Biblické motivy a příběhy v moderní literatuře

Stáhnout práci v souboru

Ema Zelená, R6.A

práce získala v roce 2017 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 8, slov: 2078, znaků: 13945


Biblické motivy a příběhy v moderní literatuře

Ve své eseji jsem se rozhodla rozdělit použití biblických motivů a příběhů v moderní literatuře na tři typy, u nichž se pokusím pojmenovat základní motivy a prostředky, které jsou v konkrétních moderních literárních textech přítomné a odkazují na Bibli. Vyberu si několik konkrétních příkladů moderních literárních děl a ty se pak pokusím podrobně rozebrat, abych u nich biblické motivy přesně pojmenovala.


Použití biblických motivů v moderní literatuře lze dle mého názoru rozdělit na tři typy, tyto skupiny jsem vytvořila, abych se přehledněji mohla zabývat použitím Bible v moderních textech. Skupiny jsou vytvořeny uměle, proto se i mnou uvedené příklady mohou hodit i k více než k jedné z níže uvedených kategorií.


Za první typ považuji použití biblického motivu nebo příběhu jako výchozího tématu textu. Biblické motivy jsou v takovém případě využity nejrozsáhlejším způsobem. Autor v textu využije biblické prostředí a postavy, někdy se snaží i o napodobení archaického jazyka, dokonce použije i konkrétní biblický příběh včetně zápletky. Často se však autor snaží příběh napsat tak, aby změnil jeho vyznění oproti vyznění biblickému. Tento typ textu bychom vlastně mohli považovat za „moderní“ apokryf, jelikož definice apokryfu jsou dvě, z nichž druhá se moderní literatury přímo týká. Zmíním zde ale definice obě, za prvé jsou apokryfy: „biblické spisy starozákonní a novozákonní, nepojaté do církví uznaného kánonu. Vznikaly od 2 st. př. n. l. do 1. st. př. n. l. …, za druhé: obecně nepravé podvržené spisy;… i v umělecké nápodobě.“. Jako konkrétní příklad „moderního“ apokryfu uvádím Apokryfy od J. Čapka a Poslední pokušení od Nikose Kazantzakise. Poslední pokušení mělo téměř apokryfní osud, nejen že nebylo zařazeno do církevního kánonu (oč se samozřejmě ani nesnažilo), bylo však v roce 1954 katolickou církví zařazeno do Indexu zakázaných knih.


Kazantzakisova kniha „Poslední pokušení“ se právě snaží velmi podrobně vystihnout novozákonní biblické prostředí, vykresluje však úplně nové charaktery biblických postav (např.: Ježíš, Jidáš, Marta, Marie…), mění motivace jejich činů a boří většinu stereotypů, které z Bible známe. Kazantzakisovo pojetí Ježíše jako Mesiáše, který však sveřepě odmítá naplnit svůj osud a ke všem svým činům je vlastně donucen Bohem jen kvůli úporným bolestem hlavy, přivádí spíše k úvahám a pochybám o Bibli. Velmi kontroverzní je i pojetí Jidášovy zrady, která vlastně nebyla zradou, ale dohodou mezi Jidášem a Ježíšem. Ve čtenáři kniha může spíše vyvolat myšlenky o tom, nakolik je Nový zákon pravdivý a jakou moc má ve skutečnosti Bůh. Jidáš a jeho pomocníci dlouhodobě hledající „svého Mesiáše“ také poukazují na to, nakolik si křesťané svého Mesiáše sami „stvořili“. Ačkoli se kniha věnuje biblickému tématu a zároveň ho nijak nezesměšňuje, jako to dělají Apokryfy od Čapka (viz níže), je docela pochopitelné, proč vyvolala v církvi nesouhlas a byla přidána do Indexu zakázaných knih a zároveň kvůli ní autora vykázali z církve. Asi jako jediná z knih z moderní literatury, kterým se zde budu věnovat, vyvolává ve čtenáři pro církev poměrně nežádoucí myšlenky a pochybnosti.


