toto šťastné uvědomění šla oslavit do místního hostince.

Lidé neuměli psát ani číst, gramotnost se šířila pomalu. A tak se za každý vypitý džbánek udělal zářez do vrubovky, dřevěné hůlky. Při vyrovnání dluhu se vruby zahladily. Po chvíli jeden z mužů křikl na hostinského, že zve jednoho starého přítele na jeden džbánek a ať mu ho tedy „přičte na vrubovku“. Frazém „přičíst na vrub“ nese v dnešní době velmi podobný význam, tedy přičíst něco někomu (nebo něčemu) na účet, označit někoho odpovědným za určitou událost nebo ho z nějaké obvinit.

Mírně přiopilá jsem se plahočila kolem rybníka, když tu se mi před očima odehrála prapodivná scéna. Do rybníka se vehnali velicí vepři, kteří se po dotyku s vodou proměnili v otýpky slámy. Nejdřív jsem si myslela, že mám halucinace způsobené konzumací alkoholických nápojů, ale nakonec jsem spatřila lamentujícího muže, který mi tento úkaz osvětlil. Svěřil se mi, že se jmenuje Míchal a pracuje jako pražský pekař. Za velmi mrzký peníz koupil od čaroděje Žita krásné velké vepře a ti se mu po smočení ve vodě takhle proměnili ve slámu. „Inu, lehce nabyl, lehce pozbyl,“ pomyslela jsem si. Ale slíbila jsem přeci, že přísloví do této historické cesty tahat nebudu. Z Míchalova neštěstí vzniklo rčení „Získal/vyhrál, co Míchal na sviních“, jež se říká o člověku, který nezískal nic.

Přesunula jsem se strojem času do doby posledního přemyslovského panovníka, Václava III. Tento král byl velmi mladý, ještě mu dokonce nenarostly ani vousy. Takový bezvousý mladík se tehdy nazýval holobrádek či postaru řečeno „holec“. Z mého přemítání nad panovníkem mě vyrušil jásot jedné rodiny, která si konečně mohla dovolit ovci. Za vlády Václava III. bylo toto drahocenné zvíře konečně zlevněno na pouhý groš. I uchytilo se rčení „Za krále Holce, byla za groš ovce“. Na mladičkého posledního Přemyslovce si už začal brousit zuby vrah, takže jsem rychle nasedla do stroje času a zamířila ke králi Janu Lucemburskému.


Lucemburkové a husité

Stroj přistál přímo uprostřed bitvy u Kresčaku v roce 1346. Jen taktak se mi podařilo uhnout anglickému smrtícímu šípu, který se snažil zasáhnout některého z Francouzů. Český král Jan Lucemburský bojoval na straně Francouzů. Ti prohrávali a chystali se proto na ústup. Ale slepý Jan Lucemburský se rozhodl pro vznešenou sebevraždu v boji a s výkřikem „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!“ se vrhl doprostřed boje vstříc jisté smrti. Nezvolal však něco jiného? Nedomyslela si moje mysl tuto známou větu v kritické chvíli výkřiku místo toho, aby poslouchala, jaká slova z úst Lucemburkových padají? To už asi nikdy nezjistím. Každopádně dnes, když chceme říci, že se něco určitě nikdy nestane, používáme frazém „toho bohdá nebude“.

Vydala jsem se pryč z bitevního pole a potkala skupinku lidí, kteří sami sebe krutě bičovali důtkami. Zděsila jsem se a ptala se jich, proč si ubližují, copak už tak není dost násilí? Odpověděli, že se brání proti ničivému moru, který zanechává za sebou mnoho mrtvých. Modlitby proti této pohromě nic nezmohly a tak za tuto spoušť trestají lidské tělo, které je ďáblovým sídlem. Zjistila jsem, že slovo „mrskat“ se řekne latinsky „flagelare“ a rázem byl vznik dnešního slova „flagelant“ jasný. Když v současnosti někoho nazveme „flagelantem“, většinou tím nemyslíme, že by se dotyčný švihal důtkami. Mluvíme tak o osobě (nebo národu), která sama sebe ponižuje před ostatními a přehnaně se kritizuje.

