Anděl jako součást skutečnosti

Stáhnout práci v souboru

Valerie Tahtahová, 4.B

práce získala v roce 2017 nominaci
typ: čeština

Počet normostran: 6, slov: 1558, znaků: 10721


Anděl jako součást skutečnosti
Jedna z definic vymezuje anděla jako duchovou bytost, svou povahou se nacházející mezi člověkem a Bohem . Jakožto bytost, která má nepostradatelnou pozici v obou světech, ji tedy můžeme chápat čistě prostřednictvím její světské či duchovní podstaty. A právě radikálně odlišné chápání anděla se projevuje v obou povídkách . Už při pouhém srovnání jejich názvů: Pohled anděla a Strašně starý člověk se strašně velkými křídly jsou předestřena různá pojetí této hybridní bytosti. Nicméně i přes různorodé uchopení její podstaty, oba autoři prezentují toto nadpřirozené stvoření jako něco skutečného.

Drago Jančar mne hned v úvodu povídky uchvátil překrásným popisem krajiny, oplývajícím obrazotvornými přirovnáními a personifikacemi, které dodávají objektům téměř zázračnou hybnost a živost: „Pohled anděla se rychle spouští, zastaví se na ohnutých vrcholcích smrků, jako ostrý nůž projede pohybující se vzdušnou hmotou a okamžik nato sklouzne temnou korunou, mezi větvemi a po ojíněném kmeni dolů. Sněhu je dole méně, je tam víc tmy a ticha, které ruší vzdychající dřevo, jeho napnutá vlákna, v zemi pařátovitě vězící kořeny.“ Dokonale tak vyjádřil melancholickou atmosféru, se kterou příznačně koreluje jeho pojetí anděla, respektive pohled této nezměrné bytosti. Je prezentována jako neviditelná síla, která se může libovolně vznášet vzduchem a prostupovat čímkoli a kýmkoli si zamane. Hlavní důraz je kladen na její schopnost nazírat do lidské duše, proto je nesčetněkrát nazývána prostě jen Oko. Síla jejího pohledu je přitom tak silná, že je prakticky srovnatelná s fyzickým kontaktem: „ […] pohledem se dotkne pulzující temné modré žíly na jejím spánku.“ Pohlížení této bytosti do našeho světa je prezentováno s takovou důležitostí, že by představa anděla, Oka, mohla být redukována pouze na tento zrakový orgán. Mimo něj se v povídce nápadně často objevuje důraz na další části lidského těla, např. tlukot jejich srdcí, teplé planutí krve, lebeční kost, tělo či ňadra, což dále podněcuje již zmíněnou představu Oka v duchu antropomorfismu a podporuje nadále jeho uvěřitelnost.

Celá povídka se nápadně nese v duchu zrakových vjemů, což je při čtení prakticky jediný smysl, který zapojujeme, a prostřednictvím kterého nám autor může předat zamýšlené poznání či uvědomění.

Vstoupení Oka do oka postavy nám dává možnost jí porozumět a odhalit, a tak můžeme vnímat svět očima hlavních aktérů příběhu, a to doslova. Mnohem více je tak umožněno ztotožnění se s charakterem příběhu a jeho porozumění skrze pohled někoho jiného - Oka, ale přitom vidíme totéž co postava. Nicméně, uvažujeme-li, že postava se dennodenně setkává s okolním světem, a nikdy neměla možnost poznat jiný úhel pohledu než právě ten svůj, může ty skutečnosti, které jsou pro okolí nesmírně zajímavé a hodné zmínky, považovat za nedůležité. Proto je pohled anděla tak unikátní, jelikož má tu jedinečnou možnost vyhodnocovat různé úhly pohledu a upozornit na zásadní skutečnosti.

Koncept anděla jako duchovní podstaty se úzce blíží boží podstatě v pojetí své neviditelnosti, všudypřítomnosti a možnosti vtělit se či pozorovat svět různýma očima. V určitých částech povídky splývá role anděla a Boha, v jiných je anděl prezentován výlučně jako boží posel s určitým posláním: „Zoufalý pohled temného anděla divoce poletuje po místnosti, všechno vidí, všechno ví, všechny tři pohledy, do nichž se vtělil, všechny tři duše, všechna tři těla, celý ten prostor, do kterého se ze své dálky vypravil, kam byl povolán.“ Abychom mohli plně pochopit onu vznášející se hmotu, je třeba jí dovolit vstoupit stejně tak do našeho pohledu a cítit její pohled jako svůj. Je nutné uvěřit v její existenci a přijmout ji za skutečnost. Právě na celý tento proces uvěření a ztotožnění se klade důraz A. Carpentier, když tvrdí, že pouze věřící umělec je vidoucí, a jedině ten, který uvěřil, a tak prozřel, může své poznání předávat dál, přičemž čtenář musí rovněž uvěřit, aby odhalil skrytý, zázračný rozměr skutečnosti.