Čapkova kniha „Apokryfů“ se skládá z mnoha kratších povídek, asi polovina z nich vychází z antické mytologie, římských dějin nebo odkazují na Shakespearova dramata, tudíž přirozeně žádný základ v Bibli nemají, o nich zde tedy neuvažuji, a dále se budu zabývat jen Čapkovými „biblickými“ apokryfy. Čapek ve svých apokryfech vychází z Nového i Starého zákona. Vybírá si zřejmě záměrně notoricky známé biblické příběhy a postavy (např.: Abrahám, Sára, Lot, Lazar, Pilát Pontský, Marie a Marta atd.), které na první pohled působí jako převyprávěné příběhy z Bible. U Čapkových apokryfů vycházejících ze Starého zákona lze pozorovat i biblická slovní spojení, která Čapek záměrně používá, aby umocnil dojem věrohodnosti a upozornil na spojitost s původním biblickým textem. Používá archaický jazyk, přechodníky a slovní spojení jako např.: „ I řekl Hospodin.“. Čapek však záměrně mystifikuje čtenáře, biblické postavy pronesou mnohdy jen jedinou větu, díky níž se vyznění celého apokryfu promění v satiru. Čapek mění vyznění apokryfů týkající se zničení Sodomy a Gomory, vlastně jen prostřednictvím přímé řeči postav, na které zároveň aplikuje psychologizaci. Autor dokáže pomocí krátkého dialogu docílit toho, že promění ve čtenářových očích biblické postavy na obyčejné lidi, kteří mají spoustu mnohdy malicherných problémů se svými sousedy. Toto se pokusím ukázat na krátkém úryvku z apokryfu „O desíti spravedlivých“: „ Řekla Sára: „… Eliab zcizoložil s ženou Elmodadovou. Kdyby Elmodad za něco stál, vyhnal by svou ženu, tu couru, kam patří. Ale snad bys mohl navrhnout Námana, který za nic nemůže, protože je blázen.”. „ … Abrahám: „Námana nenavrhnu, ale navrhnu Melchiela.”. „ … Sára: „Navrhneš-li Melchiela, nemluv se mnou. Což neposmíval se ti Melchiel, že nemáš se mnou syna, ale s děvkou Agar ano?“.


V některých apokryfech se ale autor tak striktně biblické předlohy nedrží, například v apokryfu „Svatá noc“ nám předkládá vznešenou a slavnou událost – narození Mesiáše, jako naprosto obyčejný rozhovor mezi dvěma vesničany, kteří svaté rodině poskytli přístřeší. Celou situaci se mu prostřednictvím nespisovného jazyka vesničanů podaří bagatelizovat a předkládá jí čtenáři poměrně humorným způsobem. V apokryfu „O pěti chlebích“ využívá úvahový způsob vyprávění a poprvé si vymýšlí vlastní postavu – prostého pekaře, který retrospektivně vypráví o Ježíšovu známém zázraku (nasycení davu z ryby a pěti chlebů), čímž apokryf získává až absurdní vyznění, jelikož pekař sice s Ježíšovými altruistickými myšlenkami souhlasí, ale bojí se o své obchody, tudíž je rozhodnutý Ježíše ukřižovat. Čapek využil biblických motivů jako témat pro své krátké povídky, nesnažil se však skrze ně předat čtenáři morální nebo jakékoli jiné hlubší sdělení. Čapek používá karikaturní, ironické nebo satirické zobrazení biblických postav a příběhů, protože počítá se čtenářovou znalostí Písma a snaží se ho ze všeho nejvíce vlastně pobavit.


Za druhý typ bych označila použití biblického tématu jako inspirace nebo mota textu. V takové případě autor vytváří vlastní časoprostor a postavy, v příběhu používá libovolný jazyk. Inspiruje se však biblickými příběhy, motivy i symboly, které do textu prostupují. Pro správné pochopení takového literárního textu je bezpodmínečná znalost Bible. Jako zástupce této kategorie jsem si vybrala román „Mistra a Markétka“ od Michaila Bulgakova. Ačkoli tento román obsahuje i „apokryfní“ způsob využití biblického příběhu, který se vyskytuje v části románu o Pilátovi Pontském a Ješuovi Ha-Nocrim, podstatnou roli v něm hraje i využití motivů v symbolické a metaforické rovině.


