"To je ono. TEĎ se to stalo. To je ono!"

Stáhnout práci v souboru

Kristýna Žáková, R4.A

práce získala v roce 2011 nominaci
typ: palička

Počet normostran: 6, slov: 1723, znaků: 10649


„To je ono. TEĎ se to stalo. To je ono!“


Z filmu Hodiny na motivy stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama, kterého inspirovala Paní Dallowayová od Virginie Woolfové, jsem byla poprvé rozčarovaná. Nerozuměla jsem mu, nechápala jsem, nevěřila. Podruhé jsem se s postavami smířila, získala pocit, že jim rozumím. Po třetím zhlédnutí jsem si poslušně přečetla Paní Dallowayovou a teprve poté mi to všechno začalo zapadat do sebe, dávat smysl.


Nabrat dlaněmi tekoucí vodu, zavřít oči, omýt si obličej, pohlédnout do zrcadla a začít den. Další den. S vědomím, že jich budou ještě tisíce. Každého z nás čeká ještě nespočet dnů, hodin, které budeme žít. Čas plyne stále stejným tempem, nevrací se, nezastavuje. A my s ním. Podléháme mu, jsme možná jeho přímou součástí. Vnímáme jej. Čas a prostor nás dokonale definují, bez nich bychom nebyli. Naše vlastní mysl je prostorem, naše tělo náleží času. Vymanit se jim nelze.

Clarissa Dallowayová řekla, že květiny koupí sama. A tím zmáčkla pomyslnou spoušť startovací pistole. Události se začaly odvíjet, vzpomínky navracet, čtenář otočil první stránku. Clarissa Dallowayová je totiž sice naprosto obyčejná, nepříliš výrazná, ale je tu, jak řekl sám její přítel Peter Walsh. Jakmile začnete číst, pochopíte, že těch nebohých dvě stě stránek je běh na dlouhou trať. Vystartujete a běžíte, dál a dál, bez ustání uháníte vpřed. Jako Clarissin život, ona sama v ten den porozumí svému osudu. Už při cestě do květinářství se linie příběhů rozutečou. A vy sledujete dění jako cosi naprosto nepatrného, prchavého, nestálého. A najednou si uvědomíte tu zlou skutečnost, že lidský život je naprosto bezcenný. Že jich tu bylo mnoho a bude jich tu ještě víc a že ten váš život je zajímavý a důležitý a naprosto zásadní pouze pro vás a pro ty, které k tomu donutíte. Nejste nic proti věčnosti, proti vesmíru. Proti času nezmůžeme nic. Měli bychom se o sebe pokorně starat a žít ubíhající hodiny.


Zachytit okamžik, den, celý život. Jen se jich dotknout, nedržet je.
Kdesi na cestě se vynoří Hugh Whitebread, na lavičce v parku sedí Septimus s Rezií, Clarissu přijel navštívit Peter Walsh, té se v hlavě připomenula Sally Setonová, nad hlavami všech proletělo letadlo propagující karamelky. Všichni obývali stejný prostor a čas. Každý to vidí, každý to cítí, každý slyšel bít Big Ben. A také má každý svůj příběh. K Septimově a Clarissině příběhu přičichneme, důkladně si je prohlédneme, jako květiny. Ty ostatní jsme v květinářství přehlédli, protože Woolfová nás upozornila zrovna na tyhle.

Přestože vlastně ničím zvláštní nejsou. Paní Dallowayová je především správná a Septimus zase šílený. Ovšem to, že Clarissa kráčí s hlavou vztyčenou, že je sebevědomá ještě neznamená, že je úplně v pořádku. Ta paní, o které je celá kniha, pořádá večírek. Ráda pořádá večírky. Možná aby přehlušila to ticho, zakryla prázdnotu. Její manžel ani Peter Walsh, který ji kdysi bláznivě miloval, to nechápou. Nerozumí tomu, proč se zabývá takovými hloupostmi. Peter si myslí, že Clarissa má ráda společnost vyšších vrstev, že je ráda mezi vlivnými a Richard Dalloway nechápe, proč si jeho milovaná žena dělá starosti, když je to vlastně všechno jedno. Ale Clarissa ví, proč to dělá. Dělá to pro život, pro to, že ho má ráda. Prostě proto, aby něco bylo. Nemusí mít přeci vše svůj účel. Peter Clarisse řekl: „A co ty tvoje večírky?“ a ona by mu klidně mohla odpovědět: “co ta tvoje láska v Indii?“ On by odvětil, že je to přeci to nejdůležitější a že to dokáže pochopit jen muž. Nuže, večírky asi mohou pochopit jen ženy. Uspořádat večírek, ne ledajaký večírek, měl by to být příjemný, krásný večer se zajímavými lidmi, všechno musí být perfektní. Ach ano, všechno musí být dokonale bezchybné. To muži nepochopí. Clarissa by chtěla vypadat trochu jinak. Určitě by nechtěla být tak drobná, jak je, chtěla by být robustní a rozhodná. Ne, že by nebyla sebevědomá, ale když rozhoduje, chybí tomu jakási vážnost, serióznost. Je trochu ptačí, ostražitá a také trochu chladná. Ne, že by nic necítila, od toho tu je Septimus Smith, ona je jen tak nějak málo vášnivá. Možná je příliš strohá, těžko říct, něco v ní je neklidné, nevlídné.

