Beat generation

Stáhnout práci v souboru

Melina Toumpaniari, 1.A

práce získala v roce 2011 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 21, slov: 5803, znaků: 36944


Beat generation
Kerouac i Bukowski patří k nejznámějším představitelům Beat generation. Jedná se o skupinu amerických spisovatelů a básníků, kteří se objevili v padesátých letech dvacátého století. Tato skupina experimentovala s drogami a různými formami sexu, zajímala se o východní víru, odmítala materialismus a idealizovala bujné, svobodné formy vyjádření a bytí. Jejich styl psaní přinesl mnoho změn v tehdejším západním světě, především v Americe. Vedli k duševní a sexuální „revoluci“ či „osvobození“ (např. boj proti sexuální represi, zmírnění rasismu), zbavili psaný svět cenzury, demystifikovali cannabis a další drogy, měli podíl na vývoji bluesu a rytmických prvků, ze kterých později vznikl rock and roll, i růstu opozice proti militarizované strojové kultuře. Zároveň některé prvky beatové generace přejímají kulturní směry jako beatniks (mediální stereotyp o beatové generaci), hippies i punk. Co tedy byli Beatníci a jaký styl jim byl společný?

[T]he Beats were a criticism of American complacency under the Ike-Nixon regime, an expression of new forms of prose, and poetry and an exploration of consciousness, which joined the dissent of existing Bohemias [...] to produce a distinct style of literature and living, based on disaffiliation, poverty, anarchic individualism and communal living. A relaxation of 'square' (puritan, middle-class, respectable) attitudes towards sex, drugs, religion and art became the opposing uniformity of 'beat'. Beatníci byli kritikou Americké spokojenosti v Ike-Nixonském režimu, byli ztvárněním nových forem prózy a poezie, a zkoumáním uvědomělosti, která navazuje na opozici existujících Bohémů.(...) aby vyprodukovali charakteristický styl literatury a života, založený na ztrátě spojení, chudobě, anarchickému individualismu a života v menšinách. Existence „beatu“ vedla k uvolnění „řádných“ (puritánských, měštáckých, úctyhodných) postojů vůči sexu, drogám, víře a umění se stala největším protivníkem jednotvárnosti. (1)

Pokusím se vám představit hlavní znaky stylu Jeana Luise „Jacka“ Kerouaca a Henryho Charlese Bukowskiho a najít jejich společné body. Tvorba, kterou budu porovnávat, pochází ze sbírek povídek Osamělý poutník od Kerouaca a Těžký časy od Bukowskiho. Z těchto autorů je známější Jack Kerouac, často přezdíván otec beatnické generace, který beat generation pojmenoval (beat v daném případě znamená unavená, poražená, zbitá, ale též může znamenat blahoslavená generace).

Jack Kerouac se narodil ve francouzsko-kanadské rodině, a tak mnoho jeho děl je napsáno ve francouzštině v kanadském nářečí – zbývající knihy tvořil v angličtině. Představím vám autobiografické dílo Osamělý poutník, kde Kerouac používá různé styly psaní.

V prvních třech povídkách tj. Mola za noci bez domova, Mexický rolník a Železniční země se projevuje jeho inovátorský styl psaní, kterému sám Kerouac dal jméno spontánní próza. Jedná se o styl psaní, ve kterém se naprosto ničí větné celky, kde se věty spojují dohromady pomlčkami či čárkami. Kerouac často vůbec nedbá na interpukci, používá různé citoslovce k popisu situace a přímá řeč není ohraničena ničím jiným kromě uvozovek. Zároveň autor do textu vkládá fráze či slova ve francouzštině (když předkládá své myšlenky k tématu) či v mluveném jazyce lidí, kteří ho obklopují. (2) Vznikají tak souvětí dlouhá až několik stran. V anglickém originálu se v takových pasážích objevuje určitý vnitřní rytmus.

(...) zato kolem pobíhají prasata – hotové umučení byla ta cesta – vede do tohoto hlavního města opia – ach bože – podíval jsem se na svého hostitele – Na drnové podlaze v rohu chrápal voják mexické armády, byla revoluce. Indián byl šílený „La Tierra esta la notre –“ (...) Prásk ho, huíí, Deni chce jet taxíkem (...)(2)

Vysledovala jsem, že tato souvětí Kerouac prodlužuje třemi způsoby. Buď je rozšiřuje tím, že k určitému faktu přikládá představu a její důsledky (3) nebo je obohacuje o zajímavosti z minulosti (4) nebo celé věty propojuje popisy okolí a jeho pocity a názory, které se objevují ve formách charakterizací či dedukcí (5).

(...)nejradši by tomu chlápkovi usekl mečem hlavu, kdyby nějaký měl, jenže zas na druhý straně by se mu nechtělo bručet zbytek života v lochu nebo si nechat podříznout svoji hlavu a strávit zbytek života paralyzovaný (...) (3)

1- Eric Mottram, The Penguin Companion to literature
2- Osamělý poutník: Mexický rolník, strana 33
3- Osamělý poutník , Mola za noci bez domova, strana 27
(...) a na palubě je můj starej kámoš, říkejme mu Deni Bleu, kvůli kterýmu jsem se kodrcal 3000 mil v autobusech, protože mi slíbil, že mě dostane na palubu, a já s nimi popluju celý zbytek cesty kolem světa.- (...) (4)