Také v této době jsem chtěla navštívit náměstí. Čekalo mě na něm ale nepříjemné překvapení. K bytelnému dřevěnému sloupu, tzv. „pranýři“, tam byl řetězem připoutaný nějaký mladík. Od obyvatel jsem se dozvěděla, že tento člověk se dopustil drobného přestupku a je za něj proto trestán takovýmto odebráním cti. Frazém „někoho pranýřovat“ tedy znamená někoho veřejně trestat. Dnes je tento trest stále hojně využíván, avšak s tím rozdílem, že dřevěný sloup nahradila média.

Dala jsem se s jednou ženou více do řeči, což se vyplatilo, protože jsem se dopátrala dalšího rčení. Ta žena mě totiž varovala před nájezdy Turků. Vytvořili prý z křesťanských zajatců nemilosrdnou armádu, jejíž členové si začali říkat janičáři, noví bojovníci. Zajatce si udržují různými výhodami a vychovávají je k fanatismu. Naneštěstí jsou tito „poturčenci“ opravdu ještě krutější a nadšenější do bojů než samotní Turci. Následující rčení „poturčenec horší Turka“ tedy vzniklo ze strachu z janičářů. Představuje člověka, který zapře svůj původ a za úplatu něco dělá pro nepřítele. Raději jsem nasedla do svého stroje a ladně přeskočila sto let.


Vláda Jagellonců a Habsburků

Na stroji času zazářilo datum 1493, pod kterým se po chvíli objevil nápis Kutná Hora. Ocitla jsem se v době Vladislava II. Jagellonského a připletla se přímo do vzbouření kutnohorského havířstva. Přišel k nám jeden z radních, Prokop Kroupa. Zřejmě proto, aby nás uklidnil, ale z nervozity se přeřekl a dav ještě více pobouřil. Místo aby nám řekl, že se máme upokojit, protože nám páni přejí jen to dobré, tak pravil: „Upokojte se, však vám páni nic dobrého nepřejí.“ Čehož se samozřejmě chytli někteří vtipálkové a do obliby vstoupilo přísloví „Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa, stoje u kamenného sloupa.“

Vymotala jsem se z rozhořčeného davu a šla se podívat na tržiště. Měla jsem doopravdy štěstí, podařil se mi velmi výhodný nákup, protože vše, co jsem pořídila, bylo velmi levné. Jinak řečeno, „nakoupila jsem za babku“. Babky jsou peníze s velmi malým obsahem stříbra, které tu jsou raženy už osm let. Od trhovců jsem se dozvěděla, že se jim tak říká podle brouka babky (chroustka letního), který se velmi rychle rozmnožuje. A jelikož tyto mince mají velmi malou hodnotu, musí se jich vyrábět doopravdy hodně a proto jsou s chroustkem letním srovnávány.

Od Jagellonců jsem se přenesla k habsburskému Leopoldovi I. a ocitla se v severních Čechách, kde právě řádily selské bouře. Stala jsem se ale svědkem hrozného masakru. Vojsko vedené nejvyšším vojenský velitelem v Čechách, Kryštofem Vilémem Harantem, povstání krutě potlačilo. Jméno Harant tak získalo hanlivý nádech. Frazém „to jsou haranti“ se dnes nejčastěji používá jako nadávka pro drzé a neposlušné děti či mládež.

Zaujal mě právě procházející pár. Byla to bohatě oděná žena se svým manželem. Oba měli tak vysoké podpatky, že jsem měla skoro dojem, že kolem mě kráčí na chůdách. Uvědomila jsem si, že jsem v 17. století, což znamenalo, že mě mé adidasky odsoudily mezi spodinu. Neboť v tomto století se postavení člověka ve společnosti poznalo podle výše podpatku. Čím vyšší podpatek, tím byl člověk váženější a často i bohatší. Když dnes o někom řekneme, že si „žije na vysoké noze“, míníme tím, že vede hýřivý život.

Ve stroji času jsem opět přeskočila jedno století, protože jsem začala mít mužských panovníků po krk. Mým cílem byla doba Marie Terezie. Ocitla jsem se na zámku Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou. Před ním postával houf rebelujících sedláků, který se domáhal svobody a zrušení panské roboty. Nakonec sedláci ničeho nedosáhli, a ještě k tomu byli vojskem rozehnáni. Rčením „Dopadli jako sedláci u Chlumce“ tak o nějakých lidech tvrdíme, že dopadli špatně. Zkroušená neúspěchem sedláků jsem usedla do stroje a odlétla.