Zato Septimus, to je jiná káva.
Je jakousi protiváhou těm správným a řádným postavám v knize. Je šílený, možná ne přímo šílený, ale trochu blouzní. Byl ve válce, ve které mu ukradli cit. Když mu zemřel nejlepší přítel Evans, byl lhostejný, když si bral Rezii, bylo to ze strachu, že ztratil cit. Když jeho mladá půvabná ženuška plakala ve svém pokoji, on ji slyšel, vnímal každý její vzlyk, ale necítil nic, vůbec nic. A nakonec se zabije. Zabije se, přestože umřít nechce, ale nenechá se manipulovat těmi doktory, těmi správnými muži, tou solí naší země, raději skočí z okna a zanechá Rezii uplakanou, pohublou. A ta smrt, jeho smrt, která by jinak vyšuměla téměř do ztracena, se vplíží i na Clarissin večírek, kde se o ní zmíní Septimův lékař, sůl země.

Všechno spolu souvisí a možná že nic nemá smysl. Ale živá představa Clarissy pořádající svůj večírek v nás zůstane asi navždy. Je to, jako byste někoho ráno potkali a strávili s ním celý den. I když to byla jen postava v knize, byla tak reálná a hmatatelná, tak přirozená, že si jí pamatovat budete, přestože ona sama po tom nijak zvlášť netouží.


Žlutý trn v oku
Virginia opakuje motivy, sceluje, vytváří cyklus, funkční mechanismus. Třeba květiny, svým přístupem k nim nám postavy ukazují, jaké jsou. Sally Setonová, ke které má Clarissa velice zvláštní blízký vztah, jim ustřihává pouze květy a dává je do misky s vodou, kde volně plavou. Ani mě nepřekvapilo, že jedna samotná povídka od Woolfové se odehrávala na Clarissině večírku.

Občas může být den, či pár hodin nesnesitelná věčnost, nebo naopak velice krátká, příjemně strávená chvíle, přáli bychom si mít víc takových. Pro Mabel byl jeden večírek k nevydržení ukrutným ponížením, nespravedlivým trapným večerem. Vždyť si jen chtěla vzít pěkné šaty! Je těžké vymyslet něco originálního, něco neotřelého a zároveň vkusného. Virginia Mabel v povídce strašně trápila, mučila ji, ta chudinka se stala obětí hloupého žertu. V malém usmoleném zatuchlém krejčovství si se svou švadlenou vymyslela na večírek u paní Dallowayové staromódní žluté šaty. Mělo to být roztomilé, okouzlující, rozpustile hravé. Ale efekt se nedostavil. Mabel je nucena snášet opovržlivé a udivené pohledy ostatních znásobené její vlastní fantazií a rozčarováním poměrně dlouhou dobu a musí si prohlížet obrazy. Nikdo si nechodí na večírky prohlížet obrazy. Ale co jiného vám zbývá, když chcete být za každou cenu neviditelní v těch nejnápadnějších šatech. Je srovnávána se všemi těmi krásnými ženami oblečenými dle poslední módy, ona sama si zvětšuje své ponížení rozpitváváním celé situace v hlavě. Dokresluje si pohledy ostatních barvitě a jasně, přestože je jen zahlédla. Možná to totiž ani není taková katastrofa, jak se zdá. Ale ona se krčí v koutku, je u zrcadla, stále se na sebe dívá, není schopna vidět nic, než představu cizích očí posmívajících se jejímu nevydařenému modelu. Mrzí jí to, je rozhořčená, tohle se jí nepovedlo, ne, to ostatní to nepochopili. Snaží se představit si je, jako mouchy na talíři. Drahá Mabel se stala obětí vlastní lítosti, vlastního pocitu méněcennosti, mírné zahořklosti.