(...) „Jacku, ty troubo, teď konečně jedeš ve služebním voze podél pobřeží a příboj olizuje tu nejkouzelnější železnici, po kterýs kdy chtěl jet jen ve svých nejdivočejších snech, teď se ti plní tvůj dětskej sen, tak koukej zvednout hlavu a kouknout se ven, ať se vynadíváš na to ochmýřené pobřeží Kalifornie, poslední kousek země který je pokryt jemným pískem, na tu zátoku, která sbírá vodu ženoucí se sem ve vlnách až z Orientu, na to útočiště lodí odtud až ke Catteras Flapperas Voldivious a Gratteras,“ ale když jsem konečně zved hlavu, nebylo tam nic k vidění, viděl jsem jen svou horečně rozpálenou duši a cáry neskutečného měsíce zářícího na neskutečné moře a záblesky oblázků na cestě, koleje ve třpytu hvězd. (...)(5)

V ukázce číslo pět vidíme jasné prvky líčení, které spočívají ve využití personifikací „příboj olizuje, ochmýřené pobřeží, zátoka, která sbírá vodu“ a dalších básnických obratů.

Vrátíme-li se opět k způsobu navazování vět a zaměříme-li se na podobu povídek, zjistíme, že celé povídky jsou rozděleny na „mikrokapitoly“, které na sebe navazují velice zajímavým způsobem. Skoro ve všech povídkách tyto „mikrokapitoly“ slouží k naznačení časového přesunu a navázání následující události.(6) Naopak princip tohoto spojování se v Železniční zemi a Newyorských scénách autor zakládá na místě a změně času. Kerouac ve své povídce cestuje k určitému cíli, kde se „mikrokapitola“ ukončí.Tento cíl se později stane startem nového mikrocelku posunutého v čase. (7)

(...)Ještě pořád mám králičí pracku, kterou mi Enrique dal na rozloučenou.

O PÁR TÝDNU POZDĚJI se jdu podívat na své první býčí zápasy (...)(6)

(...)A tohle je můj pokojík, mrňavý a šedivý v nedělním ránu, teď je vší posedlosti mé ulice i předchozí joci konec, vandráci spí, možná že jeden nebo dva roztaženi na chodníku před prahem s prázdným břichem – v hlavě mám jak vmlýně.


TAK JSEM ZA SVÍTÁNÍ TADY v šeru své cely – dvě a půl hodiny uplyne do chvíle kdy musím zastrčit (...)(7)
Kerouac přidává do některých mikrocelků poetické pasáže. Tyto básnické odchylky se dělí na líčení (5), či americké haiku (které Kerouac označil za třiřádkové zpovědní básně, sloužící k osvícení) (8). Někdy do líčení vkládá i své politické názory(9).

Beznaděj, beznaděj! Co je to duha pane?
– Prudké deště se valí diadém
do moře! pro pokorné. (8)
(...) a já si pomyslel „Ach Ameriko, tak velká, tak smutná, tak černá, jsi jako listy za suchého léta, které se zkroutí, ještě než srpen dojde konce, nemáš naději, ať se to vezme jak chce, není tu nic než suchá pochmurná beznaděj, to vědomí hrozící smrti, utrpení někoho jiného, stejně tak by se daly navěšet vánoční světýlka na mrtvý keř a předstírat, že to je to pravé, co v téhle pustině vlastně znamenají vánoce?... v tomhle mlžném oblaku? (9)

V ukázce (9) podle mě autor vyjadřuje své vnímání Ameriky, kde ji přírovnává ke zvadlému keři, který ztratil životní energii. Převládá v něm smrt, ale přesto se vydává za silný strom a záměrně přehlíží skutečnost.

Celé dílo prostupují zmínky o Americe. Autor si stěžuje na přetvářku Ameriky (9), její přílišnou snahu o civilizovanost, plynoucí z vytvoření uměle konstruovaného společenství, které se snaží zabránit rozpadu, protože části mozaiky do sebe nestihly zapadnout. Kerouac komentuje tvoření národnostních mýtů, konstatuje vnímání amerického „nebezpečna“ jako věc, která přichází do rozporu s vytvořenými ctnostmi americké kultury. (10) Přesto se najdou místa v Americe, která autor zbožňuje jako New York, což popisuje v Newyorských scénách.

4 – Osamělý poutník, Mola za noci bez domova, strana 11
5 – Osamělý poutník, Mola za noci bez domova, strana 12
6 – Osamělý poutník, Mexický rolník, strana 41
7 – Osamělý poutník, Železniční země, strana 57
8 – Osamělý poutník, Čuňata mořský kuchyně, strana 114
Sám na vrcholu hory, strana 146
9 – Osamělý poutník, Mola za noci bez domova, strana 28
(...) ten zemitý pocit života, bezbřehou radost lidí, kteří nejsou svázání velkými kulturními a civilizačními otázkami – tenhle pocit najdete skoro všude jinde ve světě, v Maroku, v celé latinské Americe, v Dakaru, mezi Kurdy –.

V Mexiku není žádné „násilí“, to jsou jen pitomé výmysly hollywoodských pisálků nebo těch, co jeli do Mexika, aby si tam „užili násilí“ – (...)
(...) Mexiko je ve své podstatě milé a jemné, i když cestujete mezi nebezpečnými týpky jako já – „nebezpečnými“ v tom našem americkém smyslu – ale vlastně čím dál jste od hranic, tím je to tam příjemnější, jako by vliv civilizace visel nad hranicemi jako těžký mrak. (...) (10)

V dané ukázce Kerouac sám sebe označí názvem „nebezpečný týpek“. Věřím, že toto označení vyplývá z jeho závislosti na alkoholu, jelikož sám píše v první povídce: „Snaží se mi vysvětlit, jak jsem si zprasil život, ale to mi říká každej furt dokola od jednoho pobřeží k druhýmu a tak už to mám celkem na háku a dnes je mi to úplně fuk a já už holt dělám všecko takhle.“ Toto prohlášení bych vnímala jako deklaraci netýkavosti k „neúspěchům“, která se podle mě vyskytuje v různých dalších pasážích jeho tvorby. Když Kerouacův sen – odjet na lodi (5) je zničen, on příjme situaci bez žádného projevu smutku. Naráží na problém, způsobený zákony, které omezují svobodu.(11)

(...) zaoceánský parník Tulák odplouvá beze mne, protože mik na odborech nedali povolení, že nemám odsloužená žádná léta, ale prej by stačilo, kdybych tu pár měsíců zůstal a makal v přístavu nebo tak a počkal, až pojede pobřežní loď do Seattlu (...)