Autor se v tomto románu primárně nesnaží předložit čtenáři nový pohled na biblický příběh, snaží se využít biblické motivy k tomu, aby byl jeho vlastní text správně chápán a umocnit díky biblickým motivům poselství či vyznění celé knihy. Jak stojí v doslovu „Mistra a Markétky“, „Bulgakov nebyl nábožensky věřící člověk …, chápal biblické zdroje jako odkaz minulých epoch, jako poselství dávných věků, z něhož lze vytěžit mnohé užitečné pravdy.“. Bulgakov využívá biblické motivy spíše ve filozofickém smyslu, místo křesťanského ráje čeká na konci románu Mistra věčný klid s Markétkou po boku a touha po takovém klidu ho spojuje právě s Ješuou, jehož příběh jen utvrzuje ve čtenáři pozdější dojem z příběhu Mistrova. Bulgakov používá biblické motivy k zobrazení dobra a zla, paralelu mezi Ješuou a Mistrem jednoduše nelze přehlédnout, zároveň však čiré zlo - ďábel Woland, je zobrazeno bipolárně. I Woland umí být k Markétce a Mistrovi spravedlivý a zároveň je jim ochotný pomoci. Zlo jako by v příběhu existovalo právě jen díky zkaženosti moskevských občanů. Čím větších zločinů a podvodů se město dopouští, tím větší problémy Wolandova svita způsobuje. Autor přidává Wolandovi a jeho doprovodu groteskní rozměr, proto čtenář nevnímá motiv ďábla v knize jako zlo absolutní, ale jako zlo trestající a vlastně pro Moskvany zasloužené. Bulgakov přidává dvojí rozměr i postavě Piláta Pontského, který je v Bibli zobrazen tak stroze a ploše, že ho vlastně nijak jinak než jako zlo chápat nelze. V tomto případě však využívá psychologizaci postav, což je prostředek používaný také v „moderních“ apokryfech. Bulgakovovo pojetí biblických prvků se liší od první kategorie proto, že nevyužívá pro celý časoprostor románu jen biblické prostředí, Bulgakov záměrně využívá Bibli pro umocnění příběhu vlastního, milostného příběhu Mistra a Markétky, zobrazení moskevské zkažené společnosti i nutného zla a trestu pro moskevské občany. Bulgakovovo využití biblických motivů je mnohem symboličtější a složitější než u prvních dvou zmíněných knih, a to i proto, že nevychází jen z Bible, ale i z Goethova Fausta.


Třetí způsob použití biblických motivů a příběhů v literatuře, kterému se zde budu věnovat, je podstatně složitější než první dva. Třetí způsob totiž vyžaduje přítomnost Bible v příběhu, a to konkrétně její přítomnost v podobě fyzického předmětu, se kterým literární postavy manipulují a který (stejně jako samotný čtenář) mohou číst. Abychom mohli takový text správně a úplně chápat, vyžaduje tento způsob využití symbolů bezpodmínečnou čtenářovu znalost Bible. Jako příklad uvádím román „Jméno růže“ od Umberta Eca.


Protože se tato kniha řadí mezi postmoderní literaturu, pro kterou je typické mísení mnoha různých vysokých a nízkých žánrů, musím upozornit na to, že ani tato kniha nepatří zcela do mnou vytvořené třetí kategorie, a budu v ní zřejmě poukazovat i na některé způsoby a prostředky využívané i ve druhé kategorii. Eco na rozdíl od ostatních zmíněných autorů nevyužívá Bibli jen jako zdroj inspirace pro příběh, ale pracuje s ní mnohem komplexněji. Eco totiž přiznává existenci Písma i v příběhu. Biblické motivy a symboly, které se v příběhu objevují, si leckdy uvědomují a upozorňují na ně i samotné postavy. Tento způsob silně podtrhává čtenářův dojem, že příběh je skutečnou historickou událostí, kterou ve svém deníku zaznamenal mnich Adso z Mellku. Také to však dle mého názoru poukazuje na to, jak veliký vliv měla Bible na všední život a dodává jí to v textu na důležitosti. Ačkoli však Eco na symboly úmyslně upozorňuje skrze řeč postav, nepůsobí žádné z nich uměle a naopak tím příběh nabývá větší věrohodnosti.