Carpentier o svém zázračném reálnu dále prohlašuje: „ „zázračné“ se zjevuje jedině tehdy, když dojde k neočekávanému narušení skutečnosti nebo když nezvyklé osvětlení upozorní na její dosud skrytá bohatství. […] “. Právě k takovému narušení skutečnosti dochází v momentě, kdy je překrásný popis od vrcholků pohorských smrků až po neohrabané a frustrující počínání starce náhle narušen, když vyjádří svou nenávist: „Kretén“. Potemnělá atmosféra přesycená mrazivou samotou tak byla surově přerušena drsnou skutečností, kdy milostná aféra v pozadí (žena je starci nevěrná s podsaditým mužem z maštale, s Kreténem) vnáší do příběhu hlubší emoce. Problematiku nastíněných vztahů pak anděl dále poodkrývá převzetím pohledů postav.

Oproti tomu Gabriel Gracia Márquez pojímá anděla jako bytost, která má s andělem společnou snad jen schopnost létání a o jejím původu z jiného světa svědčí jedině křídla. V ostatních ohledech je tradiční představa o ní naprosto popírána, o její spiritualitě nemluvě. Místo toho je v povídce využívána jako hlavní figura magického realismu. Je prezentována jako bytost prostá všech prvků nadpřirozena, čímž se blíží našemu světu. O její všednosti a spojitosti se skutečností nás autor přesvědčuje hned několika prostředky.

Andělovi přisuzované atributy způsobující jeho nadpřirozenost jsou popřeny. Jeho hlavním znakem jsou nevyvratitelně křídla, která jemu samotnému více překážejí, nežli usnadňují život, a zdaleka nejsou znakem hodným údivu: „Jeho špinavá, opelichaná křídla, podobná křídlům velkého supa, ztroskotala navždy v blátě.“ „ […] křídla nejsou hlavním prvkem při určování rozdílu mezi krahujcem a aeroplánem, nemohou být rozhodující ani při rozpoznávání andělů.“ Vůbec jeho celkový zjev vzbuzuje takový odpor, že se podobá spíše zvířeti než člověku, čemuž také odpovídá jeho umístění v kurníku spolu s dalšími opeřenci. Další sestup na žebříčku hodnot nastává, když se páter dovídá, že anděl neovládá jazyk Boží, dokonce ani řeč, jeden z předních znaků civilizovaného člověka, natož bytosti jemu nadřazené. Stáří je rovněž nadmíru znepokojující rys, jenž popírá jeho nesmrtelnost, a tak připomíná fatální úděl lidského života. Nelze opomenout skutečnost, že v jeho útrobách jsou uloženy lidské orgány, což dovršuje celý koncept antropomorfismu, v jakém je popisován. Popřením jeho léčitelských schopností a vyjádřením jeho nečinnosti je mu nadále upírána jeho duchovní podstata, která by měla být smyslem jeho samotné existence. Svou duchovní podstatou se tudíž naprosto oddaluje očekávaným představám, čemuž nasvědčuje poukázání na andělovy duševní neduhy: „Ostatně i těch několik málo zázraků, které se andělovi přičítaly, prozrazovalo jakousi duševní poruchu […]“, a tím jsou zavrhnuty jakékoli ideály spojované s tímto tvorem, tudíž ho nelze považovat za zázrak.

Nikde není vyjadřován zdaleka takový údiv, jaký by příslušel, kdyby nám na dvorek spadl posel boží. Kromě toho zájem o tuto atrakci časem pohasne, což je dalším znakem, že se nejedná o žádnou senzaci. Absence údivu je však plně nahrazena naprosto nehumánním chováním, přičemž nejvíce zarážející myšlenka jednoho z „blouznivců“ byla odebrat andělovi semeno a vyšlechtit plemeno okřídlených a moudrých lidí. Přístup lidí k této nebeské karikatuře je absolutně prost respektu, který zřejmě zůstal kdesi v mizivých výšinách, odkud nešťastník spadl. Naopak šťastné chvíle to byly pro majitele onoho dvorku, kteří si na základě této události založili výdělečnou činnost, když se ponejprv rozhodli starce neumlátit holemi, zřejmě z lítosti.