(...) „Ale mně je to fuk, já půjdu do Mexika,“ říkám si a odkráčím k zastávce (...)
(...) jako vždycky před tou nekonečnou řadou policajtů a jejich nekonečnými zákony proti (nikdy zákony pro) (...)(11)
Kerouac se však dočká svého odplutí, když se přidá do služeb jedné lodi a zaujme místo v kuchyni, což popisuje v povídce Čuňata mořský kuchyně. Tam se dostane do malé komunity námořníků, která žije svým vlastním odděleným životním stylem, který se snaží popsat. (12)

Nepřítomně se na mě podívali, očima, které mě neviděly, jako bych byl duch.(...)
„Teď když už nejsi členem posádky tohohle přízračnýho plavidla, jsi pro nás mrtvej.“ (...) (12)
Jack Kerouac se zabývá způsobem života různých skupin i národností. V Mexickém rolníkovi přesně zapisuje vše, co vidí a pozoruje ve svém okolí. Fascinuje ho jazyk, slova a výslovnost. Například mix španělštiny a angličtiny, kterým k němu promlouvá jeho mexický průvodce, nazývá „Mixčtinou“, zároveň komentuje „kámoš, kterej neuměl vyslovit „H“ a místo toho říkal „K““. Podobné zmínky se objevují skoro ve všech povídkách. (13) Tyto příklady, se ovšem velmi těžko překládají, a tak mnoho takových příkladů může zaniknout. V Mexickém rolníkovi v pasáži: „a džá! Ukázal na sebe (mexická výslovnost já)“ člověk neznalý španělského jazyka nebude schopný pochopit význam této ukázky, jelikož by musel vědět, že španělskou výslovností se já (yo) čte „jo“ zatímco v latinské americe „džo“.

(...)„Klídek, klídek“prozpěvuje Deni tím svým zvláštním způsobem, že vyrazí a protáhne to „Klííí“ s pusou doširoka jako rozhlasový komentátor s důrazem na dlouhé í a pak to „dek“ skoro spolkne (13)

Přestože se jazykem zabývá, dokonce nad ním někdy filozofuje (14), Kerouac zanechává slova každé osoby nedotčené a neupravené. Neopravuje nespisovnost, slangy ani zkratky, čímž dává jeho charakterům hloubku a nádech skutečnosti. (12,13)

(...)Jednu noc za druhou myslím na hvězdy a začínám si uvědomovat, že „Hvězdy jsou slova“ a všechny ty nezpočetné světy v Mléčné dráze jsou slova, stejně jako tento svět. A uvědomuji si, že ať jsem kdekoliv, v malém pokojíku plném myšlenek nebo v tomhle nekonečném vesmíru hvězd a hor je to vše v mé mysli . Samoty není potřeba. Tak miluj život takový, jaký je, a zachovej si nepředpojatou mysl.(...)(14)

Opačný přístup, než tento optimistický náhled ke světu a k životu, který se v Osamělém poutníkovi neobjevuje tak často, zaujímá Kerouac vůči smrti. V jeho povídkách objevuji známky veřejné smrti, ke které autor přistupuje odmítavě a odsuzuje ji. (15)


10 – Osamělý poutník, Mexický rolník, strana 32
11 – Osamělý poutník, Mola za noci bez domova, strana 30
Mexický rolník, strana 31


-Stále ještě nebyl mrtvý, a nějaký další idiot musel připíchnout a dýkou mu podříznout krční nerv a býkovi stále ještě cukala tlama v písku, jak žvýkal zaschlou krev. – Jeho oči! Och ty jeho oči! – A ti idioti se nadšeně pochechtávali, když ho ten s dýkou oddělal, jako by předem nevěděli, jak to skončí.(...)

(...) „Olé!“ dívky házejí květy na vraha zvířat v nádherných kalhotách. – A já viděl, jak všichni umírají a nikomu to nevadí a cítil jsem, jak hrozný je život , když můžeš zemřít zrovna jako býck chycený lapený uprostřed ječícího lidského kruhu.- (...)

(...) a všichni by v hysterickém záchvatu čekali jestli se zabiju až se chytím zadní plošiny a bác spadnu a rozplácnu se a zůstanu ležet takže starý vechtraž vlak odjede uvidí ležet všechno na zemi na jedné hromodě, umřeme všichni neviňátka a nedozvíme se jak (...)

(...) a to na mne ještě dva chlapi na konci vlaku čuměj a kývaj hlavou a řvou že to neokážu když se za nimi ženu div nepustím duši a očima jim chci naznačit že ještě můžu jen aby nedostali hysterický záchvat nebo se nezačali chechtat (...) (15)

O smrti píše v povídce Sám na vrcholu hory: „Strach ze zániku je mnohem horší než zánik (smrt) sám. V ukázce (15) možná Kerouac naznačuje určitý strach z veřejné smrti, protože si uvědomuje, že vždy bude někdo rád za něčí zánik. Řekla bych, že ječící lidský kruh slouží k přímému navození asociace kolosea a gladiátorů. Z ukázky tématizující smrt býka by se dal vycítit pocit rovnosti před smrtí (býci, lidé).