Nejpodstatnější roli v příběhu hraje poslední kniha Nového zákona – „Zjevení Janovo“. Eco záměrně rozděluje příběh do sedmi dnů, aby tak zvýraznil spojitost mezi vlastním příběhem a Zjevením Janovým. Každá vražda, která je v opatství spáchána, pak na „Zjevení“ také odkazuje, což, jak později čtenář zjišťuje, je záměrem vraha.


Eco na rozdíl od ostatních autorů pracuje i s citací Bible. Mniši, kteří v opatství žijí, často vedou diskuze týkající se hlavně přípustnosti smíchu, které de facto odkazují na Aristotelovu „Poetiku“. Jejich druhým významným sporem jsou úvahy nad posledními verši „Zjevení Janova“: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy. Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize.“ , jež při svém kázání cituje mnich Jorge. Tímto citátem vznáší Jorge otázku, zda není Bible jediným textem, který by kdy měl být čten, a zda všechny ostatní knihy nejsou proti Bohu. Ve „Jménu růže“ se například objevuje citát z Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.“ , dále však citát rozvádí: „ … a poslušný mnich by měl za úkol každý den s vytrvalou pokorou opakovat tuto nezměnitelnou událost, jedinou, jejíž pravda je nevývratná.“ , čímž umocňuje spojitost mezi evangeliem a pozemským životem mnichů. Autor v knize používá i starozákonní biblické motivy a symboly, například ženu, která je odvěkým symbolem pro pokušení, a jež svede nezkušeného Adsona ke hříchu. Závěrečná pasáž románu popisující požár neboli zánik celého opatství, pak vlastně symbolicky naplňuje předzvěsti apokalypsy, kterých se mniši obávají.


Umberto Eco použil Bibli ve více rozměrech své knihy, vybral si konkrétní biblickou pasáž – „Zjevení Janovo“ a jeho prostřednictvím dodal příběhu mystičnost a předzvěst nadcházejících hrůz, čímž podpořil detektivní aspekt knihy. Časoprostor knihy je úzce s Biblí spjat, jelikož si autor zvolil pro svůj příběh benediktýnské opatství v první polovině 14. století, tudíž je inspirace Biblí velmi přirozená. Kniha se nevěnuje Bibli jen v rovině symbolické, ale upozorňuje také na její vliv na psychiku mnichů a zobrazuje jí i jako nástroj k manipulaci. Tím, že si Eco vybral pro svou knihu jako výchozí text „Zjevení Janovo“, které je velmi specifickou částí Nového zákona, velmi rozdílně vykládanou, stvořil velmi výjimečnou atmosféru a dodal knize mnohé nové významy.


Evropská kultura je založena na křesťanství, proto byla Bible po několik staletí nejdostupnějším textem, který byl navíc přístupný i lidem negramotným. Téměř všechny historické texty, které se nám dochovaly, byly Biblí alespoň částečně inspirovány. Moderní literatura, proto nečiní nic nového, když pracuje s biblickými, symboly a motivy, naopak potvrzuje, že Bible je pro naše kulturní prostředí stále důležitým textem, jehož symbolika je i dnes pro nás čitelná a obohacující.









Použitá literatura:

ČAPEK, Karel. Menší prózy, 1. souborné vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992
ECO, Umberto, Jméno růže, Praha, Argo, 2014
BULGAKOV, Michail, Mistr a Markétka, 4., Praha, Odeon, 1990
KAZANTZAKIS, Nikos, Poslední pokušení, Praha, Odeon, 1987
Ekumenická rada církví ČSSR, Nový zákon, Praha, 1986
Kolektiv autorů Encyklopedického institutu Československé akademie věd, Encyklopedický slovník, 1., Praha, ACADEMIA, 1980

Na začátek

Přečteno 521krát | Přidáno 19.06.2017 15:03 | Naposledy upraveno 25.11.2020 07:39

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url biblicke-motivy-a-pribehy-v-moderni-literature-ema-zelena

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = biblicke-motivy-a-pribehy-v-moderni-literature-ema-zelena
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×