„Tenkrát večer, kdy nad šálkem kávy dostala pozvánku paní Dallowayové, si hned uvědomila, že v žádném případě nemůže držet krok s módou. Bylo absurdní třeba to jen předstírat – móda, to znamená dobrý střih, vkus, dobrých třicet guinea – ale proč by si nemohla pořídit něco originálního? Proč by vlastně nemohla být sama sebou? A tak vstala a vytáhla starou maminčinu knihu o módě…“

Jenže ona sama sebou nebyla, nedokázala se odpoutat od mínění ostatních, příliš jí záleželo na cizím úsudku, nikdy to nikam nedotáhla, topila se v talíři plném mléka, byla mouchou z desetičlenné rodiny, která se zoufale snažila vyškrábat na okraj. Původně si chtěla vsugerovat představu ostatních, jak se topí, ale její slabošská povaha, její nízké, křehké sebevědomí to nedovolovalo. Ty ostatní viděla jako krásné motýly a ptáky s barevnými křídly a sebe jako ušlápnutou mouchu s rozředěnou krví ve světle žlutých hedvábných šatech s dlouhou sukní a nařasenými rukávy.

Na večírcích se zdá všechno jiné. Trochu více skutečné a zároveň méně reálné, lidé chodící sem a tam, hovořící spolu, pozorující ostatní. Mabel odešla z večírku brzy. Rozloučila se s paní Dallowayovou, směšně a zbytečně poděkovala za příjemný večer a vyšla ven od hlavy až k patě zahalená do svého starého pláště.


Když jsem se na Hodiny podívala počtvrté, všimla jsem si ve filmu opakujících se motivů, které jsem předtím neviděla. Rozklepávání vejce o hranu mísy, stejně vázané vlasy… Čarovná krása spolu s tíhou života se mísí na plátně zastavené v čase.

Možná vám budou některé knihy od Virginie připadat nudné, třeba vás zklamou. Ale to jen na prvních pár chvil po přečtení. Ve skutečnosti jsou geniální, jednoduché, jako vlčí máky v poli. Jsou o životě, ať už je to jeden den, jeden večer nebo pár hodin, jsou jako život, občas nudné, ale přece tak krásné. Na jednom odstavci pak naleznete cosi, o čem jste věděli celou dobu, ale až po přečtení si to plně uvědomíte. Jakási ryzí přítomnost, něco naprosto úžasného, chvíle zastavení, kdy si myslíte, že to je začátek štěstí, aniž byste tušili, že přesně tohle už je ono. A takové okamžiky náhlého zachycení a pochopení času a prostoru si zaslouží každý. Virginia v dětství zneužívaná a tyranizovaná, Clarissa, tak úzkostná, tak hodná, i Mabel jakožto leklá ryba.… „pocítila na okamžik cosi úžasného, například když si tuhle večer v posteli četla, nebo u moře na sluncem prohřátém písku, o velikonocích – jak to tenkrát bylo? - ohromný chomáč vybledlé trávy, vzpřímené jako svazek konopí proti obloze, modré jako hladké porcelánové vajíčko a stejně pevné a tvrdé, a pak melodie vln – “Ššš, ššš,“ šeptaly, a výskot brouzdajících se dětí - ano, byl to božský okamžik a Mabel tam ležela a měla pocit, jako by byla v rukou bohyně představující svět, trochu kruté, ale velmi krásné bohyně; byla jehňátkem položeným na oltář (člověka občas napadají takové hlouposti, ale to nevadí, pokud se o nich nemluví). A dokonce i s Hubertem někdy, zcela nečekaně – když v neděli u oběda krájela skopové, zničehonic, když otevřela dopis, když vešla do místnosti – zažila jakési nadpozemské okamžiky, kdy si v duchu řekla (protože nikomu jinému by to nikdy neřekla): „To je ono. Teď se to stalo. To je ono!““


Virginia Woolfová: Paní Dallawayová; Nové šaty (sbírka povídek Smyčcový kvartet)
Kristýna Žáková; R4. A

Na začátek

Přečteno 727krát | Přidáno 24.06.2011 20:25 | Naposledy upraveno 06.11.2019 22:26

¤ ×
¤ ×
¤ ×
¤ ×

Front:Work:default

Parameter Value
url -to-je-ono-ted-se-to-stalo-to-je-ono-kristyna-zakova

Routers

Matched? Class Mask Defaults Request
no Route admin/<presenter>-<action> module = Admin
presenter = Default
action = default
yes Route <presenter autor|prace>/<url> module = Front
action = default
Front:Work:default
url = -to-je-ono-ted-se-to-stalo-to-je-ono-kristyna-zakova
no Route <presenter>-<action>[/maturita/<class>][/rok/<year>][/cena/<award>][/typ/<type>][/rocnik/<grade>][/kategorie/<category>] module = Front
presenter = Default
action = default
category = 
NULL

grade = 
NULL

type = 
NULL

award = 
NULL

year = 
NULL

class = 
NULL

¤ ×