Kerouac ve své knize obsahuje zmínky o národnostních menšinách a rasistickému chování okolí vůči nim, někdy dokonce k menšinám zaujímá postoj lepší než k americké většině, kterou poměrně často kritizuje. (16)

(...) divuplným věděním o černoších těch bytostných Američanech co si vždy najdou svou odměnu a svůj smysl v nádenických ulicích ne v abstraktní morálce i když chodí do kostela tak vidíš pastora venku jak se klaní sebevědomým paničkám a slyšíš jeho zvučný hlas na slunném chodníku nedělního odpoledne plný vibrát plný sexu: No milá paní (...)(16)

Osamělý poutník obsahuje sexuální narážky a ženy se velmi často objevují ve spojení s promiskuitou, autor ovšem nikdy nepopisuje grafické sexuální scény. Mezi témata, často se objevující v tvorbě beatové generace patří sex, alkohol a drogy.(1) Ke všem těmto elementům Kerouac přistupuje s určitou samozřejmostí a nepouští se do hlubších rozebírání situace při sexu ani požívání omamných látek. Místo toho popisuje určitou netýkavost lidí. (17)

(...) proč by však on měl mít ve svém zatvrdlém srdci trochu soucitu pro ty zubožené trosky, notoricky bez haléře, kteří někde vyškrabali jednadvacet centů co jim zbyly z toho co si vyžebrali na víno a tak sem zapadli na třetí či čtvrté sousto ten týden, někdy nevzali do úst celý den pak z nich někde v koutě šla bílá voda buď pár litrů kořalky z křísovatého sauterne nebo sladké bílé sherry, neměli nic v žaludku, většina jen o jedné noze nebo o berlích s ovázanýma nohama, to z otravy nikotinem a alkoholem dohromady (...) (17)

V této ukázce vidíme, že autor rozebírá cenu jídla, ke které velmi často přikládá informace o kvalitě potravy a jeho vlastních zkušenostech. Určitým způsobem k rozboru kultury menšiny připisuje i oblíbené restaurace a vytváří průvodce obchodů. Skupiny, kterými se zabývá, jsou především uzavřené celky, které patří ke spodnějším vrstvám společnosti, a pro ně podává zápis nejlevnějších a nejchutnějších míst. (18)

„Pojďme přes ulici do Grantu, kde s oblibou večeříme. Za 65 centů dostaneš obrovskej talíř smažených škeblí, spoustu hranolků, malou porci zelnýho salátu, trochu tatarky, malý šálek červené omáčky na ryby, plátek citronu, dva plátky čerstvého žitného chleba, kuličku másla, dalších deset centů přihodí sklenici vzácného březového piva. – Jaká rozkoš tady jíst! (...) (18)

Kerouac ve svých povídkách často střídá styl, kterým píše. Velmi často se v jeho tvorbě objevují části úvah (14), již zmíněná líčení, tvorba „průvodců“(18), a někdy dokonce situace popsané jako od sportovního komentátora v živém přenosu. (19)

15 – Osamělý poutník, Mexický rolník, strana 44
Železniční země, strana 65
16 – Osamělý poutník, Železniční země, strana 51
17 – Osamělý poutník, Železniční země, strana 53
18 – Osamělý poutník, Newyorské scény, strana 124


(...) už se žene přímo proti býkovi a býk si to hrne proti němu a řach, ne, žádný čelní náraz, protože mužík mu zasadil svá žihadla a sám uskočil pryč dřív, než byste stačili zabručet (a já tedy zabručel) (...)(19)

Složením těchto dílků dohromady vzniknou puzzle literárních stylů, které jsou pro Osamělého poutníka příznačné. Do těchto dílků Kerouac přikládá odkazy k umělcům, které obdivuje. Vztahují se především k jazzovým umělcům jako George Jones, Charley Mariano a Tony Fruscella. Oceňuje uznávané umělce jako Rembrandta, Van Gogha, Dégase, Cézanna, Gauguina i Renoira (Velká cesta do Evropy) a zmiňuje malíře tvořící v 50. letech, např. Miles Forst, Franz Kline, Willem do Kooning a další.*

K jazzovým umělcům se především vztahuje v povídce Newyorské scény, ovšem stopy jazzu lze vypátrat i v dalších povídkách. Newyorské scény jsou však svým způsobem jedinečné - v nich Kerouac vytváří průvodce beatovou kulturou, popisuje zvyky a místa, která beatníci navštěvují nejčastěji a představuje nám noční život představitelů beatu. Právě noční život přinesl beatníkům přívlastek „hedonističtí bohémové“.

(...) postavit se na roh Osmé ulice a Šesté Avenue a pozorovat, jak kolem chodí intelektuálové. (...)
(...)Beatnický Anděl Peter Orlovský** si v samošce o pět čísel dál kupuje sušenky Uneeda ( v pátek pozdě v noci), zmrzlinu, kaviár, slaninu, preclíky, limonádu, Přehled televizních pořadů, vazelínu, tři zubní kartáčky, čokoládové mléko (sní o pečeném podsvinčeti), kupuje si celé brambory z Idaho, rozinkový chleba, omylem červy prolezlé zelí a čerstvá rajčata a sbírá fialové známky. – Pak jde švorcovej domů a všechno to vyklopí na stůl, vytáhne velkou knížku Majakovského básní, zapne televizi z roku 1949, na programu je horor, a usíná.