Národní obrození a počátek 20. století

Při přistání si začal stroj času elektronickým hlasem vyzpěvovat nějakou nacionalistickou písničku o vlasti. Podivila jsem, kde se v něm vzal takový umělecký duch. Záhy jsem pochopila, neboť jsem byla zahlcena divadelními a literárními díly. Nejdříve jsem se seznámila s novelou „Pan Amanuensis na venku aneb Putování za novelou“ od humoristy Františka Jaromíra Rubeše. Hlavní hrdina Antonín Prášil potkal u potůčku lemovaného vrbami maloměstského pana správce a nepozdravil ho. Čímž nadutého správce velice pobouřil. A to dokonce tak, že si tuto Prášilovu opovážlivost vryl nadosmrti do paměti. Tento prohřešek si zapsal do své mysli větou: „Nepozdravil u vrbiček.“ V dnešní době prohlásíme tuto větu tehdy, když chceme vyjádřit, že jsme nadřízenému nepodlézali, nebyli jsme zkrátka žádní „vlezprdelkové“.

Frazém „Je to Kocourkov“ vznikl podle fiktivního města Kocourkov, o kterém se mezi lidmi vyprávěly veselé historky. Některé příhody byly zachyceny v knihách Josefa Langra nebo Prokopa Chocholouška. Obyvatelé Kocourkova jsou líní maloměšťáci, kteří vše dělají velmi neúčelně a co jde, to popletou. Označíme-li tedy nějaké místo za Kocourkov, zoufáme si nad zmatkem, který mu vládne, a nad hloupostí lidí.

Zajímavému frazému dalo vzniknout také literární dílo Faust od Johanna Wolfganga Goetha. Ačkoli byl autor německé národnosti, k Čechám měl velmi blízký vztah a našel zde také svoji životní lásku. Ve své knize píše, že ďábel Mefistofeles se Faustovi zjevil nejdříve jako černý pudl. Po proměně psa v ďábla překvapený Faust vykřikl: „Tak tohle bylo to jádro pudla!?“ Mefistofeles pak Faustovi nabídl, že splní každé jeho přání. Tomu se nabídka zalíbila, protože velmi toužil po vědění a poznání celého světa. Avšak ďáblovo lákání mělo jeden háček. Faust musel souhlasit s tím, že v momentě, kdy najde uspokojení se svým životem, propadne peklu. A ještě navrch to musel stvrdit svým úpisem. Faust tuto nabídku přijal se vším všudy, ačkoli už podstatu pudla znal a uvědomoval si, že se dohaduje se samotným ďáblem. Rčení „jádro pudla“ se tak používá ve smyslu „najít podstatu věci“, prokouknout skryté.

Nezůstala jsem jen u literatury, ale šla se podívat také do divadla na aktovku od Emanuela Bozděcha. Hlavním hrdinou zde byl vyslanec císařského francouzského dvora Václav hrabě z Kounic, který byl pověřen nelehkým úkolem. Měl docílit toho, aby Marie Terezie podepsala smlouvu s Francií. Avšak ani po velkém úsilí spjatém s vynaložením všech svých diplomatických schopností se mu tento úkol splnit podařilo. Za složení této státníkovy zkoušky byl jmenován kancléřem rakouských zemí. I vžilo se mezi lidmi sousloví „zkouška státníkova“, které označuje takovou situaci, kdy se člověku podaří obratně vyřešit nějaký choulostivý případ a ještě tím dosáhne svého cíle.

Z kulturních zážitků mě vyrušilo přepadení nejslavnějšího českého loupežníka v Čechách, Václava Babinského. Věděla jsem, že tento český Robin Hood nakonec roku 1879 zemře jako zahradník v klášteře v Řepích, ale teď stál živý přímo proti mně a šel z něho strach. Na ten jeho surový pohled snad nikdy nezapomenu. Proto, když se někdo na někoho zle, neurvale či výhružně podívá, prohlašujeme, že „kouká jako Babinský“. Tradičně jsem vzala nohy na ramena a odlétla ve stroji času zase o několik desítek let dál.