Tamější společnost zaujímá vůči nebeskému poslu dosti negativní postoj, zahrnující hrubiánství, neurvalosti, chamtivost, zvědavost, výdělečnost na neštěstí druhých a mnoho dalšího. Tyto typicky lidské vlastnosti totiž poukazují mnohem více na skutečnost než ideálně očekávané ovace na počest sestupu božího posla. Svůj záměr Márquez nastiňuje sám: „realitu je třeba ztvárňovat bez racionalistických předsudků, že je třeba ukazovat její odvrácenou tvář“ , dává tak důraz na surovou americkou realitu, založenou na vlastní zkušenosti , čímž ji činí ještě uvěřitelnější.

Velký význam přikládá uvěření ve zmíněnou skutečnost také Julio Cortazár, který přisuzuje primitivnímu člověku schopnost magického vidění světa. Ale toto magické vnímání se však postupem času vytrácelo spolu s nastupujícím racionalismem. Zásadní role tak dnes připadá básníkovi-mágovi, který nás podněcuje k opětovnému nalezení zázračné reality všude kolem nás tak, jak ji vnímal primitivní člověk. Předkládá, že objevením tohoto světa se odpoutáme od světa prostě vnímaného a naskýtá se nám tak možnost ponořit se do hlubin reálna.

Radikálně odlišné pojetí podstaty anděla v obou povídkách se na jedné straně staví do výrazného kontrastu, na straně druhé čtenáři otevírá obzory, jak vnímat tuto bytost. Jančar vyzdvihuje hodnoty anděla a pojímá ho jako posvátnou duševní podstatu, která může zaujímat rozličné úhly pohledu vtělením se do lidských bytostí. Toto vznešené stvoření je však představováno prostřednictvím něčeho tak konkrétního, jako je zrakový orgán. Oproti tomu Márquez hodnoty anděla popírá a prezentuje ho jako kreaturu, která svým zjevem nastiňuje neodvratitelný lidský úděl. Rozpor duše a těla je tak zcela patrný, přesto se v obou pojetích nacházejí prvky antropomorfismu, které božího posla přibližují skutečnému lidskému rozměru. Ten je mimo jiné v obou povídkách zastoupen svou zarážejí surovostí, ať už v podobě Kreténa nebo zvědavců v blízkosti kurníku. Právě tyto momenty, kdy se projevují typicky negativní vlastnosti člověka jako takového, nás podle Carpentiera vytrhují z reality a upozorňují na její skryté skutečnosti. Dotvářejí tak atmosféru povídky v duchu skutečnosti, nicméně jejím hlavním tvůrcem zůstává anděl. Zatímco v Jančarově podání musíme v anděla uvěřit, následkem čehož se stáváme vidoucími, v Márquezově znění se anděl stále pohybuje v rovině čiré skutečnosti. Oba autoři tak výrazně přispívají k oproštění se od světa, se kterým se každodenně setkáváme, a umožňují nám poznat odvrácenou stránku zázračného reálna reprezentovanou jejich extrémně odlišným pojetím anděla.





















SEZNAM LITERATURY:
Primární:
• Jančar, Drago: Pohled anděla, přel. F. Bernhart, Praha, VOLVOX GLOBATOR, 1995
• Garcia Márquez, Gabriel: Strašně starý člověk se strašně velkými křídly, přel. Libuše Prokopová, in Světová literatura, 1970, č.1, s. 104-108

Sekundární:
• Lukavská, Eva: "Zázračné reálno" Magický realismus, Host Brno, 2003, 198 s.
• Petrosillo, Piero: Křesťanství od A do Z, přel. M. Tesařová a S. Straka, Anděl, Karmelitánské nakladatelství, 1998, 239 stran

Na začátek

Přečteno 106krát | Přidáno 18.06.2017 21:42 | Naposledy upraveno 11.11.2019 09:59

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url andel-jako-soucast-skutecnosti-valerie-tahtahova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = andel-jako-soucast-skutecnosti-valerie-tahtahova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×