A tohle je beatnický noční život. (...)(20)
Kerouac se nevyznačuje pouze popisem životního stylu, ale též svou vírou v Boha. K Bohu se vztahuje v prosbách, v lamentacích nad něčím krutým (např. smrt býka v Mexickém rolníkovi), ale též v pocitu, že je jeho prorokem. V Mexickém rolníkovi se vciťuje do Kristovy sochy a prožívá zradu lidstva (21), dokonce ve Velké cestě do Evropy to sám doznává (22).

(...) Je vidět velkou tržnou ránu mezi Jeho žebry, kam byly namířeny špičky mečů kopiníků. Já tam nebyl, kdybych tam byl, řval bych „Přestaňte“ a byl bych taky ukřižován.- Tady Svaté Španělsko poslalo mexickým Aztékům s krvavými oběťmi obraz něhy a soucitu, jako by říkali: „Tak tohle jste udělali člověku? Já jsem Syn člověka, jsem z Člověka, jsem člověk a tohle jste udělali Mně, který jsem Člověk i Bůh – já jsem Bůh a vy jste prorazili mé spoutané nohy dlouhými tlustými hřeby, které kovář schválně ztupil – tohle jste udělali Mně a já přitom kázal Lásku?“

On kázal lásku a vy jste ho přivázali ke stromu a přitloukli ho hřeby, vy blázni, mělo by vám být opuštěno.(...) (21)
(...) já povídám „Já jsem taky posel nebe,“ a najednou jsme viděli stádo koz, jak jde po cestě a za nimi desetiletý arabský pasáček,který držel v náručí maličký jehňátko (...)(22)

Věřím, že v ukázce číslo (21) se Kerouac staví do pozice prozřelého člověka, který káže neosvícenému lidu. Jinak metaforu, kdy Španělsko posílá Aztékům obraz něhy, bych vnímala jako vyjádření, které může v sobě skrývat dva významy. Jako první se mi nabízí význam rovnosti mezi Španělskem a Aztéky. Aztéci zabíjí pro své obřady a křesťané též mají na rukou krev Krista. Řekla bych však, že Kerouac ztotožňuje vyslání obrazu něhy s křesťanstvím, které kázali španělští dobyvatelé Aztékům. A jak již všichni víme – Aztéci byli vyhlazeni z povrchu zemského.

19 – Osamělý poutník, Mexický rolník, strana 42
* Osamělý poutník, Newyorské scény, strana 131
Osamělý poutník, Velká cesta do Evropy, strana 183
** Beatnický básník, přítel Allana Gingsberga, o kterém též existují mnohé zmínky v Osamělém poutníkovi
20 – Osamělý poutník, Newyorské scény, strana 132 – 133
21 – Osamělý poutník, Mexický rolník, strana 45
22 – Osamělý poutník, Velká cesta do Evropy 158


Přestože Kerouac patřil k zastáncům křesťanské církve, najdeme v Osamělém poutníkovi zmínky o budhistickém kázání a víře. V jeho díle se objevují odkazy k Budhovi a meditaci. Nejspíše se k této církvi dostal skrz Allana Gingsberga, který je známý svojí fascinací Budhismem. (23)

(...) – Ano, takže snažit se dosáhnout nirvány, když už jsi v ní, dosáhnout vrcholu hory, když už jsi na něm a je potřeba jen zůstat – tedy zůstat v blahu nirvány je to jediné, co musím udělat, co musíš udělat, žádné úsilí, vlastně žádná cesta, žádna disciplína, ale prostě jen vědět (...)(23)

V dané ukázce vidíme oslovení čtenáře, ke kterému se Kerouac schyluje v knize několikrát. Jinak je celá kniha napsána v ich formě.
Poněvadž kniha nese název Osamělý tulák, považuji za vhodné dodat, jaký je pohled autora na tuláka. „Dneska to má americký tulák s touláním moc špatný dík zvýšenýmu policejnímu dozoru nad dálnicemi, nádražími a tím tisícem a jednou skrýší průmyslový noci.“

Podle autora média stvořila z tuláka štvance a „popularizací“ policejních „hlídačů“ se vytvořil svět dospělých. Do světa dospělých tulák nepatří, protože to je svět strachu a obav. Svět strachu z cizího,odlišného, nedodržujícího pravidla. Kvůli tomu si lidé vyčleňují policejní „hlídače“, kteří mají srovnat vše co vyčnívá.(24)

(...) – Ale dneska, když jde tulák městem matky svý děti pevně drží, poněvadž noviny z tuláka udělaly násilníka,škrtiče,požírače dětí. – S cizíma lidma si nic nezačínej, daj ti otrávený bonbóny. Ačkoliv Brueghelův tulák a dnešní tulák jsou stejní, děti jsou jiné. (...) Tulák vstupuje do světa dítěte, ale dnešní scět je svět dospělý, není to svět dítěte. – Dneska se tulák musí dekovat – všichni sledujou hrdinský poldy v televizi (...)

(...) Všude je plno hlídačů. (24)
Kerouac se vyznačuje především popisem cest, barvitým líčením krajiny, která ho fascinuje. V knize nám předkládá své životní názory a postoje dosti zřetelně. Oproti němu však stojí Charles Bukowski, jehož styl psaní a tvoření je naprosto charakteristický a snadno rozeznatelný.