Návrat

Vyhnula jsem se první světové válce a přistála až v době, kdy byla v knihách pouze popisována. Dostala se mi do rukou kniha Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška, která se mi stala klíčem pro význam ustáleného slova „švejkovina“. Švejkovina je ztělesněním Švejkova charakteru, který každý čtenář vnímá trochu jinak. Nejdříve tento výraz představoval především jednání, které popírá smysl každé disciplíny a řádu. Později se jím označovaly hlavně legrační a směšné kousky. Dnes můžeme říci, že švejkovinou je hlavně strategie určitých lidí držet se bez boje svého koryta, ze všeho lehce vyváznout a zároveň co nejvíce vytěžit.

Rusové k nám spolu s komunismem přinesli i nové synonymum pro výtržníky, které zní „chuligáni“. Dříve ale takového významu nemělo, protože se jednalo o úplně obyčejné irské příjmení. Do Londýna se jednoho dne přestěhovala velká irská rodina Houlihanů, která přepadávala lidi. A tak toto příjmení, které se mezitím poangličtělo na Hooliganovi, získalo špatnou pověst. Ve významu nadávky se poprvé použilo na adresu britského premiéra Winstona Churchilla, který okamžitě nařídil toto slovo zapsat do slovníků a zařadit ho tak mezi běžná slova spisovné angličtiny. Rusové pak za písmeno „h“, které neznají, dosadili „ch“ a slovo „chuligán“ bylo na světě.

Dorazila jsem k ceduli „současnost“ na konečnou zastávku. Nestačila jsem ani vystoupit a stroj času se už vypařil. Ale mě čekalo ještě setkání s posledním frazémem tohoto historického putování. Česká republika je jednou ze zemí Evropské unie a proto musí dodržovat určitá pravidla. Ale česká vláda je velmi ráda komplikuje a zpřísňuje, což obyvatelům dost znepříjemňuje život. K této situaci se začala užívat novodobá forma rčení „poturčenec horší Turka“, která zní: „Je papežštější než papež.“ Přičemž slovo „papež“ v tomto konkrétním případě zastupuje Evropskou unii.

*
V průběhu historie nacházeli lidé inspiraci ke tvorbě frazeologismů v kulturních dílech, významných osobnostech a činech, zvycích, předmětech a dalších součástech jejich životů. Mnoho frazémů vznikalo také z pověstí, které se dokázaly natolik zarýt pod kůži, že se staly součástí naší historie. Některé frazémy zanikly, jiné získaly novou podobu a konečně, některé přežily ve své formě až dodnes. Dostalo se jim třeba jen drobných jazykových úprav, kterými se přizpůsobily vývoji českého jazyka. Význam však zachovaly naprosto stejný.

Je důležité také zmínit, že naše dějiny byly prošpikované křesťanstvím, ke kterému se váže mnoho biblických frazémů. Byť naši historii křesťanství ovlivňovalo, do této práce jsem frazémy pojící se s touto tématikou zvlášť nezařazovala, neboť se pojí převážně s příběhy odehrávajícími se v Bibli, tedy mimo území českých zemí.


Touto historickou poutí děkuji lidové tvořivosti za její činnost a doufám, že se jí i nadále bude dařit dotvářet českou kulturu.

Literatura

Čelakovský, František Ladislav. Přísloví-napoví. vyd. 1. Praha: Albatros, 1976. 175 s.

Krátký, Josef. Jádro pudla: malá encyklopedie nejfrekventovanějších rčení, přísloví a sentencí. 1. vyd. Mladá Boleslav: Šebek & Pospíšil, 1991.

Loucká, Pavla. Dech, duch a duše češtiny. vyd. 1. Praha: Albatros, 2008. 160 s.

Ouředník, Patrik. Aniž jest co nového pod sluncem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994. 263 s.

Rollová, Kateřina. Co to znamená, když se řekne...1. vyd. Praha: MOTTO, 2000. 124 s.

Spalová, Olga a kol. Co to je, když se řekne... 2. vyd. Velké Bílovice: TeMi CZ, 2007. 296 s.

Zaorálek, Jaroslav. Lidová rčení. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 780 s.

Na začátek

Přečteno 1327krát | Přidáno 08.03.2011 11:16 | Naposledy upraveno 19.09.2020 07:03

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url ceska-frazeologie-v-naruci-dejin-veronika-bohmova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = ceska-frazeologie-v-naruci-dejin-veronika-bohmova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×