Charles Bukowski stejně jako Kerouac píše ve stylu přirozeného vyprávění, ale i přesto jsou Osamělý poutník a Těžký časy naprosto stylisticky odlišné. V Bukowského textu se přímá řeč stává hlavním činitelem povídky, zatímco Kerouacovo dílo, přestože obsahuje mnoho takových pasáží, je mnohem výrazněji orámováno vyprávěním, popisy a vlastními názory. Bukowski, přestože mnohé své názory též předkládá čtenáři, mnoho si nechá pro sebe – je pro něj příznačná minimalistická zkratka. Očekává od čtenáře větší práci.

Bukowski píše buď z pohledu vypravěče příběhu – ale nikoliv vypravěče neutrálního (25), nebo v ich formě. Když používá ich formu, předkládá nám příběh buď přímo vyprávěný od něj (Charlese Bukowskiho) nebo z úhlu jeho „alterega“ Henryho Chinaskiho nebo z úhlu nějakého spisovatele. Pokud se schýlí do pozice vypravěče, vybírá si postavy z různé škály společenských vrstev. Narozdíl od Kerouaca dává přednost kratším větám.

Všiml si nálepky na jejich nárazníků. JEŽÍŠ TĚ MILUJE.
No jo, tak měli Ježíše a The Who. Proč ho ale, do prdele, nemůžou pustit?(25)
Přestože nelze tvrdit, že Kerouac vulgarismy nepoužívá, v porovnání s Bukowskiho texty se frekvence zásadně liší. Bukowski před čtenářem nic neskrývá. Živě a detailně popisuje sex a nezdráhá se přímo psát o látkách jakéhokoliv skupenství, které vylučuje lidské tělo (26).

Vzal ji za ruku a položil si ji na ptáka.
„Představ si všechny ty ženský, co by ho chtěly mít!“(...)
V létě spávali bez pyžama, a tak na ni vylezl. „Otevři se, sakra!Seš blbá?“
„Barney, prosím...“
„O co prosíš? Chci si zašukat a taky že si zašukám!“ Tak dlouho ptákem tlačil, až se do ní dostal. (...)
23 – Osamělý poutník, Sám na vrcholu hory, strana 149
24 – Osamělý poutník, Americký tulák na ústupu, strana 193,203
25 – Těžký časy, Rozbité zboží, strana 186
26 – Těžký časy, Ráno s chobotem, strana 113

(...)Kousek od nosu objevil jebák. Vymáčkl ho. Vylezl ven, černý a roztomilý, a táhl za sebou žlutý ocas hnisu.(26)
Zabývá se čtyřmi velkými kapitolami – sexem, alkoholem, psaním a gamblérstvím. Někdy zmíní rasismus či diskriminaci a tyto projevy prostě přijímá.(27) Neodsuzuje nic co jeho postavy udělají – on jenom předává vzkaz, popřípadně převypravuje historku ze života. Sám své povídky charakterizuje slovy „příběhy obyčejného šílenství“. A opravdu – postavy, které nám představuje jsou cynické, apatické, někdy přímo posedlé. Všechny jeho povídky obsahují určitý prvek (jenž se vám pokusím přiblížit později), ze kterého běhá mráz po zádech – někdy se přímo přeměňují v horor, ale i přes to můžou situace v nich popsané skrývat určitý styl děsivého humoru. (28)

(...)Pak jsem objevil bar.. Uvnitř byl černoch oblečený v černém koženém kabátu s kožešinovým límcem. Dobírali si ho a smáli se, jako by to byl hmyz plazící se barem. Šlo jim to moc dobře. Měli za sebou stovky let praxe.(...) Vrátil jsem se do baru. Černoch byl pryč. (...)

„HEJ, TLUSŤOCHU!“ zaječel Louie dolů-
„Ale ne,“ zvolal Eric, „prosím tě ne. Je mi blbě...“
Oba tlustí muži vzhlédli z bazénu. Oba měli na sobě světle modré plavky.
„Hej, tlusťochu!“ křičel Louie. „Vsadím se, že kdyby sis pšoukl odfoukl bys mořský řasy odtud na Bermudy!“ (27)
Podíval se na Betty. „Ten hajzl si fakt myslí, že je favorit. Natrhnu mu řiť.“
„Nemáš tu odvahu,“ odpověděla.
„Hele,“ pokračoval jsem, „pořád máš tu baseballovou pálku pod postelí?“
„Jo, ale nemůžu se s ní rozloučit...“
„To víš, že můžeš,“ opáčil jsem a dal jí pětku.
„Dobrá.“ Vylovila ji zpod postele. „Doufám, že uděláš homerun...“ (28)
První velkou kapitolou, kterou se autor v knize zabývá je sex. Popisuje vztahy na jednu noc a jejich průběhy (29), různé fetiše, dokonce i ty „morálně nepřijatelné“ jako pederastrie či zoofylie (30). Nejzajímavější přístup k tématu sexu bych vnímala u popisů vztahů. Vztahů, které jsou nefunkční a rozpadají se (32).Vztahy, kde jedná strana nemůže pochopit druhou. Oproti tomu, se však staví momenty něžnosti a lásky – málokdy se objevující. (31)

(...) blondýna kolem pětatřicítky v roztržené modré blůze. Temně purpurové řasy a mohutný nános rtěnky. Jemný přídech ginu.
„Poslyš, nevadí ti, když si pustím televizi, že?“(29)
Muž, který miloval výtahy (muž, který potřeboval mít pohlavní styk ve výtahu, jinak to nešlo), Velký básník (fetiš na ženské podpatky), Ubožákův smutek (náznak zoofylie)
„Albert znásilnil tu tlustou dámu,“ vysvětlovala Myra. „Měl si ho vidět se všema těma rukama kolem ní. To byl pohled, Alberte.“(...)
„Jaksi se nikdy pro společnost nehodím. Nezajímá mě lidstvo. Netoužím se podřídit, nemám smysl pro loajálnost, žádnej opravdovej cíl.“
Albert odešel k telefonu. Telefon držel v jedné ruce, denní rozpis závodů ve druhé, cigaretu ve třetí a sklenku ve čtvrté.(...)
Albert zavěsil. „Tělo mě ohlodává z jedné strany a duše z druhé.“(...)
„Samozřejmě, že bych mohl kdykoli zajít na dostihy a vsadit si, jenže...“
„Jenže co, Alberte?“
„Ale, proboha...“
„Co tím myslíš, Alberte?“
„TO, ŽE LIDI ČUMÍ! PROBOHA, COPAK TO NECHÁPEŠ?“ (30)
(...) „Zlato,“ ozval jsem se, „hrozněs mi chyběla.“ „Mám hlad,“ prohlásila Ann.
(...) Pořád jsem měl ženskou, ženskou, na které mi záleželo. Takový zázrak se nemá považovat za náhodu. Cestou
26 – Těžký časy, Harry Ann Landers, strana 160
27 – Těžký časy, Tam a zpět a zase, strana 119
Čtyři metráky, strana 55
28 – Těžký časy, Homerun, strana 195
29 – Kudlanka nábožná, strana 180
30 – Miluju tě, Alberte, strana 125-126
domů jsem pozoroval její vlasy a tvář. Kradmo jsem po ní pokukoval, kdy jsem měl pocit, že se nedívá. (31)
Ukázka číslo 30 mi připadá zajímavá z toho důvodu, že vidíme zničenost a zoufalost postavy Alberta. Ví, že do společnosti nezapadá, a tvrdí, že ho lidi nezajímají. Jediná věc, kterou se ještě zabývá v životě jsou dostihy. Ovšem sázky zařizuje přes telefon, protože i přesto, že ho údajně lidi nezajímají, nechce, aby na něho „čuměli“.

Vidličkou zamíchala veje. Pak uchopila stěrku. „Je to proto, že tě už nesnesu, Barney. Nenávidím tě.
„Nenávidíš mě? Jak to myslíš?
„Nesnáším prostě to, jak chodíš. Nesnesu chlupy, co ti trčí z nosu. Nemám ráda tvůj hlas, tvoje oči. Nemám ráda tvůj způsob myšlení ani to, jak se vyjadřuješ. Nemám tě ráda.“ (32)

Bukowski narozdíl od Kerouaca nevnímá alkohol jako samozřejmost. Vnímá ho jako prokletí i požehnání. Činí jeho život zajímavějším, ale též závislým. Alkohol se stává záchranou od bolesti. Záchrannou propastí, ze které nelze vyjít ven. (33)

Ve tři ráno opilci po celé Americe hleděli do zdi, když už to vzdali. Nemuseli jse být opilí, abyste si ublížili, aby vás ženská vygumovala; mohli jste si ale ublížit a opít se. Chvilku jste si mohli myslet, zvláště pokud jste byli mladí, že vám přeje štěstí, a občas i přálo. Existuje ale celá škála fungujících pravidel a zákonů, o kterých jste neměli ponětí, i když jste si představovali, že je všechno, jak má být. Jednou v noci, během horké letní čtvrteční noci, z vás byl najednou opilec, seděli jste sami v pronajatém pokoji a bez ohledu na to, kolikrát jste tam byli předtím, nebylo vám pomoci, bylo to dokonce horší, protože jste si mysleli, že už vás to nikdy nepotká. Jediné, co jste mohli uděla, bylo zapálit si další cigaretu, nalít další sklenku a rty a očima sledovat odlupující se zdi.

Spisovatelé představují další závratnou kapitolu v Bukowskiho tvorbě. Představují se nám autorova alterega, možná i známí. Všichni žijící svůj život s pocitem prázdnoty a nezájmu. (34)Někteří zadluženi, protože jejich knihy neprodávají, jiní úspěšní. Často si ti méně úspěšní vyhledávají mentory, či mentorky.Všichni vzájemně propojeni. Každý zná každého, každý si půjčuje od každého, každý chodí pít v malých skupinkách.

Mimo obsazení hlavních postav do rolí spisovatelů, se v Těžkých časech objevují knihy od známých autorů a komentáře. Najdou se zde zmínky o knihách od Célina, Hemingwaye, Camuse. (35)

„To víš, spisovatelé museli dycky lízt do zadku svým vydavatelům.“
„Myslela jsem, že je to naopak.“
„Není, hlad má autor.“ (...)
„Dobrá, pivo koupím já. Já myslel, že seš bohatej.“
„Ne, žil jsem s tou holkou v Malibu. Pěkně mě oblíkla a nakrmila. Pak mi dala kopačky, Teď žiju ve sprše.“(...)
„Chtěla bych vás pozvat zítra na večeři.“
„Já ještě pořád chodím s Lu,“ odpověděl. Bože já jsem tak věrnej. Jak já jsem hodnej. Ach.(...)
„Jsem na mizině, hochu. Potřebuju pět dolarů. Puč mi bůra.“
„Promiň kámo.“
„To je dobrý.“
Doug zavěsil. Stejně mu dlužil patnáct dolarů. Ale toho bůra Henry měl. Měl mu ho dát. Doug se asi živil jídlem pro psy. Nejsem tak hodnej, napadlo ho. Bože, dyť já jsem nakonec špatnej.

Natáhl se na posteli, plný studu.(34)
Sáhl po Camusově Odporu, vzpouře a smrti... kousek si přečetl.
Camus píše o úzkosti, hrůze a ubohosti člověka, jenže to popisuje tak klidně a barvitě... tím svým jazykem... že máte pocit jako by se to neodrazilo ani na něm, ani na jeho stylu. Jako by to vlastně všech no bylo fajn.(...) Lidstvo možná trpí, ale jeho se to netýká. Camus byl zřejmě chytrý, ale Henry měl raději ty, kteří hasí, co je pálí. (...)

Chováme se jak puberťáci, pomyslel si Henry. Nezasloužíme si, abychom žili. Vsadil bych se, že Camus nikdy nekoukal z okna. (35)

31 – Těžký časy, Tam a zpět a zase, strana 121
32 – Těžký časy, Ráno s chobotem, strana 114-115
33 – Těžký časy, Opilé meziměsto, strana 136–137
34 – Těžký časy, Co tě pálí, has, strana 19,21
35 – Těžký časy, Cotě pálí, has, strana 18 – 19,23

V ukázce číslo 34 by možná mohl autor chtít ukázat na spochybnitelnost dobra a zla, podle situace, ve které se člověk nachází.
Velmi často jsou postavy z Bukowskiho povídek dovedeni skrz střídavé situace ke gamblérství. Přesněji řečeno k dostihům. (36)
„Zkoušel jsem to dokonce na dostizích. Začal jsem dobře, ale pak to šlo dolů. Musel jsem toho nechat. Nemůžu si dovolit prohrávat.“ (36)
Někdy se při čtení některých povídek člověk zarazí, když se některé z nich přemění v horor. Může to prostě způsobit krajní situace (pobyt s duševně narušenou osobou) nebo nějaký násilný akt. Dokonce Bukowski několikrát odbočuje z reálného a přináší do lidského světa fantaskní situace – jako zhmotnění člověka z čistého vzduch (Píchání bez cíle) nebo kostlivec – barman ve spojení s pravou ženou, která se snaží sama spálit za živa (Hořící dáma).

Mezi další motivy, které se v knize objevují patří Bukowskiho odpor k otci. Svého otce sám nazývá: „hlupák. Kruťas. Patriot. Držgrešle. Lhář. Zbabělec. Podvodník.“. Vůbec otcovy smrti nelituje a rozdá všechny nebožtíkovy věci sousedům, kteří se přišli ukázat, „protože nebožtíka znali“, ale nakonec vždy nepokrytě odkráčeli s nějakou částí nábytku domu. Přes obrovský odpor, který k němu chová, ho jeho otec ovlivňuje ve všech fázích autorova života.

Bukowski má ve své knize pasáže proti válce: „Válka o Falklandy pokračovala. Obě strany porušovaly to či ono. Neustále se střílelo. Copak ta prokletá válka nikdy nezkončí?
Unikátní zápletku má povídka Sestup a pád. Jde v ní o to, že zákazník mluví s barmanem a vypráví mu hystorku o tom, jak zajel za známým párem. Najedl se u nich dobře, měl pohlavní styk s ženou z páru a později zjistil, že maso, které snědl bylo lidské. Dokonce mu v lednici ukázali nakrájené části těla. Jakmile barman o této příhodě uslyší, tak se zděsí kromě páru, též svého zákazníka, který slíbil, že nic nenahlásí. Barman volá policii, nacož ho zákazník zabije a odkráčí do tmy.

Věřím, že tato povídka patří k mála, které by si dovolily v takové míře rozvinout takové tabu. Upřímně řečeno, když jsem poprvé tuto povídku přečetla, byla jsem dosti zděšena i znechucena. Zkusila jsem o tom přemýšlet i z jiných úhlů a došla jsem k závěru, že tato situace má reprezentovat určitý kodex ctnosti. Jakmile zákazník od zmíněného páru dostane lidské maso a spojí se s nimi tělesně – oni ho vpustili do svého světa a on, jelikož by si toho měl vážit, by o tom neměl promluvit. Totéž by platilo pro barmana, což zapříčinilo jeho smrt (která může být myšlena naprosto symbolicky stejně jako kanibalismus).

Stejně děsivá byla povídka Políbils Lilly, kde manželka zastřelí svého muže po emočním výbuchu, kvůli nevěře, ke které došlo před mnoha lety. Povídka končí „záběrem“ na nic netušící Lilly, která rozruch v cizí rodině způsobila, hledící na televizi. Jako by Bukowski tvrdil, co se stalo, stalo se, život jde nerušeně dál.

Jaké mají tedy společné znaky Kerouac a Bukowski?
Oba patří k zastáncům přirozeného vyprávění, oba využívají přímou řeč pro tehdejší dobu novým způsobem, oba tvoří obraz nočního života beatníků, oba se cítí vytrženi ze společnosti.

Mezi jejich základní rozdíly patří témata, kterými se zabývají a způsob nahlížení na svět – kdy Bukowski píše o zničených vztazích, následcích alkoholu, zadlužování a problematice individuální morálky, zatímco Kerouac se věnuje myšlenkám na cestování, probuzení uvědomělosti, spojení národa v jeden celek a víře.

Možná právě víra, činí z Kerouaca většího optimistu, než Bukowskiho, který se vzdal jakékoliv naděje, a v ní spočívá obrovská odlišnost v jejich pohledech na svět.
36 – Těžký časy, Co tě pálí, has, strana 20

Na začátek

Přečteno 1223krát | Přidáno 18.06.2011 00:22 | Naposledy upraveno 12.10.2020 10:58

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url beat-generation-melina-toumpaniari

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = beat-generation-melina-toumpaniari
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×